30 Cdo 137/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce M. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) J. P., a 2) V. P., zastoupeným advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 39/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. srpna 2006, č.j. 1 Co 109/2006-113, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 6. února 2006, č.j.
11 C 39/2005-71, zamítl žalobu, aby se žalovaní zdrželi nepravdivých písemných
či ústních tvrzení o tom, že žalobce si vymýšlí v soudním řízení nové věci, které nejsou pravdivé, a tvrzení, že z poloviny rozebral své nemovitosti (výrok I.), aby žalovaní byli povinni zaslat do 15 dnů od právní moci rozsudku žalobci a Okresnímu soudu v Českých Budějovicích dopis s textem následujícího znění: „Žalovaní v dopise doručeném Okresnímu soudu v Českých Budějovicích dne 28.7.2005 ke sp. zn.
24 C 119/2003 uvedli – mimo jiné – že: tak se s námi soudí a chce vrátit na nás peníze,
i když usedlost z polovičky rozebral. U soudu si pořád vymýšlí nové věci, které nejsou pravda kvůli nemovitosti. Je podivné, že se soudí od té doby, co mu byla usedlost odstavena finančním úřadem. Za tyto výroky se žalobci omlouváme, protože
se nezakládají na pravdě a vznikla v jejich důsledku žalobci morální újma“ (výrok II.),
a konečně aby žalovaní zaplatili žalobci 18.000,- Kč (výrok III.). Soud současně rozhodl, že se zástupci žalobce advokátu přiznává na náhradě nákladů řízení 5.623,- Kč (výrok IV.) a že žalovaní nemají právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.).
Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že v dopisu žalovaných doručenému Okresnímu soudu v Českých Budějovicích dne 28.7.2005 ve věci vedené pod sp. zn.
24 C 119/2003, žalovaní uvádějí, že prodali usedlost v Z. panu M. Š. Dále se v dopise uvádí, že kupující v roce 1997 podal na žalované žalobu a dodnes je vláčí po soudech, když nikdy soud nevyhrál, protože neporušili žádný zákon. S žalovanými se soudí a chce vrátit peníze, i když usedlost z polovičky rozebral. U soudu si pořád vymýšlí nové věci, které nejsou pravda kvůli nemovitosti. Dále žalovaní uvádí, že je podivné, že se soudí od té doby, co mu byla usedlost odstavena finančním úřadem. Soud trvá již 10 let a u tohoto pak musí poslouchat samé vymyšlené věci od pana Š., což je stresuje. Soud dále zjistil, že mezi žalobcem a žalovanými probíhala soudní řízení občanskoprávní povahy, jejichž předmětem byly majetkové záležitosti. V rámci těchto řízení byl zaslán i uvedený dopis.
Soud prvního stupně dovodil, že v řízení o ochranu osobnosti se nelze zabývat otázkou pravdivosti tvrzení účastníků uvedených v rámci majetkoprávního sporu, neboť k tomu je příslušný soud, který spor projednává. V takovém řízení, jež má charakter řízení sporného, založeného na rozdílnosti stanovisek a názorů stran, je obvyklé,
že protistrany navzájem zpochybňují svá tvrzení a označují tvrzení protistran
za nepravdivá a nedůvodná. O neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby nejde tam, kde k němu došlo v rámci výkonu jiného subjektivního práva, jímž je i výkon práv účastníků v soudním řízení. Jestliže si v něm navzájem strany oponují a uvádějí skutečnosti, s nimiž protistrana nesouhlasí, nelze v nich spatřovat zásah do osobnostních práv, pokud jsou činěny náležitou formou a jsou voleny v rámci adekvátnosti. Přitom nemohou být hodnoceny pouze na základě subjektivních pocitů protistrany, jak si tyto výroky vlastním způsobem vyloží. V daném případě nejsou předmětné výroky způsobilé ani ohrozit snížení důstojnosti v očích ostatních spoluobčanů, neboť se uskutečnily pouze v rámci soudního řízení a mohly se s nimi seznámit jen příslušné úřední osoby řešící daný případ z hlediska posouzení skutkové a právní stránky věci. Z uvedených důvodů soud prvního stupně žalobu zamítl.
K odvolání žalobce a žalovaných Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne
29. srpna 2006, č.j. 1 Co 109/2006-113, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a III., týkajících se věci samé, potvrdil a současně změnil výrok V. o nákladech řízení tak, že žalobci uložil nahradit náklady řízení každému z žalovaných ve výši 9.575,50 Kč (výrok I.). Současně rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit každému z žalovaných
na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 10.987,- Kč (výrok II.). Výrok IV. zůstal odvoláním nedotčen. Z odůvodnění potvrzujícího rozsudku vyplývá, že odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a z nich vyvozenými právními závěry. I dle názoru odvolacího soudu předmětné výroky žalovaných, které žalobce učinil základem neoprávněného zásahu do svých osobnostních práv, představují ve věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 24 C 119/2003 procesní obranu, která nevybočila z rámce předmětu řízení, jímž bylo určení vlastnictví nemovitosti. Žalovaní tak zmíněné výroky uvedli v rámci výkonu práva účastníka občanskoprávního řízení. Navíc předmětné výroky nejsou z objektivního hlediska způsobilé přivodit újmu na osobnostních právech žalobce chráněných ustanovením § 11 a násl. obč. zák., a to již pro jejich neurčitost. K námitkám žalobce uplatněným v odvolání je třeba uvést, že soud provedl dokazování v rozsahu potřebném
pro rozhodnutí o věci samé.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, které směřuje i do výroků
o náhradě nákladů řízení. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podává je z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.,
a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení
§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Zásadní právní význam spatřuje v tom, že napadený rozsudek řeší v rozporu s hmotným právem otázku v závěrech, že objektivně nelze způsobit zásah do osobnostních práv mezi účastníky civilního soudního řízení v rámci uplatňování svých nároků a že újmu na osobnostních právech nelze způsobit nedostatečně určitými výroky. Dovolatel namítá, že z předmětného dopisu žalovaných ze dne 28.7.2005 nevyplývá jediné konkrétní skutkové tvrzení či procesní návrhy nebo obrana vůči skutkovým tvrzením žalobce v řízení u Okresního soudu v Českých Budějovicích vedené pod sp. zn. 24 C 119/2003. Jediným jeho obsahem je stěžování
si na to, že žalobce vede vůbec proti žalovaným uvedené soudní řízení, a dále
je poukazováno na údajný nedobrý zdravotní stav žalovaných a především je žalobce v podstatě označován za lháře. Nelze automaticky považovat každé podání k soudu
za procesní obranu, když je nutno zkoumat podrobně obsah takového podání
a způsobilost výroků v něm obsažených přivodit újmu na osobnostních právech toho, jehož se týká. Vybočí-li takové podání (i kdyby bylo učiněno ústně) z procesního a tedy zákonem aprobovaného uplatňování práv účastníků řízení, je možno předmětný úkon posuzovat jako zásah způsobilý narušení osobnostních práv. Nelze tedy v žádném případě postupovat paušálně a tím spíše musí být rozhodnutí v uvedeném směru náležitě odůvodněno, jinak je nepřezkoumatelné. Podáním žalovaných byly překročeny zákonem stanovené meze a tím došlo k nepřiměřenému zásahu do osobnostních práv žalobce. Nesprávnost napadeného rozhodnutí je pak zřejmě dána i proto, že odvolací soud
se neztotožnil s námitkami žalobce ohledně nedostatečně zjištěných skutkových okolností, když nebyly provedeny důkazy navrhované žalobcem, potvrzující nepravdivost výroků žalovaných. Procesní pochybení odvolacího soudu spočívá v tom, že ani žalobci ani jeho zástupci nedoručil písemné odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Konečně dovolatel vytýká odvolacímu soudu nesprávné rozhodnutí
o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, když soud nepostupoval podle ustanovení § 150 o.s.ř. s ohledem na zdravotní a sociální důvody, pro které byl žalobce osvobozen od povinnosti platit soudní poplatky a byl mu ustanoven zástupce. Žalobce navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru,
že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).