U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph. D., ve věci žalobkyně H. R., zastoupené Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, 5. května 1050/66, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o zaplacení částky 4.000.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 176/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze dne 21. 2. 2012, č. j. 15 Co 584/2011 - 90,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 17. 3. 2011, č. j. 17 C 176/2008 – 62, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 300.000,- Kč a ve zbytku, tj. do částky 3.700.000,- Kč žalobu zamítl. Rozhodl tak o nároku žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy způsobené jí nepřiměřenou délkou trestního stíhání. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že do částky 33.360,- Kč žalobu zamítl, ve zbylém rozsahu jej potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu změny i potvrzení rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně dovolání, jež však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.
s. ř.“) odmítl jako nepřípustné. Dovolání v rozsahu změny rozsudku soudu prvního stupně není přípustné, neboť dovoláním dotčeným výrokem nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50.000,- Kč (§ 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.). Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.
s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolací přezkum je zde přitom předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu je možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.
Žalobkyně ve svém dovolání brojí proti skutkovým zjištěním stran celkové délky jejího trestního stíhání. K takové námitce, představujícím dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., nelze v souladu s § 237 odst. 3 o. s. ř. při zkoumání přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnout (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). V otázce rozlišení dopadů nepřiměřené délky trestního řízení a dopadů samotné skutečnosti, že byla žalobkyně trestně stíhána, do její osobnostní sféry, nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 716/2010). Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen OdpŠk), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená.
To však není případ žalobkyně, které bylo celkem přiznáno za 11 roků a osm měsíců trvající řízení zadostiučinění ve výši 266.640,- Kč. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, který je spolu se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nevyššího soudu, veřejnosti dostupný na jeho internetových stránkách www.nsoud.cz). Nesouhlas žalobkyně s výší přiznaného zadostiučinění proto napadenému rozsudku zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. nepřiznává. V otázce posouzení kritéria složitosti věci (§ 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk), nepředstavuje napadený rozsudek jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., když je zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.
10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, a Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále jen „Stanovisko“/, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11), pokud odvolací soud shledal řízení za složité z toho důvodu vysokého počtu poškozených a tím dané šíře důkazního řízení a z tohoto důvodu snížil základní částku přiznaného zadostiučinění. Na srovnání s výší odškodnění přiznaného za porušení práva na projednání věci v přiměřené době v jiném řízení odvolací soud svůj rozsudek nezaložil, její vyřešení Nejvyšším soudem se proto nemůže v jeho poměrech žalobkyně projevit, což ji diskvalifikuje z možnosti učinit rozsudek odvolacího soudu zásadně právně významným ve smyslu § 237 odst. 3 o.
s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jakkoli Nejvyšší soud opakovaně zdůrazňuje, že v konečném důsledku musí výše soudem přiznaného zadostiučinění odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích (poměřovaných zejména s ohledem na uvedená kritéria) shodují (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo. Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně 29. října 2012
JUDr. František I š t v á n e k, v. r. předseda senátu