30 Cdo 1177/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Miloše Holečka v právní věci žalobců
a) Ing. Z. S. a b) Ing. J. S., zastoupených JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem
se sídlem v Praze 8, Křižíkova 56, proti žalované CODAN AGENTURA, spol. s r.
o., se sídlem v Praze 1, Zlatnická 10/1582, IČ: 25108051, zastoupené Mgr. Janem
Jarošem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 2, o určení vlastnického
práva k nemovitostem a jejich vyklizení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10
pod sp. zn. 21 C 603/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 19. září 2007, č.j. 58 Co 163/2007-198, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2007, č.j. 58 Co 163/2007-198,
se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
moci tohoto rozsudku, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení
skutkově a právně uzavřel, že účastníci dne 23. října 2002 uzavřeli smlouvu
označenou jako kupní smlouva, a to na základě ujednání (tzv.) rámcové dohody
„mezi žalobcem a žalovanou“. Podle soudu prvního stupně uvedená „kupní smlouva
je simulovaným právním úkonem, jímž má být zastřen její skutečný účel, sjednání
tzv. propadné zástavy, které je dle § 169 písm. e) o.z. neplatné, je proto
kupní smlouva pro rozpor se zákonem a jeho obcházení absolutně neplatným
právním úkonem dle § 39 o.z. a pro nedostatek vůle účastníků uzavřít kupní
smlouvu dle § 37 odst. 1 písm. a) o.z.“ Z odůvodnění písemného vyhotovení
rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že tento soud činil skutková zjištění
nejen z listinných důkazů, ale též z výslechů svědků.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“), který v
odvolacím řízení - jak plyne z protokolu o jednání ze dne 19. září 2007 (viz
č.l. 187 a násl.) - žádné dokazování neprováděl, v záhlaví citovaným rozsudkem
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o určení vlastnického
práva, jakož i žalobu o vyklizení žalované z předmětných nemovitostí zamítl. I
když odvolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku
konstatoval, že „v tomto případě mohl...vyjít z podstaty skutkového stavu
zjištěného soudem I. stupně po dokazování provedeném v rozsahu dostatečném pro
rozhodnutí ve věci“ a že „neměl přitom důvod odchylovat se od zjištění
zachycených v napadeném rozsudku“, přesto některá skutková zjištění, jež učinil
soud prvního stupně, skutkově (bez provedeného dokazování) modifikoval, resp.
jinak hodnotil některé soudem prvního stupně provedené důkazy (arg.: „Při
vyslovení právních závěrů o neplatnosti kupní smlouvy soud I. stupně dostatečně
nevzal v úvahu zjištění o okolnostech, za kterých byla, společně se smlouvou
rámcovou, uzavřena...“, „tvrzení žalobců a jejich dcery jako svědkyně...tak ani
nemělo oporu v zákonných ustanovení“, „z provedených důkazů vyplynula vůle
účastníků uzavřít kupní smlouvu“). Odvolací soud uzavřel, že „žalovaný pouze na
základě smlouvy o postoupení pohledávek zaujal místo věřitele po Komerční
bance, a.s., přičemž tato pohledávka zajištěna již byla, a to zástavním právem
k oběma domům penzionu Tereza. Nemohlo se tak jednat o propadné zástavy ve
smyslu ust. § 169 písm. e) o.z....Žalobce kupoval hotel a nic jiného (například
později vymahatelnou pohledávku), zejména žalobce jako podnikatel pak s tímto
řešením své neschopnosti dostát platebním povinnostem v rámci podnikání
souhlasil.“ Mezi účastníky nebyla uzavřena smlouva o půjčce, přičemž z
provedených důkazů - dovodil odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně -
vyplynula vůle účastníků uzavřít kupní smlouvu. Odvolací soud se jinak
ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o neprokázání tvrzení žalobců, že
předmětná kupní smlouva byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných
podmínek, nebo že by byla uzavřena v rozporu s dobrými mravy.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále již „dovolatelé“)
prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozují z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatňují v něm všechny zákonem
předvídané dovolací důvody, tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.),
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/) a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3). Dovolatelé jednotlivé dovolací důvody velmi obšírně a ve světle citované
judikatury rozvádějí; vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud České republiky (dále
již „Nejvyšší soud“) dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu pro níže
uvedenou vadu řízení nemůže obstát, postačí zde odkázat na tu část dovolání, v
níž dovolatelé mimo jiné namítají, že odvolací soud rozsudkem změnil rozsudek
soudu prvního stupně bez toho, že by v rámci odvolacího jednání zopakoval - byť
jediný - důkaz, a dále bez toho, že by před vyhlášením svého rozhodnutí jakkoli
informoval dovolatele o svém odlišném právním názoru na platnost kupní smlouvy,
než zaujal soud prvního stupně. Dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud dovoláním
napadený rozsudek zrušil a věc vrátil (jak lze dovodit z obsahu dovolání)
tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání dovolatelů (s přihlédnutím k výše
uvedenému ve stručnosti shrnuto) odmítla uplatněnou dovolací argumentaci a
navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání dovolatelů zamítl a přiznal jí náhradu
nákladů dovolacího řízení. Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první
Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád
(zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek,
proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání
přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1
věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Z ust. § 242 odst. 3 o. s. ř. vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly
v dovolání uplatněny. V daném případě ovšem dovolatelé ve svém dovolání vadu
řízení, která podle názoru Nejvyššího soudu mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, důvodně vytkli.
Jednalo se o jinou vadu spočívající v
absenci (zopakování) dokazování odvolacím soudem, který přestože neprovedl v
odvolacím řízení žádné dokazování, tyto důkazy, které byly provedeny v řízení
před soudem prvního stupně, jenž z nich činil skutková zjištění zásadně
významná pro právní posouzení věci, hodnotil a na tomto hodnocení dospěl k
jinému právnímu závěru, v jehož důsledku změnil rozsudek soudu prvního stupně.
Jinou vadou řízení je tedy i to, že odvolací soud vyšel z jiného skutkového
základu než soud prvního stupně, aniž postupoval podle ust. § 213 odst. 2 o. s.
ř. a zopakoval důkazy,
na nichž založil svá zjištění soud prvního stupně, případně dokazování doplnil.
Podle ustanovení § 213 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 4. 2005 odvolací
soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Podle
odst. 2 tohoto ustanovení odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě
kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy
zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému
zjištění, než které učinil soud prvního stupně. Podle odst. 3 tohoto ustanovení
k provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková
zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne,
ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke
skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné
důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel. Odvolací soud doplní
dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny,
ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci; to neplatí jen
tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování a jestliže ke
skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela
nedostatečné dokazování (odst. 4 cit. ustanovení). Podle odst. 5 tohoto
ustanovení při zjišťování skutkového stavu odvolací soud nepřihlíží ke
skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky řízení uplatněny v rozporu s §
205a nebo § 211a.
I když ve smyslu ust. § 213 odst. 1 o. s. ř. a ustálené judikatury soudů není
odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně,
neznamená to, že
od skutkových zjištění, která soud prvního stupně čerpal z výpovědí účastníků
řízení a svědků, popř. jiných důkazů, se může odvolací soud bez dalšího
odchýlit. Pokud má pochybnosti
o věrohodnosti výpovědí účastníků a svědků, na nichž soud prvního stupně
založil své skutkové zjištění, musí tyto důkazy opakovat a popř. i dokazování
doplnit (ust. § 213 odst. 2 o. s. ř.) a opatřit si tak podklady pro vlastní
posouzení jejich věrohodnosti. Postup odvolacího soudu, kdy se odchýlil od
skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, aniž však dokazování sám
zopakoval, není v souladu se zásadami spravedlivého procesu, neboť tímto odňal
stěžovatelce reálnou možnost jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně
a skutkově argumentovat, v důsledku čehož došlo k porušení jejího základního
práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Chtěl-li
se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního
stupně na základě v řízení provedených důkazů předloženými listinami ve spojení
s výpovědí účastníků řízení, bylo nutno, aby tyto důkazy sám opakoval a zjednal
si tak rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení těchto důkazů (nález
Ústavního soudu České republiky ze dne 14. září 2007, sp. zn. I. ÚS 273/06,
in www.nalus.usoud.cz).
Odvolací soud tedy plně nedocenil skutečnost, že zásada vyjádřená v ust. § 213
odst. 1 o. s. ř. neznamená - zejména s přihlédnutím k zásadě přímosti a
ústnosti - že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového
zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z výpovědí nebo z přednesů účastníků
řízení a svědků, a to především proto, že při hodnocení důkazů (§ 132 ve
spojení s § 211 o. s. ř.) spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědi, který je
zachycen, a to často nepříliš výstižně, v protokolu, i další skutečnosti, které
- ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědi - nemohou být
vyjádřeny v protokolu o jednání (např. přesvědčivost vystoupení vypovídající
osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky
apod.). Ustanovení § 213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu
občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový
stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly
provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud
jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval (srov. např. rozsudek bývalého
Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1966, sp. zn. 6 Cz 19/66, uveřejněný pod č. 64
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1966, rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný pod č. 11 v
časopise Soudní judikatura, roč. 2001, ev. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 372/2003).
Proto chtěl-li odvolací soud korigovat skutková zjištění, resp. závěr o
skutkovém stavu věci, jež po provedení listinných důkazů, výslechu dovolatelů a
svědků, učinil soud prvního stupně, jenž na jeho podkladě dospěl k závěru, že
předmětná kupní smlouva je simulovaným a tedy ve smyslu § 39 obč. zák.
absolutně neplatným právním úkonem, bylo nezbytné, aby způsobem předvídaným v
ustanovení § 213 odst. 2 o.s.ř. zopakoval důkazy, měl-li za to, že je z nich
možné dospět k jiným skutkovým zjištěním, než která učinil soud prvního stupně,
případně aby zákonu odpovídajícím způsobem vyložil (§ 157 odst. 2 o.s.ř.), z
jakých důvodů nebylo zapotřebí ten který důkaz, provedený v řízení před soudem
prvního stupně, zopakovat (např. pro jeho zjevnou nadbytečnost, resp.
neúčelnost atd.). Takto ovšem - jak vyplývá z protokolu o jednání před
odvolacím soudem ze dne 19. září 2007 (viz č.l. 187 a násl.) - odvolací soud
nepostupoval. Z uvedeného je tedy zřejmé, že dovolateli uplatněný dovolací
důvod ve smyslu § 241a odst. 1 písm. a) o.s.ř. spočívající v tvrzení, že
(odvolací) řízení je postiženo (shora vyloženou) vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, byl shledán opodstatněným.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.).
V dalším řízení odvolací soud se vypořádá rovněž se všemi argumenty, které
dovolatelé uplatnili v tomto dovolání a jež tímto rozhodnutím nebyly
konzumovány.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). V
novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů původního a dalšího
řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. dubna 2010
JUDr.
Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu