30 Cdo 1268/2017-130
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci
žalobců a) J. M., a b) P. M., zastoupených JUDr. Pavlem Schreiberem, advokátem
se sídlem v Brně, Jakubská 1, proti žalované České republice – Ministerstvu pro
místní rozvoj České republiky, se sídlem v Praze, Staroměstské náměstí 6,
identifikační číslo osoby 660 02 222, o přiměřené zadostiučinění ve výši 99.750
Kč a náhradu škody ve výši 83.933 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 64/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2016, č. j. 28 Co 270/2016-99, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2016, č. j. 28 Co
270/2016-99, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu
řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 8. dubna 2016, č. j. 25 C 64/2014-36, zavázal žalovanou, aby zaplatila
žalobci a) částku 30.000 Kč, žalobkyni b) částku 30.000 Kč, a oběma žalobcům
společně a nerozdílně částku 52.173 Kč, to vše spolu se zákonným úrokem z
prodlení od 15. července 2014 do zaplacení (výrok I). Soud prvního stupně dále
zamítl žalobu v rozsahu, v němž se žalobci domáhali každý zvlášť zaplacení
částky 19.870 Kč a oba společně a nerozdílně zaplacení částky 31.760 Kč, to vše
se zákonným úrokem z prodlení (výrok II). Soud prvního stupně též rozhodl o
nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok III).
2. Soud prvního stupně učinil po provedeném dokazování zjištění, že:
„Žalobci podali dne 11. 5. 2009 žádost o rozhodnutí o umístění stavby, dne 18.
6. 2009 pak byli vyzváni k doplnění. Řízení bylo následně zastaveno (pro
nedoplnění podkladů) dne 3. 3. 2010, odvolání žalobců bylo pak toto rozhodnutí
zrušeno. Stavební úřad pak rozhodoval meritorně (o zamítnutí žádosti) dvakrát
(dne 22. 4. 2011 a 30. 12. 2011); v každé fázi prvostupňového řízení byli
žalobci vždy znovu vyzváni k doplnění dalších podkladů. Následně pak z důvodu
vyloučení zúčastněných úředních osob byla věc přikázána k vyřízení Městskému
úřadu Šlapanice (24. 8. 2012), který následně žalobce vyzval k dalšímu
doplnění, k jejich žádosti z ledna 2013 prodloužil stanovenou lhůtu a pro jejíž
marné uplynutí dne 30. 6. 2013 pak řízení zastavil s právní mocí ke dni 23. 8.
2013.“ Dále dospěl ke skutkovému závěru týkajícímu se výše účelně vynaložených
nákladů žalobců (1.000,- Kč za žádost o vydání územního rozhodnutí, 500,- Kč za
připojení k místní komunikaci, 400,- Kč za výpisy z katastru nemovitostí,
2.856,- Kč za technickou pomoc při zpracování podkladů pro územní řízení,
2.500,- Kč za měření radonu, 110,- Kč za vyjádření Telefónica O2 Czech
Republic, a. s., 36.492,- Kč za projektovou dokumentaci, 87,- Kč za poštovné a
dále za právní služby ve výši 29.889 Kč).
3. Po právní stránce vyšel soud prvního stupně ze zákona č. 82/1998
Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č.
358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších
předpisů (dále již „OdpŠk“). Konstatoval, že má za zjištěný nesprávný úřední
postup stavebního úřadu spočívající v tom, že k jeho pravomocnému skončení
došlo ke dni 23. srpna 2013, tj. po více než čtyřech letech. Uvedl, že se
neztotožňuje s konstrukcí, že nelze vycházet z celkové délky řízení, ale že je
třeba zkoumat jen případné dílčí průtahy, což dle žalované vyplývá z rozsudku
Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ či „dovolací soud“)
ze dne 29. září 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014. Podle soudu prvního stupně by
taková konstrukce dovedena ad absurdum vylučovala jakoukoli odpovědnost státu
za sebedelší správní řízení, „v němž by správní orgán formálně dodržel všechny
dílčí lhůty (pro vydání rozhodnutí, předložení věci odvolacímu správnímu
orgánu, pro rozhodnutí o odvolání, atd.), jeho rozhodnutí by však byla
opakovaně rušena odvolacím správním orgánem … a celé řízení by tak bylo –
formálně bezvadně – protahováno do nekonečna.“ V této věci soud prvního stupně
usoudil, že „ani ve správním řízení jako je toto, nelze odčiňovat pouze
případné dílčí průtahy, nýbrž je třeba konstatovat, že důsledkem opakovaně
vadných (a proto později krajským úřadem zrušených) rozhodnutí je právě celková
doba předmětného řízení přesahující ve svém souhrnu 4 roky.“
4. V daném období mimo jiné soud prvního stupně shledal opakovanou
nečinnost správního orgánu a konstatoval, že celková očekávaná doba předmětného
správního řízení činí s ohledem na zákonné lhůty cca 8 měsíců; řízení tedy
trvalo zhruba šestkrát déle. Soud prvního stupně se zabýval i otázkou vzniku
újmy na straně žalobců a dospěl k závěru, že nepřiměřená délka správního řízení
se dotkla sféry žalobců mimo jiné tím, že „předmětem zkoumaného správního
řízení byla otázka umístění stavby rodinného domu, v němž hodlali žalobci do
budoucna uspokojovat své bytové potřeby,“ přičemž v poměrech žalobců se pak
absence včasného rozhodnutí projevila tak, že na zamýšlenou výstavbu rodinného
domu rezignovali a byli nuceni nalézt jiné – z časového hlediska dosažitelné –
řešení. Soud shledal, že v kontextu tohoto případu je nepeněžité zadostiučinění
nedostatečné, proto přiznal zadostiučinění v peněžité formě, přičemž ve
srovnání předmětné správní řízení s řízením soudním vycházel ze spodní hranice
základní částky vyplývající ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna
2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále již „Stanovisko“) a zvážil relevantní faktory
zvyšující či snižující újmu žalobců.
5. Ve vztahu k nákladům řízení soud prvního stupně konstatoval, že tyto
byly (v rozsahu vymezeném výše) vynaložené v souvislosti s předmětným správním
řízením „marně a v příčinné souvislosti se zjištěnou nepřiměřenou délkou řízení
pak představují škodu na straně žalobců.“ Soud prvního stupně proto žalobě ve
výše vymezeném rozsahu vyhověl.
6. K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“)
v záhlaví vymezeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v jeho
výroku I. tak, že zamítl žalobu na zaplacení částky 30.000 Kč každému ze
žalobců a na zaplacení částky 52.173 Kč oběma žalobcům společně a nerozdílně,
vše se zákonným úrokem z prodlení od 15. července 2014 do zaplacení (výrok I),
a dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
7. Odvolací soud se přiklonil ke skutkovým zjištěním učiněným soudem
prvního stupně, ale učinil jiné právní posouzení věci. Nejprve v rámci
předvídatelnosti rozhodnutí (před vydáním rozhodnutí) upozornil účastníky, že
věc hodlá posuzovat v souvislosti s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. září
2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014.
8. Ve vztahu k aplikovatelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod a Protokolů na tuto Úmluvu navazující (Sdělení
federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., o sjednání Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod a Protokolů na tuto Úmluvu
navazujících) (dále již „Úmluva“), odvolací soud dospěl k závěru, že „na
posuzované územní řízení nedopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy a tudíž ani závěry ze
Stanoviska Cpjn 206/2010, jak nesprávně vyložil soud prvního stupně.“ Podle
odvolacího soudu je nezbytné mít na zřeteli, že územním rozhodnutím o umístění
stavby stavební úřad schvaluje navržený záměr a stanoví podmínky pro využití a
ochranu území, podmínky pro další přípravu a realizaci záměru, posuzuje veřejný
zájem při provádění stavby. Přitom je oprávněn vyzvat žadatele, aby upravil
svůj záměr. Kromě toho žalobci nevyhověli výzvě stavebního úřadu k doplnění
podkladů, proto územní řízení bylo zastaveno. Z toho plyne, že „k nesprávnému
úřednímu postupu, který by spočíval v nepřiměřené délce správního řízení, tudíž
nemohlo dojít a žalobcům nevznikl nárok na odškodnění ani nemajetkové újmy, ani
na odškodnění nákladů, které ve správním řízení vynaložili, přičemž jejich
tvrzení, že se tím oddálilo přání být rodiči, že byly donucení ke koupi pozemku
a zahájení stavby v jiné lokalitě, je nerozhodné.“ Odvolací soud uzavřel, že
výsledek stavebního řízení neměl přímý vliv na existenci, rozsah ani výkon
práva žalobců ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť o jejich právu není v
řízení o umístění stavby rozhodováno. Z těchto důvodů odvolací soud žalobu
zamítl.
10. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále též
„dovolatelé“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatnili
dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., přičemž předpoklady
přípustnosti dovolání vymezili s tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
závisí na vyřešení otázky hmotného práva:
10.1. která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu
vyřešena, a
10.2. při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu.
11. Ve vztahu k prvně vymezenému hledisku přípustnosti dovolání
dovolatelé naformulovali čtyři následující otázky (ve stručnosti shrnuto),
které podle jejich názoru dosud nebyly vyřešeny v rozhodovací praxi dovolacího
soudu:
11.1. Aplikuje se čl. 6 odst. 1 Úmluvy a Stanovisko na územní řízení
o umístění stavby? Je územní řízení o umístění stavby správním řízením, na
které se při požadavku na náhradu nemajetkové újmy vzniklé v důsledku
nepřiměřené délky správního řízení uplatní vyvratitelná domněnka vzniku
nemajetkové újmy? Posuzuje se v tomto případě nepřiměřenost celkové délky
územního řízení nebo jen jednotlivé průtahy v územním řízení?
11.2. Jde v územním řízení o umístění stavby rodinného domu, kterého
se žalobci účastnili, o spor o právo, které je opravdové a vážné a jehož
rozhodnutí má nepřímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného
práva, tedy má výsledek územního řízení o umístění stavby vliv na výkon práva
žalobců?
11.3. Jsou žalobci domáhající se náhrady přiměřeného zadostiučinění
za nemajetkovou újmu vzniklou žalobcům v důsledku nepřiměřeně dlouhého územního
řízení o umístění stavby povinni prokazovat vznik nemajetkové újmy, nebo se
uplatní vyvratitelná domněnka vzniku nemajetkové újmy?
11.4. Je třeba za nesprávný úřední postup podle § 13 odst. 1 OdpŠk
považovat pouze porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem
stanovené lhůtě nebo lze za nesprávný úřední postup považovat také jednotlivé
vady řízení, např. nerespektování závazného právního názoru nadřízeného orgánu,
opakovaného vyzývání k doplnění podkladů pro vydání rozhodnutí, vyzývání k
doplnění podkladů, které nejsou zákonem vyžadovány?
12. Dovolatelé rozvinuli svoji dovolací argumentaci následovně.
Domnívají se, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy a Stanovisko jsou aplikovatelné na územní
řízení o umístění stavby. Ve vztahu k výše citovanému usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 29. září 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, uvádějí, že stavební úřad v
předmětné věci rozhodoval o jejich právu, které je opravdové a vážné, přičemž
výsledek stavebního řízení měl přímý dopad na jejich majetkovou sféru. V
územním řízení bylo rozhodováno o právu dovolatelů realizovat stavbu. Právo na
umístění stavby má svůj původ ve vnitrostátním právu, neboť územní rozhodnutí o
umístění stavby je vydáváno na základě právního předpisu, který je součástí
českého právního řádu. Právo na umístění stavby je soukromoprávní povahy, neboť
jeho prostřednictvím mělo být realizováno vlastnické právo dovolatelů k těmto
stavbám. V této souvislosti dovolatelé poukazují i na to, že nesprávným úředním
postupem v územním řízení byly porušeny čl. 10 a 11 Listiny základních práv a
svobod, jelikož „došlo k neoprávněnému zásahu do soukromého a rodinného života
žalobců“ a „do vlastnického práva žalobců.“
13. Dovolatelé dále argumentují s tím, že i kdyby názor odvolacího
soudu o neaplikovatelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. Stanoviska byl správný,
tak by se odvolací soud měl zabývat v souladu s § 13 odst. 1 OdpŠk jednotlivými
průtahy v řízení, přičemž nesprávným úředním postupem je třeba rozumět nejen
neučinění úkonu či nevydání rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě, ale i další
nesprávný úřední postup jako nerespektování závazného právního názoru krajského
úřadu prvostupňovým úřadem, atd.
14. Ve vztahu k druhému vymezenému hledisku přípustnosti dovolatelé
žalobci uvedli, že se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. září 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014. V této souvislosti odkazují na
následující část předmětného usnesení Nejvyššího soudu: „Pokud odpověď na
některou z výše uvedených otázek bude záporná, pak na dané správní řízení čl. 6
odst. 1 Úmluvy nedopadá, a tudíž nelze na posouzení přiměřenosti jeho délky a
případnou satisfakci při porušení práva na jeho přiměřenou délku aplikovat ani
Stanovisko. To však ještě neznamená, že v případě nepřiměřené délky tohoto
správního řízení nejde o nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998
Sb. Dovolací soud se ztotožňuje s námitkou žalované, dle níž se v případě
správního řízení, které je vázáno zákonnými lhůtami, neuplatní § 13 odst. 1
věta třetí OdpŠk. Z dikce tohoto ustanovení totiž jednoznačně vyplývá, že
povinnost vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě má státní orgán pouze tehdy, pokud
zákon žádnou lhůtu nestanoví. Tentýž závěr lze dovodit z ustanovení § 6 odst. 1
věty druhé zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen s. ř.). Na správní
řízení tak lze aplikovat větu druhou § 13 odst. 1 OdpŠk. Z toho důvodu jsou
postižitelné jednotlivé průtahy v řízení, tedy pokud správní orgán porušil svou
povinnost učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.“
15. Z výše citovaného dovolatelé dovozují, že i když není aplikace
Stanoviska a Úmluvy dána, tak to ještě neznamená, že v případě nepřiměřené
délky řízení nejde o nesprávný úřední postup podle § 13 odst. 1 OdpŠk. Odvolací
soud se tedy měl zabývat jednotlivými průtahy v řízení, což neučinil. Tím nejen
že jednal v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, ale rovněž zasáhl do
práva dovolatelů na spravedlivý proces. Dovolatelé na tomto místě poukazují i
na to, že soud prvního stupně učinil skutkové zjištění o opakované nečinnosti
správního orgánu, což odvolací soud nijak nereflektoval. Odvolací soud se
rovněž nezabýval tím, že nesprávným úředním postupem je i nerespektování
závazného právního názoru krajského úřadu prvostupňovým orgánem, ačkoli i tento
nesprávný postup byl zjištěn soudem prvního stupně. Konečně dovolatelé tvrdí,
že prokázali vznik nemajetkové újmy, ovšem odvolací soud tyto skutečnosti za
zjištěné neměl, v čemž lze spatřovat překvapivost rozhodnutí.
16. Závěrem dovolatelé odkázali na skutečnosti zjištěné ve Zprávě o
šetření veřejného ochránce práv ze dne 27. února 2012, z níž mimo jiné má
plynout, že celková délka řízení byla nepřiměřená. Dovolatelé navrhli, aby
dovolací soud v záhlaví vymezený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
17. Žalovaná v písemném vyjádření k dovolání uvedla, že nesouhlasí s
dovolací argumentací. Dovolatelé zaměňují povahu práva, o které se v daném
případě jedná, s povahou práv, která mohou být sekundárně dotčena. Správní
orgány nerozhodovaly v územním řízení o vlastnických právech dovolatelů, ale o
právu výstavby na určitém území. Podle žalované je však „třeba trvat na otázce,
jak byla dovolacím soudem formulována, tedy zvažovat povahu práva, o které se v
daném případě jedná, a nikoli povahu zájmů, které mohou být sekundárně
dotčeny.“ V praktické rovině si nelze představit rozhodování o veřejném právu,
které by za žádných okolností nemělo sekundární dopad dna soukromé zájmy. Ve
vztahu k tvrzení dovolatelů, že se odvolací soud odchýlil od usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, žalovaná
uvedla, že odvolací soud nejprve seznámil účastníky řízení se svým názorem na
věc. Přesto však dovolatelé nespecifikovali průtahy, v jejichž důsledku jim
měla vzniknout škoda a újma. Žalovaná dále shrnuje, že dovolatelé i přes výzvy
stavebního úřadu opakovaně nedoložili podklady nutné pro řádné posouzení jejich
žádosti o vydání územního rozhodnutí, respektive opakovaně neuvedli svůj návrh
na umístění stavby do souladu s platným územním plánem obce Sivice,
nepřizpůsobili umístění stavby neutrálnímu stavu území v dané lokalitě a
nerespektovali podmínky v území dané původní zástavbou. Stavba tak nemohla být
realizována, neboť nebyla v souladu s územním plánem obce. Závěrem žalovaná
navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné, případně aby jej
18. Dovolání žalobců je – jak bude dále vyloženo – ve smyslu § 237
o. s. ř., s přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 23. listopadu 2016, sp. zn. 30 Cdo 622/2015, přípustné a je i důvodné.
19. Odvolací soud, a to jak ve vztahu k nároku na zadostiučinění,
tak i k nároku na náhradu škody, své rozhodnutí s odkazem na rozhodnutí
dovolacího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 344/2014 a Stanovisko postavil na
argumentaci (ve stručnosti shrnuto), že na posuzované územní řízení nedopadá
čl. 6 odst. 1 Úmluvy a tudíž ani závěry Stanoviska. Územním rozhodnutím o
umístění stavby totiž stavební úřad schvaluje navržený záměr a stanoví podmínky
pro využití a ochranu území, podmínky pro další přípravu a realizaci záměru,
posuzuje veřejný záměr při provádění stavby a je oprávněn vyzvat žadatele, aby
upravil svůj záměr, aby zpracoval dokumentaci, aby byl záměr v souladu s
veřejnými zájmy a územně plánovací dokumentací a odpovídal poměrům v dotčené
lokalitě ve smyslu stavebního zákona. V posuzovaném případě ovšem žalobci
nevyhověli výzvě stavebního úřadu k doplnění podkladů, pročež z tohoto důvodu
bylo územní řízení zastaveno. Nemohlo tak podle odvolacího soudu dojít k
nesprávnému úřednímu postupu, který by spočíval v nepřiměřené délce správního
řízení; žalobcům tudíž nevznikly jimi žalobou uplatněné nároky na odškodnění a
na poskytnutí nemajetkové újmy. Výsledek stavebního řízení neměl přímý vliv na
existenci, rozsah ani výkon práva žalobců ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť
o jejich právo nebylo v řízení o umístění stavby rozhodováno.
20. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. září 2015, sp. zn. 30 Cdo
344/2014, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem
113/2007 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti
přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz) vyložil
a odůvodnil právní názor, že závěr, že nepřiměřená délka správního řízení
způsobila účastníku řízení nemajetkovou újmu, je dán, jde-li ve správním řízení
o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má
přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku v
jeho poměrech, má-li toto právo nebo závazek základ ve vnitrostátním právu a
je-li soukromoprávní povahy. Dále judikoval, že jestliže správní orgán porušil
ve správním řízení povinnost učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem
stanovené lhůtě, jde sice o nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1
Odpšk, avšak vyvratitelná domněnka vzniku újmy se neuplatní.
21. Dovolací argumentace žalobců se upíná k řešení právních otázek
formulovaných v již zmíněném rozsudku dovolacího soudu sp. zn. 30 Cdo 344/2014
s tím, že bude-li na ně (v rámci onoho verifikačního testu) nalezena kladná
odpověď, bude v takovém případě nezbytné konstatovat, že nepřiměřená délka
předmětného správního řízení způsobila dovolatelům řízení předmětnou majetkovou
újmu, a tedy v poměrech této věci, že se odvolací soud napadeným rozhodnutím
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, in concreto
prezentované právě označeným rozhodnutím sp. zn. 30 Cdo 344/2014.
22. Dovolací soud oproti odvolacímu soudu dospěl k závěru, že právě s
přihlédnutím k judikovaným názorům v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 344/2014 (ve
světle dále vyložených odpovědí na předmětné otázky), lze přisvědčit
argumentaci dovolatelů z hlediska existence jimi uplatněných nároků.
23. Z judikatury ESPL dovodila právní doktrína následující otázky, jejichž
zodpovězení je rozhodující pro aplikovatelnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy v jeho
civilní části (srov. Kmec a kol. Komentář k Evropské Úmluvě o ochraně lidských
práv. C. H. Beck, Praha, 2012, str. 585):
23.1. Jde zde o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a
vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu
daného práva nebo závazku?
23.2. Má toto právo nebo závazek svůj základ ve vnitrostátním
právu?
23.3. Je právo nebo závazek, o které se v daném případě jedná,
civilní (tj. soukromoprávní) povahy?
24. K otázce posouzení kritéria, zda se jedná o právo nebo o závazek, který
je opravdový a závažný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah
nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku, nutno uvést, že v daném případě
se jednalo o územní řízení o umístění stavby rodinného domu, kteréžto řízení (z
pohledu jeho dosahu) má zcela nepochybně vliv na vlastnické právo k budoucí
stavbě a mělo tudíž také dopad do majetkové sféry dovolatelů. Jinými slovy
řečeno, výsledek tohoto řízení měl mít přímý vliv na rozsah vlastnického práva
dovolatelů, kteří o vydání rozhodnutí o umístění stavby žádali, neboť právě o
jejich právu bylo v daném řízení rozhodováno. K tomu srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2016, sp. zn. 30 Cdo 5710/2015, v němž
dovolací soud s odkazem na zmíněné jeho rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 344/2014
vyložil, že „v posuzovaném případě byl výsledek stavebního řízení rozhodující
pro výkon vlastnického práva účastníků, jež o stavební povolení žádali, neboť
právě o jejich právu bylo v tomto řízení rozhodováno. Naopak v případě
žalobkyně, jež je oprávněnou z věcného břemene na sousedící nemovitosti,
výsledek daného řízení nemá přímý vliv na existenci, rozsah ani výkon jejího
práva ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť o jejím právu není v řízení
rozhodováno, ač rozhodnutím může být dané právo nepřímo dotčeno. Z toho důvodu
nelze čl. 6 odst. 1 Úmluvy a na něj navazující judikaturu ESLP a judikaturu
Nejvyššího soudu, včetně Stanoviska, na délku posuzovaného řízení aplikovat. Na
uvedeném závěru nic nemění ani okolnost, že v této věci je žalobce vlastníkem
sousední nemovité věci.“
25. K otázce posouzení kritéria, zda má toto právo základ ve vnitrostátním
právu, nutno pro dané poměry uvést, že právo umístit stavbu má původ ve
vnitrostátním právu, neboť rozhodnutí o umístění stavby je vydáno na základě
splnění předpokladů uvedených v právních předpisech, které jsou součástí
tuzemského právního řádu.
26. Konečně kladně je třeba odpovědět i na (ve světle R 113/2017 testovou)
otázku, zda v daném případě základ předmětného závazku je soukromoprávní povahy
či nikoli, neboť právě v posledně zmíněném judikátu (s odkazem na případ A. J.
proti Švédskému království) bylo dovozeno, že ačkoli zákaz stavby má svůj
základ v právu veřejném, je právo stavby civilní (soukromoprávní) povahy.
27. Z vyloženého je zřejmé, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
nemůže obstát, neboť není věcně správné. Nejvyššímu soudu tudíž za této situace
nezbylo, než rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušit a
věc mu v tomto rozsahu vrátit podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k
dalšímu řízení.
28. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém
rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 17. ledna 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu