30 Cdo 1780/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D.,
v právní věci žalobce L. H., zastoupeného JUDr. Petrem Zderčíkem, advokátem
Advokátní kanceláře Zderčík & spol., se sídlem v Praze 1, Hradčanské nám. 9,
proti žalovanému M. R., o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního
soudu v Berouně pod sp. zn. 6 C 23/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2009, č.j. 23 Co 462/2009-182,
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243c odst. 2 o. s. ř.):
Okresní soud v Berouně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 18. června 2009, č.j. 6 C 23/2006-154, zamítl žalobu, jíž se žalobce
domáhal určení, že je vlastníkem označených nemovitostí (výrok I.), řízení
proti původně též žalovanému 1) P. F., zastavil (výrok II.) a dále rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.). Po provedení dokazování skutkově
uzavřel, že žalobce na základě kupní smlouvy ze dne 15. prosince 2005 prodal
označené nemovitosti ve svém vlastnictví původně žalovanému 1) P. F. „za 3. mil. Kč, když tuto kupní cenu obdržel ve splátkách před podpisem, resp. při
podpisu kupní smlouvy“, a dále, že „Prvý žalovaný (předmětné) nemovitosti
následně prodal druhému žalovanému (M. R.), který je jejich vlastníkem dodnes.“
Soud prvního stupně měl rovněž za zjištěné, že „žalobce (jednotlivými
stvrzenkami, jimiž soud provedl dokazování a učinil z nich skutková zjištění)
potvrdil přijetí celkem 3 mil. Kč jako kupní cenu ve výroku rozsudku uvedených
nemovitosti od prvého žalovaného.“ Vzhledem k tvrzením žalobce o tom, že
předmětnou kupní smlouvu nepodepisoval, a dále, že u něj „byla v období od
10.1. 2000 do doby 17.3. 2000 prováděna psychiatrická léčba v Psychiatrické
léčebně Dobřany, kdy ošetřující lékařka konstatovala, že v průběhu pobytu byla
u žalobce diagnostikována alterace sensomotoriky, závislost na alkoholu a
známky organického poškození mozku“, přistoupil nalézací soud k verifikaci
namítaných skutečností prostřednictvím dokazování zpracovanými znaleckými
posudky. Ze znaleckého posudku zpracovaného dne 17. října 2007 Ing. P. K.,
soudním znalcem z oboru písmoznalectví, soud zjistil, že „jak podpisy na kupní
smlouvě uzavřené s prvým žalovaným včetně návrhu na vklad práv do katastru
nemovitostí, tak podpisy na stvrzenkách svědčících o přijetí kupní ceny, jsou
pravými podpisy žalobce.“ Ze znaleckého posudku zpracovaného dne 31. května
2008 MUDr. M. P., soudním znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie,
dále zjistil, že „intelektová úroveň žalobce je v pásmu průměru až nadprůměru a
že v době uzavírání kupní smlouvy s prvým žalovaným byl schopen posoudit dopady
svého jednání a právní úkon tak učinil nikoli ve stavu nepříčetnosti či ve
stavu vyvolaném duševní poruchou či chorobou nebo pod vlive, návykových látek.“
Na podkladě těchto zjištění pak soud prvního stupně uzavřel, že kupní smlouva
je platným právním úkonem, neboť nebyly zjištěny žádné skutečnosti, resp. okolnosti, které by měly vést k opačnému závěru. Soud konstatoval, že podpis
prodávajícího na předmětné kupní smlouvě je pravým podpisem žalobce. Dále
vyloučil, že by žalobce při podpisu kupní smlouvy byl stižen duševní chorobou
či poruchou nebo že by byl pod vlivem návykových látek. Dospěl posléze k
právně kvalifikačnímu závěru, že kupní smlouvou, uzavřenou mezi žalobcem a
(původně) žalovaným 1) P. F., tedy došlo k platnému převodu vlastnického práva
k předmětným nemovitostem, neboť nebyly zjištěny okolnosti, které by mohly
způsobit neplatnost tohoto právního úkonu ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1,
resp. § 38 odst. 2 obč. zák.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“)
v záhlaví citovaným rozsudkem (z důvodu částečného zpětvzetí odvolání) řízení o
odvolání proti výroku II. (o zastavení řízení proti původně žalovanému 1) P. F.) zastavil (poznámka Nejvyššího soudu: s ohledem na uvedenou procesní situaci
je proto nyní v záhlaví tohoto usnesení jako žalovaný označen pouze M. R.)
(výrok I.), změnil nákladový výrok ve vztahu mezi účastníky tak, že nepřiznal
žalovaným náhradu nákladů řízení, v meritorním výroku a ve zbytku nákladového
výroku rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. potvrdil (výrok II.)
a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Jak vyplývá z
odůvodnění písemného vyhotovení cit. rozsudku, odvolací soud se zcela ztotožnil
se skutkovými závěry i s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Zdůraznil, že se žalobci před soudem nepodařilo spolehlivě prokázat, že by
existovaly důvody pro neplatnost kupní smlouvy mezi ním a původně žalovaným 1)
z některých důvodů (skutečností) předvídaných v ustanovení §§ 37, 39 nebo § 49a
obč. zák. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku reagoval na odvolací
námitky žalobce a vyloučil, že by předmětná kupní smlouva měla charakter tzv. lichevní smlouvy (v tomto směru odvolací soud svůj názor podpořil i odkazem na
judikaturu Nejvyššího soudu). Připustil, že žalobce, který pracoval v
zahradnictví, nebyl osobou zkušenou v prodeji nemovitostí, avšak s ohledem na v
řízení před soudem prvního stupně zpracovaný znalecký posudek z oboru
zdravotnictví, odvětví psychiatrie (týkající se posouzení zdravotního stavu
žalobce v předmětném období) konstatoval, že žalobce v době uzavírání smlouvy
byl schopen činit veškeré právní úkony v plném rozsahu a byl schopen plně
chápat jejich smysl a význam. Proti meritornímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce
(dále též „dovolatel“) (prostřednictvím svého advokáta) včasné dovolání, jehož
přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňuje v
něm dovolací důvody ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., jež v
předložené dovolací argumentaci velmi podrobně vymezuje. Oproti své odvolací
argumentaci (z obsahu odvolání žalobce na č.l. 169-172 vyplývá, že žalobce v
odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně vytýkal nalézacímu soudu
nedostatečné zhodnocení provedených důkazů, resp. nesprávná skutková zjištění a
nesprávné právní posouzení věci, neboť měl za to, že předmětná kupní smlouva
byla lichevního charakteru a proto je ve smyslu § 39 absolutně neplatná) nyní
nově namítá, že předmětná kupní smlouva je podle § 39 obč. zák. absolutně
neplatným právním úkonem z důvodu, že „v otázce vypořádání kupní ceny odporuje
ust. § 4 odst. 1, 2 zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti.“
Podle dovolatele „druhý důvod neplatnosti smluv, k němuž odvolací soud při
právním posouzení věci nepřihlédl(,) spočívá v tom, že kupní smlouvu z 15.12. 2005 a také kupní smlouvu z 20.12. 2005 ohledně nemovitostí na LV č. 4032
nekvalifikoval jako smlouvy, které v ustanoveních o kupní ceně obcházejí zákon
č.
254/2004 Sb.“ Konečně „Třetí důvod neplatnosti kupní smlouvy z 15.12. 2005
spočívá v tom, že tato smlouva neobsahuje podstatnou náležitost kupní smlouvy,
tj. neobsahuje povinnost kupujícího zaplatit za předmět koupě dohodnutou kupní
cenu...“ V další části svého dovolání dovolatel hodnotí v řízení provedené
důkazy, vytýká odvolacímu soudu, „že se nezabýval smlouvou z 15.12. 2005 z
hlediska ust. § 34 obč. zák.“ a v tomto směru blíže rozvádí dovolací
argumentaci. Poukazuje dále na některé části znaleckého posudku znalce MUDr. M. P. a považuje za pochybení, pokud odvolací soud při hodnocení tohoto důkazu
nezohlednil znalcem učiněnou charakteristiku dovolatele ve vazbě na výsledky
dotazníkové metody (na č.l. 119 spisu), když „toto jsou rozhodné momenty pro
posuzování skutečného projevu vůle a že právě těchto vlastností dovolatele si
byli žalovaní vědomi a těchto momentů v charakteristice dovolatele využili,
kteří při zapojení R. F., Z. Š. a realitní kanceláře simulovali, že se jedná o
úkony potřebné k oddlužení předmětných nemovitostí a v rámci toho připravili
listiny, jejichž cílem a účelem bylo zbavit dovolatele vlastnického
práva...Tuto část skutkového děje měl odvolací soud uvést do souvislosti s
okolnostmi, které provázely řízení o vkladu vlastnického práva do katastru, v
němž dominantní roli sehrála pracovnice katastrálního úřadu J. Š. ...“
Dovolatel připomíná z jeho pohledu právně významné skutečnosti a vyslovuje
názor, že odvolací soud „v podstatě rezignoval na jejich právní posouzení,
dokonce svoji úvahu doplnil v otázce zaplacení kupní ceny domněnkou o tom, že
žalovaní mohli disponovat penězi z jiných zdrojů a zcela pominul zhodnotit
skutečnost, že dovolatel byl vystaven záměru organizované skupiny zbavit jej
vlastnického práva k předmětným nemovitostem...“ Z těchto důvodů navrhl, aby
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“)
zrušil rozsudky obou soudů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný se k podanému dovolání dovolatele písemně nevyjádřil. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu,
pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti
usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně
ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí
soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než
v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a jestliže dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl (ve
věci samé) rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
není v této věci přípustné (ve
věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být
přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených
v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-
li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena
nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími
důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovolání tedy může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek. Dovolací soud je
při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněným dovolacím
důvodem (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Přitom vychází z toho, jak jej odvolatel
obsahově vymezil (§ 41 odst. 2 o. s. ř.). Z toho mimo jiné vyplývá, že dovolací
soud může při zkoumání správnosti názoru odvolacího soudu řešit jen takové
právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Tímto dovolacím důvodem
vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro
rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku,
jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný
vliv. Jak je zřejmé z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, odvolací
soud posuzoval otázku platnosti předmětné kupní smlouvy z pohledu skutečností
předvídaných v ustanoveních §§ 37 odst. 1, 39 či § 49a obč. zák., přičemž – ve
shodě se soudem prvního stupně – dospěl k závěru, že uvedená převodní smlouva
je platným právním úkonem. Tomuto právně kvalifikačnímu závěru odvolacího
soudu, s ohledem na skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a
z nějž odvolací soud vycházel při meritorním rozhodování (a jímž je při
posuzování přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 o. s. ř. vázán
dovolací soud), lze stěží něco vytknout. Přitom při posuzování, zda zmíněná
převodní smlouva (ne)má charakter tzv. lichevní smlouvy, odvolací soud správně
reflektoval judikaturu Nejvyššího soudu upínající se k dané materii [konkrétně
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001, jež
je veřejnosti dostupný na webových stránkách dovolacího soudu www.nsoud.cz,
případně též v Systému právních informací (ASPI) s publikovanou právní větou:
„Lichevní smlouvy jsou takové smlouvy, které smluvní strana uzavře zneužívaje
něčí nezkušenosti, tísně nebo rozumové slabosti nebo něčího rozrušení, přičemž
dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě
vzájemného plnění v hrubém nepoměru.
O lichevní smlouvu podle občanského práva
jde v případě, kdy jednající z okolností věci věděl anebo musel vědět, že druhá
strana je postižena okolnostmi uvedenými shora, a tuto okolnost využil;
nevyžaduje se, aby jeho jednání bylo současně v trestním řízení označeno za
trestný čin. Lichevní smlouvy jsou absolutně neplatné.“] a s ohledem na
skutkový stav věci správně uzavřel, že v posuzovaném případě takový charakter
(v jehož důsledku by zmíněný právní úkon byl postižen absolutní neplatností ve
smyslu § 39 obč. zák.) uvedené převodní smlouvě nelze přiznat. Jen pro úplnost
Nejvyšší soud poznamenává, že problematiku tzv. lichevní smlouvy (s reflexí i k
posledně citovanému rozhodnutí) dále rozvedl ve svém rozsudku ze dne 26. ledna
2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009, (in www.nsoud.cz) a to následujícím způsobem:
„Objektivním znakem tzv. lichevní smlouvy, jejímž předmětem je
převod vlastnického práva k nemovitostem, je existence písemně uzavřené smlouvy
o převodu nemovitostí, v níž je poskytované plnění (cena za převáděný nemovitý
majetek) v hrubém (podstatném) nepoměru oproti hodnotě převáděného majetku. Při posuzování, zda v konkrétním případě jde o hrubý nepoměr ve
vzájemném plnění, nelze zpravidla vystačit pouze se zjištěním hodnot
jednotlivých plnění a jejich prostým srovnáním, ale bude zapotřebí přihlédnout
i k dalším okolnostem případu, které - společně s naplněním jednoho ze
subjektivních znaků lichevního jednání - mohou mít zpravidla vliv na takto
realizované vzájemné plnění (např. hospodářský význam uzavřené smlouvy,
solventnost převodce, rizikovost záměru, ekonomická prognóza, resp. vývoj na
trhu atd). Subjekty lichevní smlouvy jsou jednak osoba profitující z
lichevního jednání, a dále osoba, která z určitého důvodu převádí svůj nemovitý
majetek, jehož hodnota je v hrubém nepoměru k plnění, jež se převodci za takový
majetkový transfer dostává. Mezi subjektivní znaky lichevní smlouvy náleží např. rozumová
slabost, tíseň, lehkomyslnost, stav rozrušení nebo nezkušenost převodce. Pro závěr, že smlouva o převodu nemovitosti představuje lichevní
smlouvu, je nezbytné zjištění o naplnění objektivního a (alespoň jednoho)
subjektivního znaku lichvy, které jsou v příčinné souvislosti, jakož i
zjištění, že jednání osoby profitující z lichvy bylo úmyslné, a to alespoň ve
formě nepřímého úmyslu (účastník profitující z lichvy věděl anebo musel vědět,
že druhá strana je postižena okolnostmi uvedenými shora a tuto okolnost
využil); půjde tedy o jednání, které s přihlédnutím k okolnostem případu a
zjištěnému hrubému nepoměru ve vzájemném plnění vytěsňuje jakékoliv úvahy o
tom, že se jednalo o projev běžného (standardního) jednání obvyklého při
uzavírání převodní smlouvy mezi uvážlivě jednajícími osobami, a současně
nevnáší žádné pochybnosti o tom, že toto jednání v daném místě a čase již
překročilo pravidla slušnosti a poctivosti, a tedy ve smyslu ustanovení § 3
odst. 1 obč. zák.
je v kolizi s dobrými mravy.“
S přihlédnutím k připomenuté judikatuře lze proto uzavřít, že
skutkový stav dané věci podle přesvědčení Nejvyššího soudu neumožňoval
odvolacímu soudu učinit závěr o absolutní neplatnosti předmětné kupní smlouvy z
důvodu, že je tzv. lichevního charakteru ve smyslu citované judikatury
dovolacího soudu. K dovolací argumentaci dovolatele týkající se absolutní
neplatnosti předmětné smlouvy pro rozpor či obcházení zákona č. 254/2004 Sb., o
omezení plateb v hotovosti, ve znění pozdějších předpisů, nutno uvést, že tato
otázka nebyla odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí vůbec řešena, resp. nebyla určující pro jeho meritorní rozhodnutí, nehledě na skutečnost, že samo
porušení povinnosti provést bezhotovostní platbu není spojeno s neplatností
právního úkonu, nýbrž může naplnit skutkovou podstatu správního deliktu ve
smyslu shora cit. zákona. Tím, že rozhodnutí odvolacího soudu neřeší právní otázku, která
by v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která by soudy
byla rozhodována rozdílně, a s přihlédnutím k tomu, že zde nejde ani o případ,
kdy dovolacím soudem vyřešená právní otázka by měla být posouzena jinak, je
vytěsněn závěr o přípustnosti dovolání dovolatele proti uvedenému rozsudku
odvolacího soudu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Pokud dovolatel ve svém dovolání uplatňuje i dovolací důvod ve
smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., pomíjí zcela, že jeho prostřednictvím
nelze přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. posuzovat
(srov. § 237 odst. 3 část poslední věty za středníkem o. s. ř.). Nepřípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. současně vylučuje, aby dovolací soud mohl přihlížet k vadám uvedeným v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly
v dovolání uplatněny. Z vyložených důvodů Nejvyšší soud proto dovolání dovolatele podle
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je důsledkem aplikace
ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. per analogiam, když podmínky pro aplikaci § 146 odst. 3 o. s. ř. splněny nebyly. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.