USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové, v právní věci žalobce J. Z., zastoupeného Mgr. Alenou Kuhnovou, advokátkou, se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí 737/3, proti žalované České republice - Ministerstvu dopravy, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 C 51/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 3. 2024, č. j. 26 Co 25/2024-560, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 11. 2023, č. j. 7 C 51/2015-519, rozhodl, že žaloba, kterou se žalobce domáhal zaplacení 85 722 Kč, se zamítá (výrok I), žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a České republice se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
2. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), s odkazem na znění § 150 o. s. ř. „žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení“ (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a konečně vyslovil, že „Česká republika nemá právo na náhradu nákladů v odvolacím řízení“ (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
3. Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady škody původně ve výši 1 029 700 Kč, která mu měla vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí Magistrátu města Hradec Králové ze dne 7. 8. 2008, č. j. P/1558/2008/OS1/Šir a P/1/559/2008/OS1/Šir, ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu Královéhradeckého kraje č. j. 16161/DS/2008/GI, ze dne 10. 10. 2008, jimiž byl uznán vinným z přestupku a byl mu uložen, mimo jiné, trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 6 měsíců (dále jen „ZŘMV“), který žalobce vykonal v období od 13. 10. 2008 do 13. 4. 2009. Tato rozhodnutí dodatečně zrušil pro nezákonnost Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. 51 A 6/2010. Předmětem kompenzačního řízení v jeho poslední fázi zůstal nárok na náhradu škody opírající se o tvrzení, že v důsledku nemožnosti řídit motorová vozidla nemohl žalobce podnikat a uplatňoval proto nárok na ušlý zisk z podnikání za dobu od 14. 4. 2009 do 7. 7. 2010 v celkové výši 85 722 Kč (za dobu od 14. 4. 2009 do 31. 3. 2010 měsíčně 6 295 Kč, za dobu od 1. 4. 2010 do 7. 7. 2010 měsíčně 4 000 Kč). Soudy obou stupňů rozhodovaly poté, co ve věci opakovaně rozhodoval též Nejvyšší soud, naposledy pak (v rozsahu, který i nyní zůstal předmětem řízení) rozsudkem ze dne 31. 7. 2023, č. j. 30 Cdo 2203/2023-485 [dále jen „kasační rozsudek Nejvyššího soudu], kterým dovolání žalobce odmítl, kdežto k dovolání žalované tehdy napadený rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním i rozsudek soudu prvního stupně v potřebném rozsahu zrušil a věc jim vrátil k dalšímu řízení. Ústavní stížnost podaná žalobcem proti kasačnímu rozsudku Nejvyššího soudu byla jako nepřípustná odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. II. ÚS 2955/2023. Odvolací soud shodně jako soud prvního stupně, po doplnění dokazování, dospěl nyní k podrobně odůvodněnému závěru, že není dána příčinná souvislost mezi požadovanou škodou a nezákonným rozhodnutím správního orgánu o přestupku.
4. Rozsudek odvolacího soudu žalobce prostřednictvím své zástupkyně napadl dovoláním, které posléze ještě sám navazujícími podáními doplnil. Dovolání (a jeho doplnění), které směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho výroku o věci samé (výrok I) Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Nejvyšší soud odkazuje na odstavce 17 až 21 předchozího kasačního rozsudku, kde žalobci (rovněž zastoupenému týmž advokátem) vytkl, že již tehdy podané dovolání neobsahovalo předepsané obsahové náležitosti a bylo neprojednatelné. To (s výhradou dále uvedenou) vesměs platí i pro nyní podané dovolání, které (opět) neobsahuje obligatorní obsahové náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť v dovolání nebylo /zejména ve vztahu ke zpochybňované příčinné souvislosti/ vymezeno, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání. V posuzovaném dovolání není žádný důvod přípustnosti dovolání explicitně vymezen (žalobce neoznačuje žádný důvod přípustnosti dovolání, jak jsou taxativně vypočteny v § 237 o. s. ř.).
6. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje ani pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
7. Nejvyššímu soudu přitom nepřísluší, aby na úkor procesních práv ostatních účastníků řízení vlastním aktivismem nepřípustně extrahoval z obecného textu neúplného, a proto i neprojednatelného dovolání právní otázky, jež by (snad) mohly být předmětem jeho posouzení nebo – jako v projednávané věci - za dovolatele domýšlel, jaký ze zákonem nabízených důvodů přípustnosti dovolání chtěl v konkrétní věci uplatnit, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž nedostatečnou procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Nejvyšší soud se zřetelem k výše řečenému nemohl podané dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. v zásadě věcně projednat (a prověřit správnost jím uplatněné argumentace), neboť vady, jímž bylo zatíženo, a které brání jeho meritornímu přezkoumání, nebyly v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).
8. Z dovolání žalobce lze však (jen implicitně) vysledovat, že je jím odvolacímu soudu vytýkáno, že v rozporu s předchozím kasačním rozsudkem Nejvyššího soudu se podrobněji nezabýval charakterem tzv. blokace vydání řidičského oprávnění správním orgánem a ani tím, zda bránila vydání řidičského oprávnění. Tím by byl naplněn důvod přípustnosti dovolání spočívající v tom, že se měl odvolací soud odchýlit od judikatury dovolacího soudu (§ 237 o. s. ř.). Tento dovolací důvod však není v poměrech projednávané věci evidentně naplněn.
9. Obecně platí, že /v této věci podaným dovoláním zpochybňovaná/ otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Zpochybňované závěry odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti (vztahu mezi škodnou událostí a tvrzenou majetkovou újmou) nejsou výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů; nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový. Brojí-li žalobce proti těmto (skutkovým) závěrům odvolacího soudu, uplatňuje tím nezpůsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.).
10. Lze zopakovat, že ze skutkového stavu, který byl učiněn (či přesněji spíše upřesněn) na základě doplnění dokazování zejména v odvolacím řízení, a který byl odvolacím soudem také v odůvodnění napadeného rozsudku přehledně a instruktivně popsán [v odstavcích 15 a následujících], vyplynulo, že nezákonně uložený trest zákazu řízení motorových vozidel (dále jen „ZŘMV“) měl uplynout 13. 4. 2009, dne 14. 4. 2009 si mohl žalobce požádat o vrácení řidičského oprávnění, podle výsledků dokazování v jiných věcech odlišných účastníků správní orgán o vrácení rozhodoval vždy promptně během téhož dne, dne 7.
7. 2010 (a nikoliv 9. 6. 2010, jak nesprávně uváděl správní orgán, z jehož závěrů proto nepřesně vycházely i soudy v předchozí fázi řízení) nabyl právní moci rozsudek správního soudu, jímž byla nezákonná rozhodnutí z přestupkového řízení zrušena, žalobce sám požádal o vrácení řidičského oprávnění (až) 15. 6. 2010, v souladu se zavedenou praxí mu tentýž den bylo vyhověno a byl mu vydán tzv. náhradní doklad s evidenčním číslem AQ 609517, který opravňoval žalobce k řízení motorových vozidel (a dosahování odpovídajícího zisku).
Řádný řidičský průkaz byl pod č. EE 946830 vyhotoven a dodán na úřad k vyzvednutí dne 23. 6. 2010, žalobce ho převzal dne 15. 7. 2010.
11. Z uvedených skutkových zjištění (z nichž je v zásadě povinen Nejvyšší soud vycházet, srov. § 241a odst. 1 věta prvá o. s. ř.) se podává, že žalobce v době, kdy mu ještě nebyl znám výsledek řízení před správním soudem měl podat písemnou žádost o vrácení řidičského oprávnění a mohl tak učinit již 14. 4. 2009, poté, co pominuly účinky rozhodnutí ukládajícího trest ZŘMV (v podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na odstavec 38 svého předchozího kasačního rozsudku, kde se danou materií podrobně zabýval). Zbývá dodat, že žalobci byl vydán (vrácen) řidičský průkaz, resp. náhradní doklad již 15. 6. 2010, tudíž je z časového hlediska při posuzování nezbytné kauzality bez významu, že (až) 7. 7. 2010 nabyl právní moci rozsudek správního soudu rušící předchozí pravomocná rozhodnutí o přestupku.
12. Ve vztahu k námitce, že se odvolací soud a spolu s ním i soud prvního stupně dostatečně nezabývaly otázkou tzv. „blokace“, je možno odkázat na odpovídající a rovněž přesvědčivě odůvodněné závěry odvolacího soudu, podle nichž správní orgán sice vedl u žalobce „interní administrativní záznam o blokaci“ řidičského oprávnění (nejméně až do 9. 6. 2010), nešlo přitom o žádné rozhodnutí, nýbrž o pouhou poznámku v evidenci řidičů. Z hlediska zkoumané příčinné souvislosti tato skutečnost nebyla určujícím důvodem, pro který nemohl žalobce o vrácení řidičského oprávnění kdykoliv po 14.
4. 2009 požádat, k přetržení příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a škodou v podobě tvrzeně ušlého zisku došlo již vlastní nečinností žalobce, přičemž je zřejmé, že kdyby žalobce žádost podal dříve, než 9. 6. 2010, ani nesprávný záznam o „blokaci“ by jeho vydání nebránil. Lakonicky řečeno: onen evidenční záznam nepředstavoval právní a podle výsledků dokazování ani faktickou překážku vydání (vrácení) řidičského oprávnění, tou byla naopak nečinnost žalobce-Nejvyšší soud již mimo rámec podstatné argumentace uvádí k navazujícím úvahám žalobce (viz např. doplnění dovolání doručeném soudu prvního stupně dne 5.
6. 2024, podle něhož k faktickému odstranění poznámky blokace ze systému správního orgánu došlo dokonce až 22. 11. 2022), že právě ony úvahy obnažují nesprávnost dovolatelových závěrů o významu poznámky blokace, neboť její existence (ještě v roce 2022) nebyla zjevně na překážku k faktickému vydání (vrácení) řidičského oprávnění (v roce 2010) a blokace pouze deklarovala existenci pozbytí oprávnění řídit motorová vozidla, sama o sobě nezakládala, neměnila a ani nerušila takové oprávnění. Řečeno jinak: žalobce ani netvrdil, že by jeho písemně podané žádosti o vydání (vrácení) řidičského oprávnění nebylo dříve vyhověno (právě a) jen z důvodu „blokace“, ze skutkových zjištění plyne pravý opak.
Odkazuje-li potom dovolatel na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 5 As 103/2017, pak není sporu o tom, že chybně vyznačená „blokace“ je nesprávným postupem, který však sám o sobě překážku k vydání (vrácení) řidičského oprávnění žalobci a k řízení motorových vozidel nepředstavoval.
13. Podaným dovoláním (ve zbývajícím rozsahu vadném) nemohl být zpochybněn skutkový závěr odvolacího soudu, že nebylo nijak prokázáno, že by pracovníci správního orgánu žalobce informovali o možnosti ústního podání žádosti, tím méně mohl být převážně neprojednatelným dovoláním zpochybněn právní závěr, že tvrzená nemajetnost žalobce byla příčinou dřívějšího nepodání žádosti o vydání (vrácení) řidičského oprávnění, nehledě již k tomu, že dovolatel se ani nepokusil vyvrátit právní závěr odvolacího soudu, podle něhož v konkrétním případě nebylo třeba prokázání odborné a zdravotní způsobilosti žadatele před vydáním (vrácením) řidičského oprávnění [viz odstavec 19 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu].
14. Lze tedy shrnout, že odvolací soud se od závěrů předchozího zrušovacího rozsudku neodchýlil, čímž není naplněn předpoklad přípustnosti dovolání vymezený v § 237 o. s. ř. a ostatní námitky žalobce nebyly projednatelné.
15. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 7. 2024
JUDr. David Vláčil předseda senátu