30 Cdo 160/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v
právní věci žalobkyně M. Ch., proti žalované České republice – M. s., o určení
neplatnosti sdělení žalované, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn.
14 C 220/2004,
o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. února
2006, č.j. 39 Co 48,49/2006-76, t a k t o :
I. Řízení o dovolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne
24. června 2005, č.j. 14 C 220/2004-47, ve znění opravného usnesení ze dne 11.
srpna 2005, č.j. 14 C 220/2004-54, a opravného usnesení ze dne
16. listopadu 2005, č.j. 14 C 220/2004-62, se zastavuje.
II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. února 2006, č.j.
39 Co 48,49/2006-76, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne
24. června 2005, č.j. 14 C 220/2004-47, ve znění opravného usnesení ze dne 11.
srpna 2005, č.j. 14 C 220/2004-54, a opravného usnesení ze dne
16. listopadu 2005, č.j. 14 C 220/2004-62, se zrušují a věc se vrací soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala žalobou určení, že sdělení M. s. České republiky ze dne
13. prosince 2001, č.j. 66/2001-pers.CK, kterým bylo žalobkyni oznámeno, že
byla rozhodnutím komise M. s. ustavené k posouzení výsledků
psychologicko-diagnostického vyšetření vyřazena z další účasti ve výběrovém
řízení na místa justičních čekatelů, je neplatné. Naléhavý právní zájem na
požadovaném určení ve smyslu § 80 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“)
spatřovala v tom, že byla poškozena na své dobré pověsti jak osobnostně, tak i
z hlediska své profesní kvalifikace právničky.
Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 24. června 2005, č.j.
14 C 220/2004-47, (ve znění opravného usnesení ze dne 11. srpna 2005, č.j.
14 C 220/2004-54 a opravného usnesení ze dne 16. listopadu 2005, č.j. 14 C
220/2004-62), v označené věci zastavil řízení podle § 104 odst. 1. o.s.ř.
Současně rozhodl
o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně věc posoudil s odkazem na ustanovení § 103, § 7 odst. 1 a 3
o.s.ř. a § 80 téhož zákona. Uvedl, že žalobou má být rozhodnuto o sporu či jiné
právní věci, o níž lze rozhodnout některým ze způsobů uvedených v ustanovení §
80 o.s.ř. Předmětné sdělení však není aktem právním, který by zakládal vznik,
změnu nebo zánik práv a povinností, od kterého by bylo lze dovozovat oprávnění
žalobkyně domáhat se určení jeho neplatnosti. Takovéto sdělení nelze napadnout
žalobou a soud proto
pro nedostatek své pravomoci řízení ve smyslu § 104 odst. 1 o.s.ř. pro
neodstranitelnou podmínku řízení zastavil.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. února 2006, č.j. 39 Co 48,49/2006-76,
usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního
stupně. Uvedl, že se náležitě zabýval předmětnou věcí z hlediska existence
podmínky řízení ve smyslu § 103 o.s.ř., jíž je pravomoc soudu podle § 7 o.s.ř.
a věc též správně zhodnotil podle § 80 téhož zákona. Sám pak mimo jiné posoudil
žalobkyní označený projev vůle z hlediska podmínek § 240 odst. 1 zákoníku práce
a § 34 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) se závěrem, že v daném případě
nejde o právní úkon, směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo
povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. Je tak pojmově
vyloučeno zkoumat, zda jsou
u něho splněny potřebné náležitosti, vyžadované právními předpisy pro platnost
právních úkonů. Odpadá tedy možnost vady postihované sankcí neplatnosti, a
proto zde nepřichází v úvahu ani eventualita obrany určovací žalobou podle
ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. Závěrem soud uvedl, že u předmětného sdělení se
jedná pouze o faktický úkon, jímž se vytvářejí předpoklady pro to, aby na
jejich základě mohl být právní úkon, zakládající pracovněprávní vztah, tedy v
daném případě jmenování justičním čekatelem, učiněn.
Rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo doručeno žalobkyni dne 28. dubna 2006,
přičemž právní moci nabylo téhož dne.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu a současně proti usnesení soudu
prvního stupně ze dne 24. června 2005, č.j. 14 C 220/2004-47, ve znění
opravných usnesení, žalobkyně podala dne 26. června 2006 včasné dovolání,
doplněné podáním
ze dne 11. srpna 2006. Přípustnost dovolání odvozuje z ustanovení § 239 odst. 2
písm. a) o.s.ř. a podává je z důvodů uvedených v § 241a odst. 2 písm. a) i b)
o.s.ř., neboť podle jejího názoru je celé dosavadní řízení ve věci zatíženo
vadou, která má
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a napadená rozhodnutí spočívají
na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka především namítá, že oba soudy nesprávně posoudily sdělení jako
úkon, který nemá charakter právního úkonu. Podle ní jde o akt práva, který má
sám
o sobě dopad do její právní sféry, neboť jím byla neoprávněně a nezákonně
vyřazena z řádného výběrového řízení, pro které splnila stanovené předpoklady.
Uvedené sdělení vychází z aplikovaného protiprávního postupu při provádění
psychologicko-diagnostických vyšetření, které nevyžadoval § 34 zákona č.
335/1991 Sb., o soudech
a soudcích v tehdy platném znění. Bez dovolatelkou navrženého požadovaného
určujícího výroku by bylo ohroženo její právo žádat stanoveným postupem o
přijetí
do funkce justičního čekatele. Prohlášením sdělení za neplatné by byla splněna
i druhá podmínka spadající pod ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř., tj. že bude
odstraněno její nejisté právní postavení.
Dovolatelka uvádí, že soud prvního stupně, pokud zastavil řízení měl současně
rozhodnout, který orgán nebo instituce má pravomoc o neplatnosti rozhodnout.
Konstatuje, že odůvodnění rozhodnutí soudy obou stupňů je velmi stručné a není
přesvědčivé. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně nevyslechl ani jednoho z
navržených svědků, řízení odporuje čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. l Listiny
základních práv a svobod ale i čl. 6/1 Úmluvy.
Dále upozorňuje, že Městský soud jako odvolací soud nemohl o odvolání
rozhodnout, neboť Obvodní soud pro Prahu 2 neprovedl opravu napadeného usnesení
č.j. 14 C 220/2004-62 ze dne 16.11.2005, proti němuž podala dovolatelka
odvolání
ze dne 12.12.2005. Až po vydání a doručení opravného usnesení, mohla být věc
postoupena odvolacímu soudu. Dovoláním uvádí v pochybnost též nestrannost
odvolacího soudu. Dále navrhuje, aby dovolací soud vyžádal od žalovaného
podklady
a vyslechl navrhované svědky, kteří jsou uvedeni na straně 7 a 8 její žaloby.
Závěrem navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Požaduje též přisouzení úhrady
nákladů řízení.
K dovolání nebylo podáno případné vyjádření.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou mající
právnické vzdělání (§ 241 odst. 1 a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.) a stalo se tak ve
lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. Přihlédl k tomu, že je
charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a
odst. 1 o.s.ř.
Dovolatelka, poté co dovolání podala, vznesla vůči dovolacímu soudu,
resp. členům senátu 30 Cdo řadu výtek vyznívajících jako pochybnost o jejich
nepodjatosti. O této námitce proto rozhodl ve smyslu § 16 odst. 1 věta druhá
o.s.ř. jiný senát Nejvyššího soudu České republiky usnesením ze dne 24.
července 2007, č.j.
25 Nd 220/2007-127, kterým vyslovil, že soudci tohoto soudu JUDr. Pavel Pavlík,
JUDr. Olga Puškinová a JUDr. Karel Podolka nejsou vyloučeni z projednávání
a rozhodování této věci.
Bylo již zmíněno, že dovolatelka spolu s usnesením odvolacího soudu, výslovně
dovoláním napadá i usnesení soudu prvního stupně ze dne 24. června 2005, č.j.
14 C 220/2004-47 (ve znění navazujících opravných usnesení).
Dovolání je podle § 236 o.s.ř. mimořádným opravným prostředkem, jímž může
účastník napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, a to v zákonem
stanovených případech, o němž pak rozhoduje Nejvyšší soudu ČR jako soud
dovolací
(§ 10a o.s.ř.).
Případnému přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je vyhrazeno
za zákonem stanovených podmínek odvolání (§ 201násl. o.s.ř.). Občanský soudní
řád proto neupravuje funkční příslušnost Nejvyššího soudu České republiky
rozhodnout
o případném dovolání, pokud by jím snad bylo napadeno rozhodnutí soudu prvního
stupně.
V případě, že žalobkyně v označené věci dovoláním napadla též rozhodnutí soudu
prvního stupně, pominula tak právní úpravu tohoto mimořádného opravného
prostředku, již přináší platné znění o.s.ř. Za tohoto stavu nedostatek funkční
příslušnosti představuje neodstranitelný nedostatek podmínky řízení. Proto
nezbylo, než řízení
o tomto „dovolání“, které v této části trpí uvedenou vadou, podle ustanovení §
104 odst. 1 o.s.ř. zastavit. Ač – jak již bylo konstatováno – není procesním
předpisem upravena funkční příslušnost k projednání dovolání proti rozhodnutí
soudu prvního stupně,
o zastavení tohoto „dovolacího“ řízení rozhodl Nejvyšší soud ČR, neboť je
vrcholným článkem soustavy obecných soudů, který je nadto povolán k rozhodování
o opravném prostředku (dovolání) proti rozhodnutím odvolacích soudů (obdobně
srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. září 2001, sp. zn. 29 Odo
641/2001, uveřejněné
v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2001, pod číslem 129).
Pokud žalobkyně dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, pak jeho
přípustnost je založena ustanovením § 239 odst. 2 písm. a) o.s.ř. Dovolací soud
proto přezkoumal toto rozhodnutí v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3
o.s.ř. a dospěl
k závěru, že je nelze považovat za správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího
soudu podaným dovoláním. Ten je tak vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale
i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud
povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst.
2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v
dovolání (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Tyto vady však z obsahu spisu zjištěny nebyly.
Především je nutno připomenout skutečnost, že ač žalobkyně v dovolání
zpochybňuje spravedlivý postup senátu odvolacího soudu v označené věci,
dovolací soud neshledal, že by napadené usnesení bylo případně vydáno podjatými
soudci. Ani z výtek dovolatelky, ani z písemného vyjádření členů senátu 39 Co
Městského soudu v Praze nevyplývá jejich eventuální poměr k věci, k účastníkům
nebo k jejich zástupcům, kdy by bylo třeba pochybovat o jejich nepodjatosti ve
smyslu ustanovení § 14 odst. 1 o.s.ř.
Podle ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř. v občanském soudním řízení projednávají
a rozhodují soudy věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních,
rodinných, družstevních, jakož i obchodních vztahů (včetně vztahů
podnikatelských
a hospodářských), pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich
jiné orgány.
Podle ustanovení § 7 odst. 3 o.s.ř. jiné věci projednávají a rozhodují soudy
v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon.
Podmínkou pravomoci soudu ve smyslu zmíněných ustanovení je, aby uplatněný
nárok byl podle své povahy nárokem vyplývajícím z občanskoprávních, pracovních,
rodinných, družstevních či obchodních vztahů. Z hlediska pravomoci soudu proto
není v posuzované věci podstatná otázka posouzení toho, jak právně klasifikovat
sporem dotčené sdělení žalované, nýbrž to, zda požadavek žalobkyně za
předpokladu, že by byl opodstatněný, by byl podle své povahy nárokem
vyplývajícím ze soukromoprávních vztahů zmiňovaných ustanovením § 7 odst 1
o.s.ř.
Charakteristickým znakem soukromoprávních vztahů je především skutečnost, že
jejich subjekty ve vzájemném vztahu mají rovné postavení, tedy že jeden z
účastníků tohoto vztahu nemůže svým jednostranným úkonem či rozhodnutím založit
povinnost druhého účastníka vztahu a v rámci tohoto vztahu nemůže autoritativně
vynucovat splnění povinností druhého subjektu. Naproti tomu veřejnoprávní
vztahy jsou založeny na právně nerovném postavení jejich subjektů, kdy orgány
veřejné moci rozhodují
o právech a povinnostech subjektů mocensky - autoritativně a kdy rozhodnutí
těchto orgánů nejsou závislá na vůli subjektů.
Podle § 34 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, který nabyl účinnosti
dne 1. září 1991, později zrušeného ke dni 1.4.2002 zákonem č. 6/2002 Sb.,
soudcem nebo přísedícím může být ustanoven každý občan České republiky, který
je způsobilý
k právním úkonům, bezúhonný, jestliže jeho zkušenosti a morální vlastnosti
dávají záruku, že bude soudcovskou funkci řádně zastávat, v den ustanovení
dosáhl věku 25 let a souhlasí se svým ustanovením za soudce nebo přísedícího a
s přidělením k určitému soudu (odst. 1). Soudce mimo splnění podmínek uvedených
v předchozím odstavci musí mít úplné vysokoškolské právnické vzdělání a
odbornou justiční zkoušku (odst. 2). Zvláštní zákon může stanovit další
podmínky a postup při přezkoumávání předpokladů a morálních vlastností,
potřebných pro funkci soudce (odst. 3).
Podle § 62 cit. zákona do pracovního poměru justičního čekatele může být přijat
jen ten, kdo splňuje předpoklady pro funkci soudce (§ 34 odst. 1, 2 a 3)
s výjimkou věku, zkušeností a odborné justiční zkoušky (odst.1). Justiční
čekatelé jsou oprávněni vykonávat pod dozorem soudce jednoduché úkony vyhrazené
samosoudci, které určí Ministerstvo spravedlnosti vyhláškou (odst. 2).
Žalobkyně uplatnila žalobou podanou v této věci požadavek na určení neplatnosti
sdělení žalované obsažené v dopisu ze dne 13. prosince 2001, č.j.
66/2001-pers.CK, v souvislosti s výběrovým řízením na funkci justiční čekatelky.
V daném případě je tedy předmětem řízení věc vyplývající ze vztahu mezi občanem
(uchazečem o přijetí do pracovního poměru justičního čekatele) a právnickou
osobou. Účastníci tohoto vztahu jsou navzájem v rovném postavení odvozeném z
určujících zájmů stejného typu (směřujících ke vzniku pracovního poměru) a
stejné strukturální úrovně, kdy žádný z účastníků nevystupuje vůči druhému jako
nositel veřejné svrchované moci a tím jako silnější subjekt, který je právně
způsobilý autoritativně (pod správním donucením) rozhodovat o jeho právech a
povinnostech (obdobně srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. ledna
2004, č.j.
21 Cdo 1860/2003-94, která předchází odvolacím soudem nepřesně zmiňovanému
rozsudku ze dne 18. října 2005, č. j. 21 Cdo 155/2005-148).
Odvolacímu soudu (a současně soudu prvního stupně) je třeba vytknout, že při
úvaze, zda rozhodnutí o žalobě v podobě, v jaké byla uplatněna, spadá do
pravomoci soudu, akcentoval v prvé řadě závěr, že sporem dotčené sdělení, jehož
určení neplatnosti se žalobkyně domáhá, není právním úkonem, který by bylo v
pravomoci soudu přezkoumávat, ale ve své podstatě faktickým úkonem, jímž se
vytvářejí předpoklady
pro to, aby na jeho základě mohl být právní úkon, zakládající pracovněprávní
vztah, učiněn. Odvolací soud tak náležitě neuvážil, že pro posouzení věci z
tohoto hlediska není významná toliko dílčí okolnost, zda soudem dovozovaný
faktický úkon žalované, který žalobkyně učinila předmětem sporu, může či nemůže
být posuzován jako právní úkon; podstatné je, že předmětem sporu je vztah mezi
občanem a právnickou osobou, tedy vztah soukromoprávní. Protože o sporech
vyplývajících ze soukromého práva
(ze vztahů občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních) přísluší
rozhodovat soudu, a protože žádný právní předpis nesvěřuje projednání a
rozhodování sporu z tohoto vztahu jinému orgánu, patří projednání a rozhodnutí
o dané věci podle ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř. do pravomoci soudu.
Protože usnesení odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud České republiky
je zrušil (včetně předcházejícího usnesení soudu prvního stupně)a věc vrátil
Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za
středníkem, § 243b
odst. 3 věta první o.s.ř.), aby důvodnost žaloby byla posouzena po věcné
stránce.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu
i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1, § 243d odst. 1 část věty za
středníkem
a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. září 2007
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu