ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců
JUDr. Pavla Simona a JUDr. Tomáše Pirka v právní věci žalobce A. S., narozeného
XY, zastoupeného JUDr. Milanem Trlicou, advokátem, se sídlem ve Vsetíně, Horní
náměstí 3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se
sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 126/2014, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2019, č. j. 53 Co
283/2019-222, takto:
I. Dovolání se zamítá v rozsahu napadeného výroku II odvolacího soudu co
do věci samé.
II. Ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobce (dále jen „dovolatel“) se domáhal zaplacení částky 80 000 Kč
jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla být způsobena
(nezákonným) zahájením a pokračováním trestního stíhání pro spáchání zločinu
zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku, zahájeného
usnesením Policie České republiky ze dne 16. 7. 2012 a skončeného rozsudkem
Okresního soudu v Olomouci ze dne 27. 5. 2013, sp. zn. 6 T 275/2012, kterým byl
žalobce zproštěn obžaloby s tím, že v obžalobě popsaný skutek není trestným
činem.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též „soud prvního stupně“) v pořadí
třetím rozsudkem ze dne 26. 2. 2019, č. j. 23 C 126/2014-198, rozhodl, že
žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 10 000 Kč s tam uvedeným
příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit
žalobci částku 70 000 Kč s tam uvedeným příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o
nákladech řízení (výrok III).
3. Soud prvního stupně vzal i z vyjádření stran za nespornou existenci
nezákonného rozhodnutí (tj. nezákonnost usnesení o zahájení trestního stíhání
žalobce jako důsledek zproštění obžaloby). Na základě dalších skutkových
zjištění dospěl k závěru, že žalobci vznikla drobná újma ztotožnitelná se
subjektivními pocity frustrace, tísně, beznaděje, kdy žalobce mohl vnímat
situaci úkorně a bolestně, a po prokázání této „malé“ nemajetkové újmy žalobce,
za současného srovnání zkoumané věci s obdobnými případy (věci vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 271/2012, 15 C 232/2010, 15 C
232/2010, a věc vedená u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C
557/2007), měl za dostačující odškodnění nemajetkové újmy částkou 10 000 Kč.
4. K návrhu žalobce, aby délka samotného kompenzačního řízení byla při
určení výše odškodnění zohledněna v jeho prospěch zvýšením částky
zadostiučinění, soud prvního stupně konstatoval, že lze zvýšit zadostiučinění
za nemajetkovou újmu z důvodu prodlévající délky kompenzačního řízení vedeného
o nároku na náhradu nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup spočívající v
nepřiměřené délce jiného řízení, a to v návaznosti na nápravu porušení čl. 13
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované ve Sbírce
zákonů jako sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí, pod č.
209/1992, dále jen „Úmluva“). Nikoliv však v řízeních o nárocích na náhradu
nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí. Soud prvního stupně proto důvod pro
zohlednění délky kompenzačního řízení do výše zadostiučinění za nemajetkovou
újmu z titulu nezákonného rozhodnutí neshledal.
5. Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) napadeným (v pořadí
třetím) rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III potvrdil
(výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
6. Odvolací soud se ztotožnil s hodnocením věci ze strany soudu prvního
stupně (i s jeho posouzením žalobcem předložených jiných případů ke srovnání
pro stanovování formy a výše zadostiučinění) a odkázal na ně. Měl tak ve smyslu
zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné
moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České
národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád),
(dále jen „OdpŠk“), za prokázanou existenci nezákonného rozhodnutí, újmu
žalobce, a příčinnou souvislost mezi těmito skutečnostmi. Ohledně porovnávání
souzené věci s jinými obdobnými případy, které by se měly shodovat v
podstatných znacích, konstatoval, že některé z případů, které žalobce zmínil,
nebyly (jak i on sám uvedl) pravomocně skončeny, a především z jejich výčtu
není zřejmé, zda a jak byly v těchto případech hodnoceny konkrétní dopady
trestního stíhání do osobnostní sféry poškozeného (např. zásahy do profesního a
rodinného života, poškození zdraví či jiné). Měl však za vhodný příklad soudem
prvního stupně zmiňované řízení sp. zn. 10 C 271/2012, nicméně považoval za
potřebné srovnat souzený případ i s obdobnými případy dalšími.
7. Odvolací soud ke srovnání vybral (a v odůvodnění svého rozhodnutí též
charakterizoval) věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C
36/2016, sp. zn. 22 C 73/2013, sp. zn. 28 C 73/2016, sp. zn. 22 C 80/2013.
Uzavřel, že úvaha soudu prvního stupně o přiměřenosti přiznaného odškodnění
zcela obstojí, když v tomto případě (na rozdíl od případů, kdy bylo poskytnuto
odškodnění formou konstatování porušení práva) je třeba zohlednit to, že
žalobce byl v průběhu trestního stíhání (byť nepravomocně) odsouzen a byla mu
uložena povinnost k náhradě škody, na druhou stranu (jak správně akcentoval
prvostupňový soud), tento dílčí zásah trval po krátkou dobu, přičemž žalobce se
objektivně nemohl obávat toho, že by mu byl uložen trest spojený s odnětím
svobody. Poskytnuté odškodnění ve výši 10 000 Kč tedy považoval za zcela
přiměřené zjištěným okolnostem případu i ve srovnání s případy obdobného druhu.
8. Odvolací soud dále konstatoval k námitkám žalobce, jež se týkaly
požadovaného navýšení zadostiučinění pro jím tvrzenou prodlévající délku
kompenzačního řízení, že výši finančního odškodnění za nezákonné trestní
stíhání nelze zvýšit s ohledem na dobu, po kterou kompenzační řízení trvá.
Judikatura, na kterou v této souvislosti žalobce odkázal, se týká navyšování
odškodnění v případě, kdy je odškodňováno porušení práva na vydání rozhodnutí v
přiměřené lhůtě (nikoli nemajetková újma vzniklá v důsledku nezákonného
trestního stíhání). Nemožnost navyšovat odškodnění z tohoto důvodu plyne
ostatně i z toho, že odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se posuzuje podle
jiných kritérií nežli odškodnění za nezákonně vedené trestní stíhání.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu krom potvrzeného výroku III
soudu prvního stupně napadl dovolatel, zastoupený advokátem, včasným dovoláním.
10. Dovolatel s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014,
sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, měl za otázku dosud dovolacím soudem neřešenou 1)
„zda lze zvýšit zadostiučinění za nemajetkovou újmu z důvodu délky samotného
kompenzačního řízení nejen v řízeních o nárocích na náhradu nemajetkové újmy za
nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce jiného řízení, ale také
v řízení o odškodnění za nezákonné rozhodnutí či nezákonné trestní stíhání“.
11. Dovolatel měl dále za to, že se odvolací soud odchýlil od
rozhodovací praxe dovolacího soudu (mnohé v dovolání vyjmenované) při řešení
otázky 2), „zda je třeba přihlédnout při hodnocení formy a výše zadostiučinění
za nemajetkovou újmu z důvodu nezákonného rozhodnutí či nezákonného trestního
stíhání nejen k obdobným kompenzačním rozhodnutím známým soudu z jeho úřední
činnosti, ale také k soudním rozhodnutím označeným účastníky kompenzačního
soudního řízení, jsou-li tato rozhodnutí soudu přípustná“.
12. Konečně dle dovolatele nebyla dovolacím soudem vyřešena otázka 3)
„zda se jakékoliv zadostiučinění stává formou náhrady nemajetkové újmy až
teprve přijetím ze strany žadatele anebo výkonem rozhodnutí soudu“.
13. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
14. Dovolání bylo poprvé odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26.
5. 2021, č. j. 30 Cdo 22/2021-298, které však bylo zrušeno nálezem Ústavního
soudu ze dne 30. 9. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1898/21 (rozhodnutí Nejvyššího soudu
jsou dostupná na www.nsoud.cz a rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na
nalus.usoud.cz). Ústavní soud konstatoval, že bylo porušeno právo stěžovatele
na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
tím, že napadené usnesení Nejvyššího soudu postrádalo řádné odůvodnění, neboť
Nejvyšší soud náležitě nereagoval na ve věci rozhodnou dovolací námitku
stěžovatele ohledně zvýšení zadostiučinění za nemajetkovou újmu z důvodu délky
samotného kompenzačního řízení, a to buď odkazem na relevantní judikaturu,
která se s konkrétními tvrzeními stěžovatele vypořádává, popřípadě vlastní
argumentací. Ve zbylé části byla ústavní stížnost odmítnuta. Ústavní soud
zavázal Nejvyšší soud k tomu, aby v dalším projednání dovolání věcně reagoval
na konkrétní tvrzení stěžovatele, a to jednak o chybějících důvodech
rozlišování mezi náhradou nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání a za
nepřiměřeně dlouhé řízení, jde-li o možnost zvýšení peněžité náhrady, a jednak
o nežádoucím řetězení tzv. kompenzačních řízení.
III. Formální náležitosti a přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2.
2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
16. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu
oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř.
17. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
18. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. Dovolací soud stejně jako ve svém předchozím usnesení sp. zn. 30 Cdo
22/2021 konstatuje, dovolání není přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. v rozsahu
předložených otázek 2) a 3), včetně toho, že dovolání není dle § 238 odst. 1
písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího
soudu rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ostatně žalobce sice
brojil ústavní stížností proti rozhodnutí dovolacího soudu ohledně otázek 2) a
3), avšak v této její části byla ústavní stížnost odmítnuta.
20. Ohledně otázky 2) tak dovolací soud rekapituluje, že odvolací soud
ve svém odůvodnění rozvedl (i s relevantním odkazem na úvahy soudu prvního
stupně), že některé z případů, které žalobce zmínil, nebyly pravomocně
skončeny, a především z jejich výčtu mu nebylo zřejmé, zda a jak byly v těchto
případech hodnoceny konkrétní dopady trestního stíhání do osobnostní sféry
poškozeného (např. zásahy do profesního a rodinného života, poškození zdraví či
jiné). Otázka 2) tak přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit
nemůže, neboť se míjí s důvody napadeného rozhodnutí, kdy jednak s odkazem na
rozsudek soudu prvního stupně nebyly žalobcem označené rozsudky považovány za
srovnatelné pro konkrétní rozdílné skutkové okolnosti, jednak se nejednalo o
rozhodnutí v pravomocně skončených věcech.
21. Obdobně ohledně otázky 3) není dovolání přípustné, neboť na vyřešení
formulované otázky rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř.
nikterak nezáviselo.
22. S ohledem na nosnou (kasační) argumentaci Ústavního soudu (ratio
decidendi), jež zavázala Nejvyšší soud jen k opětovnému posouzení důvodů pro
rozlišování mezi náhradou nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání a za
nepřiměřeně dlouhé řízení, jde-li o možnost zvýšení peněžité náhrady za
prodlévající kompenzační řízení, a k posouzení nežádoucího řetězení
kompenzačních řízení (v okolnostech dané věci), dovolací soud konstatuje, že je
dovolání přípustné, neboť v tomto rozsahu nebyla Ústavním soudem artikulovaná
právní otázka Nejvyšším soudem ve všech souvislostech vyřešena.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
23. Dovolání není důvodné.
24. Ve vztahu k zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou
nepřiměřenou délkou řízení Nejvyšší soud ve stanovisku pléna ze dne 13. 4.
2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“) mj. uvedl, že „v českém právu
se sice podle zakotvení práva na průběh řízení v přiměřené lhůtě do zákona
jedná především o řízení o nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené
nesprávným úředním postupem, zároveň je jím však realizováno právo na účinný
prostředek nápravy ve smyslu čl. 13 Úmluvy, podle kterého každý, jehož práva a
svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky
nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění
úředních povinností… Oproti možnosti účastníka řízení domáhat se svého práva na
přiměřenou délku řízení prostřednictvím návrhu podle § 174a zákona o soudech a
soudcích je žádost o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve smyslu § 31a
OdpŠk ‚pouze‘ následnou kompenzací za již vzniklou újmu. Avšak podle Evropského
soudu [pro lidská práva (dále též ‚ESLP‘); pozn. dovolacího soudu] i toto
řešení ‚lze považovat za účinný a dostupný právní prostředek nápravy pro případ
překročení »přiměřené lhůty« v každém soudním řízení, na které se vztahuje
článek 6 odst. 1 Úmluvy‘ (konečné rozhodnutí senátu páté sekce ESLP o
přijatelnosti stížnosti č. 40552/02 ze dne 16. 10. 2007 ve věci Vokurka proti
České republice, odst. 65). Je ale třeba dbát na to, aby přiměřené
zadostiučinění bylo poskytováno rychle a v dostatečné výši. Z tohoto důvodů
Nejvyšší soud považuje za nepřijatelné, aby řízení o poskytnutí přiměřeného
zadostiučinění za nemateriální újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení bylo
samo nepřiměřeně dlouhé, či aby v jeho průběhu dokonce docházelo k dalším
průtahům. Jinými slovy řečeno, není přípustné, aby osoba domáhající se
poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé řízení se znovu i v
tomto řízení ocitala v situaci, kterou je možné kvalifikovat jako nepřiměřenou
délku řízení.“ Dále však Stanovisko připouští, že „lze zvýšit základní částku
za příslušný časový úsek v případě, kdy je samotné kompenzační řízení
nepřiměřeně dlouhé a žalobce zvýšení odškodnění z tohoto důvodu navrhne.“
25. Již předtím Ústavní soud v nálezu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS
862/10, s odkazem na rozsudek ESLP ve věci Apicella proti Itálii (č. 64890/01,
rozsudek velkého senátu ze dne 29. 3. 2006) konstatoval, že soud by při
rozhodování „měl… vzít v úvahu i délku řízení o přiznání přiměřeného
zadostiučinění za průtahy v původním řízení, neboť jinak, v souladu s
judikaturou [ESLP], by žalobu nebylo možno považovat za efektivní prostředek
nápravy, když samo řízení o ní trvalo 2/3 doby původního, průtahy zatíženého
řízení.“
26. V rozsudku ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016, Nejvyšší
soud vyložil, že je na poškozeném, zda bude žádat náhradu nemajetkové újmy
způsobené nepřiměřenou délkou kompenzačního řízení procesně samostatným přímým,
a tedy dalším, nárokem za jeho délku, anebo zda bude požadovat promítnutí délky
kompenzačního řízení do stanovení výše zadostiučinění, které jinak ve vztahu k
původnímu řízení žádá, v již probíhajícím kompenzačním řízení. Zadostiučinění,
které je navyšováno z důvodu nepřiměřené délky kompenzačního řízení, je stále
zadostiučiněním ve vztahu k původnímu posuzovanému řízení – nejde o uplatnění
nového, dalšího nároku. Není proto zadostiučiněním nově poskytovaným za
samotnou nepřiměřenou délku kompenzačního řízení, a proto není namístě navýšení
vázat na úvahu o tom, jaká výše zadostiučinění by náležela poškozenému v
případě, kdy by se domáhal odškodnění nepřiměřené délky kompenzačního řízení
samostatně. Konečně dané navýšení nepředstavuje překážku věci pravomocně
rozhodnuté ve vztahu k případnému odškodnění porušení práva na přiměřenou délku
kompenzačního řízení, byť by v něm přirozeně mělo být dřívější zohlednění
nepřiměřené délky kompenzačního řízení a navýšení zadostiučinění ve vztahu k
původnímu posuzovanému řízení zohledněno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 4. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3532/2018, proti němuž podaná ústavní stížnost
byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. III. ÚS
2217/20; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo
2730/2020).
27. V rozhodnutí ze dne 8. 2. 2018 Žirovnický proti České republice,
stížnost 10092/13 a další (odst. 157 a násl.), ESLP potvrdil svoji rozhodovací
praxi, že při rozhodování ve věcech náhrady škody způsobené nepřiměřenou délkou
jiného řízení je třeba postupovat se zvláštní péčí (viz odst. 148). Urychlený
postup v řízení a promptní posouzení nároku mají v těchto případech zásadní
význam. Proto platí, že kdykoli se v takovém řízení vyskytnou průtahy, soud
rozhodující o výši náhrady by měl, umožňuje-li to vnitrostátní právo (tak, jako
je tomu podle judikatury vrcholných soudů v České republice, viz odst. 94–96),
vlastní průtahy uznat a z tohoto důvodu žalobci přiznat obzvlášť vysoké
odškodnění. Zabrání se tím zbytečnému prodlužování celého řízení a stěžovatel
nebude nucen uplatňovat nárok na odškodnění za délku kompenzačního řízení, čímž
by docházelo k řetězení těchto řízení a dalšímu zahlcování vnitrostátní soudní
soustavy.
28. Ve vztahu k zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním
stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, Nejvyšší soud
uvedl, že se poskytuje podle § 31a odst. 2 OdpŠk, jenž je normou s relativně
neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak
přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil
sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází především z povahy
trestní věci, též z délky trestního stíhání, a především dopadů trestního
stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod číslem 122/2012).
29. Výše zadostiučinění přiznaného podle § 31a odst. 2 OdpŠk na náhradě
nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním
obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v
případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují;
významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě
zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích
shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy
náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení
osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví
ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních
právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace
podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích, apod.). Soud přitom
neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého
rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly
do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané
zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného
právního důvodu. Nebude-li možné postupovat ani podle jiného případu náhrady
nemajetkové újmy, je třeba stanovit přiměřené zadostiučinění v takové výši,
která bude odpovídat ekonomické realitě České republiky a tomu, co by obecně
bylo vnímáno jako spravedlivé (např. s ohledem na cenovou úroveň nebo výši
průměrné mzdy). V každém případě je primárně na žalobci, aby zvolil přesvědčivé
srovnání, podle kterého jeho újma z hlediska spravedlnosti není menší než újma
jiná, za kterou se přiznává minimálně žalovaná částka (rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 67/2016).
30. Na základě své dosavadní ustálené rozhodovací praxe dovolací soud
konstatuje, že zásadně není rozporné s rozhodovací praxí jak Nejvyššího soudu,
tak i ESLP, pokud soudy i v kompenzačním řízení vedeném podle zákona č. 82/1998
Sb. (mimo kompenzace za nepřiměřenou délku řízení) vycházejí z premisy, že
(obecnou) právním řádem zakotvenou možností, jak se poškozený může domáhat
náhrady nemajetkové újmy za takové nepřiměřeně dlouhé kompenzační řízení, je
žalobní návrh podaný na základě zákona č. 82/1998 Sb. u věcně a místně
příslušného soudu po předběžném uplatnění nároku u žalované ve smyslu § 14
OdpŠk. Pokud tedy odvolací soud (byť implicitně) svůj právní závěr postavil v
základu na tom, že není odmítnutím spravedlnosti (denegatio iustitiae) ani
zmařením účinného prostředku nápravy ve smyslu čl. 13 Úmluvy, jestliže soud
žalobci neumožnil již během řízení navýšit žádané finanční zadostiučinění za
nemajetkovou újmu vzniklou z nezákonnosti trestního stíhání (nezákonné
rozhodnutí) o částku zadostiučinění za újmu z tvrzené nepřiměřené délky
kompenzačního řízení (nesprávný úřední postup), nelze jeho úvaze nic vytknout.
31. O odmítnutí spravedlnosti nemůže jít, neboť poškozenému zůstává
zachována možnost uplatnění nároku u soudu novou žalobou, a o zmaření účinného
prostředku nápravy ve smyslu čl. 13 Úmluvy se nemůže jednat již jen z toho
důvodu, že v případě zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním
stíháním se o takový prostředek nápravy nejedná, neboť se v daném případě
nejedná o porušení práv a svobod přiznaných Úmluvou.
32. Nelze ani přisvědčit poukazu žalobce (přednesenému v ústavní
stížnosti), že v usnesení ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013,
Nejvyšší soud žádané navýšení připustil, i když se v přezkoumávaném řízení
nepřiměřená délka řízení neposuzovala. V komentovaném usnesení je naopak odkaz
na ustálenou praxi možného navýšení zadostiučinění jen ve vztahu k řízením o
nároku tkvícímu v nepřiměřené délce přezkoumávaného řízení.
33. Rovněž analogie s uznáním vlastních průtahů kompenzačního soudu v
řízeních o nároku na náhradu nemajetkové újmy za již předchozí (přezkoumávané)
průtažné řízení není namístě. Dovolací soud oproti tvrzení dovolatele poukazuje
na to, že u přiznání zvýšeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou
nepřiměřenou délkou řízení jednak jde o poskytnutí účinného prostředku nápravy
podle čl. 13 Úmluvy a tedy i o to, aby poškozený výplatou peněžité satisfakce
pozbyl postavení poškozeného z porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jednak tím
předchází řetězení stále (druhově) stejné nemajetkové újmy, z (druhově)
stejných odpovědnostních titulů, na základě stejných zákonných kritérií a vůči
témuž povinnému subjektu. Naproti tomu řízení o nároku na náhradu nemajetkové
újmy způsobené trestním stíháním, krom toho, že se nejedná o účinný prostředek
nápravy ve smyslu čl. 13 Úmluvy, není (z tohoto úhlu pohledu) odlišné
(například) od řízení o nárocích na náhradu nemajetkových újem podle zákona č.
89/2012 Sb., občanský zákoník, při kterých je rovněž potenciální nárok z
nepřiměřené délky takového (též kompenzačního) řízení žalovatelný samostatně
podle zákona č. 82/1998 Sb. Ostatně dovolatelem navrhovaný postup není důsledně
možný ani ve všech případech řízení o nárocích podle § 31a OdpŠk, neboť
žalovaným subjektem nemusí být ve všech případech stát, který ovšem odpovídá za
rychlost kompenzačního řízení. Ani ve smyslu ryze národní právní úpravy tak
nelze hovořit o řetězení kompenzačních řízení, je-li pokaždé odškodňována jiná
nemajetková újma, z jiných odpovědnostních titulů, na základě jiných kritérií a
v některých případech i vůči odlišným povinným subjektům.
34. Judikatura ESLP, z níž vychází Stanovisko, ohledně předcházení
nežádoucího řetězení kompenzačních řízení se jednoznačně upíná ke kompenzaci za
nepřiměřenou délku řízení. Ostatně ke kompenzaci za „nezákonné“ trestní stíhání
se ani upínat nemůže, neboť odpovědnost státu za trestní stíhání, které
neskončilo odsuzujícím rozsudkem, Úmluva ani nezná, jak bylo již shora uvedeno.
Stanovisko pak navýšení zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného
řízení v důsledku nepřiměřené délky kompenzačního řízení činí součástí
hmotněprávního posouzení (stanovení) adekvátní výše přiměřeného zadostiučinění.
Naproti tomu judikatura dovolacího soudu vztahující se k zadostiučinění za
nezákonné trestní stíhání staví výši zadostiučinění primárně na srovnání s
obdobnými případy na podkladě kritérií povahy trestní věci, délky trestního
stíhání a především následků způsobených v osobnostní sféře poškozeného.
35. Dovolací soud tak neshledává přesvědčivé argumenty, aby ustálená
kritéria pro stanovení výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou
trestním stíháním (jakož i v případě dalších odpovědnostních titulů mimo
nepřiměřenou délku posuzovaného řízení) doplňoval o kritérium délky
odškodňovacího řízení.
36. V případech nepřiměřené délky soudního řízení přezkoumávajícího již
nepřiměřeně dlouhé řízení, kde by řetězení takových kompenzačních řízení mělo
potenciál (ve svém důsledku) zasáhnout do práva poškozeného na spravedlivý
proces a zejména do práva na účinný prostředek nápravy podle čl. 13 Úmluvy, se
uplatňuje zvláštní (výjimečný) účinný prostředek nápravy. Z uvedené
výjimečnosti současně vyplývá (jde o výjimku potvrzující pravidlo), že v
případech jiných řízení, jež se nevyznačují tímto řetězícím se shodným druhem
nesprávného úředního postupu, zásadně nastupuje standardní soudní přezkum po
uplatnění žalovaného nároku.
37. Pokud tedy odvolací soud za situace, kdy neprojednával nárok vážící
se k nepřiměřené délce přezkoumávaného řízení, nenavýšil přiznávané
zadostiučinění o zadostiučinění za (tvrzenou) újmu generovanou nepřiměřenou
délkou právě běžícího kompenzačního řízení, nelze jeho postup hodnotit jako
příčinu (budoucího) možného řetězení kompenzačních řízení (jak je definováno
judikaturou ESLP) a mít tak jeho posouzení za nesprávné.
38. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c
odst. 3 věty první o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s.
ř., neboť dovolání žalobce bylo zamítnuto a procesně úspěšné žalované podle
obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 4. 2022
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu