30 Cdo 1696/2019-287
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce L. B., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Lukášem Nohejlem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1525/39, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 500 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 102/2012, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2017, č. j. 25 Co 25/2018-241, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 28. 11. 2017, č. j. 15 C 102/2012-232, kterým byla odmítnuta žaloba o zaplacení částky 500 000 Kč doplněná (k výzvě soudu) podáními ze dne 1. 10. 2017 a 29. 10. 2017 (výrok I usnesení odvolacího soudu), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu). Soudy dospěly k závěru, že žalobce nesplnil svou povinnost, která mu byla uložena usnesením soudu prvního stupně ze dne 18.
9. 2017, č. j. 15 C 102/2012-188, a ze dne 9. 10. 2017, č. j. 15 C 102/2012-216, a z jeho podání ze dne 1. 10. 2017 a 29. 10. 2017 není zřejmé, náhrady jaké konkrétní nemajetkové újmy se žalobce domáhá a z jakých konkrétních pochybení státu zadostiučinění dovozuje. Soudy proto uzavřely, že je žaloba ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 a § 43 odst. 2 občanského soudního řádu neprojednatelná a jako takovou ji odmítly. Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu výroku I včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1.
1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Otázka, zda je žaloba projednatelná (tedy zda nemá vady, které brání pokračování řízení), nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť závěr odvolacího soudu, že žaloba není projednatelná, je v souladu s judikaturou soudu dovolacího. Žalobce přes výzvu soudu prvního stupně neodstranil rozpor mezi celkovou částkou uplatněnou v petitu žaloby a jednotlivými dílčími nároky, když v podáních ze dne 1. 10. 2017 a 29. 10. 2017 nejenže dostatečně neupřesnil částku 500 000 Kč, v obou podáních navíc uplatňoval odlišné nároky a žalovanou částku se pokusil rozšířit nad částku 500 000 Kč (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.
10. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2295/2003, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. III. ÚS 692/04). Žalobce nadto v žalobě jednoznačně neuvedl ohledně každého jednotlivě uplatněného nároku peněžitou částku, kterou z titulu tohoto jednotlivého nároku požaduje zaplatit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1310/2003, a ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1834/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 2.
6. 2015, sp. zn. IV. ÚS 1566/14). Ani v otázce nemožnosti připuštění změny žaloby v situaci, kdy je žaloba vadná, se odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 338/2005), a druhá žalobcem formulovaná dovolací námitka proto přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. rovněž nezakládá.
Vzhledem k výše uvedenému není dovolání žalobce přípustné. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 3. 2020
JUDr. Pavel Simon předseda senátu