USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců
JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně Z. T.,
zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opatovická
1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem
v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech
majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 100 000
Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C
110/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
18. 10. 2023, č. j. 69 Co 271/2023-150, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se domáhala zaplacení částky 165 062 Kč s
příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené
délky řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 28/2018,
jehož předmětem bylo rovněž zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu
nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 19 C
218/2009, které rovněž bylo kompenzačním řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21.
6. 2023, č. j. 14 C 110/2022-111, zamítl žalobu o zaplacení částky 165 062 Kč s
tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost
zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 2 100 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně napadeným
rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalobkyni
povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč
(výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, zastoupená advokátem (§ 241 odst.
1 o. s. ř.), v rozsahu výroku I, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím, včasným dovoláním
(§ 240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst.
1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022
(viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dílem jako
nepřípustné a dílem pro vady odmítl.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec
2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci,
které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto
právního posouzení (odstavec 3).
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované v § 241a odst. 2 o. s.
ř., a to řádné vymezení dovolacího důvodu (nesprávně vyřešené otázky hmotného
či procesního práva) a předpokladů přípustnosti dovolání, pokud dovolatelka
uvedla, že dovolání je přípustné, neboť napadeným rozsudkem bylo zasaženo do
jejích základních práv a v této souvislosti odkázala na nález Ústavního soudu
ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, a stanovisko pléna Ústavního soudu
ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16. Z ustálené judikatury Ústavního
soudu totiž vyplývá, že námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení
základních práv a svobod, může založit přípustnost dovolání, ale tato možnost
nikterak nezbavuje dovolatele povinnosti vymezit předpoklady přípustnosti
dovolání, a to mj. tím, že poukáže na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, od
níž se odvolací soud odchýlil při řešení otázky vztahující se k ochraně
základních práv a svobod, kterou musí dovolatel vymezit. Neobsahuje-li dovolání
vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí
takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl.
ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb., a dále např. usnesení Ústavního
soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 3963/18). Dovolatelka namítá porušení
svých základních práv, aniž by ovšem konkretizovala otázky hmotného či
procesního práva, které by měly být v dovolacím řízení přezkoumány. V této
části je proto dovolání žalobkyně vadné, přičemž vytčené nedostatky
obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání
dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 věta první o.
s. ř.), uplynula.
Otázka nepřezkoumatelnosti úvah obou nižších soudů týkající se aplikace
jednotlivých kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů
(dále též „OdpŠk“), rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva
ohledně délky kompenzačního řízení, složitosti, instančnosti řízení nebo
zvýšené péče státu při vyřizování kompenzace za nepřiměřenou délku jiného
kompenzačního řízení přípustnost dovolání nezakládají, neboť na takovém řešení
právních otázek napadené rozhodnutí nezáviselo. Odvolací soud se totiž v řešené
věci ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalovanou dobrovolně poskytnuté
zadostiučinění ve výši 34 938 Kč odpovídá specifikům posuzovaného řízení, které
je již třetím odškodňovacím řízením v řadě a jeho význam pro žalobkyni je tudíž
nepatrný, proto by podle odvolacího soudu postačovalo jako zadostiučinění i jen
konstatování porušení práva. Podle odvolacího soudu jakékoli další navyšování
odškodnění i v případě, že by soudem prvního stupně nebyla jednotlivá kritéria
vymezená judikaturou Nejvyššího soudu pro stanovení výše zadostiučinění
posouzena zcela přesně, by s ohledem na uvedené bylo v rozporu s obecně
sdílenou představou spravedlnosti a slušnosti. Závěr o rozporu vyšší částky
zadostiučinění s obecně sdílenou představou spravedlnosti a slušnosti přitom
dovolatelka odpovídajícím způsobem (tj. vymezením dovolacího důvodu a v čem
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání - § 241a odst. 2 a 3 o. s.
ř.) nenapadá. Položila-li dovolatelka v této souvislosti otázku, co je řetězení
nároků, pak ani tato otázka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť odvolací
soud se v této souvislosti ve smyslu § 237 o. s. ř. neodchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, která za nežádoucí řetězení považuje už
další řízení, v němž se žalobce domáhá zadostiučinění za nepřiměřenou délku
řízení, v němž se týž žalobce domáhal rovněž zadostiučinění za nepřiměřenou
délku jiného posuzovaného řízení, přičemž takovému řetězení, je-li již první
odškodňovací řízení nepřiměřeně dlouhé, resp. žalobci se zadostiučinění
nedostane v přiměřené době, má být předcházeno, je-li to možné, navýšením
zadostiučinění již v prvním odškodňovacím řízení (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2966/2021). V nynější věci
se přitom jednalo již o třetí odškodňovací řízení (z důvodu nepřiměřené délky
posuzovaného řízení) v řadě.
Dovolání není konečně podle § 237 o. s. ř. přípustné ani ve vztahu k otázce
valorizace částek vyčíslených ve stanovisku pléna občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném
pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen
„Stanovisko“), neboť ani na vyřešení této otázky napadené rozhodnutí
nezáviselo, považoval-li odvolací soud za postačující konstatování porušení
práva, byť se k uvedené otázce, uplatněné jako odvolací námitka žalobkyně, v
odůvodnění napadeného rozsudku vyjádřil.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, může dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy,
je-li dovolání přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 4. 2024
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu