30 Cdo 5710/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a
soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., ve věci
žalobce JUDr. J. L., zastoupeného Mgr. et Mgr. Ondřejem Teplým, advokátem se
sídlem v Kolíně, Zahradní 46, proti žalované České republice – Ministerstvu pro
místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské nám. 6, o zaplacení 299 289 Kč
s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1, pod sp. zn. 65 C
150/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22.
5. 2015, č. j. 14 Co 119/2015-77, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
žalované povinnost zaplatit žalobci částku 117 000 Kč (výrok II) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výrok III). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví uvedeným rozsudkem
změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II co do částky 39 000 Kč tak,
že žalobu zamítl, a co do částky 78 000 Kč tento výrok potvrdil (výrok I), a
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III). Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobce se v řízení domáhal zaplacení částky 299 289 Kč jakožto náhrady
nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívající v
nepřiměřené délce na sebe navazujících správních řízení dle zákona č. 82/1998
Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „OdpŠk“). Řízení bylo zahájeno u Městského úřadu v Pečkách
dne 27. 10. 2004, č. j. 1113/2948/2004, o provedení změny užívání objektu v P.,
Ch. č. p., a ukončeno rozhodnutím Městského úřadu Kolín, jež nabylo právní moci
dne 1. 5. 2012 (dále jen „posuzované řízení“). Dne 27. 10. 2004 požádala
společnost CHIC STYL, spol. s r.o., Městský úřad v Pečkách, o provedení změny
užívání objektu v P. Ch. č. p. jako provozovny střihárny. Dne 8. 11. 2004
žalobce spolu s manželkou jako vlastníci a uživatelé sousedního domu č. p. upozornili stavební úřad na to, že bylo započato se stavbou na sousední
nemovitosti bez stavebního povolení a předložili fotodokumentaci. Následně soud
popsal průběh posuzovaného řízení. Řízení nejdříve probíhalo před Městským
úřadem v Pečkách, přičemž jeho rozhodnutí byla třikrát zrušena odvolacím
orgánem. V červenci 2007 z důvodu nečinnosti Městského úřadu v Pečkách přikázal
Krajský úřad Středočeského kraje tomuto úřadu na základě stížnosti žalobce a
jeho manželky, aby ve lhůtě 10 dnů oznámil pokračování řízení. Usnesením ze dne
25. 11. 2008 bylo přikázáno převzetí této věci Městskému úřadu v Poděbradech. Rovněž jeho rozhodnutí byla třikrát zrušena odvolacím orgánem. Dne 21. 6. 2011
učinil Krajský úřad Středočeského kraje další opatření proti nečinnosti tím, že
vedením posuzovaného řízení pověřil Městský úřad Kolín. Učinil tak proto, že ve
věci docházelo k průtahům a že všichni pracovníci stavebního úřadu v
Poděbradech prohlásili, že se cítí být ve věci podjatí. Městský úřad Kolín
rozhodnutím ze dne 2. 4. 2012 dodatečně povolil novým vlastníkům předmětného
domu stavební úpravy tohoto domu. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 1. 5. 2012. V průběhu posuzovaného řízení byla nemovitost užívána. Žalobce a jeho manželka
si nechali zpracovat znalecký posudek k problematice provedení spalinové cesty
kotle na rodinném domě č. p. a jejího vlivu na rodinný dům č. p., a to znalcem
z oboru kominictví. V tomto posudku znalec uvedl, že odvod spalin komínem po
stěně fasády není v souladu s platnou ČSN, spalinová cesta není bezpečná. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 7. 2013, č. j.
25 C
174/2012-40, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2014,
č. j. 12 Co 422/2013-71, bylo manželce žalobce v souvislosti s nepřiměřenou
délkou posuzovaného řízení přiznáno zadostiučinění ve výši 117 000 Kč. Odvolací
soud dále doplnil skutková zjištění soudu prvního stupně. Dne 5. 5. 2005 podal
žalobce a jeho manželka námitku do zahájeného stavebního řízení spočívající v
tom, že na sousední nemovitosti je prováděna činnost bez stavebního povolení. Návrh stavebníka rozšířit prostory budoucí střihárny o přístavbu skladu je v
rozporu s územním plánem. Dopisem ze dne 25. 10. 2004 vyjádřili nesouhlas se
stavbou dílny na sousedním pozemku a projevili obavy, zda je stavba dostatečně
staticky zajištěna. Konečným rozhodnutím ve věci byly povoleny dodatečně
stavební úpravy, a to vyzdění nosných pilířů pro podepření stávající stropní
konstrukce, vybavení koupelny v patře novými zařizovacími předměty a provedení
obkladů stěn a nová podlaha, s tím, že bude provedena úprava domovní
kanalizace. V průběhu řízení došlo k úpravě předmětu řízení, přístavba dílny
již nebyla předmětem řízení. Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně,
že posuzované řízení trvající 7 let a 6 měsíců bylo nepřiměřeně dlouhým. Žalobci tudíž vznikla nemajetková újma spočívající v nejistotě ohledně výsledku
řízení, přičemž nepostačí její odčinění ve formě konstatování porušení práva. Rovněž se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně v určení základní
částky zadostiučinění ve výši 97 500 Kč. Při hodnocení jednotlivých kritérií se
však již neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o navýšení základní částky
o 20 % z důvodu opakovaného nerespektování závazného pokynu odvolacího orgánu. Na základě kritéria postupu orgánu veřejné moci tak odvolací soud částku nijak
neupravil. Dále se neztotožnil s navýšením částky o 20 % z důvodu zvýšeného
významu předmětu řízení pro žalobce, k němuž soud prvního stupně přistoupil s
ohledem na pravděpodobný škodlivý zásah nepovolených úprav na zdraví žalobce a
jeho manželky. Odvolací soud uvedl, že věc měla pro žalobce standardní význam,
přičemž svým předmětem nespadala mezi řízení, u nichž se předpokládá zvýšený
význam pro účastníka. Předmětem řízení byly nepovolené stavební úpravy na
sousední nemovitosti. Řízení se tedy netýkalo nemovitosti žalobce. Jednalo se o
stavební úpravy v interiéru nemovitosti, které nemohly nijak zasáhnout sféru
žalobce. Provedení spalinové cesty plynového topení po určitý úsek celého
řízení obtěžovalo domácnost žalobce a jeho manželky spalinami z odkouření, než
bylo provedeno protažení nad střechu. Uvedená věc nezasáhla sféru žalobce do té
míry, aby ohrozila život či zdraví jeho či rodiny. Naopak se ztotožnil se
snížením základní částky o 20 % z důvodu, že se žalobce řízení účastnil se svou
manželkou, která uplatnila samostatně nárok na přiměřené zadostiučinění. Dospěl
tak k částce 78 000 Kč.
Rozsudek odvolacího soudu ve výroku I napadl žalobce dovoláním, jehož
přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud se při hodnocení
kritéria významu předmětu odchýlil od stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“). Jako dovolací důvod dovolatel
uvádí nesprávné právní posouzení věci. Odvolací soud opominul tvrzení žalobce,
že statické nedostatky stavby, nepovolené současné odkanalizování splašků do
kanalizační stoky a do zahrady, provozování elektrorozvodů, nových plynových
rozvodů a odkouření bez předepsaných revizí ohrožovaly jeho majetek, život a
zdraví. Odvolací soud opominul dopady nepovolených úprav na zdravotní stav
manželky žalobce a tím i na psychiku a zdraví žalobce (manželka trpěla
nespavostí, která následně přerostla v bolesti zad, astmatické záchvaty, až do
spuštění zhoubného bujení, na které manželka následně zemřela). Dovolatel
odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo
3694/2011. Skutečnost, že se jednalo o sousední nemovitost, není skutečností a
priori vylučující vliv stavebních úprav v řadové zástavbě na sousední stavbu. Tento názor odvolacího soudu by bez dalšího popíral smysl účastenství
dovolatele v řízení. Dovolatel upozorňuje na důsledek stavebních úprav, jímž
byly statické nedostatky stavby. Dále namítá, že provozem nepovoleného
odkouření byl ohrožován od 17. 3. 2006 do doby stavební úpravy odkouření v
listopadu 2011, tj. pět a půl roku. Odvolací soud se odchýlil od skutkových
zjištění soudu prvního stupně ohledně dopadu významu řízení pro žalobce a vlivu
posuzovaného řízení na zdraví účastníků řízení, aniž by v tomto směru zopakoval
dokazování a případně vyzval žalobce k doplnění důkazních návrhů, čímž zasáhl
do práva žalobce na spravedlivý proces. Dovolatel poukazuje na rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 1 vydaný v řízení, v němž se zadostiučinění za
nepřiměřenou délku posuzovaného řízení domáhala jeho manželka. V tomto rozsudku
soud shledal důvod ke zvýšení základního odškodnění s přihlédnutím ke zvláštním
okolnostem případu o 70 % právě s ohledem na velký význam řízení pro účastníka
a jeho obavám o život a zdraví osob užívajících dům. Odvolací soud tak v
totožné věci založené na stejném skutkovém základě rozhodl odlišně, aniž by se
s touto diformitou jakkoliv vypořádal. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud
napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že není zřejmé, jaká konkrétní
osobnostní práva žalobce byla porušena, ani není zřejmé, v čem konkrétně
nemajetková újma spočívala, a jakým způsobem se projevovala. Není patrné, jaká
konkrétní nepovolená stavební úprava byla způsobilá narušit žalobci kvalitu
jeho bydlení, zvláště pak, když bylo řízení zakončeno jejich dodatečným
povolením. Za situace, kdy předmětem řízení, v důsledku něhož měla žalobci
vzniknout nemajetková újma, jsou především stavební úpravy v interiéru sousední
nemovitosti, které nemohou mít vliv na nemovitost, k níž má žalobce vlastnické
právo, je konkrétní specifikace a popsání nemajetkové újmy a charakteru
poškozených osobnostních práv zvláště důležitá pro posouzení, zda odpovědnost
státu vznikla či nikoli. Stanovisko se zabývá primárně posouzením přiměřenosti
soudních řízení. V této souvislosti žalovaná poukazuje na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn.
30 Cdo 344/2014, z něhož vyplývá, že ne každé
správní řízení spadá pod čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv (dále jen
„Úmluva“), a tudíž z hlediska odškodňování nemajetkové újmy na taková řízení
nedopadají závěry Stanoviska. V daném případě nešlo o spor či závazek, který je
opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci práva či
závazku žalobce, neboť se v daném řízení jednalo výhradně o právo sousedů
žalobce zrealizovat vnitřní úpravy svého domu. Žalovaná navrhuje, aby dovolací
soud změnil napadený rozsudek tak, že žalobu v plném rozsahu zamítne, případně
aby napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, dospěl
dovolací soud k následujícím závěrům. Z čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod vyplývá, že se tento
vztahuje výhradně k soudním řízením. Druhý odstavec již výslovně nestanovuje,
zda se práva zde upravená vztahují pouze na řízení soudní (anebo i na řízení
jiná), ale jelikož navazuje na úpravu prvního odstavce, je nutné dovodit, že se
i tento odstavec vztahuje především na řízení soudní. Uvedený závěr je možné
dovodit i z obsahu tohoto článku, neboť ten říká, že „každý má právo, aby jeho
věc byla projednána veřejně“. Veřejnost jednání je přitom znakem odlišujícím
řízení před orgánem moci soudní od řízení před ostatními orgány veřejné moci,
především orgány moci výkonné. Také čl. 6 odst. 1 Úmluvy hovoří o „projednání záležitosti v přiměřené lhůtě
nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho
občanských právech nebo závazcích“. Citované ustanovení tak vedle trestních
věcí chrání práva účastníků výlučně v řízeních, v nichž má být rozhodnuto o
jejich občanských právech nebo závazcích. Evropský soud pro lidská práva (dále
jen „ESLP“) termín „projednání soudem“ vykládá široce, a tudíž za soud považuje
i orgán, který není soudem podle vnitrostátního práva, pokud tento orgán
rozhoduje o občanských právech nebo závazcích účastníka. V obecné rovině ESLP
připouští aplikaci čl. 6 odst. 1 Úmluvy i na správní řízení, za splnění
kritérií aplikovatelnosti dovozených v judikatuře. Jestliže jde ve správním
řízení o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož
rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva
nebo závazku, jestliže má toto právo nebo závazek svůj základ ve vnitrostátním
právu a jestliže je právo nebo závazek, o které se v daném případě jedná,
civilní (tj. soukromoprávní povahy), pak na správní řízení čl. 6 odst. 1 Úmluvy
dopadá a je tudíž aplikovatelné i Stanovisko. Čl. 6 odst.
1 Úmluvy se tedy
vztahuje jen na některá správní řízení (na ta, která splňují uvedené podmínky). Nejsou-li však tyto podmínky splněny, pak čl. 6 odst. 1 Úmluvy na dané správní
řízení nedopadá a nelze tak na posouzení přiměřenosti jeho délky a případnou
satisfakci při porušení práva na jeho přiměřenou délku aplikovat ani
Stanovisko. To ale ještě neznamená, že v případě nepřiměřené délky tohoto
správního řízení nejde o nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998
Sb. (srov. § 13 OdpŠk). Nemůže však jít o nesprávný úřední postup ve smyslu §
13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, ale o nesprávný úřední postup podle § 13 odst. 1
věty druhé OdpŠk. Z ustanovení § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk totiž vyplývá, že
povinnost vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě má státní orgán pouze tehdy, pokud
zákon žádnou lhůtu pro vydání rozhodnutí nestanoví. Pro správní řízení, na
rozdíl od řízení soudního, je však typické, že správní řád pro vydání
rozhodnutí lhůty určuje, na správní řízení tak lze aplikovat větu druhou § 13
odst. 1 OdpŠk. V případě těchto správních řízení je z uvedených důvodů možné
odškodnit pouze jednotlivé průtahy v řízení (tedy pokud správní orgán porušil
svou povinnost učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě),
nikoliv nepřiměřenou délku celého řízení. Jelikož na tento nesprávný úřední
postup nedopadají závěry Stanoviska, neuplatní se ani vyvratitelná domněnka
vzniku újmy. V tomto případě je poškozený povinen prokázat jak vznik újmy, tak
příčinnou souvislost mezi průtahy (porušením povinnosti učinit úkon nebo vydat
rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě) a vznikem nemajetkové újmy. Vzhledem ke skutečnosti, že posuzované řízení probíhalo před správními orgány,
je třeba se v prvé řadě zabývat otázkou, zda dané řízení splňuje výše uvedené
podmínky a je tak řízením, na které dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Také touto
otázkou se však Nejvyšší soud již zabýval ve výše citovaném rozsudku sp. zn. 30
Cdo 344/2014, neboť rovněž v této věci bylo posuzovaným řízením řízení
stavební, jehož se žalobkyně účastnila jako oprávněná z věcného břemene na
sousedící nemovité věci. Nejvyšší soud uvedl: „V posuzovaném případě byl
výsledek stavebního řízení rozhodující pro výkon vlastnického práva účastníků,
jež o stavební povolení žádali, neboť právě o jejich právu bylo v tomto řízení
rozhodováno. Naopak v případě žalobkyně, jež je oprávněnou z věcného břemene na
sousedící nemovitosti, výsledek daného řízení nemá přímý vliv na existenci,
rozsah ani výkon jejího práva ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť o jejím
právu není v řízení rozhodováno, ač rozhodnutím může být dané právo nepřímo
dotčeno. Z toho důvodu nelze čl. 6 odst. 1 Úmluvy a na něj navazující
judikaturu ESLP a judikaturu Nejvyššího soudu, včetně Stanoviska, na délku
posuzovaného řízení aplikovat.“ Na uvedeném závěru nic nemění ani okolnost, že
v této věci je žalobce vlastníkem sousední nemovité věci.
Dovolací soud pak z právě vyložených důvodů nepovažoval za případné, aby
přistoupil ke zrušení napadeného rozsudku, neboť v dalším řízení by soudy
musely přihlédnout k závěru výše učiněnému, a to, že dovolateli odčinění
nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení nepřísluší, přičemž
je možné se domáhat odčinění nemajetkové újmy způsobené porušením povinnosti
učinit úkon v zákonem stanovené lhůtě, případně způsobené jinými pochybeními
správních orgánů, aniž by bylo lze vycházet z vyvratitelné domněnky vzniku újmy
v příčinné souvislosti s těmito jinými nesprávnými úředními postupy. V tomto
ohledu by tedy případné zrušení rozsudku soudu odvolacího (a potažmo též
rozsudku soudu prvního stupně) nemuselo nezbytně vést k příznivějšímu výsledku
pro dovolatele, ba naopak by to mohlo mít za následek vydání rozhodnutí pro
dovolatele ještě méně uspokojivého (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10 2010, sp. zn. 30 Cdo 1337/2010), a proto dovolací soud dovolání odmítl podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se namítanými
vadami řízení (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.