30 Cdo 1802/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v
právní věci žalobce J. K., zastoupeného advokátem, proti žalované České
republice–M. s., o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.
zn. 32 C 83/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 25. září 2007, č.j. 1 Co 224/2007-91, t a k t o :
Dovolání žalobce se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§ 243c odst. 2 o. s. ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. března 2007, č.j. 32 C 83/2005-76,
zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci částku 3.500.000,- Kč z titulu
náhrady nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 občanského zákoníku
(dále jen „o. z.“). Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. září 2007, č. j.
1 Co 224/2007-91, rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 219
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) potvrdil. Rozhodl též o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že v řízení nebyl prokázán
neoprávněný zásah žalované do práv žalobce chráněných ustanovením § 11 násl. o.
z. V postupu orgánů činných v trestním řízení soud neshledal ani případný exces.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovolací důvod spatřuje
v naplnění předpokladů ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zejména
poukazuje na to, že v průběhu jeho trestního stíhání byl opakovaně a hrubě
porušen trestní řád. Připomíná též skutkové okolnosti případu (fakticky je tak
uplatněn i dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.). Navrhl,
aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu druhého stupně k
dalšímu řízení.
Dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b)
o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 písm. c) téhož
zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce
zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. Otázku výkladu
ustanovení § 11 násl. o. z. odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou
judikaturou dovolacího soudu (analogicky srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ČR ze dne 29. ledna 2002, sp. zn. 28 Cdo 95/2002, rozsudek téhož soudu ze
dne 21. prosince 2004, sp. zn. 30 Cdo 1526/2004, nebo usnesení ze dne 31. ledna
2006, č. j. 30 Cdo 111/2006-130). Jestliže z obsahu dovolání vyplývá dovolací
důvod podle ustanovení § 241a odst. 3
o. s. ř., nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ČR ze dne
29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu
Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7.
března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní
judikatura, ročník 2006). Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle
§ 243b odst. 5 o. s. ř.
ve spojení s § 218 písm. c) téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst.
5 věta prvá o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 o. s. ř., neboť žalobce
s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované v
dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. května 2009
JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.
předseda senátu