USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce J. V., zastoupeného JUDr. Františkem Divíškem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalované České republice – Ministerstvu dopravy, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, o zaplacení 1 547 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 113/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2024, č. j. 69 Co 446/2024-206, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se žalobou ze dne 14. 7. 2022 domáhal po žalované zaplacení náhrady nemajetkové újmy v celkové výši 1 547 000 Kč, která mu měla být způsobena vydáním nezákonných rozhodnutí v řízení o přestupku vedeném Městským úřadem Rychnov nad Kněžnou pod sp. zn. SPR-4793/2019-Mich jako správním orgánem prvního stupně a Krajským úřadem Královehradeckého kraje jako orgánem odvolacím. Součástí žalované částky bylo i odškodnění za nemajetkovou újmu, která měla být žalobci způsobena nepřiměřenou délkou daného řízení, a kterou žalobce vyčíslil částkou 47 000 Kč. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22.
5. 2024, č. j. 22 C 113/2022-150, uložil žalované zaplatit žalobci částku ve výši 8 400 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), zamítl žalobu, kterou se žalobce na žalované domáhal zaplacení částky ve výši 1 538 600 Kč (výrok II), rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení (výrok III), uložil žalobci zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku 488 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 (výrok IV) a žalované uložil zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku 488 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 (výrok V).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II, III, IV a V (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 1200 kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu výroku I včasným dovoláním. Nejvyšší soud však toto dovolání podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Dovolání žalobce směřující proti výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu v části, kterou byly potvrzeny výroky III, IV a V rozsudku soudu prvního stupně, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Dovolání je dle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. objektivně nepřípustné ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy představujícího 47 000 Kč z titulu nepřiměřené délky řízení, neboť výše dotčeného nároku nepřesahuje částku 50 000 Kč. V daném případě se přitom nejedná o vztah ze spotřebitelských smluv ani o pracovněprávní vztah.
Dovolací soud se proto nemohl zabývat dovolacími námitkami pod bodem D) dovolání, které se týkají právě přiměřenosti délky řízení. V souladu s odvolacím soudem (viz bod 33 napadeného rozsudku) Nejvyšší soud předesílá, že (vedle nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou správního řízení) byl předmětem řízení toliko nárok na náhradu újmy, kterou měl žalobce utrpět v souvislosti s vydáním rozhodnutí Městského úřadu Rychnov nad Kněžnou ze dne 18. 9. 2020, č. j. MURK-SPR-23025/2020-Mich, jež označuje v žalobě jako „prvostupňové rozhodnutí“, a rozhodnutím Krajského úřadu Královéhradeckého kraje ze dne 11.
12. 2020, č. j. KUKHK-33429/DS/2020-3 DV, jež v žalobě označuje jako „odvolací rozhodnutí“. Jako „jedinou a skutečnou“ příčinu své újmy tato rozhodnutí výslovně označuje v bodě 31 a 40 žaloby. Ačkoliv odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že se zabýval i obdobími, kdy žalobce nemohl řídit, přestože spadají pod jiná rozhodnutí, sám se dopustil stejného pochybení a tato jiná období v odůvodnění svého rozsudku také zhodnotil. To může být sice pro žalobce matoucí, nic to ale nemění na tom, že posouzení jeho nároku se tyto úvahy odvolacího soudu netýkají a napadený rozsudek na nich tak ve smyslu § 237 o.
s. ř. nestojí a ani stát nemůže. Z toho důvodu nemůže přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit otázka použitelnosti § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“, ve vztahu k nemajetkové újmě [(ad E) dovolání], neboť ta se týká toho, zda žalobce měl povinnost využít prostředky nápravy ve vztahu k jinému rozhodnutí, než jaké bylo předmětem řízení (příkaz Městského úřadu Rychnov nad Kněžnou ze dne 21.
10. 2019, č. j. MURK-SPR-28380/2019-Mich), a otázka možnosti odvolacího soudu si posoudit, zda se žalobce dopustil přestupku [(ad B) dovolání], neboť ta se týká postupu policie při silniční kontrole dne 8. 10. 2019. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o.
s. ř.
Nejvyšší soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015). Z těchto důvodů nemůže přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. založit námitka žalobce týkající se výše přiznaného zadostiučinění. Otázka, zda „je adekvátní odškodnění nezákonného správního řízení a nezákonného rozhodnutí ve správním řízení, kterým byla účastníkovi uložena pokuta ve výši 25 000 Kč a především zákaz řízení v souvislosti s nepravdivým tvrzením o pozitivním testu na drogy na přístroji DrugWipe 5S ve výši 50 Kč v situaci, kdy v důsledku nezákonného správního řízení a nezákonných rozhodnutí došlo k rozpadu manželského života a narušení vztahů mezi otcem a jeho dětmi“, přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř. nezakládá, neboť ji dovolatel konstruuje na vlastní verzi skutkových zjištění. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu neplyne, že by v důsledku předmětných rozhodnutí došlo k rozpadu manželského života žalobce a narušení vztahu mezi otcem a jeho dětmi. Odvolací soud naopak vyloučil, že by tvrzená imateriální újma spočívající ve stresu ze ztráty zaměstnání, následného nuceného prodeje domu zatíženého hypotékou, kterou již žalobce nebyl schopen splácet, a okolnostmi vynuceného společného bydlení s rodiči manželky žalobce, byla v příčinné souvislosti s předmětným rozhodnutím, neboť toto rozhodnutí bylo vydáno dne 18.
9. 2020, avšak žalobce rozvázal svůj pracovní poměr dohodou již v lednu 2020. Pokud žalobce tvrdil, že z obdobných důvodů došlo k rozvratu jeho manželského života, znovu nelze dle odvolacího soudu tento následek dávat do příčinné souvislosti s předmětným nezákonným rozhodnutím, neboť bylo spolehlivě zjištěno, že žalobcovo chování se změnilo již v době, kdy mu bylo řidičské oprávnění zadrženo faktickým úkonem policie. K tomu odvolací soud dodal, že nelze přehlédnout ani svědeckou výpověď manželky žalobce, která jasně prohlásila, že za manželem (žalobcem) stála a stojí doposud a že žalobce se rozhodl opustit společnou domácnost vedenou posléze v domě jejích rodičů z vlastní iniciativy.
Otázka, zda „se může odvolací soud odchýlit od skutkových zjištění a skutkových hodnocení soudem prvého stupně, aniž by provedl dokazování či opakoval důkazy provedené před soudem prvého stupně“, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Odvolací soud se totiž od skutkových zjištění soudu prvního stupně neodchýlil, neboť své závěry v bodě 44 napadeného rozsudku opřel o skutková zjištění v bodech 19 až 21 rozsudku soudu prvního stupně, která toliko logicky zhodnotil.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 10. 2025
JUDr. Pavel Simon předseda senátu