U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobců a) J. K., a b) M. K., zastoupených JUDr. Lubošem Chalupou,
advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 56, proti žalovaným 1) Valaservice s.
r. o., se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 1269/29, identifikační číslo osoby
45786917, zastoupené JUDr. Janem Brožem, advokátem se sídlem v Praze 4,
Jeremenkova 1021/70, a 2) Karkulín s. r. o., se sídlem v Praze 4, Pod Vilami
802/7, zastoupené Mgr. Markem Hoskovcem, advokátem se sídlem v Praze 1,
Hybernská 20, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 106/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2013, č. j. 14 Co 392/2013-427, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Ve vztahu mezi žalobci a žalovanou 1) nemá žádný z těchto účastníků právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované 2) na náhradě
nákladů dovolacího řízení částku 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení k rukám JUDr. Mgr. Marka Hoskovce, advokáta se sídlem v Praze 1,
Hybernská 20.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. ledna 2013, č. j. 14 C 106/2005-351, výrokem I. určil, že žalobci „mají ve
společném jmění manželů ideální ? domu č. p. 1269 v P., na stavební parcele č. 1333, ideální ? stavební parcely č. 1333 – zastavěná plocha o výměře 491 m2 a
ideální polovinu pozemkové parcely č. 1334 – ostatní plocha o výměře 432 m2,
vše N. M., obec P., u Katastrální úřadu Praha – Město.“ Soud prvního stupně
dále výrokem II. určil, že žalobci „mají ve společném jmění manželů přízemní
zděnou budovu – kanceláře s plochou střechou bez č. p. v P. – N. M. a přízemní
zděnou budovu – sklad s plochou střechou bez č. p. v P. – N. M., oboje
postavených na stavební parcele č. 1333, katastrální území N. M. na pozemkové
parcele č. 1334 v katastrálním území N. M.“ Výrokem III. soud uložil žalovaným
povinnost vyklidit a vyklizené žalobcům (oprávněným společně a nerozdílně)
předat nemovitosti specifikované ve výroku II., a výrokem IV. rozhodl o náhradě
nákladů řízení. K odvolání žalobců Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze
dne 1. listopadu 2013, č. j. 14 Co 392/2013-427, změnil ve věci samé rozsudek
soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky I. až V.). Po zopakování
některých důkazů dospěl odvolací soud (s odkazem na odbornou literaturu,
rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věcech sp. zn. 22 Cdo 850/2005 a
sp. zn. 28 Cdo 2118/2011, a rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ve věci
sp. zn. III. ÚS 496/12) k závěru, že „Žalobci nejsou vlastníky předmětných
nemovitostí s příslušenstvím, neboť vydražitel se stane vlastníkem nemovitosti
bez zřetele k tomu, zda později vyšlo najevo, že nemovitost vlastnicky náležela
jiné osobě než povinnému. Jestliže nemovitost náležela vlastnicky třetí osobě,
která nepodala do zahájení prvního dražebního jednání žalobu na vyloučení
nemovitosti z výkonu rozhodnutí a při tomto dražebním jednání nebo dalším
dražebním jednání byl udělen příklep, vydražitel se stane vlastníkem
nemovitosti a vlastník, který nepodal vylučovací žalobu, proti němu nemůže
uplatnit své vlastnické právo. Může se však domáhat vydání bezdůvodného
obohacení tzv. žalobou z lepšího práva, směřující vůči osobám, mezi které byl
rozdělen výtěžek dražby při rozvrhu podstaty.“
Proti tomuto rozsudku podali žalobci (dále též „dovolatelé“) prostřednictvím
svého advokáta včasné a (z hlediska občanským soudním řádem stanovených
náležitostí) řádné
dovolání. Dovolatelé argumentují nesprávným právním posouzením věci, a to (ve
stručnosti shrnuto z jejich obsáhlého dovolání) v otázkách, zda je odvolací
soud povinen se ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř. vypořádat s námitkou
účastníka, že a) vydražitel v řízení o výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí
nebyl v dobré víře o vlastnictví povinného k nemovitosti, o jejímž pravém
vlastnictví předtím pravomocně rozhodl tentýž soud, a že b) dražba prokazatelně
cizí nemovitosti ze strany povinného (roz. která není ve vlastnictví povinného)
vykazuje znaky úmyslného trestného činu podvodu.
Dovolatelé se domnívají, že
„rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s § 157 odst. 2 o. s. ř. nepřezkoumatelný a neúplný a tudíž právně nesprávný, zvláště v otázce dobré
víry vydražitele prokazatelně cizí nemovitosti a vychází v naprostém rozporu s
mezinárodně uznávanými principy zákazu nabývání cizích nemovitostí ve zlé
víře.“ Odkázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále již
„Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“), které se podle jejich názoru dá
vztáhnout i na posuzovaný případ a „upřesňuje dosavadní judikaturu opomenutou
odvolacím soudem v tom, že i při nabytí vydražitelem cizí nemovitosti musí být
splněna základní podmínka nabytí v dobré víře se zachováním obvyklé
opatrnosti.“ Závěrem navrhli, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná 2) ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedla, že zcela souhlasí se
závěry odvolacího soudu, které se shodují s ustálenou judikaturou (odkázala na
rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 28 Cdo 2118/2011, sp. zn. 22 Cdo
4905/2009, nebo sp. zn. 22 Cdo 850/2005). Navrhla, aby dovolací soud zamítl
podané dovolání a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 1. listopadu 2013,
projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalované podle občanského soudního
řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání dovolatelů proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu
2013, č. j. 14 Co 392/2013-427, není přípustné podle § 237 o. s.
ř., neboť
rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
Nejvyššího soudu, podle které pokud vlastník (spoluvlastník) nemovitosti, která
v katastru nemovitostí jako vlastník (spoluvlastník) zapsán není, zjistí, že
jeho nemovitost má být prodána v dražbě na základě již nařízené exekuce, může
se bránit vylučovací žalobou; jakmile je taková žaloba podána, musí být
exekuční řízení přerušeno až do rozhodnutí o žalobě. Není-li však vylučovací
žaloba podána, nic nebrání provedení dražby a vydražitel se stává vlastníkem
vydražené nemovitostí s příslušenstvím, nabylo-li usnesení o příklepu právní
moci a zaplatil-li nejvyšší podání, a to ke dni vydání usnesení o příklepu, i
když vydražená nemovitost nebyla vlastnictvím povinného a povinný na tuto
skutečnost exekutora upozornil. Jde o originární způsob nabytí vlastnického
práva, při kterém je vlastnictví předchůdce (povinného) nerozhodné (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2006, sp. zn. 22 Cdo 850/2005, a ze
dne 27. Ledna 2004, sp. zn. 22 Cdo 1229/2003, příp. usnesení téhož soudu ze dne
5. dubna 2011, sp. zn. 20 Cdo 1380/2009, nebo ze dne 28. února 2012, sp. zn, 22
Cdo 1957/2010; všechna označená rozhodnutí dovolacího soudu jsou veřejnosti
přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Nejvyšší soud
přitom ani v této věci neshledává žádný důvod ke změně své dosavadní
judikatury. Dovolací argumentace dovolatelů je postavena na prezentaci opačného právního
názoru, jenž polemizuje s připomenutou judikaturou dovolacího soudu, příp. nepřiléhavě odkazuje na jiná rozhodnutí dovolacího soudu, která ovšem vycházela
z jiného skutkového a právního základu, s čímž se ostatně již odvolací soud
vypořádal (v rámci odvolacích námitek) v odůvodnění písemného vyhotovení svého
rozsudku (na str. 10 ve čtvrtém odstavci). Ani z judikatury Ústavního soudu, na
kterou dovolatelé odkazují ve svém dovolání, nelze dovodit právní závěr, jenž
by měl korigovat připomenutou judikaturu dovolacího soudu při řešení otázky
právního důsledku příklepu uděleného v dražbě provedené v rámci exekučního
řízení. Přípustnost dovolání nelze spatřovat ani v otázce odůvodnění napadeného
rozhodnutí odvolacího soudu, které je přehledné, srozumitelné a obsahuje
všechny zákonem stanovené náležitosti dle § 157 odst. 2 o. s. ř. Nepominutelný je také fakt, že dovolatelé mohli vyvodit odpovídající právní
postup, pokud by sledovali, zda pravomocný rozsudek odvolacího soudu ze dne 10. října 2008, sp. zn. 14 Co 332/2008, byl (coby tzv. záznamová listina) podle
tehdejších katastrálních předpisů předmětem zápisu (ve formě záznamu) do
katastru nemovitostí, resp. pokud by reflektovali v předmětnou dobu veřejně
publikované údaje v katastru nemovitostí, které předznamenávali možnost
vydražení sporného nemovitého majetku.
Z pohledu odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí vyložené právní úpravy zde
odvolací soud neměl žádný prostor k případné právní korekci dovolateli
vytýkaného právního důsledku – vydražení předmětných nemovitostí žalovanou 2),
když předmětná právní úprava v uvedenou dobu obsahovala (a i nadále obsahuje)
účinný právní nástroj k zamezení toho, aby byl vydražen majetek, který není ve
vlastnictví povinného. Jestliže dovolatelé takový právní postup v předmětném
období nezvolili, ač jej (objektivně) zvolit, resp. realizovat (s ohledem na
tehdy publikované údaje v katastru nemovitostí) mohli, nelze jimi kritizovaný
právní důsledek (nabytí vlastnictví k předmětným nemovitostem žalovanou 2/ na
základě příklepu uděleného v dražbě provedené v rámci exekučního řízení v
režimu zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění pozdějších předpisů)
primárně klást k tíží přísl. orgánů státu. Nejvyšší soud proto podané dovolání dle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, přičemž
v souladu se svou rozhodovací praxí nerozhodoval o návrhu na odklad
vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (§ 243 o. s. ř.). Výrok II. o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a
žalovanou 1) je důsledkem aplikace § 243b, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 1 písm. c) per analogiam o. s. ř., neboť žalované 1) v tomto dovolacím řízení žádné
(účelně vynaložené) náklady nevznikly a proto zde nebyly splněny podmínky pro
aplikaci § 146 odst. 3 o. s. ř. Výrok III. o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a
žalovanou 2) se opírá o § 243b, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když
dovolání žalobců bylo (jako nepřípustné) odmítnuto, v důsledku čehož vzniklo
žalované 2), která byla v tomto dovolacím řízení zastoupena advokátem, právo na
náhradu nákladů řízení. S přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS
25/12 (in www.nalus.usoud.cz) a k rozsudku (velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia) Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Odo
3043/2010, v tomto případě účelně vynaložené náklady žalované 2) sestávají z
mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (za písemné vyjádření k
dovolání), a to z tarifní odměny ve smyslu § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 5,
§ 8 odst. 1, § 9 odst. 3 písm. a) a § 11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996
Sb., o odměnách advokátů a náhradách za poskytování právních služeb (advokátní
tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve výši 2.500,- Kč, dále z jednoho
paušálu hotových výdajů podle § 13 odst. 3 cit. advokátního tarifu ve výši
300,- Kč, to vše s připočtením částky představující 21% DPH ve výši 588,- Kč
podle § 137 odst. 3 o. s. ř. a § 47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z
přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 3.388,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3.388,- Kč jsou žalobci
povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované 2), a to k rukám jejího
advokáta, který žalovanou 2) v tomto dovolacím řízení zastupoval (§ 149 odst. 1
o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.