30 Cdo 1743/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a
soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci
žalobců a) V. T., b) L. Ž., zastoupených JUDr. Karlem Schusterem, advokátem se
sídlem v Praze, Gorazdova 15, a c) J. P., zastoupené JUDr. Františkem
Vavrochem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, náměstí Přemysla Otakara
II. 123/36, proti žalovaným 1) J. J., a 2) Ing. M. J., zastoupeným JUDr. Jiřím
Lehečkou, advokátem se sídlem ve Strakonicích, 1. máje 1136, o určení
vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 6 C
882/2000, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 15. října 2012, č. j. 6 Co 2667/2007-933, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. října 2012,
č. j. 6 Co 2667/2007-933, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Českých
Budějovicích k dalšímu řízení.
Okresní soud ve Strakonicích (dále již „soud prvního stupně“) (v pořadí
druhým) rozsudkem ze dne 19. září 2007, č.j. 6 C 882/2000-541, zamítl žalobu,
kterou se žalobci domáhali určení, „že vlastníkem pozemkových parcel o výměře
9988 m2, o výměře 2072 m2, o výměře 1360 m2 a o výměře 2417 m2 v Č.,
zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu ve Strakonicích na listu
vlastnictví pro obec a katastrální území Č. (dále též „předmětné nemovitosti“)
byl ke dni své smrti, tj. 1. 4. 2001, V. Ž., a dále rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Po provedeném řízení uzavřel, že „nelze s ohledem na nemožnost zjištění
jednoznačného závěru znaleckého posudku vyvodit, že V. Ž. by dne 20. 10. 2010
(tj. v době uzavření kupní smlouvy, na základě které byly předmětné nemovitosti
prodány žalovaným) jednal v duševní poruše, čímž tedy nedošlo k naplnění ust. §
38/2 obč. zák. tak, aby kupní smlouva uzavíraná toho dne byla neplatná pro
duševní poruchu.“ Z odůvodnění písemného vyhotovení cit. rozsudku také vyplývá,
že soud prvního stupně hodnotil i provedené výslechy svědků. Uvedl např., že
„Svědkyně D., která prováděla ověření podpisu V. Ž. na smlouvě 20. 10. 2000,
potvrdila, že se jí toho dne jevil jako normální, měla pocit, že smlouvu
uzavřel vědomě a svobodně, neboť v průběhu přípravy ověření těchto podpisů se
jmenovaný s J. J. a J. K. bavili o prodeji nemovitostí podle kupní smlouvy.“
Při rozhodování též přihlédl i k výpovědi svědkyně „K., tedy poštovní
doručovatelky, která byla poslední roky života Ž. s ním v kontaktu, doručovala
mu pravidelně korespondenci s tím, že jmenovaný podepisoval vše, jak měl,
přičemž si vzpomněla i na to, že před smrtí mu byla poukázána částka 150.000,-
Kč ohledně níž se ho ptala, jakým způsobem jí chce doručit a on na to
odpověděl, že jí nemůže přijmout, neboť mu to dcera zakázala.“ Soud prvního
stupně s ohledem na žalobní tvrzení dále posuzoval, „zda na straně žalovaných
byl úmysl prodat (zřejmě míněno koupit) předmětné nemovitosti za cenu nepoměrně
nižší, než byla jejich obecná cena.“ Dospěl k závěru (zejména s přihlédnutím ke
zpracovanému znaleckému posudku ohledně zjištění obecné ceny posuzovaných
nemovitostí), že zůstavitel V. Ž. „prodal předmětné nemovitosti žalovaným za
cenu 150.000,- Kč, ačkoliv jejich cena byla alespoň dvojnásobně vyšší.“ Za této
situace se soud dále zabýval otázkou, zda uvedené jednání nekoliduje s dobrými
mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. a nezakládá neplatnost předmětné kupní
smlouvy ve smyslu § 39 obč. zák. Na tuto otázku si soud prvního stupně
odpověděl negativně, neboť z dokazování nebylo možno vyvodit, že by žalovaní
hodlali uzavřít kupní smlouvu s úmyslem, aby byla v neprospěch zůstavitele, a
že by v tomto směru využili jeho nezkušenosti nebo rozumové slabosti. Konečně
soud prvního stupně neshledal uvedenou smlouvu absolutně neplatnou ani ve
smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. ze žalobci tvrzeného důvodu, že je neurčitá,
neboť čtyři v ní uvedené pozemky nejsou označeny stavbami či trvalými porosty,
ačkoliv jejich existence na nich je nesporná. V tomto směru nalézací soud
konstatoval, že tyto pozemky byly ve smlouvě označeny v souladu s platným
katastrálním zákonem (parcelními čísly a výměrami), a proto žalobci namítanou
neplatnost smlouvy pro její neurčitost podle § 37 odst. 1 obč. zák. nebylo
možno dovodit. K odvolání žalobců Krajský soud v Českých Budějovicích (dále již
„odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. července 2009, č.j.
6 Co 2667/2007-748,
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že předmětnou určovací žalobu zamítl
a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. K dovolání žalovaných proti tomuto rozsudku Nejvyšší soud (dále též
„dovolací soud“) zrušil rozsudkem ze dne 19. května 2011, č. j. 30 Cdo
5226/2009-781, rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení, přičemž v odůvodnění (písemného vyhotovení) svého rozhodnutí
mj. uvedl:
„Znalecký posudek ústavu je zpracován na 38 stranách, z toho výpis ze
spisového materiálu (část I.) je obsažen na str. 2 až 17 a výpis ze
zdravotnické dokumentace (část II.) je obsažen na str. 17 až 29. Souhrn posudku
(v rámci čl. III.) pak zaplňuje str. 30 až 34, když teprve od str. 33 (od
posledního odstavce) až po str. 36 jsou obsaženy dílčí hodnotící závěry Ústavu,
které jsou posléze sumarizovány ve znaleckém závěru jako „Odpovědi na položené
otázky“ (v rámci čl. IV.) na str. 37 až 38. V posudku (na str. 35 v posledním odstavci a dále na str. 36) je
uvedeno (poznámka: tučně zvýrazněný text provedl Nejvyšší soud), že „V. Železný
učinil podpis kupní smlouvy ve svých 81 letech, tři dny po návratu z nemocnice,
kde byl hospitalizován pro závažné celkové infekční onemocnění. Prokazatelně v
úvodu hospitalizace vlivem tohoto onemocnění trpěl desorientací a poruchou
kognitivních funkcí charakteru deliria (při vysoké teplotě a septikémii). V
této době trpěl těžkou ischemickou chorobou s fibrilací síní, závažnou srdeční
vadou a chronickou srdeční nedostatečností. Dále trpěl povšechnou
aterosklerosou, tedy i aterosklerosou mozkových cév. Z dalších chronických
nemocí trpěl diabetem, chronickou bronchopulmonální nemocí a anemií. Tato
celková chronická závažná onemocnění vedla po necelém půl roku po podpisu
smlouvy ke smrti V. Ž. Je tedy zřejmé, že tato onemocnění musela mít výrazný
vliv na celkovou funkční schopnost posuzovaného. Prodělaný deliratní stav v
úvodu hospitalizace je jistým a nepochybným důkazem hraniční kompensace jeho
duševních schopností. I když byl v tělesně relativně stabilizovaném stavu (po
odeznění akutní infekční komplikace) propuštěn z nemocničního léčení,
nepochybně přetrvávala u posuzovaného psychická astenie a fragilita. Mírná kognitivní porucha, kterou v té době trpěl, může předcházet,
doprovázet nebo následovat širokou škálu infekčních a somatických poruch a to
jak mozkových tak systémových. Přímý neurologický průkaz mozkového postižení
nemusí být nutně přítomen. Přesto bývá zřejmá tíseň a narušení obvyklých
aktivit. Je-li spojena tato porucha se somatickou poruchou, ze které se pacient
uzdravuje, netrvá více než několik týdnů. Tato navozená organicky podmíněná
porucha osobnosti je charakteristická významnou změnou obvyklého vzorce chování
u premorbidní osobnosti. Změna se týká především projevů emocí, potřeb a
impulsů. Kognitivní funkce jsou narušeny většinou nebo výhradně v oblasti
plánování vlastní činnosti a ancitipace jejich pravděpodobných osobních nebo
sociálních důsledků. V. Ž. prokazatelně dlouhodobě usiloval o prodej nemovitostí, ovšem za
určitých podmínek.
Jak vyplývá ze spisu, měl reálnou představu o hodnotě
pozemků (viz pověření firmy BUSSMARC-OLIVER z r. 1996), dále si byl zřetelně
vědom své insuficience zejména ve styku s úřady (ve spisu je opakovaně obsažen
údaj, že se při jednáních neprokazuje občanským průkazem, a to již od r. 1995,
kdy musela být jeho totožnost potvrzena pracovnicí soudu, dále se neprokázal
občanským průkazem ani při jedné z hospitalizací ve strakonické nemocnici). Proto úřední jednání přenechával na své dceři pí T., kterou také zplnomocnil k
zastupování ve věci prodeje pozemků. Dokonce na ni, i když nepravomocně z
tohoto důvodu pozemky převedl. Již záhy po podpisu předmětné kupní smlouvy se
vrátil k těmto svým původním záměrům. Je tedy zřejmé, že podpis kupní smlouvy za daných okolností vybočuje z
jeho dlouhodobých postojů, které předcházely i následovaly po podpisu. Pozemky
prodal narychlo, po propuštění z nemocnice, bez vědomí dcery, za její
nepřítomnosti, za cenu podstatně menší než původně zamýšlel.“
Na základě těchto dílčích závěrů Psychiatrická léčebna v Bohnicích
učinila (v rámci čl. „IV. Odpovědi na položené otázky“) následující odborné
závěry:
„V. Ž. trpěl dne 20. 10. 2000 mírnou kognitivní poruchou a organickou
poruchou osobnosti, které vznikly v důsledku předcházejícího septického
infekčního onemocnění komplikovaného deliriem a dalšími závažnými život
ohrožujícími chronickými chorobami, pro které byl ve dnech 4. 10. 2000 - 17. 10. 2000 hospitalizovaný na interním oddělení nemocnice ve Strakonicích. Jednalo se o duševní poruchy přechodné vzniklé v důsledku této závažné celkové
dekompensace stavu pacienta. V. Ž. nebyl v důsledku výše uvedených duševních poruch schopen
dohlédnout důsledky svého jednání a toto jednání ovládnout a to z těchto důvodů:
V. Ž. trpěl v uvedený den mírnou kognitivní poruchou a organickou
poruchou osobnosti. Z forensně psychiatrického hlediska nelze způsobilost či
nezpůsobilost činit právní úkony odvíjet pouze a úzce od tíže kognitivní
poruchy, ale je třeba ji hodnotit v širších souvislostech zejména s ohledem na
celkový tělesný stav, věk, sociální postavení a další okolnosti právního úkonu. Znalci mají za prokázané, že V. Ž. dlouhodobě před i po podpisu kupní smlouvy
zastával jasné a zřetelné stanovisko k tomu prodeji. Samotný podpis kupní
smlouvy a jeho důsledky jsou s dlouhodobým vývojem vůle V. Ž. zřetelně v
nesouladu. To jasně dokládá, že tento právní úkon byl v rozporu s vůlí a přáním
posuzovaného a byl učiněn v duševní poruše. Je prokázáno, že chronicky nemocný člověk po závažné dekompenzaci stavu
snadno vyhoví přání okolí, je zvýšeně sugestibilní a snadno změní své přirozené
cítění a nechá se ovlivnit ve svém rozhodování. Ovládací schopnost takto
nemocného člověka je hrubě narušena. Z forensně psychiatrického hlediska je v případě posuzovaného
nejpodstatnější neschopnost dohlédnout důsledky svého jednání.“
Jedním ze zpracovatelů posudku, který byl Ústavem pověřen k ústnímu
stvrzení posudku, byl MUDr. R. K., jenž při odvolacím jednání konaném dne 23. července 2009 (viz protokol o jednání před odvolacím soudem ze dne 23. července
2009 na č.l.
735-737) k posudku a na položené otázky (při odvolacím jednání
konaném uvedeného dne) mj. uvedl [odpověděl (poznámka: tučně zvýrazněný text
provedl Nejvyšší soud)]:
„...vzhledem k tomu, že již nelze provést vyšetření posuzovaného(,) tak
musí být vycházeno z jeho chování. Pokud jde o námitku, že posuzovaný změnil
svůj postoj k prodeji nemovitosti, tak samozřejmě toto nelze vyloučit, ovšem ve
spise žádný náznak opaku jeho postoje nebyl nalezen... K otázce, zda nemohlo dojít k zásadní změně postoje posuzovaného k
prodeji...toto také nelze vyloučit, ovšem v žádném případě toto neodpovídá
vývoji trendům, jak se posuzovaný choval... K dotazu...v jakém období trpěl posuzovaný duševní poruchou, uvádí
znalec, že již ve znaleckém posudku je poukazováno, že v souvislosti s
onemocněním, pro které byl hospitalizován(,) trpěl posuzovaný i velmi závažným
psychiatrickým onemocněním a to odeznění trvá do několika týdnů(;) vzhledem k
tomu, že není možno (posuzovaného) vyšetřit, dovozuje znalec, že příznaky
duševní poruchy odezněly týden po propuštění z nemocnice... K dotazu na základě čeho znalci dospěli k závěru, že posuzovaný trpěl
duševní poruchou, uvádí znalec, že na základě zdravotní dokumentace, když
poukazuje na to, že neměli k dispozici ani zdravotní dokumentaci v takovém
rozsahu jako předchozí znalci, když část se ztratila, ale z této dokumentace je
dostatečně prokázáno, že...v nemocnici prodělal delirium, stav zmatenosti,
nebylo vůbec předchozími znalci třeba poukazováno na to, že nebyl schopen ani
spolupracovat při sonografickém vyšetření... Ve spise (je) dostatečně dokumentováno, že posuzovaný jednal o prodeji
rybníka, dostatečně také z toho spisu vyplývá, že formální úřední věci
ponechával posuzovaná na své dceři, uvědomoval si svou nedostatečnost v jednání
s úřady, z obsahu spisu vyplývá, že ani při výslechu neměl např. občanský
průkaz, pro svou neschopnost byl zbaven opatrovnictví své duševně nemocné
dcery, zřejmě neměl vysoký inteligenční kvocient a z obsahu spisu vyplývá, že v
těchto situacích se nedovedl orientovat a pak náhle tři dny po propuštění z
nemocnice se k takovému úkonu chystal. Dle mého názoru toto je logické
vysvětlení psychických projevů posuzovaného... Zda (posuzovaný) trpěl demencí i po učinění tohoto právního úkonu nelze
zodpovědět z toho důvodu, že nebyl pitván.“
Jak již bylo shora uvedeno, odvolací soud založil své rozhodnutí na
skutkových zjištěních, která učinil z jím provedené důkazu - posudku znaleckého
ústavu. Z odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním napadeného rozsudku je
přitom zřejmé, že odvolací soud (v zásadě) převzal Ústavem vpředu citované
závěry, aniž by při rozhodování přihlédl k dalším okolnostem a (především) aniž
by se důsledně zaměřil na obsahovou stránku Ústavem přijatých závěrů z hlediska
toho, z jakých zjištění tyto odborné závěry vycházely a jak byly Ústavem v
posudku (z)formulovány. Závěry znaleckého posudku především musejí mít oporu v
podkladových materiálech.
Soud jistěže nezkoumá a nezabývá se vlastním odborným
posouzením předmětu znalecké verifikace, ale zpracovaný posudek podrobuje
(důslednému) hodnocení z hlediska toho, zda má podklad v obsahu nálezu (dílčích
zjištěních), zda přihlíží ke všem významným skutečnostem, zda je souladný či
naopak je v rozporu s výsledky ostatních důkazů, zda je postaven na zásadách
logického myšlení. Z obsahu posudku Ústavu je zřejmé, že zpracovatelé měli k dispozici
právně významné informace vypovídající o zdravotním stavu zůstavitele v době
jeho přijetí na interní oddělení strakonické nemocnice dne 4. října 2000, avšak
odborné závěry, které posléze činili k inkriminovanému datu 20. října 2000
(den, kdy zůstavitel s žalovanými uzavřel předmětnou kupní smlouvu), tj. tři
dny po propuštění zůstavitele z nemocnice, v zásadě - jak je zřejmé z
citovaného textu a v něm (tučným písmem) zvýrazněných pasáží - vycházejí z
předpokladu (presumpce), pravděpodobnosti popsaných dvou duševních poruch,
jimiž měl být zůstavitel v inkriminovaný den stižen, než z relevantního popisu
podkladů a skutečností, z nichž by bylo možno nikoliv předpokládat, dovozovat,
resp. presumovat duševní poruchu, nýbrž konstatovat (učinit jednoznačný odborný
závěr), že předmětný podkladový materiál, konkrétní (v posudku uvedené)
skutečnosti, zcela jasně a nezvratně prokazují, že zůstavitel dne 20. října
2000, v době, kdy uzavíral předmětnou kupní smlouvu, byl stižen uvedenou
duševní poruchou. Jak dílčí závěry Ústavu v posudku (na str. 35 až 36) –
vycházeje z obsahu formulovaného textu - tak i přijaté odborné závěry či
výslech (jednoho ze zpracovatelů posudku) MUDr. R. K., v podstatě oscilují
kolem předpokladu, resp. pravděpodobnosti zdravotního stavu zůstavitele dne 20. října 2000 (arg.: „Prokazatelně v úvodu hospitalizace...trpěl desorientací a
poruchou kognitivních funkcí charakteru deliria....tato onemocnění musela mít
výrazný vliv na celkovou funkční schopnost posuzovaného...nepochybně
přetrvávala u posuzovaného psychická astenie a fragilita“, „podpis kupní
smlouvy...vybočuje z jeho dlouhodobých postojů...“, „je prokázáno, že chronicky
nemocný člověk po závažné dekompenzaci snadno vyhoví okolí...“, „nelze
vyloučit“, „toto také nelze vyloučit“, „vzhledem k tomu, že není možno
(posuzovaného) vyšetřit, dovozuje znalec, že příznaky duševní poruchy odezněly
týden po propuštění z nemocnice“, „toto je logické vysvětlení psychických
projevů posuzovaného“). Tento závěr přitom Ústav dovodil i z konstatování, že
„Samotný podpis kupní smlouvy a jeho důsledky jsou dlouhodobým vývojem vůle V. Ž. zřetelně v nesouladu. To jasně dokládá, že tento právní úkon byl v rozporu s
vůlí a přáním posuzovaného a byl učiněn v duševní poruše.“). Tedy opět z
presumpce duševní poruchy, zde založené na konfrontaci toho, čeho chtěl
zůstavitel dříve dosáhnout (co chtěl realizovat) a toho, co ve skutečnosti
předmětným sepisem (uzavřením) předmětné kupní smlouvy učinil (realizoval). Nelze pak ponechat bez povšimnutí, že ač Ústav věnoval převážnou část svého
posudku popisu okolností a mj.
též opisu výpovědí svědků, při hodnocení
zdravotního stavu zůstavitele zcela ponechal stranou např. výpovědi svědkyň D. (která prováděla ověření podpisu zůstavitele v den uzavření kupní smlouvy) či
např. svědkyně K. (poštovní doručovatelky, která byla v inkriminovaném období v
kontaktu se zůstavitelem), tedy svědkyň, které se zcela konkrétně a jasně
vyjadřovaly k chování zůstavitele v předmětném období. I tato absence jde na
vrub přesvědčivosti zmíněného posudku…
Tím, že odvolací soud své meritorní rozhodnutí založil na zjištěních
učiněných výhradně ze znaleckého posudku Ústavu (de facto na mechanickém
převzetí ústavem přijatých závěrů), který je nepřesvědčivý z důvodu, že stižení
zůstavitele duševní poruchami bylo vzhledem k jeho zdravotnímu stavu při jeho
hospitalizaci dne 4. října 2000 Ústavem (v zásadě) předpokládáno, a ponechal
předmětem hodnocení další důkazní prostředky, z nichž soud prvního stupně činil
skutková zjištění, případně v odůvodnění svého rozsudku přesvědčivým způsobem
nevyložil, proč tyto důkazy nebyly v odvolacím řízení zopakovány ve smyslu §
213 odst. 2 o. s. ř., jsou výsledky takto odvolacím soudem provedené důkazní
verifikace postiženy vadným (nelogickým) postupem. Dovolatelům se tedy v tomto
směru podařilo jimi uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. osvědčit.“
Odvolací soud po zopakování důkazů vydal dne 15. října 2012 pod č. j. 6
Co 2667/2007-933, v záhlaví citovaný rozsudek, jímž opět změnil rozsudek soudu
prvního stupně, podané určovací žalobě vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů
řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud při rozhodování přihlédl i k „k
doplňku ústavního revizního znaleckého posudku“, z nějž zjistil, že „duševní
porucha, kterou pan Ž. v době podpisu trpěl, se nemusí okolí postiženému při
běžném kontaktu nějak projevovat a postižený se svému okolí skutečně může jevit
přiměřeným. Takto se mohl jevit jak paní D., tak i poštovní doručovatelce paní
K. při občasných kontaktech s panem Ž. v inkriminovaném období. Ani vyjádření
ošetřujícího lékaře MUDr. N., že chování pana Ž. bylo úměrné jeho nemocem a
komunikace odpovídala jeho věku, psychickým schopnostem a zdravotnímu stavu,
nelze interpretovat tak, že netrpěl duševní chorobou. MUDr. N. opakovaně ve své
zdravotnické dokumentaci uvádí, že pan Ž. trpěl aterosklerózou a vaskulární
encefalopatií, avšak MUDr. N. není jako praktický lékař erudován v odbornosti
psychiatrie a není v jeho kompetenci posuzovat detailně psychický stav
pacientů.“ V odůvodnění rozsudku odvolací soud dále uvádí, že „Znalci
vycházejíc ze skutkových zjištění odvolacího soudu shora dospěli k závěru, že
původní ani nová svědectví nejsou v rozporu s jejich závěry. Rovněž odmítají
závěr o duševní poruše u pana Ž. učiněným na základě pravděpodobnosti…Znalci se
zabývali oblastmi psychiky posuzovaného, kterými se znalecké posudky z oboru
psychiatrie musí zabývat a běžně zabývají. Jedná se zejména o motivaci jednání,
strukturu osobnosti posuzovaného a dlouhodobé směřování vůle posuzovaného. Znalci na svých názorech setrvávají.
Nenašli ve zdravotnické dokumentaci žádný
doklad, že posuzovaný domyslel důsledky svého jednání - podpisu kupní smlouvy. Naopak se tento právní úkon vymyká jeho dlouhodobým postojům a způsobům řešení
takto závažných situací, kdy se zpravidla obracel na pomoc svého okolí. Znalci
vycházeli při posuzování zdravotního stavu jmenovaného z dlouholetých
klinických medicínských zkušeností, které vycházejí z praxe a studia odborné
literatury a jsou tedy schopni uvést znalecké závěry i v situacích, kdy
přítomnost či nepřítomnost duševní poruchy není explicitně stanovena.“ Odvolací
soud poté uzavřel, že „Doplňkem ústavního znaleckého posudku psychiatrické
léčebny Bohnice, bylo zjištěno, že jmenovaný trpěl mírnou kognitivní poruchou a
organickou poruchou osobnosti. Uzavření kupní smlouvy – právní úkon byl v
rozporu s vůlí a přáním posuzovaného a byl učiněn v duševní poruše. Z doplňku
znaleckého revizního posudku bylo zjištěno, že V. Ž. nebyl schopen dne 20. 10. 2000 činit závažné právní úkony, a to z důvodu poruchy.“
Podle odvolacího soudu byly v daném případě splněny podmínky pro
aplikaci § 38 odst. 2 obč. zák., neboť „Uzavření kupní smlouvy – právní úkon
byl v rozporu s vůlí a přáním posuzovaného a byl učiněn v duševní poruše. Přestože kupní smlouvu uzavřel 20. 10. 2000, dne 1. 11. 2000 udělil plnou moc
pro žalobkyni V. T., kterou podepsal, jakož i podání na katastrální úřad z
téhož data a rovněž tak darovací smlouvu. Je zjevné, že V. Ž. měl úmysl
předmětné nemovitosti prodat a chtěl, aby byla účastna na jednání o kupní
smlouvě i dcera V. T. To, že předmětné listiny nepsal, ale pouze podepsal, na
celé situaci nic nemění. Proto po zvážení všech shora uvedených skutečností
odvolací soud dospívá k závěru, že kupní smlouva ze dne 20. 10. 2000 je
absolutně neplatná podle § 38 odst. 2 obč. zák., neboť ji V. Ž. uzavřel v
duševní poruše, která jej činila k tomuto právnímu úkonu neschopným, a to i
když nebyl zbaven způsobilosti k právním úkonům. Znalci vypracovali znalecký
posudek na základě důkladného znaleckého zkoumání, opatřili si podklady, které
byly potřebné k tomu, aby mohli učinit odborné závěry, a posudek je věrohodný a
vyplývá z něho i způsob vyvozování závěrů znalci. Znalci se vypořádali se
znaleckým úkolem tak, jak byl odvolacím soudem zadán. Na základě ústavního
znaleckého posudku včetně jeho doplňku v kontextu s dalšími důkazy, které byly
ve věci provedeny (výslechy svědků) dovolují odvolacímu soudu učinit spolehlivý
závěr o tom, že V. Ž. trpěl takovou duševní poruchou, v důsledku které nebyl
schopen právního úkonu - uzavření kupní smlouvy ze dne 20. 10. 2000 učinit.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále již
„dovolatelé“) prostřednictvím svého advokáta velmi obšírné dovolání, jehož
přípustnost dovozují z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňují v něm
dovolací důvody ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., které
v dovolání podrobně rozvádějí. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., dále jen „o. s. ř.“) a konstatuje, že podané dovolání dovolatelů
je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné a je i (jak bude
vyloženo níže) důvodné. Nejvyšší soud přistoupil k vydání předchozího kasačního rozhodnutí z
důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo postaveno na zjištěních učiněných
ze znaleckého posudku Ústavu (de facto na mechanickém převzetí Ústavem
přijatých závěrů), který je nepřesvědčivý z důvodu, že stižení zůstavitele
duševní poruchou bylo vzhledem k jeho zdravotnímu stavu při jeho hospitalizaci
dne 4. října 2000 Ústavem (v zásadě) předpokládáno. Tento skutkový stav se
nezměnil ani poté, co Ústav zpracoval dne 13. srpna 2012 „Doplněk k ústavnímu
reviznímu znaleckému posudku“, z nějž odvolací soud ve shora uvedeném směru
učinil pro rozhodnutí zásadně významná skutková zjištění. Tento „doplněk“ je
svým obsahem jakousi „obhajobou“ Ústavem již učiněného závěru o duševní poruše
posuzované v inkriminovaný den uzavření kupní smlouvy, aniž by takto opětovně
zdůrazněný odborný závěr měl (v posudku, resp. jeho „doplňku“) dohledatelnou
věcnou a logickou spojitost se skutkovými zjištěními (ve vazbě na záznamy ve
zdravotní dokumentaci posuzovaného či na jiné právně relevantní informace). Nic
takového ovšem ve zmíněném „doplňku“ dohledat nelze, přičemž sama Ústavem
tvrzená okolnost, že „Nenašli jsme žádný doklad, že posuzovaný domyslel
důsledky svého jednání-podpisu kupních smluv. Naopak se tento právní úkon
vymyká jeho dlouhodobým postojům a způsobům řešení takto závažných
rozhodovacích situací, kdy se zpravidla obracel na pomoc svého okolí“,
pochopitelně ještě více dodává na nepřesvědčivosti tohoto odborného posouzení. Lze tedy uzavřít, že pokud odvolací soud v rámci hodnocení důkazů ve
smyslu § 132 o. s. ř. primárně vycházel (učinil z něj pro rozhodnutí zásadně
významná skutková zjištění) ze znaleckého posudku (včetně jeho „doplňku“)
Ústavu, který zatěžoval (ve vztahu k učiněnému odbornému závěru o duševní
poruše posuzovaného) zmíněný skutkový deficit, dovolatelům se tak podařilo
osvědčit jimi uplatněný dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., který míří na pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci. Toto
pochybení spočívá v tom, že skutková zjištění a z nich vyplývající skutkový
závěr, jenž byl podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, jsou vadná. Skutkové
zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů
soudem neodpovídá ustanovení § 132 o. s. ř., protože a) soud vzal v úvahu
skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly,
resp.
ani jinak nevyšly za řízení najevo, b) soud pominul rozhodné skutečnosti,
které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, c) v
hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo
které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti,
event. věrohodnosti je logický rozpor nebo d) jestliže výsledek hodnocení
důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení
§ 133 až 135 o. s. ř.. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v
podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro skutkový
závěr o věci a tím i pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i
procesního) práva (obdobně srovnej Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání, Praha, C.H. Beck, 2006, str. 1268). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. února 2012, sp. zn. 30 Cdo
1560/2011 (publikovaném v časopise Soudní rozhledy č. 7-8/2012) vyložil a
odůvodnil právní názor, že pokud výčet okolností tvořících skutkový nález (z
nějž znalec vycházel při zpracování posudku stran zjištění duševní poruchy
jednající osoby) pro plytkost popisu informací nevytváří skutkovou oporu v
konkrétně přijatém posudku (odborných odpovědí na soudem zformulované otázky),
neboť přijatý posudek duševní poruchu jednající osoby (z důvodu, že není
konkrétně a logicky spjat se skutkovým nálezem) spíše předpokládá, než
zjišťuje, nelze na podkladě takového znaleckého posudku přistoupit k aplikaci §
38 odst. 2 obč. zák. Jestliže v posuzovaném případě Ústavem přijaté závěry v posudku nemají
oporu ve skutkovém nálezu, neboť ten se sestává z výčtu okolností, jež z
věcného a logického hlediska nemohly tvořit podklad pro jejich odborné
posouzení (posuzováno výhradně z hlediska určitosti, srozumitelnosti,
přesvědčivosti podaného odborného textu za užití logických metod při jeho
interpretaci), je nasnadě, že předpoklady pro aplikaci § 38 odst. 2 obč. zák. na takto odvolacím soudem zjištěný skutkový stav věci splněny nebyly. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu tedy není správný. Nejvyšší soud jej proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil
a podle § 243b odst. 3 věty první téhož procesního předpisu jej vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.). V dalším řízení bude (odvolací) soud vázán právním názorem dovolacího
soudu (§ 243d odst. 1 věta za středníkem o. s. ř.); v novém rozhodnutí o věci
rozhodne odvolací soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího
řízení, ale znovu také o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.