30 Cdo 1719/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců
JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně P.
G., zastoupené JUDr. Pavlem Dostálem, advokátem se sídlem v Českých
Budějovicích, Krajinská 44/10, proti žalovaným 1) P. H., a 2) M. H.,
zastoupeným JUDr. Radimem Pařízkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích,
Žižkova 1, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu
v Českých Budějovicích pod sp. zn. 10 C 371/2011, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. ledna 2013, č. j. 8
Co 2739/2012-85, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. ledna 2013, č. j. 8
Co 2739/2012-85, jakož i rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne
13. června 2012, č. j. 10 C 371/2011-59, se zrušují a věc se vrací Okresnímu
soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 13. června 2012, č. j. 10 C 371/2011-59, zamítl žalobu, kterou se
„žalobkyně domáhala určení, že je výlučnou vlastnicí nemovitostí, a to pozemku
st. parcela KN č. st. 148 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 356 m2, pozemku
pozemková parcela KN, parcela č. 863/1 – trvalý travní porost o výměře 3.833
m2, pozemku pozemková parcela KN, parcela č. 863/2 – zahrada o výměře 1.082 m2,
všech zapsaných na LV č. 242 pro k. ú. K. u D., obec D., okres Č. B., u
Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště České
Budějovice“ (dále též „předmětné nemovitosti“), a dále rozhodl o náhradě
nákladů řízení. V řízení jako předběžnou řešil otázku platnosti darovací
smlouvy ze dne 14. srpna 2002, na základě které tehdejší dárkyně – žalobkyně a
L. D., jež v průběhu prvoinstančního řízení zemřela [kdy podle soudu prvního
stupně „její právní nástupkyní v řízení se stala žalobkyně A), její dcera a
jediná zákonná dědička, o čemž svědčí usnesení zdejšího soudu v dědickém řízení
ze dne 12. 1. 2012, č. j. 16 D 2045/2011-9“], darovaly žalovaným své
spoluvlastnické podíly každá v rozsahu jedné ideální poloviny předmětných
nemovitostí, a to podle verze žaloby do společného jmění obdarovaných, a podle
verze žalované strany do podílového spoluvlastnictví obdarovaných (tj. každému
v rozsahu jedné ideální poloviny nemovitostí). Soud prvního stupně po provedeném dokazování mj. uzavřel, že „Mezi účastníky
bylo nesporné, že uzavřeli předmětnou darovací smlouvu 14. 8. 2002 ohledně
shora zmíněných nemovitostí, bylo také nepochybně zjištěno, že v původním textu
smlouvy, odst. III. na konci, bylo uvedeno, že obdarovaní přijímají dar do
svého společného jmění manželů. To bylo potvrzeno i advokátem JUDr. S., autorem
textu smlouvy, s tím, že takto byla vyjádřena vůle obou darujících. V době, kdy
se originály smluv dostaly k pracovnici katastrálního úřadu Mgr. C., již byla
část textu »přijímají do společného jmění manželů« zakryta bílou páskou. Kdo,
kdy a z jakého důvodu tuto úpravu textu smlouvy provedl, objasněno nebylo.“ S
ohledem na výslechy účastníků, „z nichž ani jeden neměl přesné právní vědomí o
obsahu pojmů »společné jmění manželů« a »podílové spoluvlastnictví«, soud
dospěl k závěru, že „Rozhodující jsou proto projevy vůle účastníků obsažené v
písemné smlouvě, potvrzené i jejich účastnickými výpověďmi, že byla na jedné
straně vůle dárkyň darovat oběma tehdy manželům a na straně druhé vůle obou
manželů dar přijmout. Správně tyto projevy vůle interpretoval i katastrální
úřad, kdy podle nich vložil vlastnické právo podílem každému ze žalovaných,
aniž by se zaobíral obsahem čl. VI. (správně čl. V.) (který byl formulován
takto: „Obdarovaní nabudou nemovitosti do SJM vkladem práva vlastnického do
katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Českých Budějovicích“), jehož
povaha je pouze deklaratorní. Návrh na vklad je v rozporu s tím, jak zněl obsah
smlouvy, když se jí zaobírala příslušná úřednice a s tím, co katastrální úřad
vložil, nápravy jeho event. pochybení se však žalobkyně měla domáhat cestou
správního řízení....Žaloba, kterou se po dlouhé době domáhá určení vlastnického
práva a zpochybňuje tak nastalý stav, je účelová a evidentně souvisí s rozvodem
manželství účastníků a jejich následným majetkovým vypořádáním.“
K odvolání žalobkyně odvolací soud v záhlaví označeným rozsudkem podle § 219 o. s. ř. potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) rozsudek soudu prvního stupně a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud na straně jedné
uzavírá, že „sporná darovací smlouva ze dne 14. 8.
2002 nebyla před podpisem
nijak opravována či upravována, tudíž obsahovala ujednání, že předmětné
pozemkové parcely byly darovány a obdarovanými přijaty do společného jmění
manželů“, na straně druhé ovšem přijímá závěr, že „dárci od počátku hodlali
převést do spoluvlastnictví obdarovaných nemovité věci a obdarovaní předmětný
dar přijali“, přičemž „Právní omyl účastníků, týkající se písemně vyjádřené
formy spoluvlastnictví, nemůže sám o sobě odporovat zákon(u) (§ 39 obč. zákoníku) a nepostihuje jej ani neplatnost z jiného důvodu (například absence
vážnosti projevu vůle - § 37 odst. 1 obč. zákoníku).“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně prostřednictvím svého
advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 o. s. ř. a
dovolací důvod vymezuje tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
výkladu projevu vůle účastníků smlouvy, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustáleného rozhodovací praxe. Žalobkyně vytýká oběma soudům, že si
vyložily projev vůle účastníků v naprostém rozporu s textem darovací smlouvy. Ze samotného textu darovací smlouvy lze mít za nesporné, že dárkyně měly v
úmyslu darovat předmětné nemovitosti obdarovaným do společného jmění manželů
(dále již „SJM“). Z judikatury přitom vyplývá notorieta, že (věc) nelze darovat
do SJM. Žalobkyně žádala po advokátovi předmětné nemovitosti převést do SJM. V
této souvislosti lze uvedenou smlouvu označit rovněž za neplatnou ve smyslu §
49 obč. zák., „když žalobkyně podepsala předmětnou darovací smlouvu v omylu,
vycházejíce ze skutečnosti, že byla advokátem srozuměna s tím, že jinak něž do
SJM nemovitost v případě uzavřeného manželství mezi obdarovanými (žalovanými)
ani nelze darovat.“ V další části dovolání žalobkyně argumentuje ve prospěch
závěru o absolutní neplatnosti předmětné darovací smlouvy a navrhuje, aby
Nejvyšší soud zrušil jak dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, tak i
rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Žalovaní se k podanému dovolání žalobkyně písemně nevyjádřili. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastnicí řízení) v zákonné lhůtě, dospěl k závěru, že dovolání je ve smyslu §
237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se při řešení otázky interpretace
právního úkonu a posouzení platnosti předmětné darovací smlouvy odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 27. ledna 2008, sp. zn. 30 Cdo 1300/2008
(všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti k dispozici
na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz) vyložil a odůvodnil právní
názor, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro ten případ
jsou v zákoně formulována výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto
pochybnosti odstranil výkladem. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve
smlouvě musí být vykládáno nejprve prostředky gramatickými (z hlediska možného
významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné
návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve
struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě
provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání
smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v
rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Nejvyšší soud dále zaujal
právní názor, že interpretace obsahu právního úkonu soudem podle § 35 odst. 2
obč. zák.
nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití
zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu
vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v
souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Je-li
obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem
listiny, na níž je zaznamenán. Jestliže tedy (opětovně citováno z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu)
„sporná darovací smlouva nebyla před podpisem nijak opravována či upravována,
tudíž obsahovala ujednání, že předmětné pozemkového parcely byly darovány a
obdarovanými přijaty do společného jmění“, přičemž podle zjištění soudu prvního
stupně „To bylo potvrzeno i advokátem JUDr. S., autorem textu smlouvy, s tím,
že takto byla vyjádřena vůle obou darujících“, pak nelze jinak, než uzavřít, že
projevy účastníků směřovaly k darování předmětných nemovitostí do SJM
žalovaných, což ovšem bylo v rozporu s § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák., neboť
SJM nemůže tvořit majetek z titulu darování jednomu či oběma manželům. Kromě toho je třeba zdůraznit, že k nabytí dědictví zůstavitelovým dědicem
nedochází jen na základě smrti zůstavitele, neboť právní úprava dědického práva
vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví; předpokládá mimo
jiné, že dědictví po každém zůstaviteli musí být soudem projednáno a
rozhodnuto, že řízení o dědictví se zahajuje i bez návrhu a že v řízení o
dědictví musí být projednán také majetek, který při původním projednání a
rozhodnutí dědictví nebyl znám (nebyl zjištěn). Podle rozhodnutí soudu o
dědictví (§ 175q o. s. ř.) se dědictví nabývá s účinností ke dni smrti
zůstavitele; do uvedené doby je tak možno osobu ucházející se o dědictví
považovat jen za domnělého dědice, který ještě není nositelem práv a povinností
spadajících do dědictví, ale který se jím stane se zpětnou účinností k době
zůstavitelovy smrti až na základě výsledku řízení o dědictví (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. června 2002, sp. zn. 30 Cdo 2174/2001). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 30 Cdo 3368/2010,
vyložil, že ani jediný dědic se nemůže s úspěchem domáhat žalobou podle § 80
písm. c) o. s. ř. určení, že je vlastníkem (spoluvlastníkem) věci náležející do
dědictví, pokud tato věc nebyla předmětem řízení o dědictví a ohledně ní mu
nebylo potvrzeno nabytí dědictví. Nelze tedy obcházet zákonný postup při
projednání dědictví a určovacím výrokem vyhovět žalobě podle § 80 písm. c) o. s. ř. uplatňující, že dědic je vlastníkem věci náležející do dědictví a v
řízení o dědictví dosud neprojednané, neboť touto deklarací soudu by se
legalizovalo nabytí dědictví bez projednání a rozhodnutí příslušného soudu v
řízení o dědictví, což je nepřípustné. Dovoláním napadené rozhodnutí, stejně
jako rozhodnutí soudu prvního stupně, ovšem tyto hmotně právní souvislosti
pomíjí. Protože zde nebyly naplněny podmínky pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu,
dovolací soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 243e
odst. 1 o. s. ř. zrušil.
Jelikož důvody zrušení rozsudku odvolacího soudu platí
i na rozsudek soudu prvního stupně, dovolací soud z téhož důvodu dle § 243e
odst. 2, věty druhé, o. s. ř. zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud i soud prvního stupně
závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g, věta druhá, o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.