30 Cdo 4345/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců
JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci
žalobkyně R. K., zastoupené JUDr. Pavlou Nechanickou, advokátkou se sídlem v
Praze 1 – Nové Město, Klimentská 1216/46, proti žalovaným 1) Ing. Z. B.,
zastoupenému JUDr. Tomášem Cabalkou, advokátem se sídlem ve Stříbrné Skalici, U
Jabloně 358, a 2) M. R., zastoupenému JUDr. Jarmilou Vilímkovou, advokátkou se
sídlem v Praze 2 – Nové Město, Karlovo náměstí 557/30, o ochranu osobnosti,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 178/2013, o dovolání prvního
žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. března 2016, č.j. 3
Co 165/2014-477, takto:
I. Dovolání prvního žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3
o.s.ř.):
V dané věci Ústavní soud nálezem ze dne 25. května 2011, sp. zn. IV. ÚS
2842/10, dovodil porušení základních práv žalobkyně, když dospěl k závěru, že
námitka promlčení odporuje dobrým mravům, zrušil rozsudek odvolacího soudu,
který potvrdil zamítnutí žaloby soudem prvního stupně, a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Vrchní soud v Praze následně usnesením ze dne 15. listopadu
2011, č.j. 1 Co 143/2010-331, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Městský soud v Praze (dále také „soud prvního stupně“) po té rozsudkem ze dne
17. ledna 2014, č.j. 37 C 178/2013-377, uložil prvnímu žalovanému zaplatit
žalobkyni jako náhradu nemajetkové újmy částku 500.000 Kč do patnácti dnů od
právní moci rozsudku, a co do částky 4.300.000 Kč žalobu zamítl. Dále soud
prvního stupně uložil druhému žalovanému zaplatit ze stejných důvodů částku
100.000 Kč ve stejné lhůtě a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně následně dospěl k závěru, že žalobkyně jako matka R. K.,
která byla zavražděna za přičinění obou žalovaných, utrpěla jednáním žalovaných
zvlášť závažný zásah do svých osobnostních práv, když přišla o svou jedinou
dceru. Částku požadované náhrady nemajetkové újmy však snížil s ohledem na to,
že se žalobkyni dostalo určitého zadostiučinění pravomocným trestním odsouzením
žalovaných a také medializací celé věci. Vrchní soud v Praze (dále také „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. března
2016, č.j. 3 Co 165/2014-477, k odvolání žalobkyně i žalovaných rozsudek soudu
prvního stupně změnil tak, že výrokem I. určil prvnímu žalovanému povinnost
zaplatit žalobkyni další částku náhrady nemajetkové újmy ve výši 1.500.000 Kč
do patnácti dnů od právní moci rozsudku, ve zbývající části rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací
soud dospěl k závěru, že se žalobkyní požadovaná částka sice jeví jako příliš
vysoká, nicméně částka, kterou jí přiznal soud prvního stupně ve vztahu k
prvnímu žalovanému, odpovídá částkám, které se ukládají v souvislosti s úmrtími
způsobenými nedbalostním jednáním non lege artis či při autonehodách. O takový
případ však v dané věci nejde, když se jednalo o úmyslný trestný čin vedený s
cílem zbavit života člověka ve věku 28 let. Odvolací soud i s ohledem na
judikaturu Nejvyššího soudu k této problematice výši přiznané náhrady
nemajetkové újmy zvýšil. Rozsudek odvolacího soudu byl prvnímu žalovanému doručen dne 13. června 2016,
přičemž právní moci nabyl téhož dne. Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dne 17. června
2016 včasné dovolání, které doplnil v podání ze dne 27. června 2016. První
žalovaný se domnívá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu a nerespektoval zásady pro určení výše nároku úvahou dle § 136
o.s.ř., když má za to, že výše nároku měla být posouzena z hlediska vzniku
nároku žalobkyně na kompenzaci, tedy data smrti její dcery. V té době byla
kompenzace v částce 2.000.000 Kč částkou, v jejíž výši nebyla soudy přiznávána.
Dovolatel odkazuje na zásady dovolacího soudu ve věci nároků na náhradu
nemajetkové újmy, vydané tiskovým mluvčím Nejvyššího soudu Mgr. P. T. dne 12. dubna 2016. Dále namítá překvapivost rozsudku odvolacího soudu, když odvolací
soud rozhodl diametrálně odlišně v otázce přiznané náhrady nemajetkové újmy a v
rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 31. srpna 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07 a
s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2005, sp. zn. 22 Cdo 1135/2005. Podle názoru dovolatele odvolací soud výši přiznané náhrady nedostatečně
odůvodnil, nesprávně hodnotil důkazy a nevzal v úvahu fakt, že je pro prvního
žalovaného náhrada v takové výši likvidační. Dovolatel proto navrhuje, aby
dovolací soud výrok I. rozsudku odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku I. potvrzuje. Žalobkyně se k podanému dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen
„o.s.ř.“) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu
účinného od 1. ledna 2014. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto
dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno,
proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá,
vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede
právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na
podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v
odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo
důkazy (odst. 6). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání
(§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.). Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo
by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř.
ve vztahu k dovoláním napadenému
rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj.,
že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od
kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací
soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba
vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí
dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle
názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je
zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací
praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být
dovolacím soudem posouzena jinak). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o.s.ř. (jako v této
věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá
citace textu ustanovení § 237 o.s.ř., či jeho části (obdobně například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013). V projednávané věci dovolací soud poukazuje na skutečnost, že dovolatel v
dovolání pouze uvedl, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, nicméně tento závěr v zásadě nekonkretizoval a neuvedl,
od kterých rozhodnutí se měl odvolací soud odchýlit. Jím uváděný dokument zásad
ve věci nároků na náhradu nemajetkové újmy v trestním řízení vydaný tiskovým
mluvčím Nejvyššího soudu dne 12. dubna 2016, není soudním rozhodnutím
dovolacího soudu a nemůže proto založit přípustnost dovolání. Ani uvedená
rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, která podle názoru dovolatele
lze vztáhnout k projednávané věci a otázce překvapivosti rozhodnutí, nejsou
přiléhavá. Podle ustálené judikatury je překvapivým takové rozhodnutí, které
nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího
soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu
tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost,
kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil ani nepopíral, popř. která
nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 28. března 2006, sp. zn. 28 Cdo 2838/2005). Předvídatelnost
rozhodnutí odvolacího soudu lze docílit i tím, že odvolací soud seznámí
účastníky se svým odlišným právním názorem a dá jim možnost se k tomu názoru
vyjádřit.
Účastník tak ví, že odvolací soud na věc nahlíží jinak, a může tomu
přizpůsobit své právní a skutkové námitky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, rozsudek ze dne 14. prosince
2010, sp. zn. 22 Cdo 373/2009, rozsudek ze dne 11. ledna 2011, sp. zn. 22 Cdo
4735/2008, rozsudek ze dne 28. března 2012, sp. zn. 23 Cdo 101/2012, rozsudek
ze dne 27. září 2012, sp. zn. 30 Cdo 422/2012). Jde tedy o rozhodnutí, jež, z
pohledu předcházejícího řízení, originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc
(srov. např. nález ÚS ze dne 12. června 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, nález
ze dne 21. ledna 2003, sp. zn. II. ÚS 523/02, nález ze dne 11. června 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007, nebo nález ze dne 22. října 2008, sp. zn. I. ÚS 129/2006). Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2005, sp. zn. 22 Cdo 1135/2005, na
který poukazuje dovolatel, také reaguje na situaci, kdy odvolací soud zaujal na
důležitou otázku jiný právní názor. K takovému pochybení ze strany odvolacího
soudu v projednávané věci nicméně nedošlo, neboť ten rozhodl na základě
stejných skutkových tvrzení a věc posoudil stejným způsobem, jako soud prvního
stupně a odchýlil se pouze co do úvah o výši přiznaného zadostiučinění. Dovolatel v dovolání namítá též chybné hodnocení důkazů a tvrdí nesprávný závěr
soudu, podle něhož mu byla uložena povinnost zaplatit jako náhradu nemajetkové
újmy částku 2.000.000 Kč. Nejvyšší soud opakovaně uvádí, že stanovení formy nebo výše přiměřeného
zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto
soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý
nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností
každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného
práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v
zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených
v § 13 obč. zák., přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by
vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně
nepřiměřená, což v případě prvního žalovaného dáno není. Jinými slovy, dovolací
soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném
prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro
stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne
20. července 2016, sp. zn. 30 Cdo 665/2016). Dovolací soud také připomíná, že otázka rozsahu provedeného dokazování je
výhradní doménou soudu, a jako taková nemůže založit předpoklady přípustnosti
dovolání ve smyslu § 237 o.s.ř., ledaže by soudem zjištěný skutkový stav byl
neúplný z hlediska výčtu právně významných okolností předvídaných v hypotéze
právní normy, jejíž aplikací na daný případ se (odvolací) soud zabýval, když
případně zjištěný skutkový deficit by v takovém případě šel na vrub věcné
správnosti rozhodnutí, neboť by zde (odvolací) soud pominul některou – z
hlediska uvažované aplikace daného pravidla chování - právně významnou
okolnost.
V dané věci o takovou eventualitu ovšem nejde, neboť je zřejmé, že
dovolatel má pouze odlišný skutkový náhled na danou věc, z nějž vyvozuje právní
závěr, jímž polemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů
zakotvenou v ustanovení § 132 o.s.ř. přitom nelze úspěšně napadnout v procesním
předpisu stanoveným dovolacím důvodem (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 17. února 2011, sp. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem
108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu
na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96,
uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Na
nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud
hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění
soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. ledna 2013
k dispozici nemá (viz ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř.). Z dovolání je zejména zřejmé, že dovolatel nesouhlasí s pro něj nepříznivým
výsledkem odvolacího řízení, nicméně takový nesouhlas nemůže založit
přípustnost dovolání podle procesního předpisu. Z uvedeného je tak třeba dovodit, že dovolání ve své podstatě nenaplňuje
předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o.s.ř. Za popsaného stavu Nejvyšší soud
proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.),
odmítl (§ 243c odst. 1 o.s.ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodňován s ohledem na
ustanovení § 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.