25 Cdo 2195/2019-227
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: D. F.,
bytem XY, zastoupený JUDr. Petrem Pavlíkem, advokátem se sídlem Křižíkova
159/56, Praha 8, proti žalovanému: R. M., se sídlem XY, o zaplacení 126.206,60
Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 41 C 51/2016, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2019, č. j. 91 Co
339/2018-200, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 1. 2019, č. j. 91 Co
339/2018-204, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalovaný jako advokát zaslal v zastoupení údajného věřitele z USA žalobci dne
26. 2. 2014 výzvu k vymáhání pohledávky z půjčky v částce 280.000 USD s
příslušenstvím, ačkoli žalobce žádnou smlouvu o půjčce neuzavřel. Žalobce se na
žalovaném domáhal náhrady nemajetkové újmy za psychický šok ve výši 50.001 Kč,
náhrady za právní pomoc advokáta při obraně proti nedůvodně uplatněnému nároku
ve výši 74.245,60 Kč a náhrady nákladů na překlad smlouvy o půjčce z angličtiny
do češtiny ve výši 1.960 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 17. 4. 2018, č. j. 41 C 51/2016-150,
uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 76.205,60 Kč s
příslušenstvím, zamítl žalobu co do částky 50.001 Kč a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Soud prvního stupně byl zavázán předchozím rozhodnutím
odvolacího soudu o protiprávním jednání žalovaného, jenž porušil povinnosti
advokáta neodborným výkonem advokacie, když si neověřil existenci osoby
věřitele ani existenci dluhu a nebyl náležitě zmocněn písemnou plnou mocí.
Dospěl k závěru, že angažování advokáta žalobcem i objednání překladu smlouvy
bylo reakcí přiměřenou a přímo vyvolanou žalovaným, a žalobci proto náleží
náhrada za dva úkony právní služby dle advokátního tarifu a náhrada nákladů
překladu. Co do nemajetkové újmy vyvolané psychickým šokem neshledal obvodní
soud nárok důvodným, neboť žalobce nekonkretizoval dostatečně svou újmu na
přirozených právech v takovém rozsahu a intenzitě, že by bylo namístě zásah
odčinit peněžní náhradou.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 1. 2019, č. j. 91 Co 339/2018-200, ve
znění opravného usnesení ze dne 9. 1. 2019, č. j. 91 Co 339/2018-204, změnil
rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I tak, že se žaloba co do
částky 37.122,80 Kč zamítá, jinak jej v tomto výroku a v zamítavém výroku II
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil se
závěrem obvodního soudu, že žalovaný porušil povinnosti advokáta neodborným a
nepečlivým převzetím zastupování ve věci vymáhání pohledávky, avšak důvodným
shledal pouze požadavek na náhradu za jeden úkon právní služby dle advokátního
tarifu. Dále se odvolací soud ztotožnil i se závěrem o neopodstatněnosti nároku
na náhradu nemajetkové újmy v penězích, neboť zásah v podobě excesivního
jednání žalovaného nebyl objektivně způsobilý vyvolat nemajetkovou újmu
takového rozsahu. Připomněl, že se žalovaný rovněž písemně žalobci omluvil.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, neboť má za to, že odvolací soud
nesprávně vyhodnotil počet úkonů při právním zastoupení dovolatele, rozsah
nemajetkové újmy způsobené dovolateli i obsah tzv. omluvy žalovaného dovolateli
a otázku úspěchu ve věci spojenou s náhradou nákladů řízení. Dovolatel spatřuje
přípustnost dovolání v řešení otázky, zda při opodstatněnosti základu nároku
proti škůdci nemusí být poškozenému přiznána žádná náhrada nemajetkové újmy za
současného uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež v rozhodování
dovolacího soudu nebyla dosud řešena, respektive má být vyřešena dovolacím
soudem jinak. Navrhl proto, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu
a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že napadeným rozsudkem bylo
rozhodnuto o plnění nepřevyšujícím částku 50.000 Kč, a dovolání je tedy
nepřípustné dle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Další námitky směřují proti
důvodům rozhodnutí a proti procesním vadám, nikoli proti právnímu posouzení. Žalovaný dále polemizuje se závěrem o excesivním jednání při poskytování
právních služeb. Navrhl proto, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně
zamítl a přiznal žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání
bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění
zákonné podmínky jejího advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.),
není však přípustné podle § 237 o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že bylo prokázáno
protiprávní, respektive excesivní jednání žalovaného, jež zasáhlo do majetkové
i nemajetkové sféry dovolatele, avšak zásah do nemajetkové sféry nebyl natolik
závažný, aby odůvodňoval poskytnutí zadostiučinění v penězích. Ve vztahu k náhradě majetkové újmy směřuje dovolání vůči výroku rozsudku
odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby co do 37.122,80 Kč s
příslušenstvím a není přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (článek II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. dále
jen „o. s. ř.“), neboť nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy nebo o vztah
pracovněprávní a napadeným výrokem bylo v této části rozhodnuto o peněžitém
plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč (k příslušenství pohledávky se nepřihlíží). Za
rozhodnou pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska finančního limitu je
třeba považovat sice výši peněžitého plnění, jež bylo předmětem odvolacího
řízení, avšak pouze v rozsahu, jenž může být rozhodnutím dovolacího soudu
dotčen, tedy o němž bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem. I podle
důvodové zprávy k zákonu č. 296/2017 Sb., jež mimo jiné nově formuloval § 238
odst. 1 písm. c) o. s. ř., si navrhovaná změna v prvé řadě pomocí rozšíření
výjimek z jinak široce formulované přípustnosti dovolání klade za cíl
odbřemenění dovolacího soudu. Ke změnám ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
důvodová zpráva uvádí, že „ve sporech o peněžitá plnění nepřevyšující
50.000 Kč je přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vyloučena
jen v případech, kdy o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč bylo
rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem. Jinak řečeno, tam, kde předmětem sporu
je zaplacení částky nepřevyšující 50.000 Kč, nevylučuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) přípustnost dovolání proti těm rozhodnutím odvolacího soudu, která
(ač vydána v rámci takového sporu) nejsou rozhodnutími o peněžitém plnění
(např. šlo-li o mezitímní rozsudek). Navrhovaná změna má tuto možnost
vyloučit.“ Z citované důvodové zprávy nutno dovodit, že znění § 238 odst. 1
písm. c) účinné od 30. 9. 2017 znamená zúžení možnosti podání dovolání v tzv. „bagatelních věcech“, nikoli její rozšíření. Tento výklad dovolacího soudu
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo
2384/2018, nebo ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2789/2018) již potvrdil
rovněž Ústavní soud např. v usneseních ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. IV. ÚS
3705/18, či ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3187/18. K nároku na náhradu nemajetkové újmy za zásah do ochrany osobnosti existuje
četná judikatura dovolacího soudu, na jejíž závěry lze odkázat a podle níž
stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu
prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost
dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou nebo výší zadostiučinění,
neboť ta se odvíjí od individuálních okolností každého konkrétního případu a
nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř.,
jejíž řešení by bylo dovolacím soudem zobecnitelné. Dovolací soud při přezkumu
výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem v zákoně
stanovených podmínek a kritérií (dříve § 13 obč. zák., nyní § 2951 o. z.),
přičemž výsledným zadostiučiněním se zabývá až tehdy, bylo-li by vzhledem k
aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřené. Jinými
slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o
mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou
podkladem pro stanovení formy a rozsahu přiměřeného zadostiučinění (viz
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 665/2016,
uveřejněné v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – dále jen
„Soubor“ – pod C 15681, jakož i dovolatelem citované usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4345/2016). Dovolatel se především mýlí, má-li za to, že při opodstatněnosti základu nároku
je vždy nezbytné přiznání finančního odškodnění. Úspěšně se žalobou podle
ustanovení § 13 obč. zák. může postižená fyzická osoba domáhat v souvislosti s
utrpěným zásahem do jejího práva na ochranu osobnosti přiměřeného
zadostiučinění.
Neshledá-li soud, který je vázán žalobním petitem, že žalobcem
požadované morální zadostiučinění je co do formy nebo obsahu objektivně s
ohledem na okolnosti posuzované věci přiměřené, pak v těchto případech nelze
požadovanou satisfakci poškozenému přiznat, a žalobu je proto třeba zamítnout
(rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 519/2010). Podle
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1092/2011,
předpokládá přiznání zadostiučinění v penězích soudem naplnění řady zákonných
podmínek, které současně musí být soudem skutečně seznány a pro daný případ
individualizovány. Určujícím je mimo jiné především zjištění, že v konkrétním
případě jde o nemajetkovou újmu vzniklou v osobnostní sféře fyzické osoby,
kterou tato fyzická osoba objektivně, zejména vzhledem k povaze, intenzitě,
trvání a rozsahu působení nepříznivého následku může pociťovat a prožívat jako
natolik závažnou, že k jejímu odčinění nepostačuje morální zadostiučinění
(omluva, konstatování protiprávnosti zásahu). Tyto závěry platí rovněž pro
současnou právní úpravu dle § 2956 a násl. o. z. O protiprávním jednání žalovaného při poskytování právních služeb není v
projednávané věci pochyb. V tomto ohledu jsou nepřípadná tvrzení žalovaného, že
nedošlo k pochybení při převzetí právního zastoupení osoby údajného věřitele či
že obdobně postupují i jiní advokáti. V případě nároku na náhradu při újmě na
přirozených právech člověka ve smyslu § 2956 o. z. navazuje občanský zákoník č. 89/2012 Sb. na úpravu obsaženou v zákoně č. 40/1964 Sb. vycházející z toho, že
při úvaze o přiměřenosti požadovaného zadostiučinění za neoprávněný zásah do
práva na ochranu osobnosti musí soud vyjít z celkové povahy i z jednotlivých
okolností konkrétního případu, musí zejména přihlédnout k intenzitě, povaze a
způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty
osobnosti, k trvání i šíři ohlasu a k vlivu vzniklé nemajetkové újmy na
postavení a uplatnění postižené fyzické osoby ve společnosti (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2062/2015, uveřejněné v
Souboru pod C 15002). Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku (posuzovaného
v souvislosti s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně, s jehož závěry se
odvolací soud v zásadě ztotožnil) vyplývá, že odvolací soud uvedené judikaturní
závěry respektoval, posoudil intenzitu, povahu a způsob neoprávněného zásahu do
práva žalobce na ochranu osobnosti a dospěl k závěru, že v konkrétní věci
postačí morální zadostiučinění omluvou žalovaného, kterou žalovaný již
dovolateli zaslal. Pouhá okolnost, že žalobce má jiný názor, přípustnost
dovolání nezakládá. Směřuje-li dovolání proti výrokům o náhradě nákladů řízení, není v tomto
rozsahu přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (ve znění účinném od
30. 9. 2017). Jelikož dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř.
za situace, kdy v dovolacím řízení
úspěšný žalovaný by měl proti žalobci právo na náhradu účelně vynaložených
nákladů řízení, nicméně dovolací soud podle § 150 o. s. ř. z důvodů hodných
zvláštního zřetele žalovanému náhradu nákladů řízení nepřiznal. Vzhledem k
tomu, že žalovaný zapříčinil svým pochybením vznik sporu a jeho vyjádření k
dovolání je ve vztahu k výsledku dovolacího řízení bez významu, nelze takový
náklad považovat za účelně vynaložený k uplatňování práva. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.