U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka ve věci
žalobce E. Y. M., zastoupeného Mgr. Ditou Křápkovou, advokátkou se sídlem v
Brně, Lipová 727/5a, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o 4 315 290 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 95/2014,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2016,
č. j. 19 Co 399/2015-60, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 1. 2016, č. j. 19 Co 399/2015-60,
potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 7. 2015, č. j. 31 C
95/2014-40, jímž byla zamítnuta žaloba, aby byla žalované stanovena povinnost
zaplatit žalobci částku 4 315 290 Kč se zákonnými úroky z prodlení z této
částky od 21. 11. 2013 do zaplacení (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně),
zamítnuta žaloba, aby žalované bylo uloženo napsat žalobci omluvu
specifikovaného znění (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně), a žalobci byla
uložena povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 600 Kč do
tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III. rozsudku soudu prvního stupně), a
žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Soudy takto rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal zadostiučinění ve výši
2 500 000 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou řízení
vedeného v prvém stupni u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 6 T 148/2003,
náhrady nemajetkové újmy ve výši 1 630 500 Kč a náhrady škody ve výši 184 790
Kč způsobených žalobci vazbou vykonanou v rámci trestního stíhání a omluvy za
nemajetkovou újmu mu způsobenou nezákonným trestním stíháním, vazbou a
nepřiměřenou délkou trestního stíhání. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně,
která považoval za spolehlivá a úplná. Žalobce byl obviněn ze spáchání
trestného činu účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, kuplířství podle § 204 odst. 1 a 3 písm. b)
trestního zákona a obchodování se ženami podle § 246 odst. 1,2 písm. a) a c)
trestního zákona. Žalobce byl ve vazbě od 29. 5. 2002 do 20. 5. 2005. Žalobce
byl v průběhu trestního řízení zastoupen advokátem. Usnesením okresního soudu
ze dne 15. 1. 2013, č. j. 6 T 148/2003-9693, bylo rozhodnuto, že žalobce je
účasten amnestie za použití § 321 odst. 1 a § 223 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), a jeho
trestní stíhání bylo zastaveno. Žalobce byl poučen, že prohlásí-li do 3 dnů od
oznámení usnesení o zastavení trestního stíhání, že na projednání věci trvá, v
trestním stíhání bude pokračováno. Ke stížnosti státního zástupce okresní soud
znovu rozhodl dne 27. 3. 2014 (č. j. 6 T 148/2003-9761) tak, že původní
usnesení o zastavení trestního stíhání zrušil a znovu rozhodl o zastavení
trestního stíhání. Žalobce netrval na pokračování trestního stíhání. Odvolací soud se ztotožnil též s právními závěry, na základě nichž rozhodl soud
prvního stupně. Není sporu o tom, že na žalobcem požadované dílčí nároky na
náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě a náhradu za ztrátu na výdělku se
vztahuje výluka uvedená v § 12 odst. 1 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., neboť na
případ dopadla amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 publikovaná pod
č. 1/2013 Sb. V souladu s čl. II. této amnestie bylo nařízeno zastavení
pravomocně neskončeného trestního stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti
uprchlému, od jehož zahájení k 1. 1.
2013 uplynulo více než 8 let, pro trestné
činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset
let. Z ústavního aktu prezidenta republiky bez dalšího vyplývá, že jeho cílem
bylo ukončit (u označených trestných činů) ta trestní stíhání, jejichž délka
přesahuje hranici 8 let. K zastavení trestního stíhání žalobce tak došlo
výlučně z důvodu jeho nepřiměřené délky a lze je považovat za dostatečnou
kompenzaci jinak nepřiměřeně dlouhého trestního stíhání. Žalobce přitom
(lhostejno z jakých důvodů) neprohlásil, že na projednání své trestní věci
trvá, aby účinky aktu prezidenta „odklidil“. Úplné zastavení trestního stíhání
žalobce v důsledku rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 je třeba
považovat za plně dostačující kompenzaci jeho dlouhotrvajícího trestního
stíhání, což vylučuje, aby byl žalobce finančně odškodněn. Důvodným nelze
shledat ani požadavek na omluvu, neboť stát ve vztahu k žalobci uznal svoji
chybu a projevil svoji vstřícnou vůli tím, že zastavil jeho trestní stíhání
právě proto, že příliš dlouho trvalo.
Žalobce proti rozsudku odvolacího soudu (v celém rozsahu) podal dovolání, jehož
přípustnost shledává v tom, že má být řešena otázka hmotného práva, která
dovolacím soudem nebyla dosud řešena (ustanovení § 12 odst. 1 písm. b] zákona
č. 82/1998 Sb.), tj. výluka z odškodňování pro amnestii, a má být vyřešena
otázka hmotného práva rozdílně od judikatury Nejvyššího soudu, např. Cpjn
206/2010, 30 Cdo 2310/2012, respektive tato otázka nebyla dovolacím řízení
řešena. Žalobce dále uvádí, že soudy nesprávně aplikovaly § 12 odst. 1 písm. b)
zákona č. 82/1998 Sb., neboť měly přímo aplikovat čl. 36 odst. 3 Listiny
základních práv a svobod, Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a základních
svobod a čl. 9 odst. 5 zákona č. 120/1976 Sb. o Mezinárodním paktu o občanských
a lidských právech (pozn. správně se nejedná o zákon, leč o vyhlášku
ministerstva zahraničních věcí o Mezinárodním paktu o občanských a politických
právech a Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech)
a měly zohlednit konkrétní případ žalobce ve spojitosti s okolnostmi doručení
usnesení o amnestii žalobci. Dle názoru žalobce je nepochybné, že jeho zatčení
a věznění bylo nezákonné, když trestní stíhání bylo zastaveno, byť z důvodu
amnestie. Žalobce dále uvádí, že na projednání věci netrval s ohledem na 11 let
trvající řízení, které jej psychicky zcela vyčerpalo. Krom toho bylo usnesení
doručováno do Bulharska, a žalobce tak neměl v době tří dnů možnost zjistit
dosah (ne)podání návrhu na pokračování v trestním řízení. Ustanovení § 10
zákona č. 82/1998 Sb., žalobce považuje za protiústavní a rozporné s úmluvami,
pakty a Listinou, a mělo by být tedy Ústavním soudem zrušeno. V rozporu s
právem na spravedlivý proces je rovněž § 11 odst. 1 a 4 (zřejmě žalobce myslí §
11 odst. 1 a 4 zákona č. 141/1961 Sb. zákona o trestním řízení soudním [trestní
řád]), jelikož třídenní lhůta od oznámení, která běží i po dobu pracovního
volna, neumožňuje projednat věc s osobou práva znalou, která by vysvětlila
veškeré důsledky nepodání návrhu na pokračování v řízení. Dle žalobce došlo k
porušení čl. 40 odst. 3 Listiny, neboť obviněný má právo, aby mu byl poskytnut
čas a možnost k přípravě obhajoby. Dále žalobce poukazuje na čl. 40 Listiny a
čl. 6 odst. 2 Úmluvy, v nichž je zakotvena presumpce neviny, a dovozuje, že
soudy měly prejudiciálně posoudit otázku jeho viny. V dovolání je dále
namítáno, že v této konkrétní věci soudy neměly vycházet z judikatury
Nejvyššího soudu (Cpjn 206/2010 a 30 Cdo 2310/2012), neboť se nevztahuje na
poskytnutí zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního stíhání v důsledku
amnestie, ale souvisí s otázkou uložení trestu v případech, kdy trestní stíhání
trvalo nepřiměřeně dlouho. Účast na amnestii nelze považovat za zmírnění
trestu, které by odůvodňovalo odmítnutí poskytnutí zadostiučinění. Zmírnění
trestu jako satisfakce je v moci soudní, kdežto amnestie je poskytována mocí
výkonnou. Jestliže je trestní stíhání zastaveno na základě amnestie, nejedná se
o zmírnění trestu, jelikož není jisté, zda obžalovaný byl či nebyl vinen. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud dovolání posoudil podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky
stanovené v § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje též náležitosti vyžadované
ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností
dovolání. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání nebylo shledáno přípustným pro řešení otázky, zda zastavení trestního
stíhání v důsledku amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 lze
považovat za zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou délkou trestního
stíhání, neboť uvedenou otázku soud vyřešil v souladu s judikaturou dovolacího
soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo
785/2015), a žalobce v dovolání nepřednáší jakoukoliv argumentaci, jež by mohla
vést k přehodnocení tam uvedených závěrů. Stejně tak dovolání nebylo shledáno přípustným pro řešení otázky aplikace
zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné
moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České
národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále
též jako „OdpŠk“), a užití jeho ustanovení § 12 odst. 1 písm. b) za situace,
jestliže se žalobce domáhá náhrady nemajetkové újmy způsobené vazbou, o níž
bylo rozhodnuto před účinností zákona č. 160/2006 Sb., neboť daná otázka je též
judikatorně vyřešená. Dovolací soud totiž již v rozsudku ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo
5180/2009, výslovně uvedl, že: „[s]pecifickým případem je situace, kdy je
národní úprava stran odpovědnosti státu za újmu (majetkovou i nemajetkovou)
způsobenou poškozenému širší, než čl. 5 odst. 1 Úmluvy, kupříkladu, kdy se
původně zákonné omezení svobody, viděno optikou národní úpravy, stává
nezákonným až v důsledku specifického institutu národního práva. Takovou
situaci je způsobilý založit např. § 9 OdpŠk v případě, kdy se původně zákonná
vazba, která nepředstavuje porušení čl. 5 odst. 1 až 4 Úmluvy, stává nezákonnou
až v důsledku zproštění obžaloby, čímž je založena odpovědnost státu za újmu
obviněnému vykonanou vazbou způsobenou. Protože v takovém případě rozhodnutí o
vazbě sdílí režim judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu v tom, že rozhodnutí
o vazbě nemělo být vůbec vydáno, respektive je nezákonné (srov. výše citovaný
nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08 a rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90), nezbývá, než uzavřít,
že rozhodnutím o vazbě došlo k porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy (srov.
rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008). Výjimkou jsou situace, kdy by podle českého práva nárok na odškodnění újmy
způsobené nezákonnou vazbou nevznikl, a to v době před 27. 4. 2006 ani ve
vztahu k majetkové újmě. Ty jsou vyjádřeny v § 12 zák. č. 82/1998 Sb., podle
kterého
1) Právo na náhradu škody nemá ten,
a) kdo si vazbu, odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám, nebo
b) kdo byl zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen
proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla
udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován. 2) Právo na náhradu škody dále nevznikne, pokud
a) v řízení nebylo možno pokračovat z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu,
b) bylo trestní stíhání podmíněně zastaveno a nastaly účinky zastavení
trestního stíhání,
c) výrok o zastavení trestního stíhání byl součástí rozhodnutí o narovnání,
d) trestní stíhání bylo zastaveno z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu. Uvedené případy nezakládají odpovědnost státu za újmu způsobenou vazbou, a
nejsou proto způsobilé ve světle národního práva ani založit nezákonnost vazby
ve smyslu čl. 5 odst. 1 Úmluvy.“
Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud postupoval souladně s judikaturou
dovolacího soudu, jestliže aplikoval ustanovení § 12 odst. 1 písm. b) OdpŠk i
za situace, kdy se žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy způsobené vazbou, o
níž bylo rozhodnuto před účinností zákona č. 160/2006 Sb.
Ústavní soud v nálezu ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. IV. ÚS 2603/07, konstatoval,
že: „[v] systému právní ochrany základních práv a svobod jsou podmínky zbavení
osobní svobody zakotveny v článku 8 Listiny, čl. 9 Mezinárodního paktu o
občanských a politických právech (dále jen "Pakt") a čl. 5 Úmluvy. Z uvedených
ustanovení nejúčinnější ochranu osobní svobody poskytuje Úmluva. Listina a Pakt
se totiž omezují na formulaci, že osobní svobody lze zbavit jen na základě
zákona, resp. z důvodů a způsobem, které stanoví zákon. Úmluva důvody a
podmínky zbavení svobody vyčerpávajícím způsobem sama upravuje. Zákonná úprava
tak může jen poskytnout více záruk, případně nepřipustit zbavení osobní svobody
tam, kde to Úmluva připouští (čl. 53 Úmluvy). Právo na svobodu není právem
absolutním. Zbavit svobody lze, to však jen ve výjimečných Úmluvou (přirozeně
též Paktem, Listinou a zákonem) taxativně stanovených případech a při dodržení
procesních záruk.“ Jelikož dle uvedeného poskytuje čl. 5 Úmluvy účinnější
právní ochranu oproti čl. 9 Paktu i čl. 8 Listiny, a vzhledem k okolnosti, že
ani Úmluva a její čl. 5 nezakládá právo žalobce na náhradu jím požadované újmy,
je lichá též v dovolání obsažená námitka, že soudy měly aplikovat přímo
ustanovení Listiny či Paktu. Patří také dodat, že žalobce v řízení netvrdil, že
by v souvislosti s vazbou došlo ke konkrétnímu porušení práv vyplývajících z
Úmluvy či Paktu, nýbrž pouze žádal o odškodnění újmy z důvodu, že byl podroben
vazbě a že proti němu vedené trestní stíhání bylo zastaveno. Takto tvrzenou
újmu nahradit dle uvedených mezinárodních smluv nelze, neboť tyto nepřiznávají
právo na odškodnění za dané situace. Pokud žalobce namítal, že mu újma měla být
nahrazena pomocí přímé aplikace čl. 36 odst. 3 Listiny, nelze této námitce
přisvědčit, neboť judikatura je ustálena v závěru, že uvedený článek není přímo
aplikovatelný.
Namítá-li žalobce, že mu specifické podmínky neumožnily v třídenní lhůtě
prohlásit, že na projednání věci trvá, pročež civilní soudy měly prejudiciálně
vyřešit otázku jeho viny, nelze ani s touto argumentací souhlasit. Právní
norma, jež vylučuje odpovědnost státu pro případ, že byl trestný čin
amnestován, nepředpokládá zkoumání viny za trestný čin v rámci civilního
řízení. Reflektována je skutečnost, že obviněný z trestného činu, na nějž
dopadají účinky amnestie, může trvat na projednání věci a dosáhnout
zprošťujícího rozhodnutí soudu. V rámci odškodňovacího řízení soudy o vině za
trestný čin rozhodovat nemohou již z důvodu, že rozhodnutí o zastavení
trestního stíhání je meritorním způsobem skončení věci, a další rozhodování
soudu o téže věci by bylo v rozporu se zásadou ne bis in idem.
Poukazuje-li žalobce na okolnosti, jež mu měly ztížit (či vyloučit) možnost
prohlásit ve smyslu § 11 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu ve
znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen jako „trestní řád“), že na projednání
věci trvá, měl tyto okolnosti uvést společně s žádostí o navrácení lhůty podle
§ 61 trestního řádu, kterou bylo možné podat i ve vztahu k uvedené zmeškané
lhůtě (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C.
H. Beck 2013. s. 676).
Dovolací soud nepopírá, že lhůta dle § 11 odst. 3 trestního řádu je poměrně
krátká, odpovídající předpokladu, že zastavení trestního stíhání je zásadně
rozhodnutím ve prospěch obviněného. Se žalobcovým názorem, že by daná lhůta
byla rozpornou s čl. 40 odst. 3 Listiny, dle nějž má obviněný právo, aby mu byl
poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo
prostřednictvím obhájce, ovšem dovolací soud nesouhlasí. Jak již bylo uvedeno
výše, zastavení trestního stíhání je meritorním vyřízením věci, po němž již
obviněný nemůže být pro týž skutek opětovně stíhán. Dojde-li k zastavení
trestního stíhání, je tímto dosaženo cíle obhajoby. Rovněž zmocnění obhájce,
nebylo-li vymezeno jinak, zaniká při skončení trestního stíhání (viz § 41 odst.
5 trestního řádu). Prohlásí-li obviněný dle § 11 odst. 3 trestního řádu, že na
projednání věci trvá, využije takto svého práva v trestním řízení, o úkon
obhajoby v pravém slova smyslu se nejedná. Obviněný tímto způsobem sice může
dosáhnout rozhodnutí, jež je pro něj příznivější, na stranu druhou si ovšem
takto může přivodit následky nepříznivé, tj. zejména vydání rozhodnutí, jímž
bude uznán vinným, a vedle toho mu může být uloženo ochranné opatření a
povinnost nahradit škodu způsobenou trestným činem (srov. usnesení Krajského
soudu v Plzni ze dne 1. 3. 1999, sp. zn. 8 To 814/98, publikované ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, svazek 6, č.35/2000).
Dovolací soud pro úplnost uvádí, že neshledává § 10 OdpŠk v čemkoliv rozporným
s Úmluvou, Paktem, Listinou či Ústavou. Dovolání rovněž neobsahuje jakoukoliv
právní argumentaci v tomto ohledu, jíž by se bylo možno zabývat.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto
o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a
odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném
rozsahu pokračovat.
Přípustnost dovolání nemůže z výše uvedených důvodů založit ani jedna z námitek
žalobce a Nejvyšší soud tedy podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl jako
nepřípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b, § 243c odst.
3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo
zamítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení
žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 4. 4. 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu