USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce BDTC7 Trávníčkova 1772-1776, bytové družstvo, IČO 27624463, se sídlem v Praze 5, Trávníčkova 1773/23, zastoupeného Mgr. Janou Průchovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Drtinova 467/2a, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 1 453 165 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 167/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2024, č. j. 62 Co 368/2023-247, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobce se v řízení domáhal vůči žalované zaplacení částky 1 453 165 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 73 Cm 191/2010, jehož předmětem byla žaloba P. M. na určení neplatnosti usnesení členské chůze žalobce ze dne 13. 5. 2010, v rámci níž bylo rozhodnuto o ukončení členství jmenovaného v bytovém družstvu. Požadovaná částka konkrétně představovala zisk, který žalobci ušel tím, že v době od 26. 3. 2012 do 29. 5. 2019 nemohl byt, který M. (jenž s uvedenou žalobou finálně neuspěl) stále obýval, pronajímat za obvyklé nájemné.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 9. 2023, č. j. 14 C 167/2022-226, žalobu zcela zamítl (výrok I) a současně žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem zmíněný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu, a to v jeho celém rozsahu, napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
5. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Dovolací soud předně připomíná, že je obsahovým vymezením a právní konstrukcí dovolacího důvodu, který byl v dovolání uplatněn, striktně vázán (srov. § 242 odst. 3 věta první o. s. ř., podle kterého rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání). Dovolatel je přitom
ze zákona povinen v dovolání uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost – při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání – konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu. Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o.
s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v § 237 o. s. ř. (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8.
3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22, nebo ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. I. ÚS 2380/23).
8. Otázka, zda se žalobce mohl domoci vystěhování M. z jím užívaného bytu za pomoci výpovědi z nájmu tohoto bytu a následné žaloby na jeho vyklizení, a to za situace, kdy již předtím rozhodl o vyloučení M. z bytového družstva a kdy řízení o platnosti tohoto vyloučení (a s tím spojeného zániku práva nájmu k předmětnému bytu) stále probíhalo, tedy otázka, kterou měl odvolací soud vyřešit odchylně od v dovolání označené ustálené judikatury Nejvyššího soudu, pokud uzavřel, že žalobce takovouto možnost měl, přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Odvolací soud sice ve
shodě s tím, co uvádí dovolatel, v napadeném rozsudku uzavřel, že hlavní a zásadní příčinou toho, proč mezi nepřiměřenou délkou v úvodu označeného řízení a tvrzenou škodou není dán vztah příčinné souvislosti, je skutečnost, že žalobce nevyužil zmíněné možnosti vypovědět nájem tohoto bytu, a to pro hrubé porušování povinností nájemce, a následně nepřikročil k podání žaloby na jeho vyklizení, přičemž namísto toho vyčkával na skončení řízení o platnosti vyloučení M. z bytového družstva, na tomto závěru odvolacího soudu však napadený rozsudek výlučně nespočívá.
9. Další skutečnost, která taktéž neumožňuje žalobě na náhradu požadované škody vyhovět, totiž odvolací soud spatřoval v tom, že žalobce „… rezignoval na získání pravomocných titulů stran dlužného nájemného či bezdůvodného obohacení po celou dobu bezplatného užívání předmětného bytu…“, ačkoliv mu v tom probíhající posuzované řízení nebránilo, jakož i v tom, že žalobci svědčí nebo svědčila možnost započítat svou pohledávku za M. oproti jeho pohledávce na vyplacení vypořádacího podílu v družstvu, přičemž odvolací soud v této souvislosti zdůraznil, že odpovědnost žalované nastává až v případě, nemůže-li se poškozený úspěšně domoci uspokojení své pohledávky vůči svému dlužníkovi. Správnost tohoto dalšího závěru odvolacího soudu však žalobce v dovolání nijak nezpochybnil. Jestliže však obstál některý z důvodů, pro nějž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl (zde proto, že žalobce jeho správnost v dovolání nezpochybnil), nemůže pak žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se v poměrech dovolatele nemohlo nijak pozitivně projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4273/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3721/19).
10. V rozsahu, v němž podané dovolání směřuje proti té části výroku I napadeného rozhodnutí, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v jeho výroku o nákladech řízení, a dále proti jeho výroku II o nákladech odvolacího řízení, není toto dovolání objektivně přípustné, neboť tak stanoví § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Pokud se žalobce řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání i v tomto rozsahu, soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012).
11. Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání odmítl.
12. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Za situace, kdy žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 300 Kč, a to podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 8. 2024
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu