30 Cdo 147/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky ve věci žalobce K. f. P., a. s., zastoupeného advokátem, proti žalovanému N. f. a., zastoupenému advokátkou, o umožnění využívání filmových děl a zdržení se poškozování práv, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 48/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. března 2006, č. j. 3 Co 24/2005-152, takto :
Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.933,75 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jeho zástupkyně, advokátky.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. května 2003, č. j. 37 C 48/2000-101, ve znění opravného usnesení ze dne 29. října 2004, č. j. 37 C 48/2000-128, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovanému umožnit žalobci od okamžiku právní moci rozsudku nerušeně obchodně využívat ve výroku vyjmenovaná filmová díla, stejně jako nosiče těchto děl ve formě filmového materiálu V.kazet, kazet B. C., disků, dále aby žalovaný byl uznán povinným zdržet se neoprávněného zadržování nosičů uvedených děl, zdržet se neoprávněného užívání všech uvedených děl, včetně jejich šíření a zdržet se udělování souhlasu třetím osobám s užíváním těchto děl, včetně jejich šíření, zdržet se neoprávněného převádění, jiného zcizování, zastavování a jiného zatěžování všech nosičů děl, braní užitků z těchto děl, zdržet se jakýchkoliv neoprávněných prohlášení vůči třetím osobám, že žalobce není oprávněn uzavírat smlouvy o obchodním využití, zejména užití a šíření všech uvedených děl, a o zcizování nosičů těchto děl,
nakládání s nimi, nebo braní užitků z nich; dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Při svém rozhodování vycházel soud prvního stupně z toho, že žalobce není vlastníkem originálních nosičů filmových děl, identifikovatelných označením výrobce - značkou © K. f., ani dalších předmětných audiovizuálních děl. Ty jsou ve vlastnictví státu s tím, že právo hospodaření s nimi přísluší žalovanému ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 273/1993 Sb. Ten má proto výlučné majetkové právo k užití zvukově-obrazových záznamů audiovizuálních děl, jakož i právo k udělení oprávnění k výkonu tohoto práva. Soud poukázal na to, že předmětem sporu bylo, aby žalovaný umožnil žalobci nerušeně obchodně využívat vyrobená filmová díla, jejichž originální nosiče jsou ve vlastnictví žalovaného. Současně konstatoval, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaný žalobci ve využití děl nebrání. Proto byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. března 2006, č. j. 3 Co 24/2005-152, uvedený rozsudek potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění rozsudku uvedl, že soud prvního stupně se ve svém rozhodování zaměřil na tvrzení žalobce, že se stal na základě privatizace vlastníkem originálních nosičů filmových děl, a že na něj přešla i autorská práva k předmětným filmovým dílům. Přitom ale, podle názoru odvolacího soudu, k jednoznačnému závěru o tom by bylo nejen potřeba dalšího dokazování, ale i podrobnějšího právního rozboru proběhlého procesu privatizace žalobce. Soud prvního stupně s přihlédnutím k dalším tvrzením žalobce a žalovaného uzavřel, že v průběhu řízení bylo prokázáno, že žalovaný žalobci nebrání ve využití děl. Odvolací soud zdůraznil tuto skutečnost a konstatoval, že pokud se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému, aby mu umožnil nerušeně obchodně využívat předmětná díla a nosiče těchto děl, žádné z jeho skutkových tvrzení nesvědčí pro závěr, že by to, čeho se domáhá, mu bylo žalovaným znemožňováno, a naopak, v řízení učiněná zjištění svědčí o možnosti nerušeného obchodního využívání předmětných děl žalobcem. Za tohoto stavu shledal odvolací soud zamítavý rozsudek soudu prvního stupně věcně správným, a proto jej potvrdil. Rozsudek byl doručen zástupci žalobce dne 19. května 2006 a právní moci nabyl téhož dne.
Rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích napadl žalobce dne
19. července 2006 dovoláním, jehož přípustnost vyvozuje z naplnění předpokladů obsažených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), neboť má zato, že toto rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 cit. zákona). Uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. s tím, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel připomíná, že soud prvního stupně zamítl žalobu na základě závěru, že žalobce není vlastníkem nosičů předmětných filmových děl; pouze okrajově zmínil, že žalovaný žalobci nebrání ve využití děl. Odvolací soud se pak neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o neexistenci vlastnictví žalobce k předmětným nosičům filmových děl a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ze zcela jiného důvodu, tj. pro nedostatek důkazů a tvrzení týkajících se rušení práv žalobce k předmětným dílům ze strany žalovaného. Odvolací soud však neposkytl žalobci poučení podle § 118a o.s.ř. ve spojení s § 243b téhož zákona, takže žalobce nebyl s možnou změnou odlišného hodnocení věci (odvolacím soudem) seznámen a nemohl účinně případné nedostatky v předložených tvrzeních a důkazech napravit. Pokud měl odvolací soud za to, že žalobce nedostatečně prokázal rušení svých práv ze strany žalovaného, měl mu poskytnout poučení podle zmiňovaného ustanovení a v návaznosti rozsudek soudu prvního stupně zrušit a vrátit mu věc k provedení dalšího dokazování, resp. po uvedeném poučení měl další důkazy provést sám. Konečně dovolatel, ač sám konstatuje, že je si vědom, že v dovolacím řízení není oprávněn předkládat nové důkazy, poukazuje na interní pokyn N. f. a. ze dne 15. června 2006, ze kterého vyplývá záměr žalovaného znemožnit, resp. omezit práva žalobce k předmětným filmovým dílům a jejich hmotným nosičům.
K dovolání žalobce se vyjádřil žalovaný podáním ze dne 4. 9. 2006 a navrhl jeho zamítnutí, resp. odmítnutí.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu může být přípustné pouze podle § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. O případ uvedený pod písmenem b) se nejedná, neboť napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterému nepředcházel jiný a později odvolacím soudem zrušený rozsudek téhož soudu. Proto lze přípustnost dovolání zvažovat pouze v intencích § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou.
Podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. se
od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje k závěru, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle § 237 odst.
1 písm. a) a b) o.s.ř., může dovolatel napadnout ze všech zákonem stanovených dovolacích důvodů (§ 241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), zatímco rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., lze napadnout jen z důvodu vad řízení a nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. To však nemění nic na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. může být založena jedině v případě, že v posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Naproti tomu uplatnění skutečností, které odpovídají dovolacímu důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., není ve většině případů z hlediska úvah o přípustnosti dovolání významné (jak je tomu i v souzené věci, když nelze dovodit v souvislosti s dovolatelem uplatněnými výtkami jejich případný judikatorní přesah). Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s § 237 odst. 3 o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. jde o důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
(obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo 1591/2004). Neuplatní se proto též např. ani dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak
nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O tento případ však v souzené věci nejde.
Podle ustanovení § 118a o.s.ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy (odst. 1). Má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1 (odst. 2). Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy (odst. 3).
Poučovací povinnost ve smyslu § 118a o.s.ř. je vybudována na objektivním principu. Není-li účastníku řízení poskytnuto potřebné poučení o procesním právu či povinnosti, ačkoliv se tak mělo z objektivního hlediska stát, dojde tak k porušení procesněprávních předpisů a řízení před soudem je z tohoto důvodu postiženo vadou; to platí i tehdy, jestliže poznatky o tom vyšly najevo až v odvolacím řízení (obdobně srovnej např. rozsudek NS ČR ze dne 18. ledna 2005, sp.zn. 29 Odo 18/2004).
Podmínky připuštění dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 je třeba vykládat tak, aby byla naplněna jak Ústavou ČR stanovená povinnost soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv (čl. 4 Ústavy ČR), tak i účel daného typu dovolacího řízení, který směřuje ke sjednocení judikatury obecných soudů (srovnej nález Ústavního soudu ČR ze dne 5. listopadu 2007, sp.zn. II. ÚS 2339/07).
Bylo již zmíněno, že soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku ze dne
7. května 2003 vzal v úvahu, že předmětem sporu bylo, aby žalovaný umožnil žalobci nerušeně obchodně využívat vyrobená filmová díla, jejichž originální nosiče jsou
ve vlastnictví žalovaného, přičemž v řízení bylo prokázáno, že žalovaný žalobci
ve využití děl nebrání. Odvolací soud se s tímto závěrem ztotožnil, když zdůraznil, že domáhal-li se žalobce uložení povinnosti žalovanému, aby mu umožnil nerušeně obchodně využívat předmětná díla a nosiče těchto děl, žádné z jeho skutkových tvrzení nesvědčí pro závěr, že by to, čeho se domáhá, mu bylo žalovaným znemožňováno, a naopak v řízení učiněná zjištění svědčí o možnosti nerušeného obchodního využívání předmětných děl žalobcem.
Je tedy zřejmé, že v daném případě nejde o případ dovoláním vytýkané vady, která by se pojila k tvrzenému opomenutí postupovat podle ustanovení § 118a o.s.ř. Avšak i v případě, že by skutečně řízení bývalo bylo touto vadou postiženo, nebylo by bývalo možné shledat případný judikatorní přesah dovolatelem naznačované právní otázky. Vzhledem k vyloženému tak není možno napadený rozsudek hodnotit jako rozhodnutí po právní stránce zásadného významu, jak to má na mysli ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.
Protože tak není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání jako nepřípustné odmítl
(§ 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, když v dovolacím řízení žalovanému vznikly náklady spojené s jeho zastoupením advokátem v tomto řízení. Konkrétně jde o jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění platném do 31.8.2006. Výše odměny za zastupování advokátem je určena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996. Sb., o odměnách advokátů
za poskytování právních služeb, ve znění platném do 31.8.2006 (dále jen \"vyhláška\").
Podle § 2 vyhlášky se sazby a odměny stanoví pro řízení v jednom stupni
z peněžité částky, která je předmětem řízení, nebo podle druhu projednávané věci (odstavec 1). V sazbě podle prvního odstavce uvedeného ustanovení jsou zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem, s výjimkou odměny za úkony, které patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud rozhoduje podle § 147 o.s.ř. (odstavec 2).
Podle § 8 písm. b) vyhlášky činí sazba odměny 6.200,- Kč. Protože však byl učiněn v tomto případě pouze jediný úkon právní služby, bylo nutno s přihlédnutím
k § 18 odst. 1 této vyhlášky takto určenou výši odměny zástupce žalovaného snížit o 50 %, t.j. na částku 3.100,- Kč. S ohledem na to, že dovolací soud dovolání odmítl, byla uvedená částka odměny podle ustanovení § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 vyhlášky dále snížena o 50% na 1.550,- Kč.
Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny
za zastupování účastníka advokátem, nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových výdajů a na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§ 2 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). K nákladům řízení žalovaného proto patří též paušální náhrada hotových výloh advokáta v částce 75,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí částku 1.625,- Kč, která je po úpravě o 19% daň z přidané hodnoty, jejímž plátcem je zástupce žalovaného, představována částkou 1.933,75 Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. října 2008
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu