30 Cdo 665/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v
právní věci žalobkyně E. O., zastoupené Mgr. Lukášem Mokrým, advokátem se
sídlem v Ostravě, Sokola Tůmy 743/16, proti žalovanému P. M., o ochranu
osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 63/2005, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. srpna 2015, č. j.
1 Co 12/2015 - 392, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Krajský soud v Brně (dále také „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. září
2014, č. j. 24 C 63/2005-344, určil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni
částku 200.000,- Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku a ohledně částky
1.800.000,- Kč žalobu ve výroku II. zamítl. Dále rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Soud prvního stupně při svém rozhodování vyšel z toho, že se žalobkyně domáhala
vůči žalovanému zaplacení částky 2.000.000,- Kč z titulu zásahu do
osobnostních práv žalobkyně při žalovaným zaviněné dopravní nehodě, a to
1.000.000,- Kč za zásah do práva na ochranu života a zdraví, 500.000,- Kč za
zásah do práva na ochranu soukromí a dalších 500.000,- Kč z důvodu omezení
rodinného života. Žalobkyně poukázala na to, že jí žalovaný jednáním, za které
byl odsouzen v trestním řízení, při dopravní nehodě způsobil četná zranění,
přičemž dosud není vyléčená a následky ponese do konce života. Soud prvního
stupně dospěl k závěru, že zásah do soukromé sféry žalobkyně způsobený
žalovaným byl dlouhotrvající, značný a měl své následky i v pracovní sféře
žalobkyně, když prokázala, že její pracovní poměr byl ukončen v důsledku déle
než rok trvající nemoci. Z provedených důkazů podle soudu prvního stupně
vyplývá, že žalobkyně nemohla rozvíjet svou kariéru a že jednáním žalovaného
bylo také zasaženo do rodinného života žalobkyně. Zároveň vzal ale za
prokázané, že rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 9. prosince 2013, č. j. 11 C 193/2005 – 540, byl žalovaný zavázán mimo jiné zaplatit žalobkyni
částku 1.967.520,- Kč s příslušenstvím, jako náhradu škody na zdraví žalobkyně
za bolest a ztížení společenského uplatnění, a protože žalobkyně nijak
nedoplnila svá tvrzení týkající se „převisu“ nároku, žalobu co do částky
1.000.000,- Kč, které se žalobkyně domáhala z titulu zásahu do práva na ochranu
života a zdraví, zamítl. Soud prvního stupně přihlédl dále k tomu, že žalovaný
je osobou zcela nemajetnou a s ohledem na výpis z rejstříku trestů osobou,
která nevede řádný život a sama se tak zbavuje možnosti řádného výdělku. Proto
přiznal žalobkyni částku 100.000,- Kč jako odškodnění v oblasti zásahu do
soukromí, a stejnou částku žalobkyni přiznal jako náhradu nemajetkové újmy za
omezení rodinného života. Dále žalobkyni přiznal plnou náhradu nákladů řízení. Vrchní soud v Olomouci (dále také „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. srpna
2015, č. j. 1 Co 12/2015 – 392, k odvolání žalobkyně změnil rozsudek krajského
soudu tak, že je žalovaný povinen kromě již přiznané částky 200.000,- Kč
žalobkyni zaplatit částku 300.000,- Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto
rozsudku a výrokem II. ve zbylé napadené části odstavce II. rozsudku soudu
prvního stupně, rozsudek krajského soudu potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil s
posouzením skutkového stavu soudem prvního stupně a taktéž dovodil, že nárok
žalobkyně týkající se ochrany zdraví, je nedůvodný.
Odvolací soud dospěl k
závěru o přiměřeném zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 500.000,- Kč, a
to s ohledem na závažnost zásahu žalovaného, který dosáhl intenzity trestného
činu, i s ohledem na fakt, že dopravní nehodu žalovaný způsobil odcizeným
vozidlem bez jakýchkoliv dokladů, což žalobkyni jako poškozené způsobilo
mimořádné problémy při uplatnění pojistné škodní události ze zákonné
odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla. Žalovaný navíc
způsobil dopravní nehodu v době výkonu trestu zákazu řízení motorových vozidel
a jeho krevní test v době dopravní nehody byl pozitivní na drogy amfetaminového
typu. Odvolací soud tyto okolnosti považuje za natolik závažné, že převažují
nad kritériem přiměřenosti finanční satisfakce i pro původce protiprávního
zásahu. Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobkyni dne 9. září 2015, přičemž
právní moci nabyl téhož dne. Proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dne 6. listopadu
2015 včasné dovolání, které pokládá za přípustné, neboť se domnívá, že by soud
měl odůvodnit, proč považuje žalobkyní požadovanou částku za nepřiměřenou,
nikoliv jen, proč jím přiznanou částku považuje za přiměřenou. Podle názoru
dovolatelky tento princip nebyl dosud českými soudy řešen, když je
upřednostňován princip stanovení přiměřené částky soudem. Dovolatelka má tedy
za to, že posuzovaná právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
řešena, respektive má být dovolacím soudem posouzena jinak. Dále se domnívá, že
se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2007,
sp. zn. 30 Cdo 154/2007, neboť kdyby odvolací soud rozhodl v souladu se
závěrem, že nárok na náhradu škody na zdraví a práva na náhradu nemajetkové
újmy při zásahu do osobnostních práv jsou zcela svébytné, nemohl by žalobu v
daném rozsahu zamítnout. S ohledem na všechny skutečnosti výše uvedené
dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený výrok II. rozsudku odvolacího
soudu, jakož i rozsudku soudu prvního stupně, zrušil, a věc vrátil v tomto
rozsahu krajskému soudu k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání vyjádřil v podání ze dne 1. února 2016, ve kterém uvedl,
že s rozsudkem odvolacího soudu souhlasí. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze
znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, přičemž byly
splněny předpoklady ustanovení § 241 o.s.ř., a stalo se tak ve lhůtě stanovené
ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou
přípustnosti tohoto dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Podle ustanovení § 241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v
jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a
čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání
(§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.). Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo
by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému
rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj.,
že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od
kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací
soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba
vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v
rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí
dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle
názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je
zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací
praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být
dovolacím soudem posouzena jinak). Lze současně připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května
2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem
Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí
odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového
závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a
ve vazbě na § 237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska
konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či
procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června
2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I.
ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po
dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání,
nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Především je třeba konstatovat, že rozhodnutí odvolacího soudu s ohledem na
konkrétní skutková zjištění ve vztahu k četné judikatuře dovolacího soudu
(mimo jiné i dovolatelkou zmiňovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2007, sp.zn. 30 Cdo 154/2007) obstojí. Rozhodně je třeba se ztotožnit
s odvolacím soudem, podle něhož právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích
podle ustanovení § 13 odst. 2 a 3 obč. zák. a právo na náhradu škody na zdraví
za bolest a ztížení společenského uplatněné podle ustanovení § 444 odst. 1 a 2
obč. zák. jsou samostatné právní prostředky ochrany člověka, které nelze
(paralelně) užít na základě totožných skutkových tvrzení. Dovolatelka však
netvrdila, a ani nedoložila, případné důvody, které by opravňovaly závěr, že
zde jsou okolnosti, které nebyly vzaty v úvahu v rámci náhrady podle ustanovení
§ 444 obč. zák. Proto lze mít za to, že úvahy soudů obou stupňů byly v této
souvislosti odpovídající a v souladu s dovolatelkou citovanou judikaturou. Současně je třeba dodat, že s ohledem na případné výtky dovolatelky upínající
se k otázce přiměřenosti přiznaného zadostiučinění, dovolací soud neshledal
důvod odchylovat se od vlastní ustálené judikatury (srovnej např. rozsudek ze
dne 7. října 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007, uveřejněný pod číslem 98/2010
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 29. ledna 2009, sp. zn. 30 Cdo 2925/2006, usnesení ze dne 23. února 2016, sp. zn. 30 Cdo 3723/2015,
či usnesení ze dne 17. prosince 2014, sp. zn. 30 Cdo 2878/2014),
Nejvyšší soud dále opakovaně uvádí, že stanovení formy nebo výše přiměřeného
zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto
soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý
nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností
každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného
práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v
zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených
v § 13 obč. zák., přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by
vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně
nepřiměřená, což v případě žalobkyně není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje
v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen
správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše
přiměřeného zadostiučinění. Na základě výše zmíněných úvah nelze proto dovodit, že by byly naplněny
předpoklady přípustnosti dovolání v této věci tak, jak je má na mysli již
zmíněné ustanovení § 237 o.s.ř. Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání,
Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodňován s ohledem na
ustanovení § 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.