USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce D. Č., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2 - Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 91 349 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 126/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 10. 2024, č. j. 11 C 126/2024-35, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2025, č. j. 12 Co 497/2024-83, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 10. 2024, č. j. 11 C 126/2024-35, se zastavuje. II. Dovolání se ve zbývajícím rozsahu odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal po žalované zaplacení částky 91 349 Kč s příslušenstvím, coby zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 1 C 136/2018, v němž je nyní pokračováno Městským soudem v Praze pod sp. zn. 73 Cm 172/2022. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 10. 2024, č. j. 11 C 126/2024-35, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 88 250 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části, ve které žalobce požadoval zaplacení částky 3 099 Kč s příslušenstvím (výrok II), a současně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 22 570 Kč (výrok III).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I změnil tak, že žalobu co do částky 42 250 Kč s příslušenstvím zamítl, jinak jej v tomto výroku a v zamítavém výroku II potvrdil (výrok I) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 30 798 Kč (výrok II). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), v rozsahu části výroku I, jímž byla žaloba zamítnuta, dovoláním, které ovšem směřovalo i proti rozsudku soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud dovolání posoudil podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. V posuzované věci je dovoláním napadeno nejen rozhodnutí odvolacího soudu, ale výslovně též rozhodnutí soudu prvního stupně, které ovšem v dovolacím řízení přezkoumávat nelze (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř., podle kterého lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští, a § 201 o. s.
ř., podle něhož je opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, pokud to zákon nevylučuje). Jelikož funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána a nedostatek funkční příslušnosti je podle dlouhodobě ustálené judikatury neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby dovolací soud mohl pokračovat v řízení o podaném dovolání, Nejvyšší soud dovolací řízení podle § 243b a § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4.
9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2006). Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V předmětné věci proto dovolání není přípustné, neboť dovoláním dotčeným výrokem nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč a nejde o žádnou z taxativně uvedených výjimek, kdy je výše plnění nerozhodná. Za rozhodnou pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska finančního limitu je třeba považovat sice výši peněžitého plnění, jež bylo předmětem odvolacího řízení, avšak pouze v rozsahu, jenž může být rozhodnutím dovolacího soudu ve vztahu k dovolateli dotčen, tedy, o němž bylo nebo podle obsahu dovolání má být rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem.
I podle důvodové zprávy k zákonu č. 296/2017 Sb., jež mimo jiné nově formuloval § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., si navrhovaná změna v prvé řadě pomocí rozšíření výjimek z jinak široce formulované přípustnosti dovolání klade za cíl odbřemenění dovolacího soudu. Ke změnám navrhovaným v písmenu c) odst. 1 důvodová zpráva uvádí, že „ve sporech o peněžitá plnění nepřevyšující 50 000 Kč je přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vyloučena jen v případech, kdy o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem.
Jinak řečeno, tam, kde předmětem sporu je zaplacení částky nepřevyšující 50 000 Kč, nevylučuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) přípustnost dovolání proti těm rozhodnutím odvolacího soudu, která (ač vydána v rámci takového sporu) nejsou rozhodnutími o peněžitém plnění (např. šlo-li o mezitímní rozsudek). Navrhovaná změna má tuto možnost vyloučit.“ Z citované důvodové zprávy nutno dovodit, že znění § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. účinné od 30. 9. 2017 znamená zúžení možnosti podání dovolání v tzv. „bagatelních věcech“, nikoli její rozšíření (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.
6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2384/2018). Ústavní soud se k této rozhodovací praxi Nejvyššího soudu přihlásil v usnesení ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3705/18, kde shledal ústavně konformním postup Nejvyššího soudu i v případě štěpení nároku, tj. kdy „podstatná není částka, o níž odvolací soud rozhodl, ale výše peněžitého plnění, do níž je podáno dovolání.“
V dané věci dovolání směřovalo (a bylo subjektivně přípustné) proti výroku I výše označeného rozsudku odvolacího soudu, pokud jím bylo nepříznivě rozhodnuto o žalobou uplatněném nároku. Tedy jednak, pokud jím byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla žaloba zamítnuta co do částky 3 099 Kč s příslušenstvím, a jednak do měnící části výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterým byla v odvolacím řízení zamítnuta žaloba i ohledně částky 42 250 Kč s příslušenstvím. Součet jistin zamítnutých částek však stále představuje tzv. podlimitní nárok, který nelze v dovolacím řízení přezkoumat. Nejvyšší soud proto dovolání mířící proti rozsudku odvolacího soudu pro jeho objektivní nepřípustnost odmítl [§ 243 odst. 1 ve spojení s § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], a to, aniž by se mohl zabývat věcnou argumentací dovolatele. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 6. 2025
Mgr. Vít Bičák předseda senátu