30 Cdo 1964/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve
věci žalobce Ing. K. M., zastoupeného JUDr. Ivem Jahelkou, advokátem se sídlem
v Jindřichově Hradci, Sládkova 351, proti žalované České republice – Českému
úřadu zeměměřičskému a katastrálnímu, IČ: 00025712, se sídlem v Praze 8, Pod
sídlištěm 1800/9, o zaplacení částky 886.512,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 394/2008, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2012, č. j. 22 Co 294/2012 -
134, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2012, č. j. 22 Co 294/2012 -
134, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. 5. 2012, č. j. 9 C
394/2008 - 95, se v rozsahu zamítnutí žaloby do částky 713.032,- Kč s
příslušenstvím zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu
8 k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) napadeným rozsudkem potvrdil
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále „soud prvního stupně“) ze dne 2. 5. 2012, č. j. 9 C 394/2008 - 95, v zamítavém výroku o věci samé ohledně částky
713.032,- Kč s příslušenstvím. Žalobce se v řízení domáhá náhrady škody
způsobené mu nesprávným úředním postupem katastrálního úřadu, spočívajícím v
nepřiměřené délce vkladového řízení, v jehož důsledku mu ušel zisk z nájemného. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobce
uzavřel dne 25. 1. 1999 jako kupující s K. T. jako prodávající kupní smlouvu
ohledně nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu Brno-město (dále jen
„katastrální úřad“) na listu vlastnictví č. 638 – pozemku parc. č. 2497 a domu
č. p. 341. Současně se strany kupní smlouvy dohodly na zřízení věcného břemene
ve prospěch prodávající. Téhož dne podaly obě strany kupní smlouvy návrh na
vklad práv z ní plynoucích ke katastrálnímu úřadu. Podáním ze dne 17. 2. 1999
vzala prodávající návrh na vklad práv zpět s tím, že dne 16. 2. 1999 od kupní
smlouvy odstoupila pro její uzavření v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Dne 17. 2. 1999 katastrální úřad rozhodl o přerušení řízení na dobu 30 dnů za
účelem vyjádření žalobce. Ten dopisem ze dne 22. 2. 1999 sdělil, že se
zpětvzetím návrhu nesouhlasí. Rozhodnutím katastrálního úřadu ze dne 11. 3. 1999 bylo řízení přerušeno na dobu 30 dnů k vyjádření účastníků smlouvy, jaká
práva navrhují zapsat do katastru. Rozhodnutím ze dne 19. 4. 1999 katastrální
úřad řízení na dobu 30 dnů přerušil a vyzval účastníky k vyjádření, zda by
uzavřeli kupní smlouvu i v případě, že by věcné břemeno, spornou smlouvou
založené, nevzniklo, neboť ujednání o věcném břemenu měl za vadné a neurčité. Prodávající sdělila, že by předmětnou smlouvu bez tohoto ujednání neuzavřela. Dne 3. 5. 1999 katastrální úřad návrh na vklad zamítl pro neurčitost dotčených
právních úkonů, které posoudil jako vzájemné. K odstoupení od smlouvy
nepřihlížel, neboť k němu došlo až po podání návrhu na vklad. Krajský soud v
Brně rozsudkem ze dne 30. 5. 2000 rozhodnutí katastrálního úřadu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. Následně katastrální úřad rozhodnutím ze dne 14. 8. 2000 řízení přerušil na dobu 60 dnů, a to za účelem předložení dokladu o
odstoupení po právu, případně dokladu o zahájení soudního řízení. Dne 18. 10. 2000 podala prodávající žalobu k Městskému soudu v Brně, kterou se domáhala
určení, že její úkon odstoupení od smlouvy je platný. Katastrální úřad
rozhodnutím ze dne 30. 10. 2000 vkladové řízení přerušil do doby skončení
zmíněného soudního sporu. Žaloba o určení platnosti odstoupení od kupní smlouvy
byla pravomocně zamítnuta ke dni 20. 7. 2006, a to rozsudkem Městského soudu v
Brně ze dne 7. 4. 2004, č. j. 30 C 239/2000 - 68, ve spojení s rozsudkem
Krajského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. 38 Co 6/2005. Vklad
vlastnického práva a práva odpovídajícího věcnému břemeni byl povolen dne 4. 9. 2006 s právními účinky ke dni 25. 1. 1999. Dále bylo zjištěno, že žalobce dne
22. 8.
2007 uplatnil u katastrálního úřadu nárok na náhradu škody ve výši
205.488,- Kč s příslušenstvím, jež mu měla vzniknout v důsledku rozhodnutí
katastrálního úřadu ze dne 3. 5. 1999. Dopisem ze dne 25. 10. 2007 byl jeho
nárok odmítnut. Odvolací soud na základě uvedených skutkových zjištění dospěl k závěru, že v
předmětném vkladovém řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, spočívajícímu
v jeho nepřiměřené délce. Katastrální úřad také pochybil, když žalobcovo
vlastnické právo do katastru nevložil, neboť měl pouze zkoumat splnění podmínek
podle § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných
věcných práv k nemovitostem (dále jen „zákon č. 265/1992 Sb.“), a to ke dni
podání návrhu na vklad. Proto neměl brát v úvahu odstoupení prodávající od
kupní smlouvy, ke kterému došlo po dni podání návrhu na vklad. V otázce promlčení žalobcova nároku se odvolací soud ztotožnil s názorem soudu
prvního stupně, který konstatoval, že od 1. 9. 2000 do 13. 8. 2005 byl
uplatněný nárok (odpovídající částce 713.032,- Kč s příslušenstvím) promlčen. Žaloba byla totiž podána až dne 14. 8. 2008, tedy po uplynutí tříleté
subjektivní promlčecí doby a výše ušlého zisku musela být žalobci každý měsíc
trvání vkladového řízení známa. Námitku promlčení pak odvolací soud neměl za
nemravnou, neboť úmyslem žalobce bylo nemovitost pronajímat, nikterak nebrojil
proti rozhodnutí o přerušení vkladového řízení a byl to on, kdo zanedbal
ochrany svých práv. Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, kterým bylo potvrzeno
zamítnutí žaloby ohledně částky 713.032,- Kč s příslušenstvím, dovolání. Podle
žalobce odvolací soud nesprávně posoudil otázku promlčení jeho nároku. I kdyby
si byl totiž teoreticky vědom vzniku škody, nemohl svůj nárok uplatnit dříve
než po dni 4. 9. 2006, tedy po dni vkladu jeho práva k předmětným nemovitostem
do katastru nemovitostí. Promlčecí doba podle žalobce začala běžet až v
okamžiku, kdy se nejen dozvěděl o škodě, ale zároveň mohl svůj nárok na její
náhradu kvalifikovaně uplatnit. Přitom žalobce se stal vlastníkem nemovitosti
až povolením vkladu dne 4. 9. 2006, třebaže právní účinky nastaly zpětně ke dni
25. 1. 1999. Až po dni 4. 9. 2006 se tedy dozvěděl, že skončil nesprávný úřední
postup žalované a že mu vznikla škoda a v jaké výši a zároveň se stal aktivně
legitimován k uplatnění nároku na náhradu vzniklé škody. Subjektivní promlčecí
lhůta začala podle žalobce běžet dne 5. 9. 2006, měla uplynout 4. 9. 2009,
přičemž v jejím průběhu byl nárok uplatněn. Námitku promlčení uplatněnou
žalovanou má i za nemravnou. Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila s napadeným
rozsudkem a považuje jej za věcně správný. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání proti rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé může být přípustné
pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř., a to pokud dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní
význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolání je přípustné pro posouzení otázky počátku běhu subjektivní promlčecí
doby,
v níž se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu. Podle § 32 odst. 1 věty první zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, se nárok na náhradu škody podle
tohoto zákona promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a
o tom, kdo za ni odpovídá. Podle § 133 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví
vkladem do katastru nemovitostí podle zvláštních předpisů, pokud zvláštní zákon
nestanoví jinak. Podle § 2 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb., právní účinky vkladu vznikají na
základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení ke dni, kdy návrh na vklad byl
doručen katastrálnímu úřadu. Odvolací soud v napadeném rozsudku k otázce počátku běhu subjektivní promlčecí
doby pro žalobcův nárok uvedl jen tolik, že zaujímá shodné stanovisko jako soud
prvního stupně, který nepochybil, pokud uzavřel, že za dobu 1. 9. 2000 do 13. 8. 2005 je uplatněný nárok promlčen. Soud prvního stupně konstatoval, že výše
ušlého zisku musela být žalobci v uvedeném období známa, přesto ten svůj nárok
uplatnil až dne 14. 8. 2008. S ohledem na tříletou subjektivní lhůtu soud
prvního stupně dospěl k závěru, že nároky na náhradu škody, k jejímuž vzniku
došlo před 14. 8. 2005, jsou promlčeny. Z § 32 odst. 1 věty první OdpŠk i z konstantní judikatury Nejvyššího soudu
(srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo
1793/2004, nebo ze dne 2. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 590/2011; všechna rozhodnutí
Nejvyššího soudu uvedená v tomto rozsudku jsou dostupná na www.nsoud.cz)
vyplývá, že tříletá subjektivní promlčecí doba začíná běžet od okamžiku, kdy se
poškozený dozvěděl o tom, že mu škoda v určité výši vznikla a že za ni odpovídá
stát. Zároveň je podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu třeba vycházet z
prokázané vědomosti poškozeného o vzniklé škodě, nikoliv jen z jeho domnělé či
předpokládané vědomosti o této škodě (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, nebo ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 25
Cdo 769/2006, uveřejněný pod č. 55/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Ve věci rozhodnuté rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 30
Cdo 2014/2013, se žalobkyně domáhala náhrady škody, jež jí měla vzniknout v
důsledku nezákonného rozhodnutí pozemkového úřadu, který schválil dohodu o
vydání pozemku mezi jejím otcem jakožto osobou oprávněnou a Státním statkem L. jakožto osobou povinnou, ačkoliv byl předmětný pozemek ve vlastnictví třetích
(fyzických) osob. Tyto osoby se pak domohly určení svého výlučného vlastnického
práva k dotčenému pozemku.
Podle soudů nižších stupňů počala běžet subjektivní
promlčecí doba již od okamžiku, kdy se žalobkyně dozvěděla o duplicitním zápisu
vlastnického práva k předmětnému pozemku a o tom, že jí byly vydány
neodpovídající pozemky, k nimž nemohla nabýt vlastnické právo. Nejvyšší soud
tento výklad odmítl s tím, že v daném případě „se nemohla dovolatelka o vzniklé
škodě dozvědět dříve, než bylo pravomocně rozhodnuto (určeno), že není
vlastnicí dotčené nemovitosti. Do okamžiku, než bylo najisto postaveno, že není
vlastnicí pozemku, nemohla nabýt prokázané vědomosti, že pozemek není a nikdy
nebyl v její majetkové sféře, přestože pro opačný závěr jednoznačně svědčil
její dědický titul.“ V daném případě tedy začala podle citovaného rozsudku
Nejvyššího soudu subjektivní promlčecí doba běžet až od okamžiku, kdy soud
rozhodl, že žalobkyně není vlastníkem předmětného pozemku. Podle Nejvyššího
soudu bylo „srozumitelné a pochopitelné, že žalobkyně v daném případě vyčkala
výsledku sporu o vlastnické právo k nemovitosti”. V nyní posuzovaném případě měla být škoda způsobena nemožností
nemovitost v uvedeném období pronajmout, tedy v důsledku nemožnosti realizace
vlastnického práva žalobce založeného spornou kupní smlouvou. Vklad do katastru
nemovitostí, jímž bylo konstituováno vlastnické právo žalobce k předmětné
nemovitosti (§ 133 odst. 2 obč. zák.), byl povolen s právními účinky ke dni 25. 1. 1999. Žalobce je tedy nutno považovat za vlastníka nemovitostí již od 25. 1. 1999, případné nájemné od tohoto data by tak skutečně náleželo jemu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 1997, sp. zn. IV. ÚS 332/96, dostupný z
nalus.usoud.cz). Lze proto vycházet z toho, že mu tvrzená škoda od tohoto data
skutečně mohla vznikat. Jak již bylo uvedeno výše, samotný vznik škody není tou skutečností, od které
by počínala běžet promlčecí doba uvedená v § 32 odst. 1 větě první OdpŠk. Její
počátek se odvíjí až od okamžiku, kdy se poškozený prokazatelně dozvěděl o
škodě a o tom, kdo za ni odpovídá (nikoli od nesprávného úředního postupu či
vzniku škody). Ačkoli v mnoha případech tyto skutečnosti nastávají prakticky v
jeden okamžik, nemusí tomu tak být vždy a není tomu tak ani v nyní posuzované
věci. Zatímco případný zisk z nájemného ucházel žalobci již od 25. 1. 1999, jeho
vědomost o vzniku této škody nemohla nastat dříve, než se dozvěděl o vkladu
svého vlastnického práva do katastru nemovitostí, tj. než se dozvěděl, že škoda
v podobě ušlého zisku vzniká právě jemu. Byť má vklad práva do katastru zpětné
účinky (§ 2 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb.), ty nemohou mít na subjektivní
vědomost žalobce o vzniku škody žádný vliv. Žalobce se logicky nemohl dozvědět,
že mu vzniká škoda způsobená nemožností realizovat jeho práva k předmětné
nemovitosti, dříve, nežli se dozvěděl, že vlastnické právo k této nemovitosti
skutečně nabyl. O tom se mohl dozvědět teprve po vkladu jeho vlastnického práva
do katastru nemovitostí, k němuž došlo na základě rozhodnutí katastrálního
úřadu o povolení vkladu ze dne 4. 9. 2006. Pokud navíc Nejvyšší soud ve výše citovaném rozsudku ze dne 18. 3. 2014, sp. zn.
30 Cdo 2014/2013, dovodil, že se žalobkyně o vzniklé škodě nemohla dozvědět
dříve, než bylo pravomocně deklarováno, že není vlastníkem předmětného pozemku,
tím spíše je tento závěr případný v nyní posuzované věci, kdy žalobce vyčkal na
konstitutivní rozhodnutí o povolení vkladu svého práva do katastru nemovitostí
a nelze mu tedy vytknout, že by o své škodě věděl již před vydáním tohoto
rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo
2067/2005). Vzhledem ke skutkovým okolnostem případu má Nejvyšší soud postup žalobce, který
vyčkal s uplatněním svého nároku na pravomocné rozhodnutí o určení platnosti
odstoupení od kupní smlouvy a následné rozhodnutí o povolení vkladu, i za
pochopitelný. Žalobcovo vlastnické právo k předmětné nemovitosti vzniklo až
právní mocí rozhodnutí o jeho vkladu do katastru nemovitostí; než se tak stalo,
nepříslušela žalobci aktivní věcná legitimace k uplatnění jakéhokoli nároku
vůči nájemcům bytu v předmětném domě, ani vůči prodávající. Vytýká-li odvolací
soud žalobci, že nedostatečně dbal ochrany svých práv, přehlíží, že do vkladu
jeho vlastnického práva do katastru nemovitostí by se žalobce nemohl daného
nároku úspěšně domoci právě proto, že nebyl vlastníkem domu, v němž se byt
nachází. Tím odvolací soud porušil obecnou zásadu, podle které nemůže začít
subjektivní promlčecí doba běžet dříve, než dojde ke vzniku nároku, jehož se
týká. Případná žaloba, ve které by žalobce odvíjel svůj nárok od nevloženého,
tedy nevzniklého, vlastnického práva, by musela být zamítnuta. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud uzavírá, že tříletá subjektivní promlčecí
doba, stanovená § 32 odst. 1 větou první OdpŠk, začala v nyní posuzovaném
případě běžet od okamžiku, kdy se žalobce dozvěděl o vkladu svého vlastnického
práva do katastru nemovitostí, tj. od právní moci rozhodnutí katastrálního
úřadu o vkladu, resp. ode dne doručení smlouvy (vkladové listiny) opatřené
doložkou ve smyslu § 38 odst. 2 vyhl. č. 26/2007 Sb., kterou se provádí zákon
č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem,
ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí
České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů, (katastrální
vyhláška). Jelikož k tomu mohlo dojít nejdříve po vydání rozhodnutí o povolení
vkladu, k němuž došlo dne 4. 9. 2006, nemohl být žalobcův nárok uplatněný dne
14. 8. 2008 promlčen. Vzhledem k tomu, že nárok žalobce nebyl promlčen, bylo by bez významu se
zabývat rozporem námitky promlčení, vznesené žalovanou, s dobrými mravy. Nejvyšší soud nepřehlédl, že předchozí dovolání žalobce v téže věci, byť se
vztahující k jinému období, bylo odmítnuto ve vztahu k posouzení otázky
promlčení žalobcova nároku. Důvody odmítnutí dovolání ohledně dané otázky v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1526/2010,
spočívaly v aplikaci § 237 odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 3 o. s. ř., nikoliv v
meritorním přezkumu závěrů odvolacího soudu o počátku běhu promlčecí doby podle
§ 32 odst. 1 OdpŠk.
Rozhodnutím o odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost
nemůže být Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání v obdobné či
totožné věci vázán. Nejvyšší soud přitom neshledal prostor pro aplikaci § 20
odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, když z povahy věci
rozhodnutí o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost žádný právní názor ve smyslu
výkladu konkrétního ustanovení hmotného či procesního práva, od něhož by bylo
potřeba se v novém rozhodnutí odchýlit, obsahovat nemůže. Protože je ze shora uvedených důvodů právní posouzení žalovaného nároku
odvolacím soudem nesprávné, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném
rozsahu zrušil (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.). Vzhledem k
tomu, že důvod pro zrušení rozhodnutí odvolacího soudu platí i pro rozhodnutí
soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Soudy budou v dalším řízení vázány právními názory dovolacího soudu
vyslovenými v tomto rozhodnutí (§ 243d odst. 1, část věty první za středníkem,
o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. května 2014
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu