USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu Mgr. Vítem Bičákem v právní věci žalobce P. Ch., o nejasné podání, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 33 Nc 11227/2023, o dovolání žalobce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 9. 2023, č. j. 33 Nc 11227/2023-263, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2024, č. j. 36 Co 410/2023-318, takto:
I. Dovolací řízení se zastavuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 19. 9. 2023, č. j. 33 Nc 11227/2023-263, odmítl podání ze dne 29. 6. 2023 podle § 43 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť navrhovatel neodstranil vady uvedeného podání ve lhůtě stanovené usnesením soudu prvního stupně ze dne 2. 8. 2023, č. j. 33 Nc 11227/2023-175, které mu bylo doručeno dne 18. 8. 2023, a podání ze dne 29. 6. 2023 má tak nadále nedostatky, pro něž nelze v řízení dále
pokračovat (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení). Usnesení soudu prvního stupně i odvolacího soudu napadl žalobce, nezastoupený advokátem, včasným dovoláním, a to v celém jejich rozsahu. Nejvyšší soud postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Nejvyšší soud předně uvádí, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce však svým dovoláním výslovně napadá nejen usnesení odvolacího soudu, ale i rozhodnutí soudu prvního stupně. Občanský soudní řád neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně.
Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o dovolání žalobce proti usnesení soudu prvního stupně podle § 243b o. s. ř. ve spojení s § 104 odst. 1 větou první o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Ve zbylé části dovolání směřujícího proti usnesení odvolacího soudu se Nejvyšší soud zabýval splněním podmínek § 241 o.
s. ř. Ustanovení § 241 o. s. ř., které upravuje tzv. povinné zastoupení dovolatele při podání dovolání, představuje zvláštní podmínku dovolacího řízení, jejíž nedostatek lze odstranit, bez jejíhož splnění však nelze meritorně rozhodnout o dovolání. Výjimku stanoví § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř., podle kterého není třeba podmínku povinného zastoupení dovolatele advokátem nebo notářem splnit, je-li dovolatelem fyzická osoba, která má právnické vzdělání. Podle § 241b odst. 2 o. s. ř. platí, že není-li splněna podmínka uvedená v § 241, postupuje se obdobně podle § 104 odst. 2; to neplatí, bylo-li dovolání podáno opožděně, někým, kdo k dovolání není oprávněn, nebo směřuje-li proti rozhodnutí, proti němuž není dovolání podle § 238 přípustné.
Podle § 104 odst. 2 o. s. ř. jde-li o nedostatek podmínky řízení, který lze odstranit, učiní soud k tomu vhodná opatření. Přitom zpravidla může pokračovat v řízení, ale nesmí rozhodnout o věci samé. Nezdaří-li se nedostatek podmínky řízení odstranit, řízení zastaví (v případě neodstranění nedostatku podmínky uvedené v § 241 o. s. ř. viz též § 241b odst. 3 věta třetí a § 243c odst. 3 věta třetí o. s. ř.). Z dovolání nevyplývá, že by navrhovatel byl právně zastoupen. Navrhovatel neprokázal ani netvrdil, že je zastoupen advokátem nebo že sám má právnické vzdělání.
Z uvedeného je zřejmé, že v poměrech projednávané věci nebyla splněna zákonem stanovená podmínka povinného zastoupení. Nejvyšší soud proto postupoval podle ustanovení § 241b odst.
2 části věty před středníkem a § 104 odst. 2 věty třetí ve spojení s ustanovením § 243c odst. 3 věta druhá o. s. ř. a dovolací řízení ohledně dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu zastavil (ve smyslu ustanovení § 241b odst. 3 věta třetí o. s. ř.). Ačkoli dovolatel nebyl podle obsahu spisu soudem prvního stupně vyzván k tomu, aby si pro dovolací řízení zástupce z řad advokátů zvolil a aby jeho prostřednictvím též podal řádné dovolání, tato skutečnost nebrání tomu, aby dovolací soud na uvedený nedostatek nyní reagoval zastavením dovolacího řízení.
Je tomu tak proto, že dovolacímu soudu je z jeho rozhodovací činnosti známo, že dovolatel podává mimořádně vysoký počet neurčitých a nesrozumitelných podání, přičemž v těchto řízeních přistupuje též k hojnému využívání opravných prostředků zahrnujících i četná dovolání. Výsledkem tohoto dlouhodobého počínání je pak mj. i to, že si navrhovatel musí být své povinnosti být v dovolacím řízení kvalifikovaně zastoupen vědom, jelikož je mu tato povinnost známa z jiných paralelně probíhajících řízení, v nichž byl mnohokrát k odstranění nedostatku povinného zastoupení pro dovolací řízení bezúspěšně vyzýván (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2752/2010, ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 635/2020, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 245/2023). Uvedený procesní postup dovolacího soudu je též aprobován Ústavním soudem, který ve svém usnesení ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2291/13, ve vztahu k opakovanému poučování stěžovatelů zneužívajících svého práva na přístup k soudu uvedl: „Ústavní soud byl nucen ve věcech takových stěžovatelů opakovaně konstatovat, že v řízení o ústavní stížnosti není ve vztahu k požadavku právního zastoupení poučení nevyhnutelnou podmínkou, jestliže se stěžovateli takového poučení dostalo ve zcela identických případech předchozích.
V takové situaci se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým. Ústavní soud má za to, že obdobnou argumentaci lze použít i na podmínku povinného zastoupení v řízení před Nejvyšším soudem. Pakliže byl stěžovatel v řízení před Nejvyšším soudem v minulosti opakovaně poučován o nutnosti advokátního zastoupení, jeví se další lpění na poučení v konkrétním případě jako neúčelné“ (ve vztahu k navrhovateli srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29.
11. 2022, sp. zn. I. ÚS 3109/22, ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. III. ÚS 383/23, ze dne 28. 4. 2023, sp. zn. III. ÚS 1054/23, ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. III. ÚS 1640/23, či ze dne 5. 9. 2023, sp. zn. I. ÚS 2320/23). Přestože si je dovolací soud vědom toho, že podle ustálené judikatury má před zastavením dovolacího řízení pro nesplnění podmínky právního zastoupení zásadně přednost zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn.
29 NSČR 6/2012, uveřejněné pod číslem 57/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v daném případě k zaplacení soudního poplatku dovolatele nevyzýval, a to pro známé postoje dovolatele, které v obdobných řízeních zaujímá ve vztahu k plnění této povinnosti a opakovaně podává bezúspěšné žádosti o osvobození od soudních poplatků (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1246/2023 či ze dne 9. 8. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1477/2023), aniž by kdy vyměřený soudní poplatek zaplatil. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.