tem XY, zastoupeného Mgr. Davidem
Ferfeckým, advokátem se sídlem v Jablonci na Nisou, Podhorská 28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 100 780 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 12/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2022, č. j. 68 Co 307/2022-111,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal zaplacení 70 713 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 22 C 240/2017. Doplněním žaloby ze dne 27. 3. 2022 žalobce svůj návrh rozšířil o částku 30 067 Kč na celkovou částku 100 780 Kč. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 6. 6. 2022, č. j. 20 C 12/2021-85, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 79 200 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 70 713 Kč od 8. 12. 2020 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 21 580 Kč (výrok II) a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši 15 600 Kč (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé (výrok I rozsudku soudu prvního stupně) změnil tak, že se žaloba, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 25 200 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně z částky 16 713 Kč od 8. 12. 2020 do zaplacení, zamítá, jinak rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 15 600 Kč a na náhradě odvolacího řízení 6 800 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V rozsahu, ve kterém dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu v části, v níž odvolací soud změnil výrok I rozsudku soudu prvního stupně (zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně nebyl předmětem odvolacího řízení) tak, že se žaloba, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 25 200 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně z částky 16 713 Kč od 8. 12. 2020 do zaplacení, zamítá, není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy nebo o vztah pracovněprávní a napadeným výrokem bylo v této části rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč (k příslušenství pohledávky se nepřihlíží).
Za rozhodnou pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska finančního limitu je třeba považovat sice výši peněžitého plnění, jež bylo předmětem odvolacího řízení, avšak pouze v rozsahu, jenž může být rozhodnutím dovolacího soudu dotčen, tedy o němž bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3261/2018, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. III. ÚS 2386/2019, ze dne 15. 8.
2019, sp. zn. 25 Cdo 2195/2019, či ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 435/2020). Jinými slovy, dovolání nelze v tomto případě úspěšně podat proti části výroku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nároku žalobce ve výši 25 200 Kč s příslušenstvím (v této části byla žaloba částečně zamítnuta), neboť se dovolatel domáhá přezkumu nepřiznání částky nižší než 50 000 Kč. V rozsahu, ve kterém dovolatel napadá výrok I rozsudku odvolacího soudu v části, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé (tedy ve výroku I rozsudku soudu prvního stupně co do částky 54 000 Kč s příslušenstvím), není dovolání subjektivně přípustné, neboť k podání dovolání je (subjektivně) oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší.
Jinak řečeno dovolání může podat jen účastník, jehož nároku nebylo zcela vyhověno nebo jemuž byla naopak soudem uložena povinnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura v čísle 3, ročník 1998, pod číslem 28, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v čísle 1, ročníku 2000 téhož časopisu, pod číslem 7, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Odo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 154).
V rozsahu výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Dovolací soud nadto dodává, že domáhá-li se žalobce přezkumu zamítavého výroku II rozsudku soudu prvního stupně, který nebyl napaden odvoláním, nebyl ani předmětem odvolacího řízení a tento výrok ve věci samé nabyl samostatně právní moci, není přezkum ze strany dovolacího soudu přípustný, neboť podle § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pouze pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 6. 6. 2023
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu