30 Cdo 1262/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci
žalobkyně Ing. J. R., zastoupené JUDr. Ludmilou Pávkovou, advokátkou se sídlem
v Praze 1, Krakovská 7, proti žalovaným 1) Statutárnímu městu Liberec, se
sídlem v Liberci, nám. Dr. E. Beneše 1/1, identifikační číslo osoby 002 62 978,
a 2) LIF a. s., se sídlem v Liberci V – Kristiánově, Jablonecká 7/22,
identifikační číslo osoby 402 32 751, zastoupené Mgr. Zuzanou Kučerovou,
advokátkou se sídlem v Liberci, Slovanská 781, o určení vlastnického práva k
nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 33 C 26/2011, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v
Liberci ze dne 23. září 2015, č. j. 30 Co 172/2015-350, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne
23. září 2015, č. j. 30 Co 172/2015-350, se zrušuje a věc se vrací tomuto
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci
(dále již „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil (jako věcně
správné rozhodnutí) podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně v jeho
výroku I. o zamítnutí určovací žaloby, v nákladových výrocích II. a III. jej
změnil, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu žalobkyně „projevila zájem o nabytí vlastnictví
k jedinému z dotčených pozemků, zatímco žalovaný 1) nehodlal dotčené pozemky,
jichž se nabídkové řízení týkalo, prodávat jednotlivě. Účastníkem nabídkového
řízení se však žalobkyně nestala i z toho důvodu, že její postup v dané věci
nebyl postupem zájemce o koupi reagujícího na zveřejněný záměr prodávajícího. Na tom nic nemůže změnit ani skutečnost, že žalobkyně náhodou jednala v časovém
období odpovídajícím zhruba době, v níž činil své samostatné kroky směřující k
prodeji nemovitostí – mezi nimi nemovitost, o niž měla zájem žalobkyně – i
žalovaný 1). Odvolací soud se neztotožnil s názorem žalobkyně, podle nějž
projevením zájmu o nabytí vlastnictví k jednomu z pozemků byla založena účast
žalobkyně v nabídkovém řízení...Soud prvního stupně dostatečně osvětlil, že
vyhovění žalobě by neznamenalo žádnou nápravu subjektivního postavení
žalobkyně, jež se účastníkem nabídkového řízení nestala, do jejích práv by se
výrok týkající se vlastnictví žalovaného 1) k předmětným pozemkům nijak
nepromítl.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též
„dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné a (s přihlédnutím k
doplnění dovolání) obšírně koncipované dovolání, v němž uplatňuje dovolací
důvod ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. a přípustnost svého dovolání vymezuje
tvrzením, že odvolací soud, resp. oba soudy nesprávně posoudily otázku, zda
dovolatelce svědčí aktivní věcné legitimace k podání určovací žaloby a zda byla
v daném případě účastnicí nabídkového řízení, když se odchýlily od judikatury
dovolacího soudu, na kterou dovolatelka odkazuje, případně z ní – ve vazbě na
uplatněnou dovolací argumentaci – cituje. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší
soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) napadený
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. K dovolání se písemně vyjádřil pouze žalovaný 1), který považuje
napadený rozsudek odvolacího soudu za věcně správný; ve vyjádření pak žalovaný
1) reaguje na dovolací argumentaci žalobkyně, kterou považuje za nedůvodnou. Navrhl, aby dovolání žalobkyně bylo Nejvyšším soudem odmítnuto, případně
zamítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že
dovolání je – jak bude rozvedeno níže – přípustné a je i důvodné. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení
zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede k závěru o právech
a o povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud
při této činnosti omylu, tzn., když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval
jinou právní normu, než kterou měl správně použít, případně pokud aplikoval
sice správnou právní normu, ale nesprávně jí vyložil, nebo pokud ze zjištěných
skutečností vyvodil nesprávné právní závěry, anebo pokud právní normu aplikoval
při absenci (relevantní části) skutkového stavu [ať již za situace, kdy
skutkový stav nebyl zcela nebo v jeho pro rozhodnutí ve věci podstatné části
vůbec zjištěn, anebo za situace, kdy skutkový stav byl vnitřně rozporný (ať již
ve vztahu mezi relevantními dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi
některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem
o skutkovém stavu věci), takže nepředstavoval skutkový podklad, který by mohl
být podřazen pod příslušnou právní normu; k tomu srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 4464/2014; všechna zde
označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových
stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz].
Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo
3025/2009, vyložil a odůvodnil právní názor, že skutkové zjištění, které zcela
nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní
části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu
mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a
závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence
skutkového závěru (skutková právní věta) znemožňuje posoudit správnost
přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného „skutku“, což (logicky)
jde na vrub správnosti právního posouzení věci.
O takový případ se jedná i v posuzované věci.
Nelze totiž nepostřehnout, že odvolací soud při rozhodování vycházel ze
skutkových zjištění, které učinil soud prvního stupně, aniž by však v odvolacím
řízení byl napraven podstatný nedostatek spočívající v tom, že soud prvního
stupně při zprostředkování těchto skutkových zjištění postupoval zcela
nedůsledně, pokud dospěl např. k závěru, že „z tvrzení účastníků má soud za
nesporné, že žalovaný č. 1 v únoru roku 2006 zveřejnil na své úřední desce (od
3. 2. 2006 do 20. 2. 2006) záměr prodat pozemky p. č. 945/5, p. č. 945/6, p. č.
946/2, p. č. 950/4 a p. č. 915/2, vše v k. ú. Liberec“, ačkoliv pro posouzení
otázky naléhavého právního zájmu dovolatelky na požadovaném určení bylo mj.
podstatné, jak byl uvedený záměr žalovaného 1) in concreto formulován.
Postupoval-li by v uvedeném směru soud prvního stupně, resp. následně v
odvolacím řízení odvolací soud důsledně, měl by co do činění s hodnocením
následujícího textu záměru (jak vyplývá z jeho kopie na č. l. 31 procesního
spisu):
„Odbor rozvojových projektů Statutárního města Liberec dává dle zákona
o obcích č. 12/2000 Sb., v plném znění veřejnosti na vědomí záměr převést
následující nemovitosti:
číslo parcely:
kat. území:
p. p. č. 944/2, 944/3, 944/4, 945/5, 945/6 Liberec
946/2, 950/2, 950/4, 951/2, 942/2-část, 945/1-část“
Soud prvního stupně a následně i odvolací soud ovšem pominuly hodnotit
výše uvedený záměr žalovaného 1) coby veřejnoprávní korporace, přičemž závěr o
záměru žalovaného 1) prodat předmětné pozemky oba soudy nepochopitelně učinily
„z nesporných tvrzení účastníků.“ Tento základní skutkový defekt pak vedl k
vybočení následujících úvah ústících v právně kvalifikační závěr soudu prvního
stupně, resp. odvolacího soudu (mj. že žalovaný 1/ chtěl uvedené pozemky prodat
a navíc vcelku, tedy nikoliv jednotlivě), jemuž dovolatelka (z pohledu běžného
interpreta uvedených soudních rozhodnutí vcelku důvodně) oponuje s odkazem na
citovanou judikaturu, neboť ani v jednom rozhodnutí neshledala kvalifikovanou
odpověď na základní otázky, jež mají být posouzeny před rozhodnutím, zda jí v
dané věci vskutku svědčí naléhavý právní zájem na podané určovací žalobě či
nikoliv.
Soudy tedy zcela ponechaly stranou zhodnocení, zda z uvedeného záměru
žalovaného 1) lze opravdu dovodit, že uvedené město hodlá uvedené pozemky
prodat, navíc vcelku, případně některé z nich jen v určité (ale v takovém
případě pak v jaké) části, případně za jakých podmínek, a zda projevený zájem
žalobkyně o koupi předmětného pozemku bylo možno vskutku považovat za
irelevantní, anebo za zcela jasně vyznívající zájem o jeho koupi, v situaci,
kdy běžný interpret publikovaného záměru neměl dostatek informací k tomu, jakým
způsobem chce vlastně oznamovatel při ohlášení majetkovém transferu postupovat
(k tomu srov. např. též závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.
září 2010, sp. zn. 30 Cdo 1250/2009, publikovaného ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod číslem 45/2011, a to mj. též ve vazbě na žádost
dovolatelky ze dne 14. května 2006 o prodej pozemků p. č. 945/1 a 945/5 v k. ú.
Liberec – viz kopie její žádosti na č. l. 26 procesního spisu).
Nejvyšší soud v tomto dovolacím řízení ovšem nemůže sanovat popsané
defekty, přehlížet a napravovat uvedené nedostatky odůvodnění soudních
rozhodnutí, neboť měl-li by se zabývat otázkou právního posouzení věci
odvolacím soudem skrze dovolatelkou vymezené předpoklady přípustnosti jejího
dovolání, musel by sám (namísto uvedených soudů) si nahradit, resp. dosadit
chybějící právně významné okolnosti, které jsou nezbytné z hlediska posouzení,
zda v daném případě žalobkyni svědčí naléhavý právní zájem na požadovaném
určení či nikoliv. Proto je třeba i na tuto věc vztáhnout právní závěry, které
dovolací soud vyložil v již shora připomenutém rozhodnutí ve věci. sp. zn. 30
Cdo 3025/2009.
Z vyložených důvodů Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu ve
smyslu § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.), v němž dovolací soud též pečlivě
zohlední skutkové a právní námitky, jež ve svém dovolání vyložila dovolatelka,
a které tímto rozhodnutím nebyly dosud konzumovány.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí
o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o
nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. září 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu