ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vlacha ve věci
žalobkyně M. D., zastoupené JUDr. Janem Pavlokem, Ph. D., advokátem se sídlem v
Praze 6, K Brusce 124/6, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra,
se sídlem v Praze 7, Nad štolou 936/3, o 457.650 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 3/2013, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2014, č. j. 16 Co 257/2014-61,
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 7 jako soudu prvního stupně ze dne 8. 10. 2013, č. j. 10 C 3/2013-37, jimž zamítnul žalobu se žalobním návrhem, aby žalovaná
zaplatila žalobkyni částku 457.650 Kč s příslušenstvím. Náhradu nákladů
odvolacího řízení odvolací soud nepřiznal žádnému z účastníků řízení. Žalobkyně se dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při
výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), dále jen „OdpŠk“, domáhala uvedené částky jako náhrady škody
vzniklé nezákonným rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 9. 11. 1951, č. j. IV/2-4420/21-24/9-1951 (dále jen „posuzované rozhodnutí“), kterým bylo zrušeno
obecně prospěšné stavební a bytové družstvo „Lidový demokrat“ (dále jen
„družstvo I“). V roce 1994 vzniklo družstvo Lidový demokrat, bytové družstvo,
které se domáhalo přiznání kontinuity své právní osobnosti. Až rozsudkem
Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2009, č. j. 5 Ca 92/2007-175, bylo
posuzované rozhodnutí prohlášeno za nicotné; v odůvodnění rozsudku pak Městský
soud v Praze učinil závěr o kontinuitě právní osobnosti družstva I. Členem
družstva I byl v době jeho zrušení i již zemřelý pan S. H. (dále jen „otec
žalobkyně“). V důsledku zrušení družstva I byly bytové domy vlastněné družstvem
I převedeny na stát, následně po roce 1989 byly převedeny na obec. V rámci
privatizace bytového fondu nabylo bytový dům s původním bytem otce žalobkyně v
roce 2001 nově vzniklé bytové družstvo Lidový demokrat 2000 (dále jen „družstvo
II“), přičemž otec žalobkyně byl členem tohoto družstva. V roce 2002 otec
žalobkyně převedl svůj členský podíl v družstvu II na svou vnučku, paní L. B. (dále jen „neteř žalobkyně“), která v rámci privatizace předmětného bytového
domu splatila družstvu II částku připadající na další členský vklad ve výši
457.650 Kč. V roce 2003 otec žalobkyně zemřel a ta zdědila členský podíl ve
družstvu I. Členkou družstva I je žalobkyně i nyní. Žalobkyně se domnívá, že
byla na základě posuzovaného rozhodnutí připravena o možnost zdědit po svém
otci členská práva k družstvu I spolu s právem nájmu k předmětnému bytu, čímž
jí vznikla škoda ve výši minimálně 457.650 Kč. Soud prvního stupně vzal za prokázaná žalobní tvrzení, že členem družstva I byl
otec žalobkyně S. H., družstvo I mu dne 5. 2. 1948 přidělilo byt, ovšem
následně v roce 1951 posuzovaným rozhodnutím rozhodlo Ministerstvo vnitra o
zrušení družstva I. Otec žalobkyně nadále byt užíval jako nájemce a po vzniku
družstva II s ním byla uzavřena nájemní smlouva. V roce 2002 převedl svá
členská práva a povinnosti k družstvu II na svou vnučku, neteř žalobkyně. Po
jeho smrti žalobkyně zdědila čistou hodnotu dědictví, tedy i členský podíl v
družstvu I, přičemž hodnota podílu byla ke dni schválení dohody dědiců určena
na 1.000 Kč. Soud prvního stupně dále zjistil, že celková výše členského vkladu
za předmětný byt byla družstvem II neteři žalobkyně stanovena na částku 457.650
Kč.
Soud dále zjistil, že po rozhodnutí o nicotnosti posuzovaného rozhodnutí,
vystavilo družstvo I žalobkyni potvrzení, že je členkou tohoto družstva I. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť dle § 7
OdpŠk, právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím má pouze
účastník řízení, ve kterém bylo nezákonné rozhodnutí vydáno. Žalobkyně ani její
otec nebyli účastníky původního řízení, neboť tím bylo družstvo I. Z výše
uvedeného důvodu soud prvního stupně žalobu zamítl. Odvolací soud se v napadeném rozsudku předně zabýval otázkami, zda žalobkyně či
její otec měli být účastníky předmětného řízení, zda mělo být s otcem žalobkyně
jednáno jako s účastníkem řízení a zda otci žalobkyně vznikla škoda, kterou by
bylo možné reparovat ve vztahu k žalobkyni. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a dále shrnul, že
posuzované rozhodnutí bylo projevem totalitních praktik minulého režimu, proti
kterým za tehdejší situace zákonná ochrana ve skutečnosti neexistovala. S cílem
napravit některé, zejména majetkové křivdy minulého režimu byl při vědomí, že
všechny odčinit nelze, přijat zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích. Družstvo jako právnická osoba dle tohoto zákona nemělo na
restituci svého majetku nárok a judikatura je ustálena i v tom, že smysl
restitučního zákona není možné obcházet žalobou dle obecných předpisů
(stanovisko pléna Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS st. 21/05, rozsudek
Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 1222/2001). Uplatněná žaloba tak dle názoru
odvolacího soudu představuje i specifický způsob obcházení restitučního zákona. Závěrem odvolací soud uvedl, že sama konstrukce, z níž žalobkyně odvozuje
vzniklou škodu, nemůže dle přesvědčení odvolacího soudu obstát. Právo k
družstevnímu bytu nebylo předmětem původního dědictví po otci žalobkyně. Otec
žalobkyně ještě před svou smrtí převedl členská práva k družstvu I zahrnující i
právo užívat předmětný byt na neteř žalobkyně, když právě ta částku
odpovídající žalobkyní požadované náhradě škody uhradila družstvu II. Žalobkyni
tedy škoda v požadované výši nevznikla. Odvolací soud tedy napadený rozsudek
potvrdil. Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním v celém jeho rozsahu. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a též na vyřešení
otázky hmotného nebo procesního práva, která dosud nebyla dovolacím soudem
rozhodována. Dále dovolatelka požaduje, aby určité otázky hmotného a procesního
práva, na jejichž řešení závisí napadený rozsudek, byly posuzovány jinak. Jako
dovolací důvod uvádí dovolatelka nesprávné právní posouzení věci.
Dovolatelka namítá, že účastníkem správního řízení, ve kterém bylo vydáno
posuzované rozhodnutí, měli být i všichni členové družstva I, neboť ti do
družstva vložili své vlastní finanční prostředky za účelem opatření si obydlí.
V důsledku tehdejších totalitních praktik pak byli připraveni o možnost
jakékoliv obrany proti vydání posuzovaného rozhodnutí. Dovolatelka dále
poukazuje na smysl existence tehdejšího bytového družstva, který byl dle názoru
dovolatelky jediný, a to svépomocný způsob zajištění bytu jako jedné ze
základních lidských potřeb. Dovolatelka se proto domnívá, že pokud orgán moci
výkonné rozhodoval o zrušení družstva I, fakticky tedy o zabavení majetku
družstva, měli být i členové družstva I účastníky takovéhoto správního řízení,
neboť účastníkem správního řízení má být ten, jehož práva či povinnosti mohou
být správním rozhodnutím dotčeny. V této souvislosti dovolatelka poukazuje na §
751 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o
obchodních korporacích), dle kterého je dnes smluvní převod bytového domu ve
vlastnictví družstva podmíněn souhlasem všech členů družstva. Dovolatelka
považuje za nutné vyřešit otázku hmotného nebo procesního práva, zda člen
bytového družstva podle právních předpisů účinných v době vydání napadeného
rozhodnutí žalovaného, tj. v roce 1951, byl či nebyl účastníkem správního
řízení, resp. zda jím měl být ve smyslu ustanovení § 7 odst. 2 OdpŠk.
Dále dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně postupoval, když uplatněnou
žalobu považoval za specifický způsob obcházení restitučního zákona.
Dovolatelka má za to, že její věc sice časově zčásti spadá do období let 1948
až 1989, avšak v jejím případě nemají být aplikovány restituční předpisy, neboť
soud vyslovil nicotnost posuzovaného rozhodnutí až v roce 2009. Dovolatelka pak
poukazuje na nutnost vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, zda
existence restitučního zákonodárství absolutně vylučuje použití postupů podle
obecné právní úpravy vedoucí k nápravě majetkové újmy způsobené nezákonným
rozhodnutím, byť vydaným v období let 1948 až 1989.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že se ztotožňuje se závěry obsaženými
v napadeném rozsudku a považuje jej za správný.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do
31. prosince 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2
zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241
odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání v této věci je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když
dovolatelka ve svém dovolání předložila soudu otázku, která dosud nebyla v
praxi dovolacího soudu řešena. Touto otázkou je, zda člen bytového družstva
podle právních předpisů účinných v době vydání posuzovaného rozhodnutí byl či
nebyl účastníkem správního řízení, resp. zda jím měl být ve smyslu ustanovení §
7 odst. 2 OdpŠk.
Dovolání však není důvodné.
Nejvyšší soud se neztotožňuje s dovolatelčiným řešením položené právní otázky,
že člen bytového družstva I podle právních předpisů účinných v době vydání
napadeného rozhodnutí žalovaného, tj. v roce 1951, byl účastníkem řízení, v
němž se rozhodovalo o zrušení družstva I, resp. jím měl být ve smyslu
ustanovení § 7 odst. 2 OdpŠk.
Podle § 7 odst. 1 OdpŠk mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim
vznikla škoda.
Podle § 7 odst. 2 OdpŠk má právo na náhradu škody i ten, s nímž nebylo jednáno
jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být
mělo.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi v otázkách aktivní legitimace osob
oprávněných k náhradě škody dle OdpŠk rozlišuje aktivní legitimaci právnických
osob a členů těchto právnických osob dle toho, kdo byl či měl být účastníkem
řízení. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo
1956/2004, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod č. 81,
č. sešitu 9, ročník 2006, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, že
obchodní společnost nemá nárok na náhradu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím, která jí vznikla v důsledku trestního stíhání jejího jednatele. Ze
stejného důvodu Nejvyšší soud konstatoval, že obchodní společnost, která
zaplatila náklady obhajoby svého společníka, není aktivně věcně legitimována ve
sporu proti státu o náhradu škody způsobené jeho trestním stíháním (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1143/2010,
uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 10132).
Kategorii účastníka řízení je třeba považovat za právní termín, jehož vymezení
nelze konstruovat zcela mimo rámec procesních předpisů, a je nutno respektovat
záměr zákonodárce jednoznačně vymezit okruh osob, jež se mohou jako osoby
bezprostředně dotčené nezákonností rozhodnutí domáhat náhrady škody jím
vzniklé. Opačný závěr by ostatně činil § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. zcela
bezvýznamným a vnesl by do těchto odpovědnostních vztahů značný prvek nejistoty
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. července 2011, sp. zn. 28 Cdo
1143/2010). Nárok určité osoby na náhradu škody vzniklé nezákonným rozhodnutím
není možné bez dalšího dovodit jen na základě účasti této osoby v právnické
osobě, jež byla účastníkem řízením, v němž bylo vydáno nezákonné rozhodnutí,
které způsobilo právnické osobě škodu. Členství v právnické osobě tedy bez
dalšího neznamená, že by s tímto členem mělo být ve smyslu § 7 odst. 2 OdpŠk
jednáno jako s účastníkem správního řízení majícího pro právnickou osobu
zásadní význam.
Otázku, kdo je účastníkem daného řízení, resp. kdo jím být má, pak řeší
konkrétní procesní předpisy. V daném případě je tedy pro určení, kdo měl být
účastníkem řízení, rozhodující příslušný právní předpis, který upravoval
procesní pravidla řízení, ve kterém bylo vydáno posuzované rozhodnutí. Družstvo
I v době vydání posuzovaného rozhodnutí bylo dle zákona č. 70/1873 ř. z., o
společenstvech pro napomáhání živnosti a hospodářství, samostatným subjektem
práva (právnickou osobou). Dle § 14 odst. 1 vládního nařízení č. 8/1928 Sb., o
řízení ve věcech náležejících do působnosti politických úřadů (správní řízení),
mohlo družstvo jako právnická osoba být samostatnou stranou (účastníkem) ve
správních řízeních, kde vystupovalo svými zákonnými, statutárními nebo jinými
zástupci. Rozhodnutí o zrušení družstva I bylo vydáno na základě § 4 odst. 1
zákona č. 110/1950 Sb., o organisaci bytového majetku a o Fondu bytového
hospodářství, a na základě § 9 vládního nařízení č. 195/1950 Sb., kterým se
provádí zákon o organisaci bytového majetku a o Fondu bytového hospodářství.
Podřízeným subjektem, o jehož právech a povinnostech na základě výše uvedených
právních předpisů orgány veřejné moci rozhodovaly, bylo pouze zrušené družstvo
I. Jedině zrušené družstvo I mohlo v teoretické rovině činit procesní úkony,
tedy zákonem předvídaným způsobem ovlivňovat průběh řízení. Z právních předpisů
platných v době vydání posuzovaného rozhodnutí není tedy možné dovodit, že by
účastníkem předmětného řízení měla být dovolatelka, resp. její otec.
Za situace, kdy je správný závěr odvolacího soudu, že dovolatelka není vůči
státu aktivně legitimována k uplatnění nároku na náhradu škody, která jí měla
vzniknout v důsledku posuzovaného rozhodnutí, je nadbytečné zabývat se dovolací
námitkou, zda existence restitučního zákonodárství absolutně vylučuje použití
postupů podle obecné právní úpravy vedoucí k nápravě majetkové újmy způsobené
nezákonným rozhodnutím, byť vydaným v období let 1948 až 1989. Dovolatelkou
navrhované řešení této otázky totiž nemůže založit její aktivní legitimaci pro
řízení o náhradu tvrzené škody způsobené posuzovaným rozhodnutím.
Pro úplnost a bez vlivu na výsledek dovolacího řízení Nejvyšší soud, jsa vázán
důvodem vymezeným v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), upozorňuje,
že dle § 36 OdpŠk, nemá OdpŠk zpětnou účinnost a aplikuje se pro odpovědnost za
škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím vydaným až ode dne účinnosti OdpŠk
(tedy od 15. 5. 1998); na tomto nic nemění ani skutečnost, že nicotnost
posuzovaného rozhodnutí byla vyslovena až v roce 2009.
Ze všech výše uvedených důvodů je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z
hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný; Nejvyšší soud proto dovolání
žalobkyně podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243b, § 151
odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka, jejíž
dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo, a žalované v
dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. 8. 2015
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu