30 Cdo 1196/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v
právní věci žalobce M. K., správce konkursní podstaty úpadce C. CZ a.s.,
zastoupeného advokátem, proti žalované M. č. P., zastoupené advokátem, o
zaplacení částky 71.205.917,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C 167/2004, o dovolání žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2006, č. j. 53
Co 505/2005-97, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 98.270,20 Kč k rukám advokáta , do tří dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Žalobce se žalobou domáhal zaplacení částky 71.205.917,- Kč s 3,5% úrokem z
prodlení od 22.12.2002 do zaplacení. Svůj požadavek odůvodnil tím, že
společnost C. CZ a.s., (dále “úpadce“) byla od září 1995 výlučným nájemcem
komplexu budov Polikliniky N. B. Žalovaná dne 30. května 2000 objekt násilně
vyklidila, úpadci neumožnila jej užívat a tyto prostory počala provozovat sama,
přičemž neplatně vstoupila do právních vztahů se třetími osobami, s nimiž měl
úpadce uzavřeny podnájemní smlouvy na jednotlivé prostory v komplexu budov, a
svévolně namísto úpadce od nich vybírala nájemné. Žalovaná dala úpadci výpověď
z nájmu komplexu budov poprvé v září 2002, kdy však dosud nebyl naplněn v
nájemní smlouvě sjednaný výpovědní důvod, podle něhož žalovaná měla právo
písemně zrušit nájemní smlouvu s okamžitou účinností, pokud by byl na majetek
nájemce pravomocně prohlášen konkurz. Platně žalovaná nájem úpadce, který již
byl v konkurzu, vypověděla dne 17. prosince 2002 a nájemní poměr proto z tohoto
důvodu skončil. Za období od 1. června 2000 do 21. prosince 2002 se žalovaná
na úkor úpadce obohatila o částku 71.205.917,- Kč, kterou neoprávněně vybrala
na nájemném, které od jednotlivých podnájemníků náleželo úpadci.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 4. srpna 2005, č.j. 13 C
167/2004-57, žalobu v celém rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Dovodil, že žalobce je v řízení aktivně legitimován jako správce konkurzní
podstaty úpadce. Na základě provedeného dokazování zjistil, že komplex budov
Polikliniky N. B. byl doplňkem S. hl.m. P. svěřen dne 16. prosince 1993 do
správy žalované. Ta dne 4. července 1997 uzavřela s úpadcem dohodu označenou
jako “Dodatek ke smlouvě o nájmu komplexu budov Polikliniky N. B. a zajištění
základních zdravotnických služeb ze dne 23. 9. 1994 ve znění dodatků ze dne 20.
2. 1995 a 23. 9. 1995 a ke kupní smlouvě ze dne 14. 10. 1994“, která obsahovala
i ujednání, že žalovaná má právo zrušit písemně nájemní smlouvu s okamžitou
účinností, pokud by byl na majetek úpadce pravomocně prohlášen konkurz. K této
situaci skutečně došlo, když usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna
2002, č. j. 93 K 61/2000-96, které nabylo právní moci dne 26. listopadu 2002,
byl v případě úpadce konkurz prohlášen. Současně byl správcem konkurzní
podstaty ustanoven žalobce. Dne 16. září 2002 žalovaná doručila úpadci první
výpověď předmětné nájemní smlouvy a následně uzavřela s jeho jednotlivými
podnájemníky nové nájemní smlouvy týkající se jimi již užívaných prostor v
komplexu budov Polikliniky N. B. Dne 17. prosince 2002 žalovaná doručila úpadci
novou výpověď nájmu. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud dospěl k
závěru, že mezi úpadcem a žalovanou smluvně vznikl nájemní vztah ve smyslu
ustanovení § 663 násl. občanského zákoníku (dále jen “o.z.“), avšak ze smlouvy
nevyplývá žádné právo na plnění podle žaloby. Žalované nevzniklo na úkor
žalobce ani bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 451 odst. 1 o.z. Ač v
době po prvé neplatné výpovědi nájmu žalovaná uzavřela se smluvními partnery
úpadce absolutně neplatné smlouvy o pronájmu týchž prostor, které jim byly
pronajaty úpadcem, pak však tím, že od jeho podnájemců vybírala nájemné, se
mohla bezdůvodně obohatit toliko na jejich úkor, nikoliv však na vrub úpadce,
který měl z titulu uzavřených podnájemních smluv právo na plnění vůči
jednotlivým podnájemcům. Žalovaná úpadci neodpovídá ani za (případnou) škodu ve
smyslu ustanovení § 420 odst. 1 o.z., neboť i když mu znemožnila přístup do
předmětu nájmu, tato skutečnost nebyla bez dalšího příčinou toho, že u něj
nedošlo k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na
pravidelný chod věcí. Ačkoliv žalovaná násilně převzala budovu Polikliniky N.
B. a znemožnila žalobci její další užívání v dosavadní míře, nevytvořila svým
jednáním překážku, která by mu bránila rozmnožit svůj majetek o podnájemné,
které mu podle platných a řádně neukončených smluv, od jednotlivých podnájemců
náleželo.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. září 2006, č.j. 53 Co 505/2005-97,
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé a ve výroku o
náhradě nákladů řízení placených státem a částečně jej změnil ve výroku o
náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Současně rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i s právním posouzením věci
soudem prvního stupně. Dovodil, že žalovaná nemá povinnost zaplatit žalobci
spornou částku, neboť úpadce měl možnost vymáhat platby nájemného na
jednotlivých podnájemcích za období, kdy byl (dosud) nájemcem nemovitostí,
přičemž vztah mezi ním a jednotlivými podnájemci byl platně smluvně založen. V
této souvislosti jednáním žalované žalobci nevznikla ani škoda, ani se žalované
nedostalo bezdůvodného obohacení na úkor úpadce, které se (naopak) projevilo ve
vztahu k třetím osobám.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobce dne 2. listopadu 2006 a
téhož dne nabyl právní moci.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal žalobce dne 19. prosince 2006
včasné dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
občanského soudního řádu (dále jen “o.s.ř.“), neboť se domnívá, že napadené
rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Za důvod označuje
naplnění předpokladů obsažených v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
[fakticky jsou však dotčeny i dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a §
241a odst. 3 téhož zákona]. Odůvodňuje je tím, že soudy obou stupňů nevzaly v
úvahu, že po právní moci rozhodnutí soudu o konkurzu, bylo konkurznímu správci
znemožněno, aby od nájemců, resp. podnájemců vybíral nájemné. Žalovaná
nesplnila svou zákonnou povinnost a neumožnila žalobci užívání polikliniky v
souladu s nájemní smlouvou. Naopak mu znemožnila přístup do objektu a písemně
vyzvala všechny nájemce, resp. podnájemce k hrazení nájemného k jejím rukám. Po
neoprávněném převzetí polikliniky žalovaná nevydala, resp. neoprávněně
zadržovala veškeré nájemní smlouvy a podklady k tomu, aby žalobce mohl vybírat
nájemné a aby mu vůbec mohlo být známo, kteří nájemci či podnájemci předmětné
prostory užívají, přičemž tento postoj nezměnila ani
po prohlášení konkurzu na majetek úpadce. Žalobci nelze přičítat k tíži, že
neuplatnil nároky vůči svým podnájemcům, resp. ve skutečnosti sice příslušné
žaloby vůči nim podal, ale vzhledem k tomu, že neměl podklady osvědčující jeho
nárok, v některých sporech u soudu prvního stupně podlehl, zatímco v jiných
případech je byl nucen vzít zpět. Poukázal na to, že žalovaná nesplnila svou
zákonnou povinnost vydat správci konkurzní podstaty veškeré podklady a
dokumenty, které má v držení. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou
stupňů zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila žalovaná podáním ze dne 29. března 2007, ve kterém se s
rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnila. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně
zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o.s.ř.), stalo se tak ve lhůtě vymezené
ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. a je charakterizováno obsahovými i formálními
znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou
přípustnosti tohoto dovolání s negativním závěrem.
Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237
odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení)
proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí
zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.],
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.].
V dané věci není přípustnost dovolání založena ustanovením § 237 odst. 1 písm.
a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního
stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a odvolacím
soudem později zrušený rozsudek téhož soudu, kterým by byl soud prvního stupně
rozhodl jinak. Přípustnost dovolání v označené věci by tak při splnění
zákonných předpokladů mohla být založena tehdy, pokud by dovolací soud dospěl k
závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam, jak předpokládá ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., které
umožňuje dovolacímu soudu uvážit, zda význam rozhodnutí vyžaduje v konkrétní
věci jeho přezkoumání v dovolacím řízení.
Přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu tímto způsobem má přesto v zásadě
výjimečnou povahu opatření, a je vyhrazeno jen pro řešení závažných právních
otázek, přičemž je nezbytné, aby šlo o takové otázky, které se staly vlastním
právním podkladem rozhodnutí odvolacího soudu.
Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 věta
první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat
jen
z hlediska námitek obsažených v dovolání. Přitom podmínky přípustnosti dovolání
uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. se od sebe v některých směrech
významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. a) a b) o.s.ř. nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo
ze zákona, pak podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání
přípustné, jen když dovolací soud dospěje k závěru, že potvrzující rozsudek
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího
soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b)
o.s.ř., může dovolatel napadnout ze všech zákonem stanovených dovolacích důvodů
(§ 241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), zatímco rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je
založena přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., lze
napadnout jen z důvodu vad řízení a nesprávného právního posouzení věci ve
smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. To však nemění nic na
skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) o.s.ř. může být založena jedině v případě, že v posuzované věci má napadené
rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, což
odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř. Naproti tomu uplatnění skutečností, které odpovídají dovolacímu důvodu
podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., není ve většině případů z
hlediska úvah o přípustnosti dovolání významné (jak je tomu i v souzené věci -
u tvrzené vady řízení nejde bezprostředně o výklad procesního předpisu, tj.
nejde o spor o procesní právo, a proto otázka této vady nemůže splňovat
kritéria obsažená v § 237 odst. 3 o.s.ř.). Dovolací přezkum předjímaný
ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s § 237 odst. 3 o.s.ř. je
předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím
důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci, tj. důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (obdobně
viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp.zn. 20
Cdo 1591/2004). Neuplatní se též dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř.
Vzhledem k vyloženému nemohou být významné z hlediska posouzení přípustnosti
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. námitky žalobce, že odvolací soud
(stejně jako soud prvního stupně) neprovedl jím navržený důkaz výslechem
žalobce jako správce konkurzní podstaty, resp. že oba soudy nepřihlédly k
důkazům, které předložil, neboť jsou uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 2 písm. a) o.s.ř., popř. § 241a odst. 3 o.s.ř.
Dovolací soud poté posuzoval, zda je naplněn dovolací důvod podle § 241a odst.
2 písm. b) o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je vadné, jestliže
odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav
nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil.
Podle § 451 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí
obohacení vydat. Podle odst. 2 tohoto ustanovení bezdůvodným obohacením je
majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného
právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový
prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Podle § 456 o.z. předmět bezdůvodného obohacení se musí vydat tomu, na jehož
úkor byl získán. Nelze-li toho, na jehož úkor byl získán, zjistit, musí se
vydat státu.
Podle § 458 odst. 1 o.z. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným
obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve
výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Institut bezdůvodného obohacení vyjadřuje zásadu občanského práva, že nikdo se
nesmí bezdůvodně obohatit na úkor jiného, a pokud k tomu dojde, je povinen
takto získaný prospěch vrátit. Předpokladem vzniku bezdůvodného obohacení podle
§ 451 násl. o.z. je, že jednomu z účastníků se dostalo majetkové hodnoty (došlo
ke zvýšení aktiv jeho majetkového stavu), a to na úkor toho, jehož majetkový
stav se tím snížil, případně nedošlo k jeho očekávanému rozmnožení. Vznik
bezdůvodného obohacení je spojován se současným vznikem závazku, na jehož
základě je povinen ten, kdo se obohatil, vydat předmět obohacení, a zároveň
ten, na jehož úkor se tak stalo, je oprávněn požadovat vydání všeho, oč se
povinný obohatil.
Podle § 559 odst. 1 o.z. splněním dluh zanikne. Podle odst. 2 tohoto ustanovení
dluh musí být splněn řádně a včas.
K přijetí plnění za účelem splnění dluhu je podle této úpravy zásadně oprávněn
věřitel; tento úkon za něj může učinit též zástupce na základě plné moci,
případně věřitelem k tomu zmocněná osoba podle § 562 o.z. Plnil-li dlužník
osobě, která k přijetí plnění nebyla oprávněna, dluh splněním nezaniká; dlužník
se tak svého závazku vůči věřiteli nezprostí, a to ani v případě, že o této
skutečnosti nevěděl. V takovém případě se nic nemění na právním vztahu dlužníka
a věřitele, jehož pohledávka nezanikla a jehož majetkového stavu se plnění
neoprávněné osobě nedotýká. Bezdůvodné obohacení tedy vzniká osobě, která
neoprávněně plnění přijala (její majetkový stav se zvětšil o přijaté plnění),
avšak nikoliv na úkor věřitele, nýbrž na úkor dlužníka, jehož majetkový stav se
zmenšil tím, že plnění vydal, aniž dosáhl zániku svého dluhu vůči věřiteli
splněním (obdobně srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24.
ledna 2002, sp.zn. 25 Cdo 413/2000).
Jak již bylo uvedeno, v řízení bylo prokázáno, že žalovaná uzavřela neplatné
nájemní smlouvy s podnájemci žalobce, od nichž neoprávněně vybírala nájemné až
do doby, kdy byla nájemní smlouva s úpadcem žalovanou vypovězena platně. Tím se
žalovaná bezdůvodně obohatila, avšak nikoliv na úkor žalobce, ale ve vztahu k
jeho podnájemcům, jejichž závazek vůči žalobci nezanikl. Z ustanovení § 457
o.z. vyplývá, že spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění na základě neplatné
smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze její účastníci, kteří jsou povinni
vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostaly. Z uvedeného je zřejmé, že věcně
legitimovány (ať už jde o aktivní nebo pasivní legitimaci) jsou pouze smluvní
strany, tedy účastníci smlouvy. Z této zásady soudy obou stupňů opodstatněně
vycházely. Současně je nezbytné zdůraznit, že dovolání se ve své podstatě
zabývá vesměs pouze vlastním náhledem na skutkové okolnosti případu (což platí
i v případě žalobcem uplatňované alternativy náhrady škody), což, jak již bylo
uvedeno, odpovídá uplatnění dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2
písm. a) a odst. 3 o.s.ř. Výklad významu těchto dovolacích důvodů při
posuzování otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. byl podán výše.
Napadený rozsudek odvolacího sodu tak není možno kvalifikovat jako rozhodnutí,
které má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní
význam,
a proti němuž by tak bylo dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) téhož zákona.
Ve věci tedy není dán žádný z případů přípustnosti dovolání ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky jako soud
dovolací (§ 10a o.s.ř.) proto podané dovolání odmítl [§ 243b odst. 5 o.s.ř. ve
spojení s § 218 písm. c) téhož zákona]. Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§
243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §
243b odst. 5 věta první o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst.
3 o.s.ř., za situace, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto, zatímco žalované v
tomto řízení vznikly náklady spojené s jejím zastoupením advokátem. Konkrétně
jde o jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 11 odst. 1 písm.
k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.
Výše odměny za zastupování advokátem je pak určena podle vyhlášky č. 484/2000
Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1. 9.
2006, kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka
advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním
řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996. Sb.,
o odměnách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen \"vyhláška\").
Podle § 10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba
odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem
prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Podle § 3 odst. 1 bod 6 vyhlášky činí
sazba odměny zástupce v této věci 329.109,- Kč. Protože však byl v tomto
případě učiněn pouze jediný úkon právní služby, bylo nutno s přihlédnutím k §
18 odst. 1 této vyhlášky takto určenou výši odměny snížit o 50%, tj. na částku
164.554,50 Kč. Dovolání pak bylo odmítnuto, takže tato výše odměny byla dále
snížena o 50% na 82.277,25 Kč (§ 15 ve spojení s § 14 odst. 1 vyhlášky), což
činí po zaokrouhlení podle § 16 odst. 2 vyhlášky 82.280,- Kč.
Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za
zastupování účastníka advokátem, nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu
hotových výdajů a
na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§ 2 odst. 1 vyhlášky č.
177/1996 Sb.). K nákladům řízení žalované proto patří též paušální náhrada
hotových výloh advokáta v částce 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Náklady dovolacího
řízení žalované spojené s jejím zastoupením advokátem tak činí 82.580,- Kč,
resp. po úpravě o 19% daň z přidané hodnoty 98.270,20Kč (§ 137 odst. 3
o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. února 2009
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu