USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně Z. T., zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 110/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2023, č. j. 69 Co 271/2023-150, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se domáhala zaplacení částky 165 062 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 28/2018, jehož předmětem bylo rovněž zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 19 C 218/2009, které rovněž bylo kompenzačním řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 6. 2023, č. j. 14 C 110/2022-111, zamítl žalobu o zaplacení částky 165 062 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 2 100 Kč (výrok II). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, zastoupená advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), v rozsahu výroku I, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím, včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dílem jako nepřípustné a dílem pro vady odmítl.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec
2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované v § 241a odst. 2 o. s. ř., a to řádné vymezení dovolacího důvodu (nesprávně vyřešené otázky hmotného či procesního práva) a předpokladů přípustnosti dovolání, pokud dovolatelka uvedla, že dovolání je přípustné, neboť napadeným rozsudkem bylo zasaženo do jejích základních práv a v této souvislosti odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st.
45/16. Z ustálené judikatury Ústavního soudu totiž vyplývá, že námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení základních práv a svobod, může založit přípustnost dovolání, ale tato možnost nikterak nezbavuje dovolatele povinnosti vymezit předpoklady přípustnosti dovolání, a to mj. tím, že poukáže na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, od níž se odvolací soud odchýlil při řešení otázky vztahující se k ochraně základních práv a svobod, kterou musí dovolatel vymezit. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o.
s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb., a dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 3963/18). Dovolatelka namítá porušení svých základních práv, aniž by ovšem konkretizovala otázky hmotného či procesního práva, které by měly být v dovolacím řízení přezkoumány. V této části je proto dovolání žalobkyně vadné, přičemž vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 věta první o.
s. ř.), uplynula.
Otázka nepřezkoumatelnosti úvah obou nižších soudů týkající se aplikace jednotlivých kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva ohledně délky kompenzačního řízení, složitosti, instančnosti řízení nebo zvýšené péče státu při vyřizování kompenzace za nepřiměřenou délku jiného kompenzačního řízení přípustnost dovolání nezakládají, neboť na takovém řešení právních otázek napadené rozhodnutí nezáviselo.
Odvolací soud se totiž v řešené věci ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalovanou dobrovolně poskytnuté zadostiučinění ve výši 34 938 Kč odpovídá specifikům posuzovaného řízení, které je již třetím odškodňovacím řízením v řadě a jeho význam pro žalobkyni je tudíž nepatrný, proto by podle odvolacího soudu postačovalo jako zadostiučinění i jen konstatování porušení práva. Podle odvolacího soudu jakékoli další navyšování odškodnění i v případě, že by soudem prvního stupně nebyla jednotlivá kritéria vymezená judikaturou Nejvyššího soudu pro stanovení výše zadostiučinění posouzena zcela přesně, by s ohledem na uvedené bylo v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti a slušnosti.
Závěr o rozporu vyšší částky zadostiučinění s obecně sdílenou představou spravedlnosti a slušnosti přitom dovolatelka odpovídajícím způsobem (tj. vymezením dovolacího důvodu a v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání - § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.) nenapadá. Položila-li dovolatelka v této souvislosti otázku, co je řetězení nároků, pak ani tato otázka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť odvolací soud se v této souvislosti ve smyslu § 237 o. s. ř. neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která za nežádoucí řetězení považuje už další řízení, v němž se žalobce domáhá zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, v němž se týž žalobce domáhal rovněž zadostiučinění za nepřiměřenou délku jiného posuzovaného řízení, přičemž takovému řetězení, je-li již první odškodňovací řízení nepřiměřeně dlouhé, resp. žalobci se zadostiučinění nedostane v přiměřené době, má být předcházeno, je-li to možné, navýšením zadostiučinění již v prvním odškodňovacím řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.
4. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2966/2021). V nynější věci se přitom jednalo již o třetí odškodňovací řízení (z důvodu nepřiměřené délky posuzovaného řízení) v řadě.
Dovolání není konečně podle § 237 o. s. ř. přípustné ani ve vztahu k otázce valorizace částek vyčíslených ve stanovisku pléna občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), neboť ani na vyřešení této otázky napadené rozhodnutí nezáviselo, považoval-li odvolací soud za postačující konstatování porušení práva, byť se k uvedené otázce, uplatněné jako odvolací námitka žalobkyně, v odůvodnění napadeného rozsudku vyjádřil.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 4. 2024
Mgr. Vít Bičák předseda senátu