30 Cdo 1244/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Miloše Holečka v právní věci
žalobkyně JUDr. I. H., zastoupené JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou se sídlem
v Praze 7, Nad Štolou 18, proti žalovanému JUDr. K. F., CSc., zastoupenému Mgr.
Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, Nám. starosty Pavla 40, o
určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp.
zn. 6 C 1820/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze
ze dne 10. září 2008, č.j. 25 Co 160/2008-340, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. září 2008, č.j. 25 Co
160/2008-340, jakož i rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 17. října
2007, č.j. 6 C 1820/2001-227, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu
Praha-západ k dalšímu řízení.
Okresní soud Praha-západ (dále již „soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17.
října 2007, č.j. 6 C 1820/2001-227, zastavil řízení o vzájemném návrhu
žalovaného (výrok I.), zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že je
„vlastníkem domu č.p. 62 v obci R., postaveném na pozemku – parcela č. 2917
zastavěná plocha a nádvoří, pozemku – parcely č. 2197 zastavěná plocha a
nádvoří a pozemku – parcely č. 9198, zahrada, nemovitostí zapsaných u
Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště P. na LV č.
786 pro katastrální území R. u P. a obec R.“ [(dále již „předmětné
nemovitosti“) výrok II.] a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.). Po
provedeném řízení dospěl k závěru, že „k uzavření kupní smlouvy mezi účastníky skutečně došlo, ačkoli se tak s
největší pravděpodobností nestalo dne 2.1. 2001, jímž je tato smlouva
datována.“ Dodal dále, že „podpis na této smlouvě je pravým podpisem žalobkyně
a žádným z provedených důkazů nebylo prokázáno, že by smlouvu žalobkyně
neuzavřela. Pokud žalobkyně poukazovala na skutečnost, že žalovaný měl mít k
dispozici prázdné papíry s jejím podpisem, které k vytvoření smlouvy použil,
toto její tvrzení provedenými důkazy prokázáno nebylo. Žalobkyně důkazy
způsobilé prokázat toto tvrzení neoznačila a neučinila tak ani po výzvě podle §
118a odst. 3 o.s.ř.“ Soud prvního stupně uzavřel, že „kupní smlouva datovaná
2.1. 2001 je způsobilým titulem k převodu vlastnického práva k předmětným
nemovitostem z žalobkyně na žalovaného a jelikož došlo i ke vkladu tohoto práva
do katastru nemovitostí, stal se žalovaný vlastníkem těchto nemovitostí, a to s
právními účinky ke dni 2.1. 2001.“ Z těchto důvodů proto soud prvního stupně
žalobu jako nedůvodnou zamítl.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví
citovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v jeho nákladovém
výroku III., jinak jej jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil a rozhodl
též o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud po doplnění dokazování
výslechem žalobkyně zcela se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem
prvního stupně, jakož i s jeho právním posouzením. Připustil ovšem, že „tvrzení
účastníků jsou diametrálně rozporná a že nelze nepochybně učinit závěr o tom,
kdy v období od jara 2000 do 2.1. 2001 byla kupní smlouva uzavřena. Odvolací
soud ale v této skutečnosti nespatřuje důvod absolutní neplatnosti smlouvy,
neboť účastníci jsou projevem své vůle při uzavření kupní smlouvy vázáni
(nedojde-li dohodou ke změně závazku - § 493 občanského zákoníku), a proto i
kdyby byla kupní smlouva sepsána a podepsána v průběhu roku 2000 a nebyla-li
jejich dohoda změněna nebo od ní platně odstoupeno (což nebylo ani tvrzeno ani
prokázáno), jsou jí strany vázány.“ I podle názoru odvolacího soudu žalobkyně
neunesla důkazní břemeno a neprokázala, že kupní smlouva ze dne 2.1. 2001 je
absolutně neplatná.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále již
„dovolatelka“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatňuje v něm dovolací důvody
podle § 241a odst. 2 písm. a) (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a podle písm. b) cit. par. (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Dovolatelka vytýká
odvolacímu soudu, že nedostatečně zjistil skutkový stav věci, když nebyly
provedeny důkazy, které dovolatelka navrhovala. V dané věci se jedná o několik
neřešených zásadních právních otázek, které měly pro rozhodnutí určující
význam. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spočívá v řešení
otázky, zda posouzení věci odpovídá zákonným ustanovením. Další právní otázkou
je, „zda lze celé několikaleté soudní řízení, v němž je zpochybněn obsah
smlouvy z hlediska vůle jednoho z účastníků ji uzavřít, postavit pouze na
neunesení důkazního břemene o existenci prázdných papírů s bianco podpisem
jednoho z účastníků, aniž by soud zkoumal projev vůle vyjádřený na tomto
papíře, na němž se tento podpis nacházel, a to bez ohledu na všechny
související okolnosti s ohledem na ust. § 132 o.s.ř., neboť při takto
zjednodušeném přístupu by podle žalobkyně bylo další dokazování zbytečné.“ Za
otázku zásadního právního významu dovolatelka spatřuje „i to, že soud neumožnil
žalobkyni jako účastníkovi řízení provést jí navržené důkazy k prokázání jí
tvrzeného skutkového stavu a zároveň z důvodu neunesení důkazního břemene
žalobu zamítl, takže žalobkyni z hlediska procesního postavil do důkazní
nouze.“ Za další judikaurou neupravenou právní otázku dovolatelka „považuje to,
zda text a podpisy na smlouvě jsou vždy projevem vůle bez ohledu na zpochybnění
uzavření této smlouvy a tedy další namítané skutečnosti, zejména zkoumání všech
podmínek uvedených v ust. § 37 obč. zák. , pokud objektivní chování smluvních
stran je v příkrém rozporu s obsahem kontraktu.“ Skutečnost, že na straně
dovolatelky neexistovala vůle uzavřít smlouvu s datem 2. ledna 2001, byla
potvrzena i procesním postupem žalovaného v tomto řízení, který v rámci svého
podání ze dne 21. června 2001 navrhl vydat rozsudek, kterým by soud nahradil
vůli dovolatelky uzavřít s ním kupní smlouvu ohledně předmětných nemovitostí. Tuto skutečnost soudy obou stupňů vůbec nehodnotily. Za judikaturou neřešenou
právní otázku považuje dovolatelka také otázku momentu uzavření kupní smlouvy
a kdy byla tato nabídka akceptována druhou smluvní stranou. I když k této
otázce existuje dovolatelkou označený rozsudek Krajského soudu v Hradci
Králové, tato otázka nebyla dosud Nejvyšším soudem judikována. V naprostém
rozporu zejména s tvrzením žalovaného, kdy dovolatelka tvrdila, že smlouvu
nikdy neuzavřela, odvolací soud konstatoval, že smlouva musela být uzavřena
mezi 29. prosincem 2000 a 2. lednem 2001, aniž by pro tento závěr existovalo
jediné tvrzení a jediný důkaz. Dovolatelka dále namítá, že předmětná smlouva je
absolutně neplatná z důvodu nedostatku vážnosti vůle ve smyslu § 37 odst. 1
obč. zák.
Za zásadní právní otázku z hlediska platnosti dovolatelka „považuje,
zda v případě uzavření smlouvy s časovým předstihem a s uvedením data
neodpovídajícího skutečnému datu uzavření smlouvy z důvodu, že účastníci takto
postupovali z důvodu změny daňových předpisů, lze (uvedené) považovat za
obcházení zákona a tedy (za) důvod neplatnosti podle § 39 obč. zák.“ Podle
dovolatelky závažným právním pochybením soudů v rozporu s hmotným právem a i s
ustálenou judikaturou bylo posouzení platnosti kupní smlouvy z hlediska jejích
náležitostí. V tomto směru dovolatelka poukazuje na popis nemovitostí ve
smlouvě s odkazem na znalecký posudek zpracovaný pro zakoupení těchto
nemovitostí dovolatelkou v roce 1993, a to ve vazbě na konstatování ve smlouvě,
že stav nemovitostí se nezměnil, přestože sám žalovaný ve všech probíhajících
řízeních poukazoval na své milionové investice to těchto nemovitostí. Kromě
toho i když v tomto řízení dovolatelka doložila, že postavila zcela samostatnou
stavbu garáže, soud prvního stupně se tímto vůbec nezabýval a bez dalšího
konstatoval, že se jedná o stavbu vedlejší ke stavbě hlavní, aniž by si vůbec
ověřil charakter této stavby stojící zcela mimo hlavní budovu. Dále dovolatelka
namítá, že kupní cena není ve smlouvě dostatečně určena, když v textu smlouvy
je obsaženo, že kupní cena je stanovena ve výši kupní ceny, za kterou
nemovitosti nabyla dovolatelka (v r. 1993) s ohledem na to, že za ni kupní cenu
platil žalovaný a tedy nebude žalovaným uhrazena. Dovolatelka též zpochybňuje
zápočet kupní ceny, neboť „neexistoval žádný započitatelný nárok žalovaného a
žalobkyně mu nikdy ničeho nedlužila.“ Za zásadní právní otázku dovolatelka též
považuje „i to, zda při zkoumání platnosti právního úkonu by měl soud zkoumat
rovněž formální náležitosti, které je povinen zkoumat katastrální úřad v rámci
vkladového řízení a pokud tyto formální náležitosti nebyly splněny ze strany
katastrálního úřadu, zda si soud musí posout (správně posoudit) nezákonnost
vkladového řízení a jaké toto má důsledky z hlediska zápisu vlastnického práva
do katedru (správně katastru) a tedy i konstituci vlastnického práva pro
nabyvatele.“ V této souvislosti dovolatelka „považuje za další dosud neřešenou
otázku zásadního právního významu, jaké následky má porušení ust. § 34 odst. 7
zákona č. 190/1996 Sb.“ a v tomto směru rovněž podrobně argumentuje. Dovolatelka je přesvědčena, že dovolání je v této věci přípustné, neboť zde
existuje několik zásadních právních otázek shora formulovaných jednak z
hlediska hmotného práva, ale rovněž i z hlediska vad řízení (v tomto případě
přípustnost dovolání dovolatelka podepírá odkazem na nález Ústavního soudu
České republiky ze dne 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/2006). Dovolatelka
navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“) dovoláním
napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Žalovaný ve svém písemném vyjádření k dovolání dovolatelky se obšírným
způsobem vyjádřil k uplatněným dovolacím důvodům a použité argumentaci, maje za
to, že dovolání není důvodné. Uvádí, že vymezení otázek zásadního právního
významu, které by měly v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu být řešeny v
rozporu s publikovanou rozhodovací činností dovolacího soudu nebo které by v
rozhodovací činnosti dovolacího soudu doposud neměly být řešeny vůbec, je v
dovolání dovolatelky poněkud nevýrazné a není zřejmé, o jaké otázky zásadního
právního významu by vlastně mělo jít. Dovolatelka se ve svém dovolání zabývá
především námitkami proti skutkovému stavu, proti hodnocení důkazů odvolacím
soudem a proti tomu, že odvolací soud neprovedl některé důkazy, ačkoliv je
dovolatelka navrhovala. To jsou ovšem námitky, které nejsou způsobilé naplnit
ani jeden z dovolacích důvodů uvedených v § 241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř. Žádné konkrétní procesní vady, které by mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, žalobkyně netvrdí. Dovolatelka ve svém dovolání především
polemizuje se závěry odvolacího soudu v oblasti skutkové a napadá zejména jeho
závěr, že nepředložila ani soudu prvního stupně, ani soudu odvolacímu důkazy o
tom, že k vyhotovení předmětné kupní smlouvy bylo využito prázdných, předem
podepsaných, papírů a nesouhlasí se závěrem soudů o tom, že k tomuto svému
tvrzení neunesla důkazní břemeno. Všechny důkazy, které soud prvního stupně i
odvolací soud k návrhu dovolatelky odmítly provést, se vůbec netýkaly hodnocení
otázky, kterou dovolatelka vymezila jako zásadní (tj. zda smlouvu podepsala či
nikoliv). Pokud dovolatelka zpochybňuje způsob hodnocení důkazů ve věci samé
odvolacím soudem, žalovaný připomíná, že námitky proti hodnocení důkazů nejsou
způsobilým dovolacím důvodem. V další části svého vyjádření žalovaný podrobně
reaguje na hmotněprávní námitky, jak je dovolatelka vymezila ve svém dovolání s
tím (ve stručnosti shrnuto z obsahu podaného vyjádření), že tyto nejsou
důvodné. K otázce týkající se časového okamžiku uzavření smlouvy žalovaný
zdůraznil, že touto otázkou se odvolací soud blíže nezabýval, proto nepovažoval
za podstatné, ve kterém přesném momentu v období od jara 2000 do 2. ledna 2001
byla kupní smlouva uzavřena. Žalovaný připomíná, že „jednoznačný údaj o době
uzavření smlouvy (nikoliv o době, kdy žalobkyně jako prvá z účastníků tuto
kupní smlouvu podepsala) je možné vyvodit z ověřovací doložky, kterou je
opatřen podpis žalovaného na této kupní smlouvě, z níž vyplývá, že žalovaný
tuto smlouvu podepsal dne 2. ledna 2001. Bez ohledu na to, kdy opatřovala kupní
smlouvu svým podpisem žalobkyně, by tak smlouva byla uzavřena právě dne 2. ledna 2001, kdy ji podepsal žalovaný, což vyplývá z objektivního důkazu –
ověřovací doložky. Nelze tedy v daném případě jakkoli hovořit o simulaci doby
uzavření smlouvy, protože tuto dobu je možno jednoznačně určit na základě
ověřovací doložky na den, kterým je předmětná smlouva datována.
Z tohoto důvodu
ani případné podepsání smlouvy žalobkyní dříve nemůže mít žádné právní
důsledky, protože rozhodující skutečnosti ve vztahu k uzavření smlouvy má
okamžik, kdy smlouva vznikla, což je jednoznačně okamžik, kdy smlouvu podepsal
žalovaný a jeho podpis byl ověřen příslušným úřadem.“ Žalovaný navrhl, aby
Nejvyšší soud podané dovolání dovolatelky odmítl.
Nejvyšší soud při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části
první Čl. II, bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní
řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího
soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se
projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového
ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.
V posuzované věci dovolání dovolatelky směřuje proti rozsudku odvolacího
soudu, kterým bylo ve věci samé potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve
věci určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Poněvadž jde o
potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu, je v takovém případě ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovolání přípustné tehdy, jestliže dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Ve smyslu třetího odstavce posledně uvedeného paragrafu
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena
nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo
řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam,
tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z
hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí
odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní
význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z
hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo
obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání
je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v
oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo
úplnosti skutkových zjištění či namítané vady řízení) přípustnost dovolání
nezakládají.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení
zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o
právech a povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se
soud při této činnosti omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav
aplikoval jinou právní normu, než kterou měl správně použít, nebo aplikoval
sice správnou právní normu, ale nesprávně ji vyložil, nebo ze zjištěných
skutečností vyvodil nesprávné právní závěry.
Z pohledu posouzení přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) ve
vazbě na dovolatelkou mj. uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm.
b) (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) je třeba k
zodpovězení otázky, zda rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázku v
rozporu s hmotným právem, vycházet z konfrontace závěru o skutkovém stavu věci,
jaký odvolací soud v odvolacím řízení po provedení (zopakování) důkazů učinil
či převzal z prvoinstančního řízení (se skutkovým závěrem soudu prvního stupně
se ztotožnil), a závěru o právním posouzení věci, tedy zda odvolací soud ve
svém rozhodnutí na zjištěný skutkový stav, který z vyložených důvodů nelze v
dovolacím řízení jakkoliv revidovat, aplikoval správnou právní normu a tuto
rovněž na jím posuzovanou věc správně vyložil, anebo naopak zda se dopustil
omylu v aplikaci předmětného právního předpisu, tedy ve svém rozhodnutí vyřešil
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Podle názoru Nejvyššího soudu dovoláním napadený rozsudek krajského soudu tím,
že je v něm řešena právní otázka uzavření kupní smlouvy, jejímž předmětem je
převod vlastnického práva k nemovitostem, v rozporu s hmotným právem,
přípustnost dovolání dovolatelky ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a 3 o.s.ř.
založil.
Podle § 44 obč. zák. je smlouva uzavřena okamžikem, kdy přijetí návrhu na
uzavření smlouvy nabývá účinnosti.
Podle § 46 odst. 2 obč. zák. pro uzavření smlouvy písemnou formou stačí,
dojde-li k písemnému návrhu a k jeho písemnému přijetí. Jde-li o smlouvu o
převodu nemovitosti, musí být projevy účastníků na téže listině.
Smlouva je dvoustranný nebo vícestranný právní úkon, který vzniká dosažením
konsenzu, tj. úplným bezpodmínečným přijetím (akceptací) návrhu na uzavření
smlouvy (nabídky, oferty). Vznik smlouvy předpokládá existenci tří postupně za
sebou jdoucích aktů: 1) návrh - nabídku, ofertu, 2) přijetí návrhu - akceptaci
a 3) vzájemnou shodu vůle subjektů - konsenzus. Nabídka - oferta a akceptace
jsou jednostranné právní úkony. Oferta je vymezena v 43a odst. 1 obč. zák. tak,
že projev vůle směřující k uzavření smlouvy, jenž je určen jedné nebo více
osobám, je návrhem na uzavření smlouvy, jestliže je dostatečně určitý a vyplývá
z něj vůle navrhovatele, aby byl vázán v případě jeho přijetí. Akceptací je
podle § 43c odst. l obč. zák. včasné prohlášení učiněné osobou, které byl návrh
určen nebo jiné její včasné jednání, z něhož lze dovodit souhlas, je přijetím
návrhu. Podle § 43c odst. 2 obč. zák. včasné přijetí návrhu nabývá účinnosti
okamžikem, kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde navrhovateli (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1875/2005,
in www.nsoud.cz).
Již v rozsudku ze dne 14. 12. 1999, sp. zn. 22 Cdo 114/99 (publikovaného ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, číslo sešitu 3/2001, číslo rozhodnutí
17) Nejvyšší soud judikoval: „Včasné prohlášení učiněné osobou, které byl návrh na uzavření smlouvy určen,
nebo jiné její včasné jednání, z něhož lze dovodit její souhlas, je přijetím
návrhu (§ 43c odst. 1 obč. zák). Jednají-li o uzavření smlouvy nepřítomné
osoby, působí projev vůle vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí dojde (§ 45
odst. 1 obč. zák.). Smlouvy o převodech nemovitostí musí mít písemnou formu;
jde-li o smlouvu o převodu nemovitosti, musí být projevy účastníků na téže
listině (§ 46 odst. 1, 2 obč. zák.). Stanoví-li zákon, že smlouvy o převodu
nemovitostí musí mít písemnou formu, znamená to, že vůle směřující k takovému
převodu vyvolá zamýšlené právní důsledky jen tehdy, je-li projevena písemně;
současně musí být projevy účastníků na téže listině. Z toho je zřejmé, že k
uzavření smlouvy o převodu nemovitosti nedojde v důsledku jakéhokoliv včasného
prohlášení adresáta návrhu (obláta) o přijetí návrhu, ale jen v důsledku
prohlášení projeveného písemnou formou na téže listině, jako návrh na uzavření
smlouvy. Vůči nepřítomnému navrhovateli je přijetí návrhu účinné až od
okamžiku, kdy mu došel návrh na uzavření smlouvy, podepsaný adresátem návrhu. I
když tedy adresát návrh na uzavření smlouvy, který obdržel od nepřítomného
navrhovatele, podepíše a o podepsání navrhovatele informuje, není smlouva
uzavřena, dokud podepsaný návrh nedojde navrhovateli.“ V rozsudku téhož soudu
ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 368/99 (publikovaného v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod číslem C 201) dovolací soud zaujal
právní názor, že: „K tomu, aby mezi účastníky došlo k uzavření písemné kupní
smlouvy, je zapotřebí nejen písemného prohlášení prodávajícího, jemuž byl návrh
určen, nebo jiného jeho včasného jednání (písemného), z něhož by bylo možno
dovodit jeho přijetí návrhu, ale ještě je třeba, aby toto přijetí návrhu jako
vyjádření souhlasu s jeho obsahem došlo kupujícímu a aby akceptace návrhu,
nebyla-li v něm lhůta pro jeho přijetí, byla učiněna včas.“
Soud prvního stupně, jak vyplývá z odůvodnění jeho písemného vyhotovení,
„po zhodnocení provedených důkazů...vzal...jednoznačně za prokázané, že k
uzavření kupní smlouvy mezi účastníky (roz. mezi žalobkyní a žalovaným)
skutečně došlo, ačkoli se tak s největší pravděpodobností nestalo dne 2.1.
2001, jímž je tato smlouva datována.“ Krajský soud – jak plyne zase z
odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozsudku – ač pro své rozhodování převzal
soudem prvního stupně učiněné dílčí skutkové zjištění týkající se i časového
okamžiku uzavření kupní smlouvy – jednak (viz str. 7 druhý odstavec rozsudku)
„uzavírá, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno a neprokázala, že kupní smlouva
ze dne 2.1. 2001 vlastnoručně nepodepsala...“, avšak (naproti tomu rozporně)
současně (viz str. 7 poslední odstavec rozsudku) „připouští, že tvrzení
účastníků jsou diametrálně rozporná a že nelze nepochybně učinit závěr, kdy v
období od jara 2000 do 2.1. 2001 byla kupní smlouva uzavřena.“ K tomu odvolací
soud coby právně kvalifikační závěr dodává, že „v této skutečnosti nespatřuje
důvod absolutní neplatnosti smlouvy, neboť účastníci jsou projevem své vůle při
uzavření kupní smlouvy vázáni (nedojde-li dohodou ke změně závazku – § 493
občanského zákoníku), a proto i kdyby byla kupní smlouva sepsána a podepsána v
průběhu roku 2000 a nebyla-li jejich dohodou změněna nebo od ní platně
odstoupeno (což nebylo ani tvrzeno ani prokázáno), jsou jí strany vázány.“
Odvolací soud však v takto uvedených skutkových okolnostech případu plně
nezohlednil shora citované závěry judikatury týkající se uzavření převodní
smlouvy k nemovitostem a navíc svůj závěr o právním posouzení věci postavil na
rozporném dílčím skutkovém zjištění, když na straně jedné uzavřel, že
dovolatelka neprokázala, že kupní smlouvu ze dne 2. ledna 2001 vlastnoručně
nepodepsala (což jinými slovy znamená, že odvolací soud vycházel z toho, že dne
2. ledna 2001 účastníci vskutku uvedenou smlouvu uzavřeli), a na straně druhé
zase uvedl, že nelze nepochybně učinit (skutkový) závěr o tom, kdy v období od
jara 2000 do 2. ledna 2001 byla kupní smlouva uzavřena (což zase znamená, že
zde odvolací soud vycházel z toho, že skutkově nebylo podloženo, že by
účastníci dne 2. ledna 2001 kupní smlouvu uzavřeli).
Jestliže ovšem panují (tak závažné) neshody ohledně časového okamžiku
uzavření kupní smlouvy, resp. jestliže soud prvního stupně po provedeném
dokazování skutkově uzavřel, že „k uzavření kupní smlouvy došlo, ačkoli se tak
s největší pravděpodobností nestalo dne 2.1. 2001...“, přičemž odvolací soud se
s tímto dílčím skutkovým zjištěním ztotožnil, současně jej ovšem svým závěrem,
že (opětovně citováno z rozsudku odvolacího soudu) dovolatelka „neprokázala, že
kupní smlouvu ze dne 2.1. 2001 vlastnoručně nepodepsala“, zpochybnil, pak při
tvrzení dovolatelky, že žádnou smlouvu s žalobcem neuzavřela, bylo pro právní
posouzení věci esenciální zjištění skutečností týkajících se návrhu kupní
smlouvy, jeho akceptace, resp. uzavření kupní smlouvy, a to z hlediska shora
vyložené hmotněprávní úpravy. Jinými slovy řečeno, byl-li zpochybněn údaj
týkající se časového okamžiku (data) uzavření kupní smlouvy, pak se z hlediska
právní perfekce uzavření této smlouvy přesouvá důkazního břemeno na toho
účastníka, který z tohoto tvrzení vyvozuje pro sebe příznivější právní
následek, neboť zde panují pochybnosti o uzavření smlouvy. V tomto případě
toto důkazní břemeno leží na žalovaném. Žalovaný ostatně sám považoval za
kontradiktorní obsah jím učiněné „ověřovací doložky“, kterou učinil jako
advokát (viz vyjádření žalovaného k žalobě obsažené v protokolu o soudním roku
u soudu prvního stupně dne 12. června 2001 – arg.: „Předmětná kupní smlouva
sepsána byla a byla skutečně podepsána žalobkyní, avšak nebyla sepsána v den,
který je uváděn, neboť se tehdy počítalo s tím, že po 1.1. 2001 budou nižší
převodní daně. Proto se tato smlouva antidatovala, resp. uvedlo se v ní datum
2. ledna 2001, ačkoliv byla podepsána dříve.“). Z logiky věci současně ovšem
plyne, že pokud sám žalovaný zpochybňoval datum, kdy dovolatelka měla kupní
smlouvu podepsat, přičemž uvedená smlouva obsahuje notářsky učiněnou
legalizační doložku osvědčující, že žalovaný před označeným notářem dne 2. ledna 2001 podepsal listinu označenou jako kupní smlouva (viz č.l. 12 spisu), a
kdy z kopie návrhu na povolení vkladu vlastnického práva podle uvedené smlouvy
(na č.l. 13) se podává, že tento vkladový návrh byl rovněž dne 2. ledna 2001
podán u příslušného katastrálního úřadu a navíc – jak plyne zase ze shora cit. posudku Kriminalistického ústavu v Praze (viz č.l. 127 spisu) - „sporný podpis
znění »Dr. I. H.« na Žádosti Katastrálnímu úřad P. ze dne 2. ledna 2001 o
povolení vkladu vlastnického práva pro kupujícího JUDr. K. F. CSc., s
předtištěným jménem JUDr. I. H., není pravým podpisem JUDr. I. H....ale jedná
se o padělek typu napodobeniny vzoru“, znamenalo by to, že dovolatelka smlouvu
měla podepsat jiného dne, než 2. ledna 2001, resp. dříve než dne 2. ledna 2001. V takovém případě by při závěru soudů, že dovolatelka listinu označenou jako
kupní smlouva skutečně podepsala, bylo nutno s ohledem na uvedené časové
souvislosti také dovodit, že dovolatelka (tím, že jako první měla podepsat
uvedenou smlouvu, resp.
učinit předmětný hmotněprávní úkon) byla vůči
žalovanému v postavení navrhovatelky (což mimochodem žalovaný tvrdí ve svém
písemném vyjádření k dovolání dovolatelky) a že žalovaný se měl nacházet v
postavení adresáta návrhu (obláta), jenž dne 2. ledna 2001 zmíněný návrh
smlouvy akceptoval (podle uvedeného vyjádření žalovaný z toho dovozuje, že již
okamžikem 2. ledna 2001, kdy podepsal uvedenou kupní smlouvu, tato byla mezi
účastníky uzavřena). Poněvadž týž den, tj. dne 2. ledna 2001, ovšem uvedená
kupní smlouva byla s předmětným vkladovým návrhem již doručena zmíněnému
katastrálnímu úřadu za účelem povolení vkladu vlastnického práva do katastru
nemovitostí, je logické, že pokud dne 2. ledna 2001 tato smlouva nebyla
uzavírána mezi přítomnými účastníky, bylo pro její uzavření ve smyslu § 44
odst. 1 ve vazbě na § 43c odst. 1, 2 obč. zák. nezbytné, aby zmíněný akceptační
projev žalovaného ještě týž den, avšak dříve, než byl učiněn návrh na vklad
práva do katastru podle této smlouvy, došel dovolatelce, která ovšem uzavření
této kupní smlouvy popírá.
Ve smyslu výše uvedené hmotněprávní úpravy je na tomto místě třeba znovu
připomenout, že k tomu, aby byl splněn jeden z obligatorních předpokladů pro
povolení vkladu vlastnického práva k nemovitosti do katastru nemovitostí
katastrálním úřadem, je nezbytné, aby kupní smlouva byla uzavřena dříve, než
byl podán návrh na vklad podle této smlouvy. Kupní smlouva ovšem nemůže být
uzavřena, pokud není účinná, a účinná zase být nemůže, jestliže nedošlo k
včasnému přijetí jejího návrhu, přičemž včasné přijetí návrhu nabývá účinnosti
okamžikem, kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde navrhovateli (viz §
43c a násl. obč. zák.). Pokud je tedy zpochybněn časový údaj uzavření kupní
smlouvy (tzn., že ve smlouvě uvedeného dne mezi přítomnými účastníky nedošlo k
uzavření této smlouvy), ten sice sám o sobě nečiní tuto smlouvu neplatnou,
avšak taková důkazní situace současně vyžaduje verifikovat a relevantně si
vyjasnit esenciální otázky týkající se oferty a její akceptace, obzvláště ve
skutkových souvislostech daného případu [viz závěry znaleckého posudku
Kriminalistického ústavu v P. ze dne 15.3. 2005 nebo dílčí skutkové zjištění,
které odvolací soud učinil v odvolacím řízení po doplněném dokazování – viz
str. 5 druhý odstavec odůvodnění rozsudku – arg.: „někdy v období od roku 1993
do roku 1996 podepsala žalobkyně jeden nebo nejvýše dva prázdné papíry...celým
svým příjmením a žalovaný si je vzal...“ atd.).
Jestliže měla být zpochybněna tvrzená skutečnost, že kupní smlouva mezi
jejími přítomnými účastníky byla uzavřena dne 2. ledna 2001, pak je třeba
objasnit, zda účastníci jiného dne (dřívějšího data, neboť dne 2. ledna 2001
byl podán návrh na vklad vlastnického práva podle této smlouvy do katastru
nemovitostí) v přítomnosti uzavřeli tuto smlouvu anebo zda k uzavření této
smlouvy došlo v jejich nepřítomnosti, a pokud ano, pak kdo vůči komu byl
navrhovatelem a kdo zase adresátem návrhu (oblátem), a zda, a pokud ano, tak
kdy došel podepsaný (akceptovaný) návrh smlouvy jejímu navrhovateli. Nejvyšší
soud současně dodává, že z hlediska právní perfekce převodní smlouvy není
obligatorní zjištění (přesných) časových okamžiků uvedených právně významných
okolností, ale skutkové zjištění, že k těmto právně významným okolnostem vůbec
došlo (tj. že byly splněny projevy učiněného návrhu smlouvy, jeho akceptace,
jakož i oznámení o akceptaci návrhu, pokud byla smlouva uzavírána mezi
nepřítomnými účastníky). Připomíná též svůj judikovaný právní názor, že k
tomu, aby byl splněn jeden z obligatorních předpokladů pro povolení vkladu
vlastnického práva do katastru nemovitostí, je nezbytné, aby kupní smlouva byla
uzavřena dříve, než byl u katastrálního úřadu podán návrh na vklad vlastnického
práva podle této smlouvy. A dále, že za včasné prohlášení souhlasu adresáta s
obsahem návrhu smlouvy o převodu nemovitosti nelze považovat okamžik doručení
stejnopisu smlouvy navrhovateli katastrálním úřadem, který podle této smlouvy
rozhodl o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí a tuto
skutečnost ve smlouvě vyznačil v rámci tzv. vkladové doložky (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo 4817/2008, in
www.nsoud.cz).
Z vyloženého tedy vyplývá, že právní názor odvolacího soudu (posuzováno z
hlediska skutkového stavu, z nějž při rozhodování odvolací soud v této věci
vycházel) je nesprávný. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle §
243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil, aniž se mohl zabývat dalšími
dovolacími námitkami dovolatelky. Jelikož důvody, pro které byl rozsudek
odvolacího soudu zrušen, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil
Nejvyšší soud rovněž rozsudek soudu prvního stupně a věc tomuto soudu vrátil k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím
řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1, část první
věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. května 2010
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu