30 Cdo 1421/2024-111
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce J. M., zastoupeného JUDr. Ladislavou Palatinovou, advokátkou se sídlem v Kroměříži, Tovačovského 2784/24, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 11 922 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 48 C 184/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2024, č. j. 39 Co 320/2023-46, takto:
Dovolání se odmítá.
Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal po žalované zaplacení částky 11 922 000 Kč, sestávající z částky 10 000 000 Kč coby náhrady nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu s odůvodněním, že délka řízení vedeného u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 35 Nc 85/2018, byla nepřiměřená a částky ve výši 1 922 000 Kč, již žalobce požaduje pro naprosto nesprávný úřední postup obou soudů v řízení ohledně stanovení výživného pro obě nezletilé děti, kdy zejména soud prvního stupně chybně stanovil výživné a dále polemizoval s posouzením výživného odvolacím soudem, přičemž výroky o výživném považoval za rozporné s pravidly právního státu.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 20. 9. 2023, č. j. 48 C 184/2023-31, návrh žalobce ze dne 24. 8. 2023, doručený Obvodnímu soudu pro Prahu 2 dne 28. 8. 2023, ve znění doplnění ze dne 7. 9. 2023, doručeného Obvodnímu soudu pro Prahu 2 dne 8. 9. 2023, ohledně nároku na zaplacení částky 1 922 000 Kč, odmítl. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce napadeným usnesením usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátkou (§ 241 odst. 1 o.
s. ř.), v celém rozsahu včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázka „projednatelnosti žaloby na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem státu a s vydáním nezákonného rozhodnutí, v tomto případě rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 6. 5. 2021, č. j. 35 Nc 85/2018-1089 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky Olomouc ze dne 2. 2. 2022, č. j. 70 Co 212/2021-1459“, v rámci jejíhož řešení se měl odvolací soud odchýlit od judikatury Nejvyššího soudu reprezentované rozhodnutím ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1542/2014 (v dovolání chybně označeného jako sp. zn. 3 Cdo 1542/2014), ze dne 26.
1. 2005, sp. zn. 32 Odo 315/2004 a Ústavního soudu představované nálezem ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 1430/13, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
nezakládá, neboť se při jejím řešení odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, a to za situace, kdy shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žaloba je v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení částky ve výši 1 922 000 Kč, neprojednatelná, a to ve smyslu § 79 odst. 1 a § 43 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce v žalobě uvedl řadu škodních dějů, jež v některých případech dle něj představují nesprávný úřední postup, v jiných pak spatřuje nezákonné rozhodnutí, přičemž tyto jednotlivé skutky mu měly způsobit škodu ve výši 1 922 000 Kč. Odvolací soud v dané souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26.
5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3449/2019, dle něhož se nároky na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci, vyplývající z oddělitelných škodních událostí, považují za zcela samostatné, přičemž v takových případech musí žalobce v zájmu určitosti a srozumitelnosti žaloby ohledně jednotlivých uplatněných nároků uvést rozhodné skutečnosti, kterými u těchto nároků vylíčí skutek, a rovněž vyčíslit peněžitou částku, kterou z titulu každého jednotlivého nároku požaduje zaplatit. Ostatně pouze tehdy je soud schopen posoudit, nakolik je ten, který nárok prokázán, resp. je-li důvodný.
Podstatná je přitom jejich vzájemná oddělitelnost. Žalobce poté, co byl usnesením ze dne 31. 8. 2023, č. j. 48 C 184/2023-25, řádně vyzván k odstranění vad žaloby, v doplnění žaloby vysvětlil, že škoda ve výši 1 922 000 Kč vznikla jednak chybným určením výše výživného a nezohledněním již uskutečněných plateb otce nezletilým dětem, přičemž potud má tento nárok podle jeho názoru vyplývat z nezákonných rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě a jednak má shora označená výše náhrady kompenzovat škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívajícím mimo jiné v nedostatku přímého slyšení nezletilých dětí soudem, provedení pouze matkou navržených důkazů či osočujícím tvrzení soudu vůči žalobci jakož i v naznačování jeho výchovné nezpůsobilosti.
Pokud, na základě shora uvedeného, odvolací soud považoval nároky z uvedených škodních dějů za navzájem oddělitelné, nelze tomuto závěru ničeho vytknout. K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 11. 2024
Mgr. Vít Bičák předseda senátu