U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobce J. B., zastoupeného JUDr. Martinem Horčicem, advokátem se sídlem v
Kolíně, se sídlem Politických vězňů 27, proti žalovaným 1) KODETKA a. s., se
sídlem v Českých Budějovicích, Lannova 32/1, identifikační číslo osoby
26033381, zastoupené Mgr. Martinem Pixou, advokátem se sídlem v Českých
Budějovicích, Lannova 32/1, 2) Nadezhda UNV, s. r. o., se sídlem v Českých
Budějovicích, náměstí Přemysla Otakara II. č. 11/7, identifikační číslo osoby
28061799, 3) Development – KV s. r. o., se sídlem v Českých Budějovicích,
Šroubárenská 1376/5, identifikační číslo osoby 26103494, 4) S. M., vyjma
žalované 1) všem zastoupeným Mgr. Janem Cimbůrkem, advokátem se sídlem v
Bořetíně 73, 5) Dyk s. r. o., se sídlem v Českých Budějovicích, Žižkova třída
146/3, identifikační číslo osoby 26068206, 6) SHL A PARTNERS a. s., se sídlem v
Českých Budějovicích, Mělnická 109, identifikační číslo osoby 25108115,
zastoupené Mgr. Martinem Pixou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích,
Lannova 32/1, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v
Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 C 161/2008, o dovolání žalobce proti
usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. listopadu 2013, č.
j. 8 Co 2125/2013-705, takto:
Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. listopadu 2013, č.
j. 8 Co 2125/2013-705, se v dovoláním napadeném výroku II. zrušuje a věc se v
tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
vlastníkem specifikovaných nemovitostí a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalovaných Krajský soud v Českých Budějovicích (dále již „odvolací
soud“) v záhlaví označeným usnesením (v rámci výroku II.) rozhodl tak, že
„rozsudek soudu prvního stupně se vyjma odstavce I. písm. c) a vyjma části
odstavce III., jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi
žalobcem a žalovanou společností DYK s. r. o., zrušuje a věc se v tomto rozsahu
vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.“
Odvolací soud v odůvodnění (písemného vyhotovení) svého usnesení mj. uvedl, že
„Řešil-li totiž soud prvního stupně otázku předběžnou ve vztahu mezi žalobcem a
první žalovanou, spočívající v problematice platnosti či neplatnosti
specifikované směnné smlouvy, musel si být vědom toho, že zbylí žalovaní, kteří
na uvedené smlouvě neparticipovali, jsou legitimováni coby derivativní
nabyvatelé předmětných nemovitostí. V této souvislosti okresní soud přehlédl
již poměrně širokou judikaturu vyšších soudů, z níž především Ústavní soud ČR
za obdobné situace, jak je shora vylíčená, zdůraznil povinnost obecných soudů
zabývat se otázkou dobré víry derivativního nabyvatele vlastnictví; v opačném
případě dovodil porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz
nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. II. ÚS 800/12, nález
Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11, rozhodnutí Ústavního
soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 143/07, nález Ústavního soudu ze dne
13. 8. 2012, sp. zn. I. ÚS 3061/11, či nález Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2013, sp. zn. IV. ÚS 4905/12). K označené rozhodovací praxi Ústavního soudu ČR
se ve svých rozhodnutích přihlásil rovněž Nejvyšší soud (příkladmo viz rozsudek
NS ČR pod sp. zn. 28 Cdo 3342/2011).“ Odvolací soud proto (primárně) z
uvedeného důvodu pro nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí přistoupil k
vydání kasačního rozhodnutí a vrácení věci soudu prvního stupně s tím, aby se
soud prvního stupně zabýval otázkou dobré víry u uvedených účastníků řízení. Proti výroku II. usnesení odvolacího soudu podal žalobce (dále již „dovolatel“)
prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Podle něj odvolací soud zásadně
pochybil, upřednostnil-li před ochranou vlastnického práva dovolatele žalované
2), 3) a 4), když považoval za zásadní otázku dobré víry a ochranu práv
derivativních nabyvatelů. S odkazem na další dovolací argumentaci závěrem
navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo
„dovolací soud“) zrušil usnesení odvolacího soudu v jeho napadeném výroku II. a
věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaní se k podanému dovolání písemně nevyjádřili. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno v zákonem stanovené
lhůtě oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem, věc
projednal po hlavy třetí, části čtvrté (ve znění účinném do 31. prosince 2013,
a to s ohledem na § 243c odst. 1 o. s. ř. ve spojení s čl. II. bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), bez nařízení jednání (§ 243a odst.
1 věta první o. s. ř.). Poté
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné a je i - jak bude rozvedeno níže – důvodné. Jak vyplývá z odůvodnění (písemného vyhotovení) napadeného usnesení, primární
důvod pro vydání kasačního rozhodnutí odvolací soud spatřoval v tom, že soud
prvního stupně při rozhodování nevzal (u žalovaných 1/, 2/, 3/ a 4/ a 6/) do
úvahy jejich dobrou víru při nabytí nemovitého majetku, ač tak s ohledem na
(odvolacím soudem připomenutou) judikaturu Ústavního soudu měl učinit. Podle
odvolacího soudu byl tak naplněn kasační důvod ve smyslu § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. (nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů). Podle § 226 odst. 1 o. s. ř. bylo-li rozhodnutí zrušeno, a byla-li věc vrácena
k dalšímu řízení (což se stalo i v posuzované věci), je soud prvního stupně
vázán právním názorem odvolacího soudu. V posuzovaném případě odvolací soud zaujal právní názor, že soud prvního stupně
pochybil, pokud se nezabýval otázkou dobré víry u předmětných odvolatelů ve
světle připomenuté judikatury Ústavního soudu. Odvolací soud sice odkázal na
některá rozhodnutí Ústavního soudu a zčásti citoval předmětné pasáže z nálezu
Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 165/11, nicméně v rámci zaujatého
právního názoru soudu prvního stupně nezprostředkoval žádnou právně
kvalifikační úvahu v otázce jím sledované případné aplikace hmotného práva při
zjištění dobré víry u předmětných dovolatelů. Přitom Nejvyšší soud např. v
rozsudku ze dne 29. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013 (všechna zde označená
rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových
stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz) vyložil, že jde o
nepřezkoumatelný rozsudek, jestliže soud v odůvodnění jeho písemného vyhotovení
– v rámci právního posouzení věci – učiní pouhý odkaz na nález Ústavního soudu,
aniž by v něm alespoň stručně vyložil svou právně kvalifikační úvahu tak, aby
bylo zřejmé, které konkrétní pravidlo chování a z jakého důvodu bylo na
zjištěný skutkový stav použito. Lze k tomu dodat, že uvedené se přiměřeně
uplatní i v poměrech kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, zaujímá-li odvolací
soud právní názor, že soud prvního stupně se měl zabývat také otázkou dobré
víry u tzv. dobrověrného nabyvatele. Jak totiž zdůraznil Nejvyšší soud např. ve
svém rozsudku ze dne 18. června 2014, sp. zn. 30 Cdo 1717/2014, potřeba
vyložení právně kvalifikačního závěru ohledně nabytí vlastnictví nemovité věci
od nevlastníka, odhlédnuvše od splnění elementární povinnosti soudu ve smyslu §
157 odst. 2 o. s. ř., vyvěrá i z toho, že zatímco Ústavní soud např. ve svém
nálezu ze dne 10. června 2013, sp. zn. IV. ÚS 4905/12, čerpá především ze
závěrů přijatých v jeho nálezu ze dne 13. srpna 2012, sp. zn. II. ÚS 165/11,
mj. v tom směru, že obecné soudy jsou povinny se zabývat otázkou dobré víry
nabyvatele jednajícího v důvěře v zápis v katastru nemovitostí a poskytnout mu
ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod, v
aktuálním a velmi obšírně odůvodněném nálezu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I.
ÚS 2219/2012, Ústavní soud zase dospěl při řešení obdobného případu k závěru,
že „Dochází tak v takových případech ke kolizi dvou základních práv, a to práva
dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového
protokolu k Evropské úmluvě a vlastnického práva původního vlastníka dle čl. 11
Listiny. Nelze-li v konkrétním případě zachovat maximum z obou základních práv,
je třeba tuto kolizi řešit v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, přičemž je
nezbytné zvažovat jak obecné souvislosti tohoto typu kolize základních práv
(případy dobrověrného nabytí nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od
nevlastníka), tak individuální okolnosti konkrétního rozhodovaného případu.“ V
situaci, kdy občanský zákoník č. 40/1964 Sb. neupravoval - mimo zákonem
stanovené případy (např. na základě právního institutu vydržení) - nabytí
vlastnického práva k nemovité věci od nevlastníka, a to na základě pouhé dobré
víry nabyvatele nemovitosti v zápis do katastru nemovitostí [k tomu srov. též
např. důvodovou zprávu zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastr
nemovitostí): arg.: „Dosavadní právní úprava umožňuje skutečnému vlastníkovi
nemovitosti, aby se domohl vlastnického práva i na osobě, která nabyla
vlastnické právo od osoby, která byla v katastru zapsána jako vlastník. A to i
přesto, že skutečný vlastník si v rozporu s ohlašovací povinnosti ponechal po
dlouhou dobu doklady o svém vlastnictví pro sebe, nepožádal o zápis svého
vlastnického práva ve svůj prospěch a nečinně po dlouhou dobu přihlížel, že
podle zápisů v katastru je jako vlastník zapsán někdo zcela jiný. Takto může
skutečný vlastník, který se o zápis svého vlastnického práva nepostará,
rozvrátit celý řetězec nabývacích jednání vycházejících z důvěry v pravdivost
zápisů v katastru...Obezřetní investoři, kterým je nedostatečné uplatnění
zásady materiální publicity známo, na zápisy v katastru nespoléhají a sami
prověřují nabývací tituly těch, se kterými jednají, a to nejméně po vydržecí
dobu směrem do minulosti. Tím je ovšem oslaben vlastní smysl vedení katastru
jako důvěryhodné evidence právních vztahů k nemovitostem.“], měl odvolací soud
v rámci zaujatého právního názoru v odůvodnění svého rozhodnutí zprostředkovat
soudu prvního stupně svůj právně kvalifikační závěr, který by bylo třeba
učinit, pokud by soudem prvního stupně byla pozitivně vyřešena otázka dobré
víry u předmětných účastníků; pouhý odkaz na judikaturu Ústavního soudu – jak
již bylo zdůrazněno shora – ovšem zprostředkování (podle odvolacího soudu) v
úvahu přicházejícího právně kvalifikačního závěru pochopitelně nenahrazuje. Bez odpovídajícího právně kvalifikačního závěru je nejen rozhodnutí
nepřezkoumatelné, ale absence právního posouzení věci jde současně na vrub jeho
věcné správnosti; v takovém případě je pak dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. vždy naplněn. Z uvedeného je zřejmé, že dovolání bylo žalobcem podáno opodstatněně; Nejvyšší
soud proto usnesení odvolacího soudu v jeho výroku II. podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc v tomto rozsahu dle druhého odstavce věty první téhož par.
vrátil odvolacímu soudu zpět k dalšímu řízení. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.