30 Cdo 1516/2025-105
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce M. J., zastoupeného JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 327/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 71 187 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 45 C 183/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2024, č. j. 17 Co 237/2024-70, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobce se domáhal na žalované náhrady škody ve výši 71 187 Kč s příslušenstvím, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem soudu při stanovení zálohy na znalečné v řízení vedeném u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 14 C 97/2013. Usnesením ze dne 22. 8. 2017 uložil dotyčný soud žalobci zaplatit zálohu na provedení důkazu znaleckým posudkem ve výši 450 000 Kč, a to do 3 dnů. Žalobce uvedené prostředky neměl k dispozici, proto si částku vypůjčil prostřednictvím dvou zápůjček (ve výši 80 000 Kč od fyzické osoby a ve výši 370 000 Kč od ČSOB, a.s.), celkem vynaložil na včasné obstarání soudem požadované zálohy částku 71 187 Kč, kterou žalobce označuje za škodu mu vzniklou.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. 2. 2024, č. j. 45 C 183/2023-37, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky 71 187 Kč spolu s úrokem z prodlení ročně z částky 71 187 Kč ve výši 15 % ročně od 1. 3. 2023 do zaplacení (výrok I), a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 300 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Otázka, zda při posuzování odpovědnosti státu za škodu mohou být nesprávnosti či vady úředního postupu, ke kterým došlo v souvislosti s rozhodovací činností soudu, považovány za nesprávný úřední postup, přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá za situace, kdy odvolací soud uzavřel, že posouzení otázek, zda vůbec, v jaké výši a v jaké lhůtě uložit žalobci povinnost k zaplacení zálohy na znalečné se projevilo v usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 22. 8. 2017, č. j. 14 C 97/2013-291, a nárok žalobce tak lze posoudit pouze z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, nikoli nesprávným úředním postupem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1260/2014, proti němuž podaná ústavním stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. II. ÚS 2794/2015, nebo žalobcem zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2526/2017). Skutečnost, zda dotčené rozhodnutí je rozhodnutím procesní povahy, nebo rozhodnutím ve věci samé, nemá přitom na uvedený závěr vliv.
6. Z výše uvedeného je přitom zřejmé, že nesprávný úřední postup a nezákonné rozhodnutí jsou dva pojmy, které vymezují příčinu vzniku újmy výkonem veřejné moci. Jde o samostatné skutkové podstaty odpovědnosti státu za takovou újmu, stát v případě jedné příčiny nemůže zároveň odpovídat z titulu nezákonného rozhodnutí a nesprávného úředního postupu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97).
7. Pokud žalobce ve svém dovolání odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2262/2013, je třeba uvést, že toto rozhodnutí skutečně připouští odpovědnost státu za škodu, která byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, avšak pouze za předpokladu, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí, jde příkladmo o nevydání či opožděné vydání rozhodnutí, vady ve vedení řízení. V této věci však došlo k vydání rozhodnutí o uložení povinnosti zaplatit zálohu za provedení důkazu znaleckým posudkem. Pokud žalobce v dovolání uvádí, že soud v posuzované věci vydal rozhodnutí na základě nesprávné úvahy o stanovení zálohy na znalečné, a že toto rozhodnutí tak nemělo být vůbec vydáno, je i z jeho vyjádření zřejmé, že údajně nesprávný úřední postup soudu se v obsahu rozhodnutí odrazil (viz také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97).
8. Otázka, zda nezákonnost rozhodnutí může posuzovat soud v odškodňovacím řízení za situace, kdy proti předmětnému rozhodnutí není přípustný opravný prostředek, přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. také nemůže založit, neboť odvolací soud ji posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, pokud uzavřel, že neexistuje zákonný podklad pro to, aby byla žalobci přiznána náhrada škody v situaci, kdy rozhodnutí nebylo zrušeno nebo změněno, a to i v případě, kdy proti usnesení o povinnosti složení zálohy na náklady důkazu není přípustné odvolání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, uveřejněný pod č. 35/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, ve kterém dovolací soud dospěl k závěru, že ani v případě prvostupňových rozhodnutí, proti nimž není přípustný opravný prostředek, nelze obecně dojít k závěru, že absenci opravného prostředku by mělo nahradit odškodňovací řízení, viz také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4511/2014, nebo ze dne 24. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1823/2021, proti kterému podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. I. ÚS 3364/21).
9. Žalobcem odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. II. ÚS 2159/11, se vzhledem ke specifickým skutkovým okolnostem tamní věci vymyká výše uvedeným ustáleným závěrům, z nichž vychází judikatura jak Nejvyššího soudu, tak Ústavního soudu. Závěry citovaného nálezu Ústavního soudu tudíž nejsou způsobilé k zobecnění (k tomu shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2526/2017). Uvedené platí i pro žalobcem v dovolání odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2021, sp. zn. II. ÚS 3516/20, který se týká skutkově zcela odlišných restitučních nároků.
10. Žalobce napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu také ve výroku I v části, kterou byl potvrzen nákladový výrok II rozsudku soudu prvního stupně, a ve výroku II, kterým odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení, podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však není dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení přípustné. Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu dovolání žalobce odmítl jako objektivně nepřípustné.
11. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
12. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 9. 2025
JUDr. Pavel Simon předseda senátu