30 Cdo 1624/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobkyně J. K., zastoupené Mgr. Pavlem Dvořákem, advokátem se sídlem ve
Žďáru nad Sázavou, Strojírenská 2269, proti žalovanému R. P., zastoupenému
JUDr. Kamilem Andree, advokátem se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 4, o určení
vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 9 C
395/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky
v Jihlavě, ze dne 19. listopadu 2013, č. j. 54 Co 345/2013-160, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, ze dne 19.
listopadu 2013, č. j. 54 Co 345/2013-160, se zrušuje a věc se vrací tomuto
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě (dále již „odvolací soud“), v
záhlaví uvedeným rozsudkem ve věci samé potvrdil rozsudek Okresního soudu ve
Žďáru nad Sázavou (dále již „soud prvního stupně“) ze dne 28. listopadu 2012,
č. j. 9 C 395/2011-127, kterým bylo určeno, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí
ve výroku uvedených nemovitostí (dále již „předmětné nemovitosti“) zapsaných v
katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, katastrální pracoviště
Žďár nad Sázavou pro obec a katastrální území N. V. u N. M. n. M. na listu
vlastnictví č. 305. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud určil, že
předmětné nemovitosti jsou v jejím výlučném vlastnictví, neboť kupní smlouva
uzavřená mezi účastníky ze dne 6. října 2010 je absolutně neplatná. Odvolací soud po zopakování některých důkazů vyšel ze skutkového stavu
zjištěného soudem prvního stupně, nepřisvědčil však jeho závěru o neplatnosti
kupní smlouvy pro nezaplacení kupní ceny. Odvolací soud naopak dospěl k závěru,
že kupní smlouva obsahuje ujednání, které neodpovídá vůli účastníků, neboť tito
si ústně dohodli, že kupní cena bude zaplacena započtením směnečné pohledávky
žalovaného, což vyplývá i z rukou psaného textu pod vystavenou směnkou. Namísto
toho však bylo v kupní smlouvě uvedeno, že kupní cena byla zaplacena před
uzavřením kupní smlouvy ve dvou splátkách. Jestliže se za této situace
účastníci v den uzavření kupní smlouvy dohodli, že se žalovaný zavazuje se
žalobkyní do 31. října 2010 v případě jejího zájmu uzavřít předkupní smlouvu k
právě prodávaným nemovitostem za kupní cenu 400.000,- Kč navýšenou o 2% měsíční
úrok běžící od 1. listopadu 2010 do zaplacení, a to vše v případě, že manžel
žalobkyně zaplatí žalovanému do 30. října 2010 částku 200.000,- Kč, lze
dovodit, že účastníci zamýšleli uzavřít smlouvu o budoucí kupní smlouvě ohledně
zpětného převodu pozemků ze žalovaného na žalobkyni. Záměnu institutu smlouvy o
budoucí kupní smlouvě za předkupní právo lze pak s ohledem na výpovědi svědků
vysvětlit neznalostí správného názvosloví. V daném případě tedy existovala na
jedné straně pohledávka žalovaného ze směnky, na straně druhé dluh žalovaného z
kupní smlouvy, přičemž v prvním případě vystupovala žalobkyně jako směnečný
rukojmí, ve druhém případě pak jako věřitel. Započtení je institut hmotného
práva, který se uplatní v případě existence nejméně dvou samostatných závazků
existujících mezi účastníky v opačném hmotněprávním postavení, stejně jako tomu
bylo v tomto případě. Tyto skutečnosti by však musely vyplývat z projeveného
právního úkonu. V kupní smlouvě by tedy mělo být uvedeno, že žalovaný uhradí
kupní cenu započtením své pohledávky ze směnky ve stejné výši jako je kupní
cena. Kupní smlouva ale neobsahuje jakékoli ujednání, které by odpovídalo
společné vůli stran, proto je absolutně neplatná. Dalším důvodem její absolutní
neplatnosti je pak ujednání o uzavření „předkupní smlouvy“ a o naplnění
předkupního práva žalobkyně, které dokládá nesoulad mezi předstíranou a
zastřenou vůlí účastníků.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále již
„dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné a (z hlediska zákonem
stanovených náležitostí) řádné dovolání. Domnívá se, že napadené rozhodnutí
závisí na otázce hmotného i procesního práva, která dovolacím soudem nebyla
dosud řešena a že by posuzovaná právní otázka měla být dovolacím soudem
vyřešena jinak. Dovolatel se domnívá, že soudy měly aplikovat § 41 tehdy
platného občanského zákoníku a zabývat se otázkou, zda je podle nich neplatná
část ujednání oddělitelná od ostatního obsahu smlouvy či nikoli. Potvrzení o
zaplacení kupní ceny ani způsob placení kupní ceny jednoznačně netvoří
podstatnou náležitost kupní smlouvy a je nutno řešit, zda je oddělitelná část
smlouvy, u níž je nutno posoudit zda je neplatná a zda neplatnost způsobuje
neplatnost celé kupní smlouvy. Toto je, dle dovolatele, právní otázka, která
představuje Nejvyšším soudem dosud neřešenou problematiku, tedy zda nepravdivé
ujednání o potvrzení zaplacení kupní ceny v kupní smlouvě způsobuje neplatnost
celé, jinak platně uzavřené kupní smlouvy. Dále dovolatel uvádí, že za právní
otázku dosud neřešenou Nejvyšším soudem považuje právní závěr odvolacího soudu,
dle kterého pouhé zamýšlení uzavření smlouvy o budoucí kupní smlouvě, které by
za určitých podmínek převedlo nemovitosti zpět do vlastnictví strany
prodávající, způsobuje neplatnost celé předtím uzavřené kupní smlouvy. Dovolatel poukazuje také na chybný procesní postup odvolacího soudu a domnívá
se, že otázkou zásadního právního významu je otázka, zda obsáhlé poučení (navíc
částečně vadné) naznačující zásadní změnu právního hodnocení věci odvolacím
soudem oproti soudu prvního stupně (bez bližšího upřesnění této změny), je
možné učinit teprve při jednání odvolacího soudu nebo je nutno toto učinit v
dostatečném předstihu, aby se účastník mohl na toto připravit. Dovolatel proto
navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo
„dovolací soud“) zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání žalovaného uvedla, že je zřejmé,
že žalovaný polemizuje se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně,
které však z žalovaným dovozovaných důvodů nelze podrobit přezkumu dovolacího
soudu, neboť jde o jiné, pro žalovaného příznivější hodnocení věci. Proto je
dovolání zjevně neopodstatněné a žalobkyně navrhla, aby bylo odmítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do
31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovolací řízení bylo zahájeno přede
dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony.). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání je
přípustné a je i (jak bude rozvedeno níže) důvodné.
Přípustnost dovolání spatřuje dovolatel jednak v nesprávném řešení
hmotněprávních otázek týkajících se vedlejšího ujednání kupní smlouvy ze dne 6.
října 2010 o vypořádání kupní ceny (absence ujednání, že kupní cena bude
vypořádána formou započtení), a ujednání (citováno z rozsudku odvolacího soudu)
„o uzavření »předkupní smlouvy« a o naplnění předkupního práva žalobkyně, které
dokládá nesoulad mezi předstíranou a zastřenou vůlí účastníků“. A dále v
nesprávném řešení procesní otázky postupu odvolacího soudu při realizaci
poučovací povinnosti ohledně možné změny právního hodnocení věci odvolacím
soudem oproti soudu prvního stupně.
Jelikož se odvolací soud při řešení uvedených hmotněprávních otázek
odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání přípustné a v tomto
směru také důvodné.
Odvolací soud (ještě jednou shrnuto z odůvodnění jeho rozsudku) po
provedeném řízení uzavřel, že „V daném případě existovala na straně jedné
pohledávka žalovaného ze směnky, na straně druhé dluh žalovaného z kupní
smlouvy, přičemž v prvém případě vystupovala žalobkyně jako směnečný rukojmí,
ve druhém případě jako věřitel. Započtení je institut hmotného práva, který se
uplatní v případě existence nejméně dvou samostatných závazků existujících mezi
účastníky v opačném hmotněprávním postavení, jako je tomu v daném případě. Tyto
skutečnosti by však musely vyplývat z projeveného právního úkonu, tzn., že v
kupní smlouvě by mělo být uvedeno, že žalovaný uhradí kupní cenu započtením své
pohledávky ze směnky ve stejné výši jako kupní cenu. Kupní smlouva však
neobsahuje jakékoli ujednání, které by odpovídalo společné vůli stran. Kupní
smlouva je již z tohoto důvodu absolutně neplatná.“
Podle § 588 obč. zák. z kupní smlouvy vznikne prodávajícímu povinnost
předmět koupě kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít
a zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou cenu.
Kupní smlouva je dvoustranný právní úkon, který zakládá synallagmatický
závazkový vztah mezi stranou prodávající a stranou kupující. Ke vzniku smlouvy
ustanovení § 588 obč. zák. vyžaduje, aby se strany dohodly na podstatných
náležitostech, tj. na předmětu koupě a na kupní ceně (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 33 Cdo 2884/2012; všechna zde
označená rozhodnutí dovolacího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových
stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Ujednání o způsobu úhrady kupní ceny
(vypořádání pohledávky z titulu kupní ceny) přitom není z hlediska posouzení
otázky platnosti kupní smlouvy právně rozhodné, a to ani v případě vypořádání
kupní ceny formou započtení pohledávek (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. srpna 2007, sp. zn. 29 Odo 478/2006).
Pokud tedy odvolací soud v řešení otázky vypořádání kupní ceny dospěl
oproti shora připomenuté judikatuře dovolacího soudu k jinému právnímu závěru,
nelze již z tohoto důvodu jeho rozsudek považovat za správný.
Nesprávný je rovněž závěr odvolacího soudu o absolutní neplatnosti
předmětné kupní smlouvy z důvodu údajné simulace, resp. disimulace účastníků
stran uzavření „předkupní smlouvy.“
Odvolací soud úmysl účastníků uzavřít „předkupní smlouvu“ dovozuje z
následující písemné dohody, kterou účastníci samostatně uzavřeli dne 6. října
2010, tj. v den uzavření předmětné kupní smlouvy:
„Dnešního dne se pan R. P., rod. č..., a J. K., rod. č...., dohodli na
následujícím ujednání:
Pan J. K. zaplatí částku 200.000 Kč panu P. a to nejpozději do 30. 10.
2010 a pan P. předá do užívání panu K. vozidlo Renault Magnum RZ … a uzavře se
na užívání nájemní smlouva. Oproti tomu dále pan P. uzavře s paní K. v případě
jejího zájmu předkupní smlouvu k nemovitostem, které dnes paní K. prodává, a to
na dobu určitou do 31. 10. 2011 s kupní cenou dle kupní smlouvy navýšenou o 2%
měsíční úrok od 1. 11. 2010 do zaplacení.
Pan K. zaplatí panu P. ve výši 200.000,- Kč nejpozději do 30. 10.
2011. Po řádném zaplacení zbývající částky 200.000,- Kč panem J. K. panu P.
dojde k naplnění předkupního práva.
Předání převáděných nemovitosti dojde dle dohody stran, kdy do doby
předání bude paní K. nadále nemovitosti užívat, hospodařit na nich a je
oprávněn z nich brát veškeré užitky.“
Podle názoru dovolacího soudu takový závěr, jaký při právním posouzení
věci učinil odvolací soud při hodnocení cit. ujednání, s přihlédnutím k obsahu
spisu, dovodit nelze. I kdyby ovšem mezi účastníky (jak tvrdí odvolací soud)
„účastníci zamýšleli uzavřít smlouvu o budoucí kupní smlouvě (§ 50a o. z.)
ohledně zpětného převodu pozemku ze žalovaného na žalobkyni“, neměla by taková
smlouva žádný vliv na platnost uzavřené kupní smlouvy. Ostatně sám odvolací
soud ani v tomto své právním závěru nepředkládá (v odůvodnění svého rozsudku)
relevantní aplikační úvahu s odkazem na příslušné pravidlo chování, jež v
takovém případě postihuje uzavřenou kupní smlouvu její absolutní neplatností.
Jinými slovy řečeno, sama okolnost, že účastníci v souvislosti s uzavřením
kupní smlouvy řeší (formou příp. písemných dodatků) další otázky, které sice
souvisejí s realizovaným převodem vlastnického práva, avšak nepředstavují
obligatorní náležitosti kupní smlouvy, nezpůsobuje neplatnost takové kupní
smlouvy, ledaže by bylo prokázáno, že ve skutečnosti kupní smlouvu simulovali,
neboť jejím uzavřením chtěli ve skutečnosti disimulovat jiný právní úkon.
K této posledně zmíněné variantě musel dovolací soud přihlédnout ve
smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. již proto, že odvolací soud ponechal zcela bez
povšimnutí tvrzení žalobkyně v žalobě o tom, že uzavřenou kupní smlouvu
„fakticky se jednalo o formu zajištění tvrzených závazků uvedené společnosti za
mým manželem, byť v uvedené kupní smlouvě v tomto směru nebylo ničeho uvedeno,
stejně tak jako zde nebylo uvedeno, že tyto pozemky budou zpětně převedeny do
mého vlastnictví…mezi námi uzavřená kupní smlouva byla fakticky pokusem o
uzavření dohody o zjišťovacím převodu práva ve smyslu § 553 odst. 1 obč. zák.“
Formulace shora cit. písemného ujednání účastníků, též s přihlédnutím např. k
výslechu svědka T. M. (při jednání před soudem prvního stupně dne 17. září 2012
– viz protokol o jednání na čl. 72 p. v.), do jisté míry konstrukci o
simulování kupní smlouvy, která měla (podle žalobního tvrzení) disimulovat
zajišťovací převod vlastnického práva ve prospěch žalovaného, podporují.
Je tedy zřejmé, že ani v řešení otázky ujednání o „předběžné smlouvě“
není rozsudek odvolacího soudu správný, jakkoliv není žádných pochyb o tom, že
odvolací soud správně zaměřil dokazování na zjištění skutečné vůle účastníků a
nepostupoval pouze formalisticky, tj. vyložením pouze obsahu uzavřené kupní
smlouvy, nýbrž přihlížel i k dalším okolnostem daného případu, byť se dovolací
soud s jeho závěrečnou sumarizací v otázce právního posouzení věci, s
přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu, neztotožňuje.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (z tohoto důvodu nebylo zapotřebí se zabývat
další dovolací argumentací dovolatele); Nejvyšší soud jej proto dle § 243e
odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc tomuto odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení
(§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). Vzhledem k tomu dovolací soud již
nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (§ 243 o.
s. ř).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g
odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů
dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1
věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. června 2014
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu