23 Cdo 101/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve
věci žalobkyně EURO CAR Vik, s.r.o., se sídlem v Lučanech nad Nisou 692, PSČ
468 71, identifikační číslo osoby 64650243, zastoupené JUDr. Jaroslavou
Šafránkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Mezibranská 19, proti žalované
AUTOREPARIN a.s., se sídlem v Liberci, Kladenská ul. 4, PSČ 461 71,
identifikační číslo osoby 46708693, zastoupené JUDr. Rudolfem Vaňkem,
advokátem, se sídlem v Liberci, Měsíčná 256/2, o zaplacení částky 142.824,75 Kč
s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem
- pobočka v Liberci pod sp. zn. 38 Cm 148/2003, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. května 2011, č. j. 4 Cmo
76/2011-361, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. května 2011, č. j. 4 Cmo
76/2011-361, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem, v pořadí druhým,
ze dne 9. prosince 20010, č. j. 38 Cm 148/2003-325, uložil žalované povinnost
zaplatit žalobkyni částku ve výši 142.824,75 Kč spolu s 3% ročním úrokem z
prodlení od 25. dubna 2003 do zaplacení (bod I. výroku), co do částky 65.609,25
Kč s příslušenstvím, dále co do 3,2% úroku z prodlení ročně z částky 142.824,75
Kč za dobu prodlení od 5. března 2003 do 24. dubna 2003 a co do 0,2% úroku z
prodlení ročně z částky 142.824,75 Kč za dobu prodlení od 25. dubna 2003 do
zaplacení, žalobu zamítl (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
mezi účastníky i vůči státu (bod III. až V. výroku). Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení částky ve výši
208.434,- Kč s příslušenstvím z titulu nároku na náhradu škody, která jí měla
vzniknout v důsledku toho, že žalovaná neprovedla řádně opravu polomotoru
vozidla Opel Zafira Elegance 2.0D, kterou si u ní žalobkyně objednala. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování (listinnými důkazy a
výslechy svědků) dospěl ke skutkovému zjištění, že žalobkyně prodala dne 7. září 2001 vozidlo značky Opel Zafira Elegance 2.0D, na kterém se v době záruky
vyskytla závada motoru projevující se únikem oleje do motoru. Žalobkyně
převzala dne 21. srpna 2002 dané vozidlo do opravy. V rámci dohodnuté opravy
měla žalovaná provést vyčištění (dekarbonizaci) bloku motoru, výbrus válců
motoru, výměnu pístů, vyuhlování ojnice a následné složení polomotoru včetně
složení pohybového ústrojí s dotažením šroubů ojnic a na klice motoru na
stanovené utahovací momenty, přičemž dle požadavku výrobce motoru mělo dojít i
k výměně šroubů ojnic a na klice motoru za nové. Žalovaná po provedené opravě
(při které byl polomotor rozebrán na blok motoru a písty s ojnicemi) sestavený
polomotor včetně rámu motoru předala žalobkyni a fakturou č. 322605 ze dne 10. prosince 2002 na částku 5.598,- Kč ji vyúčtovala cenu opravy. Žalobkyně tuto
cenu za opravu zaplatila v hotovosti při převzetí. Vzhledem k tomu, že byl
polomotor po provedené opravě sestavený včetně rámu motoru, nemohla žalobkyně
provést po převzetí polomotoru od žalované kontrolu dotažení ojničních šroubů,
neboť tyto byly zakryty rámem motoru. Sejmutí rámu motoru a jeho následná
montáž by ve svém důsledku vedlo k neoprávněnému zásahu žalobkyně do opraveného
polomotoru jako výsledku činnosti žalované. Provedené dokazování dle soudu prvního stupně neprokázalo oprávněnost námitky
žalované, že předmětem dohodnuté opravy polomotoru nebyla následná montáž
polomotoru s dotažením šroubů na požadované utahovací momenty, stejně jako její
námitky, že nemohla provést kompletní montáž polomotoru včetně dotažení šroubů,
neboť neměla k dispozici utahovací momenty pro danou opravu. Naopak vyšlo v
rámci dokazování najevo, že polomotor byl po opravě předán žalobkyni smontován
včetně rámu polomotoru, kdy tento brání přístupu k ojničním šroubům, že u
žalobkyně k sejmutí rámu motoru ani k následné kontrole dotažení ojničních
šroubů nedošlo. Na základě provedeného dokazování soud prvního stupně dále dospěl ke
skutkovému zjištění, že žalovaná při opravě daného polomotoru v rozporu s
požadavkem výrobce motoru neprovedla výměnu šroubů ojnic a kliky motoru za
nové, a že nedotáhla šroub na ojnici druhého válce na požadovaný utahovací
moment. V důsledku nesprávného dotažení ojničního šroubu u druhého válce došlo
dne 10. února 2003 k poškození motoru předmětného vozidla, a to konkrétně k
poškození bloku motoru, klikové hřídele, ojnice, pístu a můstku výztuhy. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení
zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch.
zák.“), upravujících
smlouvu o dílo a náhradu škody. Dospěl k závěru, že mezi žalobkyní jako
objednatelem a žalovanou jako zhotovitelem byla dne 5. prosince 2002 uzavřena
smlouva o dílo, jejímž předmětem byla oprava polomotoru vozidla Opel Zafira
Elegance 2.0D, spočívající v demontáži a vyčištění polomotoru, ve výbrusu a
honování a v polomontáži. Ohledně pojmu „polomontáž“ soud prvního stupně na základě provedeného
dokazování a při aplikaci ustanovení § 266 odst. 2, 3 a 4 obch. zák. dospěl k
závěru, že tento vyjadřoval úplnou kompletaci polomotoru včetně dotažení všech
šroubů na předepsané utahovací momenty. Přihlédl přitom k tomu, jaký význam je
tomuto výrazu zpravidla přikládán v obchodním styku, a dále k tomu, jaký význam
tomuto pojmu zpravidla přikládala žalovaná jak osoba, které byl projev vůle
určen, a také k tomu, jakou praxi měli účastníci mezi sebou zavedenou, když
mezi účastníky nešlo o první obchodní případ, kdy byl použit pojem polomontáž. V této souvislosti vzal v úvahu i to, že to byla žalovaná, kdo jako první
použil pojem polomontáž ve svých vyúčtováních oprav. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že žalobkyni vznikla v příčinné souvislosti s
porušením povinnosti žalované provést řádně dílo spočívající v opravě
polomotoru škoda, za kterou odpovídá žalovaná, ve výši 105.227,75,- Kč
odpovídající ceně materiálu, který musela žalobkyně vynaložit na následnou
opravu motoru, dále škoda ve výši 13.717,- Kč odpovídající hodnotě práce
vynaložené žalobkyní na následnou opravu motoru daného vozidla, rovněž škoda ve
výši 19.880,- Kč jako náklady na přepravu poškozeného a náhradního vozidla na
trase dvakrát Liberec, Brno a zpět a konečně škoda ve výši 4.000,- Kč jako
amortizace zapůjčeného vozidla, tedy celkem 142.824,75 Kč. Co do částky
65.609,25 Kč neshledal soud prvního stupně žalobu po právu, proto ji v tomto
rozsahu zamítl. K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu
prvního stupně v bodu I. výroku změnil tak, že žaloba o zaplacení částky
142.824,75 Kč spolu s 3% úrokem z prodlení ročně od 25. dubna 2003 do zaplacení
se zamítá, a dále jej změnil v nákladových výrocích III. až V. (první výrok);
současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud s hodnocením obsahu závazku žalované učiněným soudem prvního
stupně nesouhlasil. Podle odvolacího soudu „nelze dospět k závěru, že v něm
byla sjednána polomontáž, která by spočívala v konečné montáži polomotoru,
jejíž obsah je nepochybně odlišný od závazku žalované provést výbrus bloku
motoru dle pístu dodaného mu žalobkyní, tedy provést potřebné strojní práce a
nepochybně i provést nezbytné přípravné práce s tím spojené“. Odvolací soud se
přesto dále zabýval výkladem termínem „polomontáž“. Neztotožnil se se závěrem
soudu prvního stupně, že termín „polomontáž“ v sobě zahrnuje úplnou a konečnou
kompletaci po provedeném výbrusu válců, tedy včetně výměny předmětných šroubů a
jejich utažení na požadovaný utahovací moment.
Ze zjištění soudu prvního stupně
totiž nelze najisto postavit, zda je tato činnost součástí pojmu „polomontáž“,
neboť žádná technická norma tento pojem nedefinuje, ani jej nezná a z důkazů
navržených žalobkyní vyplývá, že je to součástí polomontáže, a z důkazů
navržených žalovanou nikoliv. Proto nelze uzavřít, že by taková činnost byla v
obdobné obchodní činnosti obecně obvyklá. V řízení nebylo zjištěno, že by
zmíněná povinnost (výměna předmětných šroubů a jejich utažení na požadovaný
utahovací moment) stíhala žalovanou. Měla ji žalobkyně jako „konečný
zhotovitel“ jí prováděné opravy motoru. Ta měla povinnost vše řádně
zkontrolovat tak, aby oprava, jež byla jejím dílem pro jejího objednatele,
odpovídala příslušným technickým normám a požadavkům výrobce. Na základě uvedeného dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaná tím, že
neprovedla výměnu šroubů za nové a jejich utažení na výrobcem požadovaný
utahovací moment, jež bylo příčinou vzniku žalobkyní požadované škody,
neporušila žádnou svou povinnost ze závazkového vztahu. Není tak naplněn
základní předpoklad vzniku odpovědnosti za tuto škodu ve smyslu ustanovení §
373 obch. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítajíc, že řízení je postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze
skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném
dokazování, tj. uplatňuje všechny v úvahu přicházející dovolací důvody podle
ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení § 220 odst. 1 o. s. ř., když na základě provedených důkazů soudem prvního stupně dospěl k
jinému skutkovému závěru, aniž by nějaký důkaz zopakoval či provedl důkazy
nové. Nezákonnost rozhodnutí je dána dle dovolatelky i tím, že se jedná o rozhodnutí
nepředvídatelné. Odvolací soud posoudil skutkový stav i po právní stránce
jinak, než jej posoudil soud prvního stupně, přičemž neposkytl účastníkům
možnost se k jeho právnímu názoru vyjádřit, resp. vznést odpovídající tvrzení a
navrhnout k nim důkazy. Odvolacímu soudu vytýká, že dospěl k závěru, že žalovaná neporušila žádnou
povinnost ze závazkového vztahu, pokud neprovedla výměnu předmětných šroubů za
nové a jejich utažení na výrobcem požadovaný utahovací moment, aniž by bylo z
odůvodnění napadeného rozsudku patrno, na základě jakých skutečností odvolací
soud k tomuto závěru došel (když ze všech důkazů provedených soudem prvního
stupně vyplývá pravý opak). Je tak naplněn dovolací důvod podle ustanovení §
241a odst. 3 o. s. ř. V této souvislosti rovněž namítá, že řízení je postiženo
vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jelikož odvolací
soud při hodnocení důkazů postupoval v rozporu s ustanovením § 132 a násl. o. s. ř., když vzal za prokázané skutečnosti, které z provedených důkazů žádným
způsobem nevyplývaly. Dále upozorňuje na to, že odvolací soud svým rozhodnutím v rozporu se zákonem
akceptoval nepřípustné nové tvrzení žalované v odvolání (§ 119a o. s. ř.), kdy
jako novou skutečnost tvrdila, že předmětem díla bylo pouze odstranění ovality
válců, jejich přebroušení. Závěrem dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího
soudu zrušil. Žalovaná se dle předkládací zprávy a obsahu spisu k dovolání žalobkyně
nevyjádřila. Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem
poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od
1. července 2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a další související zákony. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též
sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou,
zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného
dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání v projednávané věci je přípustné (§ 237 odst. 1 písm. a o. s. ř.) a je
i důvodné. Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně
(§ 213 odst. 1 o. s. ř.) a může dokazování opakovat nebo je i doplnit za
podmínek uvedených v ustanovení § 213 odst. 2, 3 a 4 o. s. ř. Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního
stupně, neznamená (zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by
se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního
stupně, zejména pokud bylo čerpáno z výpovědí nebo z přednesů účastníků řízení
a svědků. V takovém případě spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi, který je
zachycen, a to často nepříliš výstižně, obsahem protokolu, i další skutečnosti,
které v protokole zachyceny být nemohou (například přesvědčivost vystoupení
vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na
dané otázky apod.). Ustanovení § 213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního
principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný
skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů,
které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby
odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval (srov. například
rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1966, sp. zn. 6 Cz 19/66,
uveřejněný pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1966,
rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1968, sp. zn. 2 Cz 11/68,
uveřejněný pod č. 92 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, a
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99,
uveřejněný pod č. 11 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001). Má-li tedy
odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně,
musí zopakovat důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel, popřípadě
provést k objasnění rozhodných skutečností další důkazy. Neučiní-li tak, nelze
považovat jeho skutkové zjištění, odlišné od skutkového závěru soudu prvního
stupně, za podložené (tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení). Jestliže tedy odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změní (§
220 o. s. ř.), ačkoli ve skutečnosti dospěl k jinému skutkovému zjištění než
soud prvního stupně, byl jeho skutkový závěr učiněn v rozporu s ustanoveními §
122, § 132, § 211 a § 213 o. s. ř.; odvolací řízení pak podle ustanovení § 241a
odst. 2 písm. a) o. s. ř. trpí vadou, která může mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna
2010, sp. zn. 21 Cdo 2196/2009). V projednávané věci soud prvního stupně dospěl ke skutkovému závěru, že obsahem
ujednání účastníků bylo provedení „polomontáže“ motoru, jehož součástí bylo
dotažení šroubů na požadované utahovací momenty. Tento svůj závěr opřel kromě
listinných důkazů mj. o výslech svědků (H., O., Š. a L.).
Odvolací soud dospěl
k odlišným skutkovým závěrům o obsahu ujednání mezi účastníky („nelze dospět k
závěru, že v něm byla sjednána polomontáž, která by spočívala v konečné montáži
polomotoru, jejíž obsah je nepochybně odlišný od závazku žalované provést
výbrus bloku motoru dle pístu dodaného mu žalobkyní, tedy provést potřebné
strojní práce a nepochybně i provést nezbytné přípravné práce s tím spojené“),
aniž by důkazy zopakoval (současně ani nevysvětlil, z jakých důkazů k odlišnému
skutkovému závěru dospěl) a zatížil tak řízení vadou, která může mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nadto je třeba dovolatelce přisvědčit v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu,
který bez opakování dokazování dospěl k odlišnému skutkovému zjištění a poté
při právním posouzení tyto své skutkové zjištění promítl v závěr, že žalovaná
neporušila žádnou právní povinnost, aniž by účastníkům možné odlišné právní
posouzení zpřístupnil, je pro účastníky překvapivé.
Judikatura Ústavního soudu České republiky spatřuje překvapivost rozhodnutí v
tom, že odvolací soud vydal rozhodnutí, jež nebylo možno na základě skutkového
stavu zjištěného soudem prvního stupně předvídat, čímž byla účastníku řízení
odňata možnost právně a skutkově argumentovat ve vztahu k otázce, která se s
ohledem na právní názor odvolacího soudu jevila jako významná pro jeho
rozhodnutí, a bylo mu tak znemožněno reálně a efektivně hájit před soudem svá
práva (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 15. září
2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního
soudu, C. H. Beck, 2004, sešit 34, pod pořadovým č. 129; nález Ústavního soudu
České republiky ze dne 12. října 2005, sp. zn. II. ÚS 322/03, uveřejněný ve
Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2005, sešit 39, pod
pořadovým č. 198 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 28. března
2006, sp. zn. I. ÚS 503/05, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního
soudu, C. H. Beck, 2006, sešit 40, pod pořadovým č. 73).
Jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí, je řízení postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Překvapivým je
takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu
věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků
předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně)
posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či
nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (k tomu
srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. března 2010,
sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 9,
str. 324 a násl. pod pořadovým č. 83). Překvapivými rozhodnutími jsou taková
rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnost skutkově a
právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího
řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (k tomu srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. července 2008, sp. zn. 28 Cdo
5378/2007, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České
republiky – www.nsoud.cz).
Nedůvodnou je naopak námitka dovolatelky, že odvolací soud přihlédl k novým
tvrzením uplatněným žalovanou až v odvolání, že „předmětem díla bylo pouze
odstranění ovality válců, jejich přebroušení“. Z obsahu spisu je zřejmé, že
žalobkyně již v samotné žalobě tvrdila, že předmětem opravy měla být „výměna
pístů a přebroušení válců motoru“. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně
pak vyplynulo, že mezi účastníky byl sjednán „výbrus motoru dle pístů, … dále
demontáž a polomontáž“. Nesouhlasila-li žalobkyně v odvolání se skutkovými
zjištěními soudu prvního stupně o rozsahu sjednaných povinností, nejde o tzv.
nová tvrzení uplatněná v rozporu s ustanovením § 119a o. s. ř. a § 205a o. s. ř.
Protože dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. je naplněn,
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2, věta za
středníkem, o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1 o. s.
ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve
věci samé (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. března 2012
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu