30 Cdo 1570/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona,
ve věci žalobce R. B., zastoupeného JUDr. Michalem Kačmaříkem, advokátem se
sídlem v Ostravě, Poštovní 2, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, PSČ: 128 10, Vyšehradská 16, o zaplacení
částky 21.875.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod
sp. zn. 26 C 183/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 6. 2. 2014, č. j. 11 Co 485/2013-75, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 2. 2014, č. j. 11 Co 485/2013-75,
se zrušuje ve výroku I., II. a IV. a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k
dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. 2. 2014, č. j. 11 Co 485/2013-75,
změnil rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 29. 4. 2013, č. j. 26 C
183/2012-47, ve výroku I. ohledně částky 205.000,- Kč s příslušenstvím tak, že
žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 205.000,- Kč s úroky
z prodlení zamítl (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), rozsudek potvrdil ve
výroku II. ohledně zamítnutí žaloby co do částky 1.640.000,- Kč s úroky z
prodlení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu), uložil žalované povinnost
zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 34.267,- Kč (výrok III. rozsudku odvolacího soudu), nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu
nákladů odvolacího řízení (výrok IV. rozsudku odvolacího soudu) a zastavil
odvolací řízení ohledně částky 205.000,- Kč s příslušenstvím (výrok V. rozsudku
odvolacího soudu). Žalobce se žalobou podanou k Okresnímu soudu v Karviné v roce 2009, která byla
projednána v řízení vedeném pod sp. zn. 109 C 235/2009, domáhal po žalované
zaplacení částky 31.050.000,- Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 2. 12. 2009 do zaplacení, a to z titulu náhrady škody a zadostiučinění za nemajetkovou
újmu, která mu měla vzniknout v souvislosti s trestním stíháním a odsouzením v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné - pobočka Havířov pod sp. zn. 101 T 223/2000 a následně pod sp. zn. 101 T 156/2008. Trestní stíhání proti žalobci bylo zahájeno dne 13. 6. 2000 a rozsudkem
Okresního soudu v Karviné – pobočka Havířov ze dne 7. 11. 2000 byl žalobce
shledán vinným ze spáchání trestného činu podvodu a odsouzen k nepodmíněnému
trestu odnětí svobody na dobu tří let. Odvolání žalobce v trestní věci bylo
zamítnuto usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 1. 2001; ústavní
stížnost žalobce byla odmítnuta dne 13. 11. 2001. Žalobce následně podal
stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva, který svým rozhodnutím ze dne 18. 7. 2006 žalobcově stížnosti vyhověl a rozhodl, že v předmětném trestním řízení
byl porušen článek 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní soud povolil obnovu řízení a nálezem ze dne 2. 7. 2008 zrušil
odsuzující rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočka Havířov a usnesení
Krajského soudu v Ostravě o zamítnutí odvolání. Žalobce byl rozsudkem Okresního
soudu v Karviné- pobočka Havířov ze dne 31. 3. 2009, který nabyl právní moci
dne 18. 4. 2009, zproštěn viny. Žalobce se domáhal náhrady škody ve výši 50.000,- Kč jako nákladů obhajoby a
zaplacení částky 1.000.000,- Kč z titulu zadostiučinění za průtahy v řízení,
kdy poukázal, že trestní stíhání trvalo do právní moci zprošťujícího rozsudku
celkem 9 let. Částku 30.000.000,- Kč žalobce požadoval z titulu zadostiučinění
za nemajetkovou újmu, a to za porušení práva na rodinný život po dobu osmi let. Jelikož žalobce nechtěl uložený trest vykonat, odešel do USA. Dle svých tvrzení
byl takto zbaven možnosti žít řádný rodinný život, zejména s dcerou a rodiči,
nemohl se zúčastnit ani pohřbu svého bratra, byl omezen v cestování a žil v
neustálé obavě, že bude zatčen a uvězněn.
V USA žalobce nejprve strádal
nedostatkem peněz a pobyt v USA měl též vést k rozpadu žalobcovy rodiny. Žalobce uplatnil nárok u žalované dopisem ze dne 5. 6. 2009, na který žalovaná
reagovala odmítavě, stanoviskem ze dne 30. 11. 2009. Žalobce u jednání doplnil,
že v souvislosti s odsouzením u něj došlo ke snížení jeho důstojnosti, dobré
pověsti a cti obvyklým způsobem, tj. jak by tuto újmu chápal každý průměrný
slušný člověk. Ve věci bylo původně rozhodováno rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 25. 10. 2010, č.j. 109 C 235/2009-68, a rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne
3. 5. 2011, č. j. 42 Co 4/2011-102, kdy na základě dovolání žalobce byly
uvedené rozsudky zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, č. j. 30 Cdo 3731/2011-116 (všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou
dostupná na jeho internetových stránkách, www.nsoud.cz), a to v těch částech
výroku II., v nichž bylo rozhodnuto o žalobcem uplatněném nároku na zaplacení
částky 30.000.000,- Kč, jakož i o závislých výrocích o náhradě nákladů řízení,
a věc byla v tomto rozsahu vrácena Okresnímu soudu v Karviné k dalšímu řízení. Nejvyšší soud v uvedeném (dřívějším) rozhodnutí mimo jiné uvedl, že v souzené
věci bylo třeba za nezákonné rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. považovat rozsudek soudů v trestním řízení o tom, že žalobce je vinný spácháním
trestného činu a že se mu za to ukládá příslušný trest. Rozsudek nabyl právní
moci dne 30. 1. 2001 a bylo možné usuzovat, že od té chvíle až do jeho zrušení
Ústavním soudem mohl kontinuálně v nemajetkové sféře žalobce působit žalobcem
tvrzenou újmu. V takovém případě bylo ale třeba při zohlednění výše uvedených
závěrů dovodit, že ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (účinného od 27. 4. 2006) se neuplatní pro posouzení případně
vzniklé nemajetkové újmy způsobené v období od právní moci „nezákonného
rozhodnutí“ (tj. od 30. 1. 2001) do nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. (tj. do 27. 4. 2006). Naopak, odpovědnost státu za nemajetkovou újmu vzniklou
žalobci „nezákonným rozhodnutím“ v době od účinnosti zák. č. 160/2006 Sb., tj. od 27. 4. 2006, do vydání nálezu Ústavního soudu, (tj. dne 2. 7. 2008) je třeba
posoudit podle zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb. S odkazem na závěry vyslovené Ústavním soudem v nálezu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS 428/05, Nejvyšší soud v uvedeném dřívějším rozhodnutí konstatoval,
že v době před účinností zákona č. 160/2006 Sb., bylo daný nárok možno
odškodnit cestou právní úpravy ochrany osobnosti. S ohledem na skutečnost, že
podle ust. § 9 odst. 2 písm. a) o. s. ř. ve věcech ochrany osobnosti podle z. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, rozhodovaly krajské soudy, bylo pak na
soudu prvního stupně, aby vyloučil z důvodu své věcné nepříslušnosti tu část
nároku, která se týká odškodnění žalobce za nezákonné rozhodnutí v době před
27. 4. 2006, k samostatnému řízení postupem podle § 112 odst. 2 o. s. ř. a
následně ohledně vyloučeného nároku postupoval podle § 104a odst. 2 o. s. ř. a
věc po vyjádření účastníků předložil svému nadřízenému vrchnímu soudu k
rozhodnutí o tom, které soudy jsou věcně příslušné o něm rozhodnout. Okresní soud v Karviné postupoval způsobem, který byl předestřen v dřívějším
rozsudku Nejvyššího soudu. K výzvě okresního soudu žalobce v podání ze dne 24. 7. 2012 vymezil svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy tak, že částku
21.875.000,- Kč požaduje z titulu kompenzace nemajetkové újmy způsobené do 27. 4. 2006 a částku 8.125.000,- Kč požaduje z titulu kompenzace nemajetkové újmy
způsobené v období od 27. 4. 2006 do 2. 7. 2008. Okresní soud v Karviné
následně usnesením ze dne 6. 8. 2012, č. j. 109 C 235/2009-124, vyloučil řízení
o zaplacení částky 21.875.000,- Kč s příslušenstvím k samostatnému řízení,
které je vedeno u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 26 C 183/2012, a věc
předložil Vrchnímu soudu v Olomouci k rozhodnutí o věcné příslušnosti. Vrchní soud v Olomouci rozhodl usnesením ze dne 4. 12. 2012, č. j. Ncp
1293/2012-40, že k projednání a rozhodnutí věci jsou příslušné okresní soudy
podle ustanovení § 9 odst.
1 o. s. ř., přičemž své rozhodnutí odůvodnil tak, že
se v předmětném sporu jedná o nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou
újmu způsobenou rozhodnutím o vazbě a trestu, jenž lze přiznat přímou aplikací
čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Okresní soud v Karviné následně ve věci rozhodnul rozsudkem ze dne 29. 4. 2013,
č. j. 26 C 183/2012-47, kdy ve výroku I. uložil žalované povinnost zaplatit
žalobci částku 410.000,- Kč s úroky z prodlení, ve výroku II. žalobu zamítl v
části, ve které se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 21.465.000,- Kč
s úroky z prodlení, a ve výroku III. nepřiznal žádnému z účastníků právo na
náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně shledal žalobu co do základu
důvodnou, když byly shledány podmínky pro aplikaci ust. § 13 odst. 2 občanského
zákoníku. Soud též zhodnotil, že byly naplněny předpoklady pro přiznání náhrady
nemajetkové újmy v penězích v souvislosti s nezákonným odsouzením žalobce, v
důsledku kterého došlo k narušení sféry osobnostních práv žalobce. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání jak žalobce (proti výroku
II. do částky 1.640.000,- Kč s příslušenstvím a výroku o nákladech řízení), tak
i žalovaná (proti výroku I., kdy ovšem následně vzala své odvolání zpět ohledně
částky 205.000,- Kč s příslušenstvím). Odvolací soud rozhodl způsobem uvedeným shora v tomto rozsudku. Uvedl, že
žalobce nebyl ve vazbě a nebyl zbaven osobní svobody. Pokud byl odsouzen k
nepodmíněnému trestu odnětí svobody, tak tento trest nevykonal. V případě
žalobce, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3731/2011-116,
nelze přímo aplikovat ustanovení čl. 5 Úmluvy a kompenzaci tvrzené nemajetkové
újmy způsobené do 27. 4. 2006 lze případně přiznat pouze jako nárok vyplývající
z ustanovení § 9 odst. 2 písm. a) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013
(ochrana osobnosti). Pokud okresní soud žalobu posoudil jako nárok z titulu
ochrany osobnosti, postupoval nesprávně. Pro doplnění odvolací soud zmínil, že žaloba ohledně částky 8.125.000,- Kč s
příslušenstvím byla zamítnuta rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 25. 10. 2012, č. j. 109C 235/2009-137 ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 26. 3. 2013, č. j. 8 Co 78/2013-163. Dovolání proti tomuto rozsudku bylo
již odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013, č. j. 30 Cdo
1647/2013-174. Žalobce brojí dovoláním proti výroku I. a výroku II. rozsudku odvolacího soudu,
přičemž přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud svým
rozhodnutím odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud měl věc posoudit nesprávně, když ve výroku I. zamítavě změnil
rozsudek soudu prvního stupně a ve výroku II. její zamítavý výrok potvrdil, a
odmítnul se žalobou meritorně zabývat s odůvodněním, že jde o ochranu
osobnosti, o které rozhodují v prvním stupni krajské soudy dle § 9 odst. 2
písm. a) o. s. ř. Podle odvolacího soudu tedy neměl ve věci jednat už Okresní
soud v Karviné. Za situace, kdy Vrchní soud v Olomouci rozhodl o příslušnosti
okresního soudu, odvolací soud nesprávně aplikoval § 9 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro
dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných
ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s
bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.“). Dovolání bylo podáno včas a splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§ 241a
odst. 2 o. s. ř.), dovolání bylo též podáno osobou zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání, přičemž
dospěl k závěru, že dovolání přípustné je.
Podle § 237 o. s. ř. „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“ Přípustnost dovolání
současně nesmí být vyloučena podle ust. § 238 odst. 1 o. s. ř.
Dovolatel nastiňuje dvě procesněprávní otázky, kdy první z nich se týká způsobu
rozhodování odvolacího soudu při zjištění, že v prvním stupni rozhodoval věcně
nepříslušný soud. Druhá otázka se pak vztahuje k možnostem odvolacího soudu
činit závěry o věcné příslušnosti za situace, kdy o věcné příslušnosti již
rozhodoval vrchní soud postupem dle ust. § 104a odst. 2 o. s. ř.
Z odůvodnění napadeného rozsudku je zjevné, že odvolací soud věnoval zkoumání
věcné příslušnosti převážnou část své pozornosti. Odvolací soud v odůvodnění
rozsudku rekapituloval průběh řízení, rozsáhle citoval dřívější rozhodnutí
Nejvyššího soudu (tj. rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3731/2011) a
následně polemizoval se správností závěrů učiněných Vrchním soudem v Olomouci v
usnesení ze dne 4. 12. 2012, č. j. Ncp 1293/2012-40, kdy odvolací soud
nesouhlasil s možností přímé aplikace čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a
svobod. Odvolací soud následně konstatoval, že z dřívějšího rozsudku Nejvyššího
soudu plyne, že kompenzaci tvrzené nemajetkové újmy lze žalobci případně
kompenzovat jen na základě ochrany osobnosti. Hned v následující větě ovšem
odvolací soud učinil názor, že pokud okresní soud žalobu posoudil jako nárok z
titulu ochrany osobnosti, jednalo se o postup nesprávný. Úvahu, která vedla k
takto rozpornému závěru, ovšem odůvodnění napadeného rozsudku neobsahuje.
Rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné a je třeba jej odstranit v
rozsahu, v jakém bylo napadeno.
K otázce, za jakých okolností je možno považovat rozhodnutí za
nepřezkoumatelné, se vyjádřil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 25. 6.
2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod číslem 100/2013. Zde bylo vysloveno, že měřítkem toho, zda
rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky
odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale
především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání
proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně
nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné,
jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na
újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího
soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla
nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu
dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele.
V projednávané věci jsou nedostatky odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu
evidentně na újmu práv dovolatele, když odvolací soud rozhodl odchylně od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolací soud považuje za vhodné podotknout, že řešení dovolatelem nastíněných
otázek vyplývá přímo z ustanovení občanského soudního řádu.
Dle ust. § 11 odst. 1 věty třetí o. s. ř., je věcně a místně příslušným vždy
také soud, jehož příslušnost již není možné podle zákona zkoumat nebo jehož
příslušnost byla určena pravomocným rozhodnutím příslušného soudu. Podle § 104a
odst. 7 o. s. ř., jsou usnesením vrchního nebo Nejvyššího soudu o věcné
příslušnosti účastníci řízení a soudy vázáni. Pro úplnost lze též poukázat
např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 33 Cdo 12/2010,
kde bylo konstatováno: „Z ustanovení § 104a odst. 7 o.s.ř. vyplývá pro
účastníky řízení a soudy vázanost rozhodnutím vrchního soudu o věcné
příslušnosti v občanském soudním řízení; po určení věcné příslušnosti takovým
usnesením nemůže být v žádném stupni řízení o dané věci otázka věcné
příslušnosti znovu (z iniciativy soudu nebo námitkou účastníka) úspěšně
nastolena.“
Aktivita odvolacího soudu zaměřená na zkoumání věcné příslušnosti tedy byla
zcela nadbytečnou. Za situace, kdy v řízení již bylo rozhodnuto o věcné
příslušnosti rozhodnutím příslušného soudu, měl odvolací soud povinnost vykonat
věcný přezkum.
Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné a tedy i nesprávné,
postupoval dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. a napadený rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu podle § 243e odst. 2 věty
druhé o. s. ř. k dalšímu řízení. Dovolací soud současně zrušil též závislý
výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud v dalším řízení vykoná věcný přezkum, přičemž bude přihlížet k
závěrům uvedeným v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS
428/05, a tedy věc přiměřeně posoudí podle ustanovení z. č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, týkajících se osobnostních práv. Výklad ustanovení § 13
občanského zákoníku v daném případě bude soud činit s ohledem na skutečnost, že
se jedná o prostředek nahrazující pojetí nemateriální újmy jako součásti pojmu
škoda. Soud bude přihlížet k tomu, že ač rozhoduje o zásahu do osobnostních
práv stěžovatele, byl by již v současnosti posuzován jako nárok na náhradu
nemateriální újmy v důsledku nezákonného rozhodnutí, resp. nesprávného úředního
postupu.
Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř.
ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto
rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. října 2014
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu