U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona, ve věci
žalobce V. V., zastoupeného Mgr. Veronikou Holou, advokátkou se sídlem v
Příbrami, Pražská 140, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 119/2010, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2012, č. j. 22 Co
526/2011-60, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze v záhlaví specifikovaným rozsudkem potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení
nemajetkové újmy ve výši 412.000,- Kč s přísl., která měla žalobci vzniknout v
souvislosti s nedůvodně vedeným trestním a vazebním stíháním.
Žalobce uplatnil dne 15. 10. 2009 u žalované žádost o odškodnění nemajetkové
újmy ve výši 500.000,- Kč a náhradu škody za ušlý zisk po dobu pobytu ve vazbě,
za náklady na právní pomoc, a za náklady spojené s čerpáním úvěru, v celkové
výši 387.206,20 Kč. Žalovaná na základě stanoviska doručeného žalobci dne 28.
5. 2010 vyplatila žalobci odškodnění za nemajetkovou újmu ve výši 88.000,- Kč a
náhradu škody ve výši 366.583,20 Kč.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně.
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 11. 11. 2008, č. j. 3 T
155/2008-339, který nabyl právní moci dne 16. 4. 2009 (poté, co odvolání
státního zástupce bylo zamítnuto), byl žalobce zproštěn obžaloby. Dne 15. 10.
2009 uplatnil žalobce svůj nárok u žalované, stanovisko žalované mu bylo
doručeno dne 28. 5. 2010 a žaloba k soudu byla podána dne 13. 8. 2010.
Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, který uznal
důvodnou námitku promlčení vznesenou žalovanou. Odvolací soud vyšel ze znění
ustanovení § 32 odst. 3 a § 35 zákona č. 82/1998 Sb., a dospěl k závěru, že
promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy uplynula dne 16.
4. 2010, zatímco žalobce podal žalobu k soudu až dne 13. 8. 2010, a učinil tak
v době, kdy byl jeho nárok již promlčen. Odvolací soud neshledal důvodné
žalobcovy námitky, že stát si osobuje jakási privilegia a může namítat kratší
promlčecí dobu, ani nepovažoval za případnou námitku žalobce, že ustanovení §
32 zákona č. 82/1998 Sb. je v rozporu s ústavním pořádkem. Odvolací soud se
ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že shodná šestiměsíční lhůta je
stanovena i v článku 35 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod pro podání stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva, a přiměřenost
této lhůty není zpochybňována. Pro úplnost dále dodal, že zákon č. 82/1998 Sb.
je ve vztahu k občanskému zákoníku v poměru předpisu speciálního k obecnému a
obsahuje zvláštní úpravu promlčení práva na náhradu škody a nemajetkové újmy po
státu, což použití občanského zákoníku vylučuje. U odvolacího soudu rovněž
neobstál žalobcův názor o rozpornosti námitky promlčení s dobrými mravy.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jež však Nejvyšší soud
podle ustanovení § 243 odst. 5, § 218 písm. c) občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.“) odmítl jako nepřípustné.
Za otázku zásadního právního významu považuje dovolatel otázku započetí běhu
promlčecí doby po skončení trestního řízení za situace, kdy poškozený je
vystaven dlouhodobým a trvajícím následkům. Nesprávné právní posouzení věci
žalobce shledává v posouzení otázky počátku běhu promlčecí doby a v posouzení
ústavní konformnosti ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Vady řízení
spatřuje dovolatel v tom, že soudy nevyhověly jeho návrhu na podání návrhu
Ústavnímu soudu na zrušení ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. a
nepřiléhavě aplikovaly judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1029/2008.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s rozhodnutím soudů obou stupňů
ohledně stanovení počátku, průběhu a konce běhu promlčecí lhůty, a navrhla
dovolání žalobce jako nepřípustné odmítnout.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné
pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (se zřetelem k nálezu
Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno
uplynutím doby dne 31. 12. 2012), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení §
237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom
vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242
odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní
stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
V otázce posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby není dovolání
žalobce přípustné, neboť závěry vyjádřené v rozhodnutí odvolacího soudu zcela
odpovídají judikatuře Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
22. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 96/2011. Rozhodnutí v tomto usnesení citovaná jsou
dostupná na www.nsoud.cz). Dovolatelem citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.
zn. 25 Cdo 1029/2008 dopadá na případy odškodnění škody, nikoliv nemajetkové
újmy, které se domáhá dovolatel, a v důsledku toho vychází z jiné doby, ve
které se poškozený o vzniku škody dozvěděl.
Žalobce svými tvrzeními poukazuje na škodu na zdraví (posttraumatická stresová
porucha), která mu vznikla v důsledku trestního a vazebního stíhání. V tomto
ohledu se však jedná o samostatný nárok žalobce, o který chtěl žalobce svoji
žalobu rozšířit při jednání soudu prvního stupně dne 30. 8. 2011, změna žaloby
však nebyla soudem připuštěna (srov. protokol o jednání před soudem prvního
stupně na č. l. 40). Pokud by byl v soudním řízení projednáván nárok žalobce
na náhradu škody na zdraví, uplatnila by se promlčecí lhůta podle § 32 odst.1 a
2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné
moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České
národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále
jen OdpŠk) nebo podle § 33 OdpŠk, k tomu však v posuzované věci nedošlo, neboť
byl posuzován pouze nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy, pro který platí
ustanovení § 32 odst. 3 OdpŠk.
Dovolací soud rovněž nemohl vyhovět návrhu dovolatele na provedení navrhovaného
důkazu, který se nadto týkal tvrzené škody na zdraví. Při zjišťování skutkového
stavu věci může soud vycházet toliko z důkazů, které byly označeny nejpozději v
odvolacím řízení. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti
rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci samé neprovádí (srov. § 243a
odst. 2 o. s. ř.) [srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze, ze dne 15. 8. 1995,
sp. zn. 6 Cdo 114/94, uveřejněný v časopise Právní rozhledy 6/1996, str.
284-285].
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatele o protiústavnosti
ustanovení § 32 odst. 3 OdpŠk, neboť i tento návrh posoudily soudy v souladu s
právním názorem Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8.
2011, sp. zn. 30 Cdo 2651/2010), a žádné vady řízení se přitom nedopustily.
Z ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a z ustálené rozhodovací praxe
(srov. například nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 1995 sp. zn. I. ÚS 30/94,
který byl uveřejněn ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve sv. 3 pod č.
26 na str. 189 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 21
Cdo 1792/2005) je nepochybné, že soud podá Ústavnímu soudu návrh na zrušení
zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení, jen jestliže dospěje k závěru, že je
dán rozpor s ústavním pořádkem (a má tedy možnost k takovému závěru "nedospět",
i když se účastník řízení postupu v tomto směru domáhá). Skutečnost, že
odvolací soud nedospěl ke stejnému právnímu závěru jako žalobce, nemá za
následek, že by jeho rozhodnutí bylo co do právního posouzení věci chybné, a
nemůže tudíž rozsudku odvolacího soudu přiznávat zásadní právní význam (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010,
proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu
ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 2364/11).
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že
žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo, a
žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 4. října 2012
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu