30 Cdo 1305/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce K. S., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) M. N., zastoupeného advokátem, a 2) České republice – P. f. ČR, o určení neplatnosti smlouvy a o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 8 C 197/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. května 2008, č. j. 28 Co 210/2008 - 106, takto:
Dovolání žalobce se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) :
Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 30. 10. 2007, č. j. 8 C 197/2005-82, zamítl jednak žalobu na určení, že „kupní smlouva uzavřená mezi 1. žalovaným a
2. žalovaným dne 22. 2. 2005 pod č. 1001820510 ohledně zemědělských pozemků v k.ú. D. n. V., podle které byl proveden vklad vlastnictví do katastru nemovitostí rozhodnutím Katastrálního úřadu pro S. k., Katastrální pracoviště M. č.j. V-670/2005-206 s právními účinky vkladu ke dni 2. 3. 2005, je neplatná“, a dále žalobu na určení, že „výlučným vlastníkem parcel původního pozemkového katastru vedených v katastru nemovitostí jako pozemky ve zjednodušené evidenci pod č. 25/1, 108/1, 126/1 a 126/3 zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro S. k., Katastrální pracoviště M. na LV č. 225 pro obec V. a k.ú. D. n. V. ve prospěch vlastnického práva 1. žalovaného je 2. žalovaný“, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 5. 2008, č. j. 28 Co 210/2008-106, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř., neboť i když dne 15. 12. 2004 podal u druhého žalovaného žádost o úplatný převod shora uvedených zemědělských pozemků č. 126/1 a 126/3 a 25/1 podle § 7 odst. 1 písm. d) zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o P. f. České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, nedostavil se k nabídce kupní ceny (nenabídl kupní cenu) a tím se sám z možnosti uzavření kupní smlouvy vyřadil; nemohl se tak stát druhou osobou v pořadí a tím jeho nárok na uzavření kupní smlouvy o převodu vlastnictví k označeným pozemkům zanikl.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Uvedl, že rozpor „s hmotným právem a jeho ustáleným výkladem, zejména ustanovení § 7 zák. č. 95/1999 Sb. spatřuje v tom, že soudy obou stupňů zamítly žalobu pro nedostatek naléhavého právního zájmu, protože žalobce nabídku kupní ceny nepodal, avšak rozhodly tak bez toho, aniž by zkoumaly, zda vůbec nabídka žalovaného 1) a případná nabídka žalobce by byly učiněny v soutěži, která splňovala všechny formální náležitosti“. Dovolatel má dále za to, že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, a s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1685/2004 dovozuje, že konání nové soutěže by jistě ovlivnilo jeho právní postavení, neboť „by pak získal nové právo účastnit se regulérní soutěže“. Vyslovuje též názor, že „klíčová je i podmínka rozsahu a doby obhospodařování pozemků žalovaným 1)“, což se pak promítá do otázky platnosti soutěže (která podle něj nebyla vyhlášena v souladu se stanovenými pravidly), a způsobuje i neplatnost kupní smlouvy. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, dospěl po přezkoumání věci podle § 242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovolatel žádnou otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadně významným (§ 237 odst. 3 o. s. ř.), v dovolání nevymezil. Namítá-li, že nebylo vyvěšeno oznámení o konání soutěže a že žalovaný neprovozoval zemědělskou výrobu minimálně po dobu 36 měsíců na pozemcích o rozloze nejméně
10 ha v katastrálních územích obce nebo v katastrálním území, které sousedí s katastrálním územím, do něhož náležejí pozemky určené k prodeji (a z těchto svých opačných skutkových tvrzení vyvozuje svůj naléhavý právní zájem na požadovaném určení), pak se nejedná o námitky nesprávného řešení otázek právních, ale o námitky nesprávnosti skutkových zjištění, tedy o dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., neboť právě ten slouží k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; tento dovolací důvod však přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá.
Výtkou, že soudy obou stupňů „rozhodly bez toho, aniž by zkoumaly, zda vůbec nabídka žalovaného 1) a případná nabídka žalobce by byly učiněny v soutěži, která splňovala všechny formální náležitosti“, žalobce uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.; z hlediska přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. je však taková dovolací výhrada bezvýznamná, neboť k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné (viz § 242 odst. 3 o. s. ř. - srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004. sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 132, ročník 2004). O situaci, že by tento dovolací důvod směřoval k podmínce existence právní otázky zásadního významu, se v daném případě nejedná (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, nebo usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006).
Námitka dovolatele, že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je nepřezkoumatelné a že konání nové soutěže by jistě ovlivnilo jeho právní postavení, neboť „by pak získal nové právo účastnit se regulérní soutěže“, není správná, neboť nedostavil-li se k nabídce kupní ceny (nenabídl kupní cenu), sám se z možnosti uzavření kupní smlouvy s druhým žalovaným vyřadil. Za takto zjištěného skutkového stavu nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení věci, jestliže dospěl k závěru, že žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem
na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovaným v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. června 2009
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu