30 Cdo 135/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona,
ve věci žalobkyně B. Š., proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 1,876.862,- Kč, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 182/2012, o dovolání žalobkyně
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2013, č. j. 54 Co
298/2013-36, takto:
I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2013, č. j. 54 Co
298/2013-36, co do části výroku, jímž byl potvrzen výrok I. usnesení Obvodního
soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 3. 2013, č. j. 10 C 182/2012-27, a usnesení
Obvodního soudu pro Prahu 2 v tomto výroku se zrušují a věc se vrací Obvodnímu
soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.
Městský soud v Praze v záhlaví specifikovaným usnesením potvrdil usnesení soudu
prvního stupně, jímž žalobkyni nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků
(výrok I.) a jímž byl zamítnut návrh žalobkyně na ustanovení zástupce pro
dovolací řízení (výrok II.). Žalobkyně požádala o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce z
řad advokátů současně s podáním žaloby, kterou se po žalované domáhá náhrady
škody a přiměřeného zadostiučinění za tvrzený nesprávný úřední postup Okresního
soudu ve Frýdku-Místku. Soud prvního stupně na základě zjištěných majetkových a finančních poměrů
žalobkyně dospěl k závěru, že poměry žalobkyně neodůvodňují úplné osvobození od
soudních poplatků. Zejména poukázal na skutečnost, že řízení je podle zákona č. 549/1991 Sb., od soudních poplatků osvobozeno. Soud prvního stupně dále uvedl,
že nebyla naplněna ani jedna z podmínek pro ustanovení zástupce, když u
žalobkyně nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků ani to
nevyžaduje ochrana jejích zájmů. Ohledně podmínky uvedené na druhém místě soud
uvedl, že podaná žaloba je určitá a zcela srozumitelná, netrpí vadami, pro
které by ji bylo třeba opravovat či doplňovat, je z ní jasné, čeho a proč se
žalobkyně domáhá a jaké vady v předmětném soudním řízení spatřuje. V předmětném
typu soudního sporu není nezbytné být zastoupen. Případné přiznání finanční
částky a její výše jako náhrady za vzniklou nemajetkovou újmu je zcela na úvaze
soudu. Ustanovení advokáta k ochraně zájmů účastníků se nejeví potřebným ani s
ohledem na charakter předmětného sporu. Soud uzavřel, že žalobkyně může
uplatňovat svá práva sama. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Po právní
stránce se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, přičemž odkázal na
odůvodnění odvoláním napadeného usnesení. Odvolací soud dodal, že je zcela
zjevné, že žaloba je projednatelná bez toho, aby musela být žalobkyně vyzývána
k jejímu doplnění, a z jejího obsahu lze seznat, že žalobkyně smysl náhrady
škody podle zákona č. 82/1998 Sb. dostatečně chápe. I kdyby snad byly podmínky
pro částečné osvobození žalobkyně od soudních poplatků (úplné osvobození v
tomto případě v úvahu nepřichází), projevilo by se to v majetkové sféře
žalobkyně mimo jiné v tom, že v rozsahu, v jakém by od soudních poplatků
osvobozena nebyla, by musela platit odměnu a hotové výdaje ustanoveného
zástupce (advokáta) podle § 138 odst. 3 o. s. ř. a takový postup by byl s
ohledem na majetkové poměry žalobkyně naopak kontraproduktivní. Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Dovolatelka výslovně
neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, když pouze
odkazuje na ustanovení § 237 o. s. ř. Z obsahu dovolání lze dovodit, že
dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v tom, že otázka posuzovaná odvolacím
soudem v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Z obsahu dovolání
Nejvyšší soud dovodil následující otázky:
1) Lze dojít k závěru, že majetkové poměry účastníka řízení neodůvodňují
úplné osvobození od soudních poplatků, a současně, že částečné osvobození od
soudních poplatků by bylo s ohledem na majetkové poměry účastníka
kontraproduktivní, neboť by musel platit odměnu a hotové výdaje ustanoveného
zástupce v rozsahu, v jakém by od soudních poplatků osvobozen nebyl? 2) Lze pro posouzení, zda ochrana zájmů účastníka řízení vyžaduje
ustanovení zástupce vycházet ze skutečnosti, že podaná žaloba je určitá, zcela
srozumitelná a netrpí vadami, pro které by ji bylo třeba opravovat či doplňovat? Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Dovolatelka namítá:
a) závěr soudů nižších stupňů, že finanční poměry dovolatelky
neodůvodňují úplné osvobození od soudních poplatků, považuje dovolatelka za
nesprávný, přičemž v dovolání opakuje skutková tvrzení o svých majetkových
poměrech;
b) nelze se ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, dle nějž v případě,
kdy by zde byly podmínky pro částečné osvobození od soudních poplatků,
projevilo by se to v majetkové sféře dovolatelky mimo jiné v tom, že v rozsahu,
v jakém by od soudních poplatků nebyla osvobozena, by musela platit odměnu a
hotové výdaje ustanoveného zástupce (advokáta) podle § 138 odst. 3 o. s. ř.,
přičemž takový postup by byl s ohledem na majetkové poměry dovolatelky naopak
kontraproduktivní;
c) nepotřebnost ustanovení advokáta nelze odůvodnit pouze tou
skutečností, že žaloba je určitá, zcela srozumitelná a netrpí vadami, pro které
by ji bylo třeba opravovat či doplňovat. Ze srozumitelně sepsané žaloby ještě
nelze dovodit, že je napsaná správně. Ustanovení advokáta nesměřuje pouze k
doplnění žaloby, ale především k ochraně zájmů účastníka při jednání před
soudem. Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1
o.s.ř.). Dovolatelka sice není zastoupena advokátem a sama rovněž nemá
právnické vzdělání (srovnej
§ 241 odst. 1 o. s. ř.), povaha rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje, však
vylučuje, aby v posuzované věci bylo možno nedostatek podmínky povinného
zastoupení považovat za překážku, jež by bránila vydání rozhodnutí, jímž se
dovolací řízení končí. Za situace, kdy předmětem dovolacího přezkumu je
rozhodnutí, jímž nebylo vyhověno žádosti účastníka o ustanovení zástupce z řad
advokátů (§ 30 o. s. ř.), by trvání na podmínce povinného zastoupení vedlo k
vlastnímu popření cíle, jenž účastník podáním žádosti sledoval a k popření
vlastního smyslu dovolacího řízení, v němž má být závěr o tom, že účastník
právo na ustanovení zástupce nemá, zkoumán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 28. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 609/97). Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz
čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“.
Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek
procesního práva, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny,
shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným a současně částečně důvodným. Podle ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. na návrh může předseda senátu přiznat
účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry
účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění
práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze
výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody a toto rozhodnutí musí být
odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé
řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o
osvobození se však nevracejí. Občanský soudní řád dává skrze institut osvobození od soudních poplatků
účastníkovi možnost domáhat se svého práva před soudem i přes jeho nepříznivou
majetkovou situaci; takový postup podporuje i zásadu rovnosti účastníků, jež
vyplývá z čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Účelem právního institutu osvobození od soudních poplatků je zajistit
navrhovateli přístup k soudu a s ním spjatou ochranu jeho právům i v podmínkách
jeho tíživé materiální a sociální situace. Nejvyšší soud v době po vydání dovoláním napadeného rozhodnutí ve svém
rozhodnutí ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněném pod číslem
99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, s odkazem na komentářovou
literaturu (srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. §
1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 953) vyložil, že
účastníku nesmí být jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno
uplatňovat nebo bránit své právo u soudu a naplnit své právo na právní pomoc v
občanském soudním řízení od počátku řízení. Zdůraznil, že při rozhodování o
osvobození od soudních poplatků soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům
žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá
dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem. U
fyzických osob bere v úvahu také jejich sociální poměry, zdravotní stav apod. Přihlédne nejen k výši příjmů žadatele a množství disponibilních finančních
prostředků, ale též k jeho možnosti si tyto prostředky opatřit, jakož i k
důsledkům, které by pro jeho poměry mohlo mít zaplacení příslušného soudního
poplatku (nebo jiných plateb v příslušném řízení předpokládaných). Celkové
zhodnocení všech okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, se pak musí
promítnout do závěru, zda účastník (vedlejší účastník) je s ohledem na své
poměry schopen zaplatit soudní poplatky a nést další výdaje spojené s řízením,
včetně nákladů spojených s poskytnutím právní pomoci (se zastoupením). Jestliže
mu to jeho poměry nedovolují, je soud povinen mu přiznat tomu odpovídající
osvobození od soudních poplatků (v plném rozsahu, zčásti, pro část řízení nebo
jen pro některé úkony). Účastník je přitom povinen soudu prokázat věrohodným
způsobem své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti.
Rovněž v usnesení ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013, Nejvyšší soud
dovodil, že objektivní nedostatek finančních prostředků fyzické či právnické
osoby se nesmí stát (pro účastníka řízení) překážkou přístupu k soudu. Nezbytnost verifikace majetkových a osobních poměrů (z hlediska zdravotního
stavu, věku či sociálního postavení) účastníka řízení (fyzické osoby) při
rozhodování o jeho návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků, byla
Nejvyšším soudem zdůrazněna i v jeho předchozí judikatuře (srov. např. usnesení
ze dne 19. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3676/2007). V posuzovaném případě soud prvního stupně dospěl k závěru (na nějž odvolací
soud odkázal), že majetkové a finanční poměry dovolatelky neodůvodňují úplné
osvobození od soudních poplatků. Z ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. však
vyplývá, že osvobození od soudních poplatků zcela lze účastníkovi přiznat pouze
výjimečně. Otázkou, zda majetkové poměry dovolatelky odůvodňují osvobození od
soudních poplatků alespoň zčásti, se soud prvního stupně nezabýval. Pouze
odkázal na skutečnost, že řízení je od soudních poplatků osvobozeno podle
zákona č. 549/1991 Sb. Tato skutečnost však sama o sobě nevylučuje, aby
účastníku bylo přiznáno rovněž osvobození od soudních poplatků dle ustanovení §
138 o. s. ř. Osvobození od soudních poplatků podle tohoto ustanovení má totiž
do právní sféry účastníka (vedlejšího účastníka) zpravidla širší dopad než
osvobození poskytovaná přímo právními předpisy; při poskytnutí tohoto
osvobození účastník (vedlejší účastník) není povinen platit nejen soudní
poplatky, ale nelze mu uložit ani povinnost složit zálohu na náklady důkaz (§
141 odst. 1o. s. ř. ) a ani povinnost nahradit státu náklady, které platil (§
148 odst. 1 o. s. ř.), a má právo, aby mu byl ustanoven zástupce (srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 952). Potud je napadené rozhodnutí
neúplné a tudíž nesprávné. Odvolací soud k částečnému osvobození dovolatelky od soudních poplatků uvedl,
že částečné osvobození by s ohledem na majetkové poměry dovolatelky bylo naopak
kontraproduktivní, neboť by dovolatelka v rozsahu, v jakém by nebyla osvobozena
od soudních poplatků, musela platit odměnu a hotové výdaje ustanoveného
zástupce. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že částečné osvobození od soudních
poplatků by bylo s ohledem na majetkové poměry dovolatelky „kontraproduktivní“,
pak je nutné tento závěr odvolacího soudu vyložit tak, že majetkové poměry
dovolateky nedovolují částečné hrazení nákladů spojených s právní pomocí (se
zastoupením). Jinými slovy tak odvolací soud dospěl k závěru, že dovolatelka je
schopna plně nést náklady spojené s řízením (včetně nákladů spojených s právní
pomocí), když dovolatelce nepřiznal ani částečné osvobození od soudních
poplatků, a současně uvedl, že majetkové poměry dovolateky neumožňují byť
částečné hrazení nákladů spojených s právní pomocí. Odvolací soud tak v
odůvodnění svého rozhodnutí ohledně majetkových poměrů dovolatelky dospěl ke
dvěma zcela opačným závěrům.
Z toho důvodu je rozhodnutí odvolacího soudu
vnitřně rozporné, a tudíž nesprávné. Dovolání je v této části důvodné. Ve vztahu k druhé dovolatelkou položené otázce lze odkázat na judikaturu
Nejvyššího správního soudu k této problematice. Nejvyšší správní soud v
rozsudku ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 4 Azs 390/2005, uvedl: „Skutečnost, zda
žalobce potřebuje být z důvodu ochrany svých práv zastoupen (§ 35 odst. 8 s. ř. s.), hodnotí soud zejména podle formální a obsahové úrovně žaloby. Obsahuje-li
žaloba veškeré náležitosti, řádně formulované žalobní body i bezvadný petit,
ustanovení zástupce není na místě.“ V rozsudku ze dne 4. 1. 2006, sp. zn. 3 Ads
26/2005, Nejvyšší správní soud dále uvedl: „Potřebu ochrany práv u nemajetného
účastníka v řízení o žalobě hodnotí soud jak podle právní složitosti věci, tak
podle obsahové kvality účastníkových podání. Je-li zřejmé, že účastník je
způsobilý hájit svá práva před soudem sám, soud mu advokáta postupem podle § 35
odst. 8 s. ř. s. neustanoví.“ Závěry Nejvyššího správního soudu lze aplikovat i
na ustanovení § 30 o. s. ř., které je po obsahové stránce totožné s ustanovením
§ 35 odst. 8 s. ř. s, přičemž dovolací soud s citovanými závěry Nejvyššího
správního soudu plně souhlasí. Soudy nižších stupňů tak postupovaly správně,
když z uvedených důvodů dospěly k závěru, že ustanovení zástupce není na místě. Dovolací soud dovolání v této části důvodné neshledal. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu co do posouzení důvodů pro osvobození
dovolatelky od soudních poplatků nesprávné, postupoval dovolací soud podle
ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. a napadené usnesení odvolacího soudu zrušil. Protože se důvody pro zrušení usnesení odvolacího soudu vztahují i na usnesení
soudu prvního stupně zrušil Nejvyšší soud podle stejného ustanovení i usnesení
soudu prvního stupně a v tomto rozsahu mu vrátil věc podle § 243b odst. 3 věty
první o. s. ř. k dalšímu řízení. Co do posouzení důvodů pro ustanovení zástupce dovolací soud neshledal dovolání
důvodné. Jelikož ani příznivější rozhodnutí v otázce přiznání osvobození od
soudních poplatků by nemohlo mít na rozhodnutí o ustanovení zástupce vliv, když
soudy nižších stupňů toto rozhodnutí postavily na závěru, že nebyla naplněna
druhá podmínka, a sice že ustanovení zástupce je třeba k ochraně zájmů
dovolatelky, dovolací soud postupoval podle ustanovení
§ 243d písm. a) o. s. ř. a dovolání zamítl. Soudy jsou ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto
rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.)
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. května 2014
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu