U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, v právní
věci žalobce GESTOR – ochranný svaz autorský, občanské sdružení, se sídlem v
Praze 1, Šítkova 1/233, IČO: 67774440, zastoupeného JUDr. Antonínem Janákem,
advokátem se sídlem v Praze 5, Matoušova 12, proti žalované ART CONSULTING BRNO
CZ, s.r.o., se sídlem v Brně, Lerchova 299/7, IČO: 60715553, zastoupené JUDr.
Milošem Jedličkou, advokátem se sídlem v Brně, Rašínova 2, o zaplacení
116.784,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 23 C
166/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne
30. ledna 2013, č. j. 1 Co 181/2012-142, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 6.050,- Kč k rukám JUDr. Miloše Jedličky, advokáta se sídlem v Brně,
Rašínova 2.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. dubna 2012, č.j. 23 C 166/2007-105,
vázán právním názorem Nejvyššího soudu, který rozsudkem ze dne 22. prosince
2011, sp.zn. 30 Cdo 834/2010, zrušil jeho první rozsudek, stejně jako rozsudek
odvolacího soudu, zamítl žalobu o zaplacení částky 95.423,20 Kč s
příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Podle soudu prvního stupně pro
stanovení autorské odměny za opětovný prodej uměleckých děl na aukcích není
odměna dražebníka součástí prodejní ceny, z níž se určuje odměna autora
uměleckého díla. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 30. ledna 2013, č. j. 1 Co 181/2012-142, rozsudek soudu prvního stupně výrokem I. potvrdil,
výrokem II. změnil ve výroku o nákladech řízení a výrokem III. rozhodl o
nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud mimo jiné poukázal na to, že zásadní
otázkou pro rozhodnutí byla otázka, zda pro stanovení autorské odměny za
opětovný prodej uměleckých děl na aukcích je skutečnou prodejní cenou cena
příklepová nebo cena, která je za dílo zaplacena, tedy cena včetně aukční
přirážky, přičemž poukázal na závazný právní názor vyslovený dovolacím soudem. S ohledem na návrh žalobce položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské
unie, odvolací soud připomněl, že na podkladě článku 267 Smlouvy o fungování
Evropské unie může v zásadě každý soud členského státu, má-li vydat rozhodnutí
v rámci řízení, položit Soudnímu dvoru předběžnou otázku týkající se výkladu
práva Unie, pokud ji považuje za nezbytnou k vyřešení sporu. Je však pouze věcí
soudu, zda Soudní dvůr o rozhodnutí o předběžné otázce požádá. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“),
protože se domnívá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného
nebo procesního práva, která již byla dovolacím soudem řešena, avšak má být
dovolacím soudem nyní posouzena jinak. Uvedl, že je mu sice známo odvolacím
soudem citované rozhodnutí Nejvyššího soudu 30 Cdo 5287/2008, nicméně otázku je
třeba posoudit jinak, než jak ji posoudil Nejvyšší soud, který v předmětném
rozsudku vyslovil zcela jiný názor, než jaký byl do té doby zaujímán k
problematice soudy vrchními. Zejména nesouhlasí s výkladem výrazu použitého ve
Směrnici 2001/84/ES, „sale price“, v českém překladu pak „prodejní cena“ a v
autorském zákoně jako „kupní cena“. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud ČR
předložil jím položené otázky k výkladu Soudnímu dvoru Evropské unie a následně
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. K podanému dovolání se prostřednictvím svého právního zástupce vyjádřila
žalovaná, která navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a vyšel tak ze znění
tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2013.
Konstatuje, že dovolání v
této věci není přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť odvolací soud se
neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a právní otázka, na
níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí již v rozhodování dovolacího soudu byla
vyřešena. Jak vyplývá z dovoláním napadeného rozhodnutí, odvolací soud rozhodl jak v
souladu s předchozím zrušovacím rozhodnutím dovolacího soudu, tak současně i s
ostatní jeho ustálenou judikaturou týkající se této právní problematiky
(srovnej např. rozsudek ze dne 24. června 2010, sp.zn. 30 Cdo 5287/2008,
rozsudek ze dne 22. prosince 2011, sp. zn. 30 Cdo 834/2010, rozsudek ze dne 22. prosince 2011, sp. zn. 30 Cdo 838/2010 nebo rozsudek ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 840/2010, všechny přístupné na internetových stránkách Nejvyššího
soudu – www.nsoud.cz), od níž nemá dovolací soud důvod se odchylovat. Tak např. Nejvyšší soud v rozsudku 24. června 2010, č.j. 30 Cdo 5287/2008-82,
konstatoval, že autorský zákon v § 24 ani v jiných svých ustanoveních nedává
jednoznačnou odpověď na otázku, co je třeba rozumět prodejní či skutečnou
prodejní cenou, z níž se vypočítá odměna autora. Jinak tomu není ani v případě
Směrnice, když žalobcem citovaný bod 20) Preambule deklaruje pouze to, že
autorské odměny by měly být vypočítávány jako procentní podíl z prodejní ceny a
ne jako přirážka, kterou se zvyšuje původní hodnota díla. V článku 1 odst. 2
českého překladu Směrnice se sice uvádí, že „právo na odměnu se vztahuje na
všechny úkony opětného prodeje, jehož se účastní prodávající, kupující nebo
zprostředkovatel profesionálního zástupce trhu s uměleckými díly, například
aukční síně, umělecké galerie a obecně jakýkoli obchodník s uměleckými díly“,
nicméně překlad je v citovaném bodu nepřesný (jak na to upozorňuje např. důvodová zpráva k návrhu zákona č. 216/2006 Sb.) a správně má znít „se vztahuje
na všechny opětovné prodeje“ (v anglickém textu Směrnice „to all acts of
resale“, v německém překladu „für alle Weiterveräußerungen“). Pokud jsou
originály uměleckých děl prodávány v aukci (veřejné dražbě), je řešení třeba
hledat v příslušných ustanoveních dražebního zákona. Veřejnou dražbou
prováděnou podle dražebního zákona se rozumí - jak vyplývá z jeho ustanovení §
2 písm.a) - veřejné jednání, jehož účelem je převod vlastnického nebo jiného
práva k předmětu dražby na osobu, která za stanovených podmínek učiní nejvyšší
nabídku. Vlastnictví nebo jiné právo k předmětu veřejné dobrovolné dražby
přechází na vydražitele k okamžiku udělení příklepu, a to za předpokladu, že
uhradil ve stanovené lhůtě cenu dosaženou vydražením (§ 30 odst. 1 dražebního
zákona). Výtěžkem dražby podle § 2 písm. l) je cena dosažená vydražením a její
případné příslušenství, zatímco odměna dražebníka patří podle § 2 písm. m)
dražebního zákona mezi náklady dražby. Odměna dražebníka může být ujednána
několika způsoby. Základní metodou je uvedení konkrétní peněžní částky bez
ohledu na cenu dosaženou vydražením.
Lze ovšem také připustit pouhé zahrnutí
způsobu určení výše odměny dražebníka, které bude typicky procentuálně určenou
výší odměny v poměru k ceně dosažené vydražením (srovnej např. Veselý,
Rakovský, Mikšovský, Šimková, Zákon o veřejných dražbách, komentář – 1. vydání
2001, str. 90). Je tedy třeba pro účely výkladu ustanovení § 24 autorského
zákona a jeho přílohy vycházet z toho, že odměna dražebníka není součástí
prodejní ceny, z níž se určuje odměna autora uměleckého díla. Pokud se týče dovolatelem zmiňované otázky návrhu na zahájení řízení o
předběžné otázce, je třeba připomenout Doporučení Soudního dvora Evropské unie
pro vnitrostátní soudy o zahajování řízení o předběžné otázce (2012/C 338/01)
navazující na nový jednací řád Soudního dvora, přijatý v Lucemburku dne 25. září 2012 (Úř. věst. L 265, 29.9.2012, s. 1), který nahrazuje informativní
sdělení o zahajování řízení o předběžné otázce vnitrostátními soudy (Úř. věst. C 160, 28.5.2011, s. 1), jehož účelem je zohlednit novinky, které byly
zavedeny tímto jednacím řádem a které mohou mít vliv na samotný princip
pokládání předběžných otázek Soudnímu dvoru i na pravidla, podle kterých se při
tom postupuje. Takto podle bodu 13. věty první vnitrostátní soud může –
zejména pokud má věc za dostatečně objasněnou na základě judikatury Soudního
dvora – rozhodnout sám o správném výkladu unijního práva a o jeho použití na
jím učiněná skutková zjištění. Nelze současně přehlédnout ani bod 10. Doporučení, podle něhož bez ohledu na to, zda si to účastníci původního řízení
přejí, či nikoli, je pouze na vnitrostátním soudu, zda požádá Soudní dvůr o
rozhodnutí o předběžné otázce. Nadto má dovolací soud za to, že správný způsob
výkladu ustanovení § 24 autorského zákona ve vztahu k § 2 dražebního zákona je
zcela zřejmý (čl. 12. Doporučení). Protože tak nebyly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání obsažené v
ustanovení § 237 o.s.ř., Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§
243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl [§ 243c odst. 1 věta
první a odst. 2 o.s.ř.]. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř.,
když v dovolacím řízení žalované vznikly účelně vynaložené náklady spojené s
jejím zastoupením advokátem, v souvislosti s jedním úkonem právní služby (sepis
vyjádření k dovolání). Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální
sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení a kterou
byla původně změněna vyhláška č. 177/1996 Sb., byla zrušena nálezem Ústavního
soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května
2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Odměna v částce
4.700,- Kč byla stanovena podle § 6, § 7 bod 5, § 11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif) ve znění vyhl. č. 486/2012 Sb., kterou se mění
vyhláška č. 177/1996 Sb. (srov. Čl. II vyhl. č. 486/2012 Sb.), neboť úkon byl
učiněn po 1. lednu 2013.
Žalované dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši
300,- Kč za jeden úkon právní služby podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 5.000,- Kč. Žalované rovněž
náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle § 137 odst. 3
o.s.ř., tj. 1050,- Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení tak činí 6.050,-
Kč. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.