30 Cdo 1814/2024

30 Cdo 1814/2024-599

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce J. P., zastoupeného Mgr. Lucií Tycovou Rambouskovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Národní 973/41, proti žalované České republice – Ministerstvu dopravy, se sídlem v Praze 1, Ludvíka Svobody 1222/12, za účasti vedlejších účastníků na straně žalované 1) Města Vrchlabí, se sídlem ve Vrchlabí, Zámek 1, zastoupeného JUDr. Martinou Nyklovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Horní Branné 25, a 2) Města Dvůr Králové nad Labem, se sídlem ve Dvoře Králové nad Labem, náměstí T. G. Masaryka 38, o zaplacení částky 72 213 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 30 C 223/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 2. 2024, č. j. 17 Co 183/2023-577, takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 2. 2024, č. j. 17 Co 183/2023-577, se v části výroku II, kterou byl rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 9. 6. 2023, č. j. 30 C 223/2021-534, změněn ve výroku o věci samé ohledně částky 35 509 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky ode dne 27. 8. 2021 do zaplacení tak, že žaloba byla v tomto rozsahu zamítnuta, a dále ve výrocích III, IV, V a VI o nákladech řízení zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení. II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.

1. Okresní soud v Trutnově jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. 6. 2023, č. j. 30 C 223/2021-534, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 72 213 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky za dobu od 27. 8. 2021 do zaplacení (výrok I) a žalované a vedlejším účastníkům 1) a 2) uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení (výrok II).

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě na zaplacení výše uvedené částky (ve znění po částečném zpětvzetí a rozšíření žaloby ze dne 3. 1. 2022 a částečném zpětvzetí a rozšíření žaloby ze dne 29. 4. 2022) z titulu náhrady škody, kterou žalobce utrpěl v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce správního řízení vedeného před Městským úřadem Špindlerův Mlýn pod sp. zn. Vyst/Jeb/8/2014, jehož předmětem bylo odstranění pevné překážky z veřejně přístupné účelové komunikace ve smyslu § 29 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, s nímž souviselo též řízení o určení právní povahy cesty vedené před Městským úřadem Špindlerův Mlýn pod sp. zn. Vyst/Mik/65/2015, před Městským úřadem Vrchlabí pod sp. zn. ORM/2585/2017/Ha a před Městským úřadem Dvůr Králové nad Labem pod sp. zn. 6524-2019 (dále také jen „posuzované řízení“, či „předmětné správní řízení“). Uvedená částka odpovídala nákladům, které žalobce v posuzovaném řízení vynaložil na odměnu své právní zástupkyně připadající na celkem 44 v rozsudku specifikovaných úkonů právní služby, jakož i na náhradu jejích hotových výdajů, náhradu za promeškaný čas a náhradu jejích cestovních výdajů, zvýšených o daň z přidané hodnoty. Žalobce se podanou žalobou domáhal rovněž náhrady nemajetkové újmy způsobené mu nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení ve výši 225 000 Kč s příslušenstvím, o tomto nároku však již bylo pravomocně rozhodnuto částečným rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 7. 12. 2022, č. j. 30 C 223/2021-499.

3. V rámci skutkových zjištění, která soud prvního stupně po provedeném dokazování učinil, se tento soudu především zabýval jednotlivými úkony, jež žalobce prostřednictvím své advokátky v posuzovaném řízení či v jeho souvislosti učinil. Přitom vzal současně za prokázané, že v předmětném správním řízení docházelo k mnohým a opakovaným pochybením orgánů veřejné moci spočívajícím například v nedodržení lhůt pro vydání rozhodnutí, v nerespektování právního názoru veřejného ochránce práv, v nezabývání se podjatostí pověřených úředních osob, v nezajištění výkonu pravomocného a vykonatelného předběžného opatření, ve vydávání nezákonných rozhodnutí a v nerespektování procesních povinností.

Rozhodující správní orgán nezajistil obnovení přístupu k nemovitostem žalobce a dalších osob, nerozhodl o odstranění nedovoleně umístěné překážky zasahující do pozemní komunikace, ani o povaze této cesty, přičemž předběžnou otázkou právní povahy sporné cesty se začal zabývat až po poučení nadřízeného správního úřadu, na základě podnětu samotných účastníků řízení. Realizace jednotlivých úkonů právní služby ze strany právní zástupkyně žalobce přitom vždy vycházela z vývoje daného správního řízení, a to jak z jeho samotné délky, tak i z jeho průběhu, přičemž nesprávný způsob vedení řízení a velké množství pochybení vyvolalo dle soudu prvního stupně potřebu „nepřetržité procesní obrany žalobce“ spojené s výkonem „desítek úkonů v průběhu několika let“.

4. Po právním posouzení uvedených skutkových zjištění, které vycházelo z aplikace v rozsudku citovaných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“, nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“), dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobci právo na požadované plnění vůči žalované svědčí.

V této souvislosti soud prvního stupně předně nepřisvědčil námitce promlčení, kterou v řízení vznesli žalovaná a vedlejší účastník 1). Kromě toho, že tato námitka nezahrnovala specifikaci konkrétních úkonů právní služby, ke kterým směřovala, a tudíž ani určení, jaké části vzneseného nároku se týká, totiž žalobce v době realizace jednotlivých úkonů nemohl předvídat, zda bude předmětné řízení postiženo vadou, a nevěděl, jaká mu v souvislosti s tím vznikne škoda. O tom, že část úkonů byla provedena z důvodu nikoliv standardního průběhu posuzovaného řízení, se přitom žalobce dozvěděl až poté, co v listopadu 2018 proplatil fakturu, kterou mu jeho advokátka vystavila.

Běh promlčení lhůty upravené v § 32 odst. 1 OdpŠk proto dle závěru soudu prvního stupně započal nejdříve až okamžikem pravomocného skončení posuzovaného správního řízení, pročež vznesený nárok promlčen není. Dále soud prvního stupně uzavřel, že příčinná souvislost mezi výše zmíněným nesprávným úředním postupem správního orgánu a vznikem nákladů, jež byly na nápravu tohoto úředního postupu vynaloženy, resp. jež by při dodržení správného úředního postupu nevznikly a které zároveň nemohly být uplatněny v průběhu předmětného správního řízení, je nepochybná.

Žalobce se přitom domáhá nahrazení nákladů souvisejících pouze se čtyřiceti čtyřmi úkony právní služby z celkového počtu sedmdesáti osmi úkonů, které jeho právní zástupkyně v předmětném správním řízení vykonala, což za situace, kdy se jedná o necelých 60 % provedených úkonů, odpovídá dle soudu prvního stupně okolnostem případu, zejména pak délce posuzovaného řízení a množství pochybení správních orgánů v jeho průběhu. Za současného konstatování, že u žádného ze žalobcem označených úkonů neshledal „samoúčelnost či zjevnou nadbytečnost“, neboť tyto úkony sledovaly svůj hlavní účel, jímž bylo poskytování ochrany porušeným subjektivním právům a právem chráněným zájmům žalobce, a že vznesený nárok nelze omezovat pouze na ty náklady, jež se vztahují k úkonům „jmenovitě určeným k nápravě jednotlivých nesprávností“, neboť takovýto postup by odporoval smyslu a účelu čl.

36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále také jen „Listina“) a zákona č. 82/1998 Sb., jakož i s poukazem na shodu mezi výší požadované částky a částkami stanovenými vyhláškou č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), proto soud prvního stupně dospěl k závěru, že lze podané žalobě zcela vyhovět.

Přestože žalobce u žalované před zahájením řízení předběžně uplatnil pouze část řešeného nároku, byl zákonný požadavek plynoucí z § 14 odst. 1, 3 OdpŠk splněn i u nákladů, o které žalobce svou žalobu v průběhu řízení rozšířil, pokud žalovaná v řízení vyjádřila své negativní stanovisko k jakémukoliv plnění.

5. K odvolání žalované poté ve věci rozhodoval Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil v rozsahu týkajícím se částky 12 221 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 6 171 Kč za dobu od 27. 8. 2021 do zaplacení, z částky 3 872 Kč za dobu od 29. 7. 2022 do zaplacení a z částky 2 178 Kč za dobu od 4. 11. 2022 do zaplacení (výrok I rozsudku odvolacího soudu), zatímco ohledně požadavku na zaplacení částky 59 992 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky za dobu od 27. 8. 2021 do zaplacení, z částky 3 872 Kč za dobu od 27. 8. 2021 do 28. 7. 2022 a z částky 2 178 Kč za dobu od 27. 8. 2021 do 3. 11. 2022 tento rozsudek v uvedeném výroku změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl, a dále rozhodl o nákladech řízení vedeného jak před soudem prvního stupně, tak i před soudem odvolacím (výroky III, IV, V a VI rozsudku odvolacího soudu).

6. Odvolací soud předně přisvědčil závěru soudu prvního stupně o tom, že řízení není stiženo nedostatkem podmínky řízení spočívajícím v absenci předběžného projednání nároku u žalované ve smyslu § 14 odst. 1 OdpŠk, načež se ztotožnil i se skutkovými závěry, ke kterým soud prvního stupně v napadeném rozsudku dospěl, stejně jako s jeho právním závěrem, v souladu s nímž základ vzneseného nároku na náhradu škody vychází z § 31 OdpŠk. Odvolací soud však již neaproboval výklad tohoto ustanovení, který soud prvního stupně ve svém rozhodnutí podal, neboť jej shledal nepřiměřeně extenzivním a nekorespondujícím se zněním daného ustanovení. Škodou ve smyslu tohoto ustanovení totiž nejsou veškeré náklady vynaložené účastníkem v řízení, ve kterém došlo k nesprávnému úřednímu postupu, nýbrž se musí jednat o náklady vynaložené přímo na nápravu tohoto nesprávného úředního postupu. Výši žalobcova nároku tudíž nelze odvozovat z porovnání nákladů, jež žalobce v předmětném správním řízení skutečně vynaložil, s náklady, které by byly vynaloženy v řízení, jež by nesprávným úředním postupem zatíženo nebylo.

7. Za nesprávný dále odvolací soud označil závěr prvostupňového soudu týkající se (ne)promlčení vzneseného nároku. Přestože tento soud při řešení předmětné otázky správně vyšel z aplikace § 32 odst. 1 OdpŠk, nesprávně uzavřel, že počátek běhu promlčecí lhůty nelze klást do doby před skončením řízení, v němž k nesprávnému úřednímu postupu došlo. Okamžik, který je pro tento počátek určující, totiž podle závěru odvolacího soudu připadá již na dobu, v níž byl ten který konkrétní úkon proveden. Činí-li totiž účastník řízení úkon směřující k nápravě nesprávného úředního postupu, toto jednání v sobě zahrnuje též vědomost o vzniku škody i o tom, kdo za tuto škodu odpovídá.

Vznik vlastní škody se přitom neodvíjí až od skutečného zaplacení ceny provedených právních služeb, ale již od vzniku povinnosti za tuto službu zaplatit (tedy od vzniku dluhu), jak plyne z § 2894 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve spojení s § 495 téhož předpisu, tj. nastává bezprostředně po tom, co byla určitá právní služba poskytnuta. Poškozený se o škodě nedozvídá až při zmenšení svého majetku zaplacením dluhu, ale již při vzniku tohoto dluhu. Za současného konstatování, že vznesená námitka promlčení neodporuje dobrým mravům, tak odvolací soud dospěl oproti soudu prvního stupně k závěru, že vznesený nárok je částečně promlčen.

Byla-li část tohoto nároku, kterou žalobce uplatnil již v původní žalobě, u žalované předběžně uplatněna dne 9. 2. 2021, načež žalovaná dne 27. 7. 2021 odmítla žalobcův požadavek uspokojit a soudní řízení bylo zahájeno dne 25. 8. 2021, pak i po přihlédnutí k § 35 odst. 1 OdpŠk upravujícího stavění promlčecí lhůty v důsledku předběžného uplatnění nároku u žalované je totiž dle odvolacího soudu nárok promlčen v té části, jež se týká 17 úkonů uvedených v původní žalobě, které byly uskutečněny přede dnem 9.

2. 2018, a dále 8 úkonů uvedených v doplnění žaloby ze dne 3. 1.2022, k jejichž realizaci došlo přede dnem 3. 1. 2019. Za promlčené tak odvolací soud konkrétně označil nároky vážící se k těmto položkám, jež pro přehlednost současně označil čísly, která žalobce použil v původní žalobě, respektive v dalších svých podáních: 1/ další porada s klientem přesahující jednu hodinu ze dne 26. 5. 2014 ve výši 1 000 Kč (úkon č. 6), 2/ žádost o zahájení řízení o určení právního vztahu ze dne 30. 5. 2014 ve výši 1 000 Kč (úkon č. 7), 3/ žádost o nařízení předběžného opatření ze dne 3.

6. 2014 ve výši 500 Kč (úkon č. 8), 4/ další porada s klientem přesahující jednu hodinu dne 10. 9. 2014 ve výši 1 000 Kč (úkon č. 10), 5/ vyjádření k odvolání ze dne 16. 9. 2014 ve výši 500 Kč (úkon č. 11), 6/ další porada s klientem přesahující jednu hodinu dne 28. 9. 2015 ve výši 1 000 Kč (úkon č. 14), 7/ návrh na vydání předběžného opatření a procesní stanovisko žadatelů ze dne 5. 10. 2015 ve výši 500 Kč (úkon č. 15), 8/ stížnost proti postupu správního orgánu (nečinnost) ze dne 26. 10. 2015 ve výši 500 Kč (úkon č. 16), 9/ další porada s klientem přesahující jednu hodinu dne 31.

10. 2016 ve výši 1 000 Kč (úkon č. 19), 10/ odvolání proti usnesení o převedení věci ze dne 3. 11.

2016 ve výši 500 Kč

(úkon č. 20), 11/ stížnost proti postupu správního orgánu (nečinnost) ze dne 29. 6. 2017 ve výši 500 Kč (úkon č. 21), 12/ další porada s klientem přesahující jednu hodinu dne 16. 10. 2017 ve výši 1 000 Kč (úkon č. 24), 13/ odvolání proti rozhodnutí ze dne 20. 10. 2017 ve výši 1 000 Kč (úkon č. 25), 14/ stížnost proti postupu správního orgánu (nečinnost) ve vztahu k výkonu rozhodnutí ze dne 7. 12. 2017 ve výši 500 Kč (úkon č. 26), 15/ další porada s klientem přesahující jednu hodinu dne 23. 1. 2018 ve výši 1 000 Kč (úkon č. 29), 16/ odvolání proti rozhodnutí ze dne 31.

1. 2018 ve výši 1 000 Kč (úkon č. 30), 17/ účast na místním ohledání dne 12. 12. 2017 ve výši 1 000 Kč (úkon č. 61), 18/ žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti ze dne 16. 9. 2016 ve výši 1 000 Kč (v doplnění žaloby ze dne 3. 1. 2022 uvedeno jako úkon č. 1), 19/ žádost o přešetření ze dne 24. 7. 2017 ve výši 500 Kč (v doplnění žaloby ze dne 3. 1. 2022 uvedeno jako úkon č. 3), 20/ urgence výkonu rozhodnutí o předběžném opatření ze dne 10. 1. 2018 ve výši 500 Kč (v doplnění žaloby ze dne 3. 1.

2022 uvedeno jako úkon č. 4), 21/ žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti ze dne 24. 1. 2018 ve výši 1 000 Kč (v doplnění žaloby ze dne 3. 1. 2022 uvedeno jako úkon č. 5), 22/ opakovaná urgence výkonu rozhodnutí o předběžném opatření ze dne 28. 5. 2018 ve výši 500 Kč (v doplnění žaloby ze dne 3. 1. 2022 uvedeno jako úkon č. 6), 23/ žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti ze dne 20. 6. 2018 ve výši 1 000 Kč (v doplnění žaloby ze dne 3. 1. 2022 uvedeno jako úkon č. 7), 24/ oznámení o nerespektování příkazu ze dne 1.

8. 2018 ve výši 500 Kč (v doplnění žaloby ze dne 3. 1. 2022 uvedeno jako úkon č. 8) a 25/ oznámení o nerespektování příkazu ze dne 3. 9. 2018 ve výši 500 Kč (v doplnění žaloby ze dne 3. 1. 2022 uvedeno jako úkon č. 9). S úkonem č. 17 (žalobcem označeným pod č. 61) se pojí rovněž nárok na náhradu nákladů připadajících na cestovné žalobcovy právní zástupkyně za cestu k místnímu šetření ve výši 1 846,40 Kč a náhrada za ztrátu jejího času ve výši 1 000 Kč. Celková částka připadající na uvedené položky, navýšená dále o paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý z uvedených pětadvaceti úkonů právní služby a o na ně připadající 21% daň z přidané hodnoty, tak činí 35 509 Kč.

8. U ostatní (nepromlčené) části vzneseného nároku se odvolací soud poté zaměřil na otázku, zda se požadovaná náhrada váže k nákladům řízení, jež byly v souladu s § 31 odst. 1 OdpŠk účelně vynaloženy na nápravu nesprávného úředního postupu. U části těchto nákladů vztahujících se k 9 úkonům právní služby (označeným v bodě 24 odůvodnění napadeného rozsudku) přitom splnění uvedeného požadavku neshledal, neboť tyto úkony k odstranění nesprávného úředního postupu spočívajícího v průtazích a nepřiměřené délce řízení nesměřovaly. Nadto u jednoho z těchto úkonů, představovaného poradou s klientem konanou dne 22. 10. 2018, není dle odvolacího soudu splněn ani požadavek plynoucí z § 31 odst. 2 OdpŠk, neboť se jednalo o náklad vynaložený v souvislosti s řízením o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, v němž měl žalobce možnost náhradu tohoto nákladu uplatnit. Zbývajících 10 úkonů právní služby (specifikovaných v bodě 25 odůvodnění napadeného rozsudku) však již požadavek plynoucí z § 31 odst. 1 OdpŠk naplnilo, neboť tyto úkony k nápravě nesprávného úředního postupu přímo směřovaly.

9. Při stanovení výše náhrady připadající na posledně zmíněných 10 úkonů pak odvolací soud postupoval podle advokátního tarifu, přičemž na rozdíl od soudu prvního stupně přihlédl k tomu, že žalobcova právní zástupkyně provedla 9 těchto úkonů rovněž v zastoupení dalších účastníků správního řízení, pročež výši mimosmluvní odměny připadající na tyto úkony je podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu třeba snížit o 20 %. Konečnou částku, jež žalobci náleží k náhradě, poté odvolací soud vyčíslil jako součet odměny žalobcovy advokátky ve výši 7 100 Kč, paušální náhrady jejích hotových výdajů připadajících na uvedené úkony ve výši 3 000 Kč a náhrady daně z přidané hodnoty ve výši 2 121 Kč, což celkem odpovídá částce 12 221 Kč. V části reprezentované zbývající částkou 59 992 Kč s příslušenstvím je dle odvolacího soudu žalobní požadavek naopak neopodstatněný. Odvolací soud dále částečně korigoval závěr soudu prvního stupně o počátku prodlení se zaplacením přiznané částky, neboť konstatoval, že u části nároku, kterou žalobce u žalované předběžně neuplatnil a která připadá na úkony, o něž žalobu rozšířil podáními ze dne 3. 1. 2022 a 29. 4. 2022 doručenými žalované ve dnech 28. 1. 2022 a 3. 5. 2022, připadl počátek prodlení žalované až na den 29. 7. 2022, resp. na den 4. 11. 2022.

II. Dovolání a vyjádření k němu

10. Rozsudek odvolacího soudu, a to v jeho výroku II, napadl žalobce dovoláním.

11. Žalobce úvodem zrekapituloval dosavadní průběh řízení, ocitoval znění § 237 občanského soudního řádu a dodal, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci s tím, že přípustnost dovolání vychází ze skutečnosti, že toto rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe nebo mají být tyto otázky posouzeny jinak“. Tyto otázky se konkrétně týkají a) promlčení nároku na náhradu škody ve smyslu § 32 odst. 1 OdpŠk, b) rozsahu odpovědnosti státu ve smyslu § 31 odst. 1 OdpŠk a c) určení tarifní hodnoty dle § 9 odst. 4 písm. a) zákona č. 177/1996 Sb. (správně vyhlášky – pozn. dovolacího soudu).

12. K otázce ad a) žalobce dále uvedl, že se odvolací soud měl při jejím řešení odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 590/2011, pokud počátek běhu promlčecí lhůty spojil již s okamžikem, kdy byl příslušný úkon učiněn, neboť v uvedené chvíli žalobce ještě nemohl mít povědomí o tom, zda je předmětné řízení stiženo nesprávným úředním postupem, ani o tom, jaká bude výše vzniklé škody, která mu v té chvíli ještě ani nevznikla, nastal-li její vznik až v okamžiku zaplacení příslušné odměny jeho právní zástupkyni. Žalobce tak nesouhlasí s („vysoce extenzívním“) výkladem ustanovení § 31 odst. 1 OdpŠk (správně § 32 odst. 1 OdpŠk – pozn. dovolacího soudu), který odvolací soud v uvedené souvislosti v rozsudku přijal, a je přesvědčen o tom, že počátek běhu promlčecí lhůty nemohl nastat dříve, než s okamžikem pravomocného skončení předmětného správního řízení, resp. s okamžikem právní moci rozhodnutí o nákladech řízení, z něhož lze teprve zjistit, zda žalobce bude hradit náklady svého zastoupení a v jaké výši. Opačný závěr by byl dle žalobce v rozporu s čl. 4 odst. 3 i čl. 36 odst. 3 Listiny.

13. Stran namítaného pochybení odvolacího soudu zahrnutého pod otázkou ad b), jež se týká výkladu § 31 odst. 1 OdpŠk upravujícího rozsah odpovědnosti žalované v případě nákladů řízení, žalobce uvedl, že od okamžiku „prvního odmítnutí výkonu rozhodnutí“ všechny další úkony jeho právní zástupkyně v posuzovaném řízení byly vedeny snahou o nápravu nesprávného úředního postupu, když jejich účelnost vyplývala ze samotného zájmu dovolatele o znovuobnovení řadu let upírané možnosti užívat příjezdovou komunikaci ke své nemovitosti, který prosazoval v nepřiměřeně dlouhém řízení. Žalobce pak v odůvodnění napadeného rozsudku shledává vnitřní rozpornost, uznává-li toto rozhodnutí existenci vztahu mezi nesprávným úředním postupem a učiněnými úkony, současně však konstatuje, že tyto úkony nesměřovaly k odstranění nesprávného úředního postupu, pročež se nejednalo o náklady účelně vynaložené. Svým závěrem, že se o účelně vynaložené náklady vedoucí přímo k odstranění nesprávného úředního postupu nejedná, přijatým v situaci, kdy se nejednalo o úkony vedené pouhou snahou žalobce o jeho obohacení nebo u kterých by byla již v době jejich realizace zjevná jejich bezúspěšnost, se napadený rozsudek dle dovolatelova přesvědčení odchýlil od nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 3819/13, stejně jako od rozsudku Nejvyššího soudu (správně usnesení – pozn. dovolacího soudu) ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3190/2014, či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4870/2014.

14. Ve vztahu k otázce tarifní hodnoty připadající na příslušný úkon právní služby, která je určující pro stanovení výše odměny advokáta za tento úkon, tedy k otázce ad c), se pak žalobce v další části dovolání omezil pouze na vyjádření svého názoru, v souladu s nímž tato tarifní hodnota měla být v jeho případě stanovena podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu, nikoliv podle § 9 odst. 4 písm. a) téhož předpisu, který odvolací soud v napadeném rozhodnutí aplikoval.

15. Závěrem žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobě vyhoví i ve vztahu k částce 59 992 Kč s příslušenstvím, jakož i ve vztahu k úroku z prodlení z částky 3 872 Kč za dobu od 27. 8. 2021 do 28. 7. 2022 a z částky 2 178 Kč za dobu od 27. 8. 2021 do 3. 11. 2022, popřípadě aby jej v tomto rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

16. Vedlejší účastník 2) ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedl, že rozsudek odvolacího soudu považuje za věcně správný. Pro stanovení počátku běhu promlčecí lhůty je dle jeho názoru nepodstatné, zda žalobce již odměnu za provedený úkon právní služby fakticky uhradil, neboť nárok jeho právního zástupce na tuto odměnu vzniká již samotným provedením úkonu, kdy žalobci vznikne příslušný dluh. Žalobce nadto jednotlivé dovolací důvody vymezil v dovolání nekonkrétně a rozporně. Dotčený vedlejší účastník proto navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.

17. Žalovaná ani vedlejší účastník 1) se k dovolání nevyjádřili.

III. Přípustnost dovolání

18. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

19. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za

splnění podmínky povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř. a zda se jedná o dovolání přípustné.

20. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

21. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

22. Napadá-li žalobce rozsudek odvolacího soudu také v části, v níž tento soud změnou rozsudku soudu prvního stupně zamítl žalobu ohledně úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 3 872 Kč za dobu od 27. 8. 2021 do 28. 7. 2022 a z částky 2 178 Kč za dobu od 27. 8. 2021 do 3. 11. 2022, pak se v tomto rozsahu jedná o dovolání objektivně nepřípustné ve smyslu § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

23. V případě řízení, jehož předmětem je několik samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11, ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 25 Cdo 413/2021, nebo ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03). Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ve svém rozsudku ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, pro účely sjednocení výkladu ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (ve spojení s ustanovením § 238 odst. 2 a 3 o. s. ř.) uzavřel, že je-li v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu předmětem řízení peněžité plnění převyšující 50 000 Kč, které se skládá z nároků, jež, ač mají původ v téže události, jsou obecně vzato pokládány za nároky se „samostatným skutkovým základem“, z nichž každý samostatně nepřevyšuje 50 000 Kč, omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím hodnotového censu vyjádřeného v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se neuplatní, jestliže se dovolání týká právních otázek, jejichž řešení je těmto nárokům společné (vychází ze skutkového základu těmto nárokům společného). Oproti tomu, je-li v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu předmětem řízení peněžité plnění převyšující 50 000 Kč, které se skládá z nároků, jež, ač mají původ v téže události, jsou obecně vzato pokládány za nároky se „samostatným skutkovým základem“, z nichž každý samostatně nepřevyšuje 50 000 Kč, omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím hodnotového censu vyjádřeného v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se prosadí, jestliže se dovolání týká právních otázek, jejichž řešení není těmto nárokům společné (nevychází ze skutkového základu těmto nárokům společného).

24. Zamítnutí žaloby stran zmíněného úroku z prodlení z částek, které však byly žalobci jinak pravomocně přisouzeny (pročež uvedený úrok z prodlení nyní představuje samostatný předmět dovolacího řízení), vychází z řešení otázky počátku prodlení žalované s jejich zaplacením, nikoliv z řešení otázek, na kterých závisí rozhodnutí odvolacího soudu stran zbývajících nároků, ve vztahu k nimž byla žaloba napadeným rozsudkem taktéž zamítnuta. Jedná se přitom o částky, jejichž výše činí v kapitalizované podobě 302,07 Kč, respektive 219,62 Kč. Ve světle shora uvedených judikatorních závěrů se tak ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve vztahu k nim nyní uplatní.

25. V souladu s § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

26. Požadavky vyplývající z citovaného § 241a odst. 2 o. s. ř. však žalobcovo dovolání zčásti nesplnilo. Jak již bylo uvedeno, v rámci vymezení důvodu přípustnosti dovolání žalobce v úvodní části tohoto podání odkázal na znění § 237 o. s. ř., načež uvedl, že se odvolací soud při řešení dále vymezených otázek „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe nebo mají být tyto otázky posouzeny jinak“. Zatímco u otázek, které žalobce poté formuloval pod body a) a b), v dalším textu svého dovolání též upřesnil, že se odvolací soud měl při jejich řešení odchýlit od judikatury Nejvyššího soudu či Ústavního soudu, kterou současně označil, čímž zmíněnému § 241a odst. 2 o. s. ř. vyhověl, ve vztahu k otázce ad c) týkající se výše tarifní hodnoty rozhodné pro stanovení odměny advokáta za provedené úkony právní služby již žádný takovýto upřesňující údaj z dovolání patrný není.

27. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. Ústavního soudu (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16, ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16, nebo ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 980/17), se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.

7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu § 237 o.

s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Spočívá-li napadené rozhodnutí na řešení více právních otázek, je přitom nezbytné otázku přípustnosti podaného dovolání vymezit vždy ve vztahu ke každé takovéto otázce zvlášť s tím, že způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nepředstavuje alternativní vymezení situací, které uvedené ustanovení uvádí, pro jednu (konkrétní) právní otázku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.

11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4706/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14).

28. Namístě je v uvedené souvislosti poukázat také na judikaturu Ústavního soudu, jež vyústila v závěr, podle kterého „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12.

2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, pak Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Taktéž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11.

2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v § 237 o.

s. ř. (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22, nebo ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. I. ÚS 2380/23).

29. Kromě toho v dovolání (alternativně) obsažený údaj o tom, že by dovolací soud „měl věc právně posoudit jinak“, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., má-li se jednat o odlišné právní posouzení věci, než jaké vyslovil soud odvolací. Je-li dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, je tím myšleno, že pro danou právní otázku existuje určité řešení přijaté v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, avšak dovolatel se domnívá, že Nejvyšší soud by se měl od této své dosavadní rozhodovací praxe odchýlit a již vyřešenou otázku posoudit odlišně, než jak činil v obdobných věcech dosud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). V takovém případě však (jak již bylo zmíněno výše) musí být z dovolání rovněž patrné, od kterého svého dříve přijatého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud konkrétně odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Takovýto údaj však z dovolání rovněž neplyne.

30. Popsaná nedůslednost, které se dovolatel dopustil při formulaci dotčené části dovolání, se nadto projevila i ve skutečnosti, že odvolací soud k žalobcem kritizované aplikaci § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu nepřistoupil při rozhodování o věci samé, které se odráží ve znění dovoláním napadeného výroku II rozsudku odvolacího soudu, ale až při rozhodování o nákladech nyní vedeného řízení, tedy v jinak nenapadeném výroku, proti němuž ostatně ani dovolání není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.

31. Dovolání tedy v části týkající se zmíněné otázky ad c) nelze za popsané situace věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v § 241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.

32. Ve vztahu ke zbývající části, v níž již podané dovolání uvedenými vadami postiženo není, se dále Nejvyšší soud zabýval tím, zda se jedná o dovolání přípustné podle výše citovaného § 237 o. s. ř.

33. Přípustnost žalobcova dovolání ve smyslu § 237 nezakládá otázka týkající se aplikace § 31 odst. 1 OdpŠk. Odvolací soud se totiž při řešení otázky rozsahu odpovědnosti žalované vycházejícího z uvedeného zákonného ustanovení neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, dospěl-li k závěru, že náhrada škody spočívající v nákladech řízení je podle § 31 odst. 1 a 2 OdpŠk možná pouze při současném splnění dvou podmínek plynoucích z uvedeného ustanovení, tj. musí jít o náklady účelně vynaložené na změnu či zrušení nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu a současně poškozený neměl možnost takové náklady uplatnit v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.

10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 594/2013, uveřejněný pod číslem 23/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 139/15, dále stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. Cpjn 31/2014, uveřejněné pod číslem 111/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 293/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30.

11. 2020, sp. zn. II. ÚS 2751/20, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2989/2020, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2818/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2023, sp. zn. III. ÚS 2460/22, a ze dne 2. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 170/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1348/23). Soud se tedy vždy musí kromě zvážení otázky, zda poškozený mohl náklady řízení uplatnit v rámci procesních předpisů ovládajících řízení, v němž došlo k vydání nezákonného rozhodnutí nebo k nesprávnému úřednímu postupu, zabývat též tím, které z nákladů řízení, jichž se poškozený domáhá jako náhrady škody, byl nucen (jako zvýšené) vynaložit právě v souvislosti s tím, že došlo k vydání nezákonného rozhodnutí či k nesprávnému úřednímu postupu, jež bylo třeba napravit, resp. za účelem odstranění nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu.

Tomuto požadavku přitom napadené rozhodnutí odvolacího soudu plně vyhovělo, pokud odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) zkoumal, zda uplatněné náklady žalobce skutečně vynaložil na nápravu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce předmětného správního řízení, přičemž od těchto nákladů současně oddělil ty, jejichž vynaložení naopak souviselo se žalobcovou snahou dosáhnout v předmětném řízení vydání pro něj příznivého konečného rozhodnutí.

34. Namítá-li žalobce, že některé náklady, jež odvolací soud do přiznané náhrady pro nesplnění uvedené podmínky nezahrnul, ve skutečnosti rovněž souvisely s nápravou nepřiměřené délky předmětného správního řízení, brojí pak touto námitkou proti správnosti skutkovému závěru odvolacího soudu. Nejvyšší soud je však skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán a žalobce tak jeho zpochybňováním uplatňuje nepřípustný dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Nelze-li v dovolacím řízení revidovat skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodnutí vycházel odvolací soud, pak dovolací argumentace, jež právě na takové skutkové revizi buduje oponentní právní závěr, nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě dovodil přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.

35. Žalobce také přehlédl, že část náhrady požadovaných nákladů (vztahujících se k jeho poradě s právní zástupkyní ze dne 22. 10. 2018 týkající se přípravy textu žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu) mu odvolací soud nepřiznal též proto, že zde nebyla splněna ani podmínka upravená v § 31 odst. 2 OdpŠk, neboť žalobce měl možnost uplatnit jejich náhradu přímo v řízení na ochranu proti nečinnosti (viz bod 24 odůvodnění napadeného rozsudku). Na tento závěr odvolacího soudu však žalobcova dovolací argumentace nikterak nereaguje. Přitom platí, že obstál-li některý z důvodů, pro nějž odvolací soud dotčené části nároku nevyhověl (zde proto, že jej žalobce v dovolání nezpochybnil), nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se v poměrech dovolatele nemohlo nijak projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4273/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3721/19).

36. Potud tedy Nejvyšší soud žalobcovo dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

37. Ve zbývajícím rozsahu však žalobcovo dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť při řešení otázky počátku běhu promlčecí lhůty upravené v § 32 odst. 1 OdpŠk, tj. při řešení otázky dopadající na část předmětu řízení představovanou částkou 35 509 Kč s příslušenstvím (viz vyčíslení této částky obsažené v bodě 7 odůvodnění tohoto rozsudku), se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.

IV. Důvodnost dovolání

38. Dovolání je ve zbývající části též důvodné.

39. Podle § 13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odstavec 2).

40. Podle § 32 odst. 1 OdpŠk se nárok na náhradu škody podle tohoto zákona promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí.

41. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že v případě škody způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 OdpŠk se uplatní pouze jediná promlčecí lhůta, a to subjektivní, která dle § 32 odst. 1 OdpŠk počíná běžet okamžikem, kdy poškozený nabyl vědomost o tom, že mu škoda vznikla (a orientačně i o tom, jaký je její rozsah) a kdo za ni odpovídá (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1793/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1559/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1933/2021). Pro počátek běhu této subjektivní promlčecí lhůty přitom není podstatné, kdy se poškozený dozvěděl o škodné události, která škodu vyvolala, ani to, zda a kdy se dozvěděl o tom, že šlo o postup nesprávný, případně v čem jeho nesprávnost spočívala. Rozhodující je vědomost poškozeného o vzniku majetkové újmy na jeho straně, přičemž nepostačuje jen vědomost domnělá či předpokládaná, nýbrž se musí jednat o vědomost prokázanou (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2040/2012, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. III. ÚS 1663/13, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 833/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2357/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. III. ÚS 399/21). Znalost poškozeného o osobě škůdce se pak váže k okamžiku, kdy poškozený obdržel informaci, na jejímž základě si mohl učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná (viz již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1559/2011).

42. Subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody přirozeně nemůže začít běžet dříve, než dojde ke vzniku škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1964/2013, ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3672/2012, uveřejněný pod č. 64/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4398/2015). K otázce vzniku škody, jež je předmětem tohoto řízení, se přitom z aktuální rozhodovací praxe Nejvyššího soudu podává, že ustanovení § 31 OdpŠk zahrnuje nejen skutečné (již proběhlé) uhrazení nákladů řízení, ale i platný závazek k uhrazení nákladů právního zastoupení advokátem (obhájcem). Na povahu nákladů řízení (výši a účelnost) jsoucích toho času ve formě poctivého závazku k jejich zaplacení je třeba hledět zásadně obdobně, jako na náklady řízení již uhrazené s tím, že pozdější splnění či nesplnění závazku dlužníkem (poškozeným) je pro uznání vzniku škody ve smyslu § 31 OdpŠk zásadně nerozhodné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2678/2020, uveřejněný pod číslem 79/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2212/2022).

43. Jak však již bylo uvedeno výše, samotný vznik škody není tou skutečností, od které by počínala běžet promlčecí lhůta uvedená v § 32 odst. 1 větě první OdpŠk. Její počátek se odvíjí až od okamžiku, kdy se poškozený prokazatelně dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Ačkoli v mnoha případech tyto skutečnosti nastávají prakticky v jeden okamžik, vždy tomu tak být nemusí.

44. Promítnutím uvedených judikatorních závěrů do poměrů nyní řešeného případu lze tedy dospět k závěru, že odvolací soud nepochybil, pokud uzavřel, že okamžik vzniku škody, jejíž náhrady se žalobce domáhá, je namístě spojit již s okamžikem vzniku jeho dluhu připadajícího na náklady, které jeho právní zástupkyně v souvislosti s jeho zastoupením v řízení vynaložila, nikoliv až se samotným uhrazením tohoto dluhu (tj. se zaplacením faktury, kterou v této souvislosti dotčená advokátka žalobci vystavila). Neobstojí však již paušálně přijatý (důkazně nepodložený) závěr, že žalobce v okamžiku provedení každého jednotlivého úkonu právní služby již o vzniku svého dluhu (a tedy o vzniku škody) také věděl. Nejenže ze (skutkových ani právních) závěrů odvolacího soudu neplyne, k jakému okamžiku žalobci dluh vůči jeho právní zástupkyni, s nímž je spojována existence jeho odškodnitelné majetkové újmy, skutečně vznikl (k tomu viz např. závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4594/2009, podle kterých z § 22 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, a § 1 odst. 1 advokátního tarifu, je zjevné, že právo na zaplacení odměny advokátovi vzniká v souladu s uzavřenou smlouvou o odměně a není-li uzavřena, provedením úkonu právní služby, a dále viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2570/2017, ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 33 Cdo 751/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2023, sp. zn. 24 Cdo 185/2023), ale z napadeného rozhodnutí se nepodávají ani žádná skutková zjištění, která by též mapovala žalobcovu prokázanou vědomost o existenci takového (již vzniklého) dluhu, neboť se odvolací soud v napadeném rozhodnutí v tomto ohledu spokojil toliko s úvahou o předpokládané žalobcově znalosti, jež však není (jak bylo uvedeno výše) pro určení počátku běhu subjektivní promlčení lhůty upravené v § 32 odst. 1 OdpŠk postačující. Závěr odvolacího soudu o tom, že se okamžik provedení každého jednotlivého úkonu žalobcovou právní zástupkyní časově shodoval též s okamžikem, v němž žalobci dluh vůči jeho právní zástupkyni vznikl a v němž žalobce současně získal vědomost o vzniku tohoto svého dluhu, tak postrádá odpovídající skutkovou oporu, pročež je navazující právní posouzení věci v tomto rozsahu neúplné, a tudíž nesprávné.

45. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žádnou takovou vadu řízení však Nejvyšší soud nezjistil.

46. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. v části jeho výroku II, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba ve vztahu k částce 35 509 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky za dobu od 27. 8. 2021 do zaplacení zamítá, jakož i v závislých výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu v tomto rozsahu k dalšímu řízení.

47. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právním názorem dovolacího soudu, jež byl v tomto rozsudku vysloven.

48. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 9. 2024

Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu