ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause, v právní
věci žalobce ing. K. M., zastoupeného JUDr. Josefem Nováčkem, Sládkova 351/II,
377 01, Jindřichův Hradec, proti žalovanému České republice – Českému úřadu
zeměměřickému a katastrálnímu, Pod sídlištěm 9/1800, 182 11, Praha 8, IČO
00025712, o 1,092.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8
pod sp. zn. 9 C 394/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 5. 11. 2009, č. j. 22 Co 349/2009-51, takto:
Dovolání žalobce, pokud směřovalo proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 5. 11. 2009, č. j. 22 Cdo 349/200952, jímž byl potvrzen rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. 3. 2009, č. j. 9 C 394/2008-32, jímž
byla žaloba zamítnuta ohledně částky 205.488.- Kč, se odmítá.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2009, č. j. 22 Cdo
349/2009-51, se zrušuje, pokud jím byl potvrzen výrok rozsudku Obvodního soudu
pro Prahu 8 ze dne 11. 3. 2009, č. j. 9 C 394/2008-32, jímž byla žaloba
zamítnuta ohledně částky 886.512.-Kč.
Zrušuje se rovněž výrok rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 11.
2009, č. j. 22 Cdo 349/2009-51, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího
řízení.
V tomto rozsahu se zrušuje rovněž rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8
ze dne 11. 3. 2009, č. j. 9 C 394/2008-32, včetně výroku v odstavci II. o
nákladech řízení.
Věc se vrací v uvedeném rozsahu Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu
řízení.
Obvodní soud pro Prahu 8 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 3. 2009,
č. j. 9 C 394/2008-32, zamítl žalobu o zaplacení částky1,092.000 Kč se
zákonnými úroky z prodlení od 1. 11.2007 do zaplacení. Učinil tak v řízení, v němž žalobce tvrdil, že žalovanou částku mohl získat za
pronájem bytu 3 + 1 blíže popsaného v žalobě, v nemovitosti, kterou získal
kupní smlouvou uzavřenou s K. T. dne 15. 1. 1999, a to za dobu od tohoto data
až do 4. 9. 2006. Návrh na vklad vlastnického práva podal totiž dne 4. 5. 1999. Nárok dovozoval z nezákonného rozhodnutí příslušného krajského úřadu, který
jeho návrh na vklad zamítl. Toto rozhodnutí však bylo zrušeno rozhodnutím
Krajského soudu v Brně dne 30. 5. 2000 a návrhu na vklad pak bylo vyhověno až v
září 2006. Podáním ze dne 4. 3. 2009 pak žalobce již v zahájeném soudním řízení nově
požadoval nárok na náhradu škody, a to z důvodu nesprávného úředního postupu
žalovaného, který porušil zásadu rychlosti řízení, když o návrhu na vklad jeho
práva k nemovitostem nerozhodl ve 30-ti denní lhůtě a samotné vkladové řízení
trvalo déle než 7 let. Žalovaný ve sporu namítal, že řízení o vklad vlastnického práva muselo být
přerušeno s ohledem na postup prodávající K. T., která od kupní smlouvy
odstoupila, a ve vztahu k tomuto odstoupení probíhalo soudní řízení o určení
platnosti právního úkonu. Po pravomocném rozhodnutí soudu o zamítnutí žaloby K. T. bylo návrhu na vklad vyhověno. Žalovaný proto za délku řízení před soudem
nenese žádnou odpovědnost. Připomněl, že rozhodnutí, jehož nezákonnost žalobce
tvrdí, bylo zrušeno již v roce 2000 a následně bylo žalobci ve vkladovém řízení
vyhověno. Uvedený skutkový stav soud prvního stupně posoudil tak, že nárok na náhradu
škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze uplatnit pouze tehdy, pokud
pravomocné rozhodnutí, které dle žalobce bylo důvodem vzniku škody, bylo pro
nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Podle soudu prvního stupně
o takový případ nejde, ježto rozhodnutí, o něhož žalobce odvíjí škodu, ze dne
3. 5. 1999, nikdy nenabylo právní moci a bylo zrušeno v řízení zahájeném na
základě opravného prostředku, kterým žalobce proti takovému rozhodnutí brojil. Ve vztahu k nárokům z nesprávného úředního postupu dospěl soud prvního stupně k
závěru, že jde o tvrzení nové, je v rozporu s obsahem žalobního návrhu, ale i v
rozporu s nárokem na náhradu škody, který žalobce uplatnil u správního úřadu
22. 8. 2007. proto nebyla splněna zákonná podmínka stanovená v § 14 odst. 1 a 3
zákona č.82/1998 Sb. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. 11. 2009, č. j. 22
Cdo 349/200951, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková
zjištění soudu prvního stupně, avšak odlišně je právně hodnotil. Podle odvolacího soudu došlo skutečně k nesprávnému úřednímu postupu na straně
žalovaného. Podle § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. katastrální úřad v řízení
o povolení vkladu zkoumá, zda jsou splněny podmínky pro vklad práva do katastru
nemovitostí, a to podle kritérií, která jsou v citovaném ustanovení uvedena
taxativně.
Ani toto ani žádné další ustanovení citovaného zákona neopravňuje
katastrální úřad zkoumat platnost právního úkonu, který je podkladem pro vklad
práva do katastru nemovitostí. Má-li katastrální úřad pochybnosti o platnosti předmětných smluv z důvodu
podané určovací žaloby s tím, že na posouzení předběžné otázky vlastnictví k
předmětným nemovitostem závisí i správné rozhodnutí o vkladu práv do katastru
nemovitostí, je povinen řízení přerušit (srov. např. rozhodnutí sp. zn. 35 Ca
54/97 a II. ÚS 94/99). Naproti tomu u odstoupení od smlouvy podle § 48 odst. 1 o.z. má za následek
pouze zánik závazkového vztahu, který smlouvou vznikl (účinky odstoupení od
smlouvy o převodu nemovitostí nastávají přímo ze zákon a), nikoli také zánik
věcných práv, která vznikla vkladem do katastru nemovitostí podle takové
smlouvy. Proto odstoupení od smlouvy není samo o sobě důvodem pro změny zápisu
do katastru nemovitostí, ačkoli účastníkům smlouvy vzniká povinnost vrátit si
plnění podle ustanovení § 457 o.z. Dojde-li mezi účastníky závazkového vztahu,
který byl odstoupením od smlouvy od počátku zrušen, k dohodě o vrácení
přijatého plnění, podléhá taková dohoda vkladu a původní věcná práva se obnoví
vkladem podle této listiny podle § 2 a násl. zákona č. 265/1992 Sb. Nedojde-li
mezi účastníky k takové dohodě nebo je-li platnost odstoupení mezi účastníky
sporná, katastrální úřad za podmínek § 10 citovaného zákona vyznačí poznámku,
že právní vztah má být určen soudem. Po právní moci soudního rozhodnutí
provede podle tohoto rozhodnutí zápis záznamem podle 7 a násl. zákona č. 265/1992 Sb. (např. rozhodnutí sp. zn. 33 Ca 71/94 a 35 Ca 45/94). Odvolací soud proto uzavřel, že pokud probíhal soudní spor o určení platnosti
odstoupení Karly Trávníčkové od kupní smlouvy, nebylo správným úředním postupem
ze strany katastrálního úřadu přerušení vkladového řízení, nýbrž takovou
skutečnost měl označit poznámkou a o vkladu vlastnického práva na základě kupní
smlouvy rozhodnout v řádné zákonné lhůtě. K posouzení námitky promlčení vznesené žalovaným, odvolací soud vyslovil závěr,
podle něhož na nárok žalobce je třeba aplikovat obecnou subjektivní tříletou
lhůtu. Počátek běhu promlčecí lhůty je třeba odvíjet od známosti žalobce o
vzniklé škodě. Pokud žalobce uplatnil nárok ve výši 205.488 Kč (což byla škoda,
která měla být představována ušlým ziskem za dobu od 12.3.1999 do 14.8.2000),
pak byl tento nárok postupně promlčován v období od února 2002 až do září 2003. Skutečnost, že promlčecí doba by se stavěla v době od 22. 8. 2007 do 29. 10. 2007 podle § 35 zákona č. 82/1998 Sb., již nemohla ničeho změnit na tom, že
nárok žalobce ve vztahu k částce 205.488 Kč byl zcela promlčen počínaje měsícem
říjnem 2003, když žaloba byla podaná 14.8. 2008, tedy téměř po 5 letech od
tohoto data. Bez ohledu na okolnost pochybení na straně katastrálního úřadu
představujícího nesprávný úřední postup musela být žaloba v tomto rozsahu
důvodně zamítnuta.
Ve vztahu k té části nároku, která byla představována uplatněnou částkou
886.512 Kč, ztotožnil se odvolací soud se závěry soudu prvního stupně o tom, že
žaloba je v tomto rozsahu předčasná, když takto vyčíslený nárok nebyl projednán
v rámci předběžného projednání tak, jak požaduje zákona č.82/1998 Sb., ve znění
po novele provedené zákonem č. 160/2006 Sb.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, jehož
přípustnost dovozoval z ustanovení § 23 odst. 1, písm. c) o.s.ř. ve vztahu k §
237 odst. 3 o.s.ř. Tvrdil existenci dovolacích důvodů podle § 241a), odst. 2),
písm. a) a b) o.s.ř. Jmenovitě uplatňoval tvrzení o tom, že žalovaný vznesl „vágní námitku
promlčení, kterou se nalézací soud vůbec nezbýval, vycházejíce z názoru, že k
žádnému nesprávnému úřednímu postupu nedošlo“. Pokud odvolací soud tuto námitku
promlčení akceptoval, aniž dal žalobci svým postupem možnost reagovat na jeho
překvapivý závěr, porušil tak zásadu dvojinstančnosti civilního soudního
procesu. S poukazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 22 Cdo
1625/2001, ze dne 16. 1. 2003, dále namítal, že se odvolací soud dopustil
vadného výkladu práva. Odvolatelem zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu totiž na
jedné straně liší na jedné straně mezi dnem vkladu práva do katastru
nemovitostí a dnem, kterým nastaly účinky vkladu na straně druhé. Podle
dovolatele až dnem provedení zápisu (v této věci 4. 9. 2006) byl oprávněn
žalobce (dovolatel) realizovat své vlastnické právo k nemovitostem, včetně
výběru nájemného, neboť teprve tímto dnem mu vznikla i aktivní legitimace k
uplatnění nároku na náhradu škody. Dovolatel považoval za nesprávný závěr odvolacího soudu, podle něhož :
a) poškozený může uplatňovat právo na odškodnění plynoucí mu z nesprávného
úředního postupu orgánu státu v době, kdy díky protiprávnímu stavu (nesprávný
úřední postup) ze strany státní správy vůči němu, tento stav stále trval, a
dále kladl otázku
b) zda se mohl žalobce domáhat nároků příslušejících toliko vlastníkům (ušlý
zisk mající původ v ušlém nájemném) v době před rozhodnutím o vkladu
vlastnictví. V souladu se svým hodnocením, uplatněným shora, dovozoval dovolatel, že
promlčecí lhůta mu počala běžet od okamžiku, kdy se poškozený (tedy dovolatel)
dověděl o škodě a kdo za ni odpovídá (§ 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Tato
lhůta mu začala běžet 4. 9. 2009 a v jejím rámci měl být nárok uplatněn. Tomuto
požadavku žalobce dostál, když žalobu podal počátkem srpna 2008. Konečně dovolatel namítal
c) nesprávnost závěrů odvolacího soudu o nedodržení podmínky předběžného
projednání. V tomto směru tvrdil, že část svého nároku na náhradu škody vzniklé mu
nesprávným úředním postupem ve výši 205.488 Kč (za dobu od 12. 3. 1999 do 14. 8. 2000) uplatnil dopisem žalovanému ze dne 22. 8. 2007, zbytek nároku pak
uplatnil v rámci řízení ve věci 9 C 394/2008 vedeného u Obvodního soudu pro
Prahu 8, dne 4. 3. 2009. Žalovaný přitom mimosoudní vypořádání v rámci předběžného projednání
nároku odmítl co do uplatněné nižší částky (205.488 Kč), a to dopisem z 25. 10. 20070, s odůvodněním, že k žádnému nesprávnému úřednímu postupu z jeho strany
nedošlo a že žalobci nevznikla žádná škoda. Dovolatel tvrdil, že je třeba přijmout závěr, podle něhož odmítl-li
žalovaný tímto a takto zcela a bez jakékoliv podmínky samotný základ nároku,
odmítl tím nárok žalobce (dovolatele) jako celek. Výklad soudů obou stupňů
považuje za pozitivisticky striktně formalistický.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl odmítnutí dovolání. Setrval na
tom, že v případě částky 886.512 Kč nebyl tento nárok uplatněn u příslušného
ústředního správního úřadu ve smyslu § 14 zákona č. 82/1998 Sb., v platném
znění. Předmětem předběžného uplatnění nároku byla částka 205.488 Kč ušlého
zisku za období od 12. 3. 1999 do 14. 8. 2000. Pro nesplnění zákonných
předpokladů žalovaný žádost odmítl. Žalobce poté podal žalobu ona náhradu škody z titulu rozhodnutí
katastrálního úřadu, ve které požadoval 1,092.000 Kč jako ušlý zisk za dobu od
února 1999 do 4.9.2006. Podáním ze dne 3. 3. 2009 však změnil svá skutková
tvrzení tak, že se nadále domáhal náhrady škody z titulu nesprávného úředního
postupu katastrálního úřadu. Proto ohledně částky 888.512 Kč nebyla splněna
zákonná podmínka předběžného projednání nároku. Konečně k výtkám dovolatele upozornil žalovaný na to, že žalovaný
namítl promlčení již v řízení před soudem prvního stupně a bylo věcí žalobce,
že se k ní nevyjádřil. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále
jen „o. s. ř.“) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek
odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12
zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení), zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve
lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti
dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu v této věci může
být proto přípustné pouze za podmínek uvedených v ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Má-li právní otázka řešená v rozhodnutí odvolacího soudu význam pro rozhodnutí
konkrétní věci (v jednotlivém případě), nelze odmítat přípustnost dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. v) o..ř. pouze na základě argumentu, že postrádá
zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudu vůbec (pro jejich
judikaturu), zejména proto, že její řešení je dáno neopakovatelnými a
nezaměnitelnými skutkovými okolnostmi případu. I když rozhodování o dovolání je
právním prostředkem zajišťujícím jednotnost rozhodování soudů, plní tento účel
prostřednictvím rozhodování v konkrétních věcech (v jednotlivých případech),
aniž by mohlo být jakkoliv významné, jaký má (může mít) taková konkrétní věc
judikatorní přesah. S přihlédnutím ke shora uvedené přípustnosti dovolání (§237 odst. 3
o.s.ř. in fine) vymyká se z mezí dovolacího přezkumu ta část dovolacích námitek
dovolatele, směřující k tvrzení o překvapivém rozhodnutí odvolacího soudu a
odnětí možnosti odvolateli projednat věc v souladu se zásadou dvojinstančnosti
řízení. Zůstává tak možnost posouzení, zda závěry rozsudku odvolacího soudu v
otázce promlčení nároků žalobce a splnění podmínky předběžného projednání jím
uplatněného nároku ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1, odst. 3. zákona č. 82/1998 Sb., jak bylo shrnuto sub a), b) a c) shora. Otázka předložená dovolacímu přezkumu sub a) a b) shora souvisí obecně
s výkladem vědomosti poškozeného o vzniku škodu a o tom, kdo za ni odpovídá. V
tomto směru dovolací soud odkazuje na závěry dnes již konstantní judikatury. Tak v rozsudku Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 6. 1981, sp. zn. 1 Cz 18/81 bylo
uvedeno: „Odpovědnost státu za škodu způsobenou v rámci plnění úkolů státních
orgánů a orgánů společenské organizace uvedených v ustanovení § 1 odst. 1
zákona č. 58/1969 Sb. nesprávným úředním postupem těch, kteří tyto úkoly plní,
lze posuzovat jen podle ustanovení § 18 a 19 citovaného zákona a nikoli i podle
ustanovení občanského zákoníku Poškozený se ve smyslu ustanovení § 22 odst. 1
zákona č. 58/1969 Sb. /nyní § 1 a § 32 až 34 zákona č. 82/1998 Sb., v platném
znění/ (stejně jako ve smyslu ustanovení § 106 odst. 1 o.z.) doví o škodě
tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a
orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné určit přibližně výši
škody v penězích). Není tedy třeba, aby poškozený znal rozsah (výši) škody
přesně (např. na základě odborného posudku)“. Obdobný závěr byl zaujat rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn.
25 Cdo 2578/2004: „Aby poškozený
mohl svůj nárok uplatnit u soudu není třeba, aby znal výši škody přesně,
postačuje, nabyl-li vědomost o rozsahu majetkové újmy vyjádřitelné v penězích,
a to alespoň v přibližné sumě s možností jejího dodatečného zpřesnění soudním
řízení“. K otázce promlčení u nesprávného úředního postupu se připomínají
závěry rozsudku Nejvyššího soudu dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1793/2004: “U
nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem se neuplatní
objektivní promlčecí doba, počátek běhu subjektivní promlčecí doby se odvíjí od
vědomosti poškozeného o tom, že mu škoda v určité výši vznikla a že za ni také
stát odpovídá, nikoliv od jeho vědomosti o nesprávném úředním postupu samotném“. S přihlédnutím ke shora uvedeným závěrům rozhodovací praxe a porovnáním důvodů,
na nichž odvolací soud založil své potvrzující rozhodnutí o zamítnutí částky
205.488.-Kč nutno dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu v tomto
rozsahu je třeba považovat za správné. Dovolací námitky uplatněné v tomto směru
dovolatem sub a) a b) tak nepředstavují při posouzení správnosti závěrů
odvolacího soudu v této věci otázky, která by činila rozhodnutí odvolacího
soudu rozhodnutím řešícím otázku zásadního významu. V uvedeném rozsahu tak
nemohl dovolací soud dospět k závěru o přípustnosti dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu ve shora uvedeném rozsahu. Přistoupil proto k odmítnutí
dovolání dovolatele podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/
o.s.ř. K otázce předložené dovolacímu přezkumu sub c) shora považuje dovolací soud za
vhodné upozornit na závěry plynoucí z rozhodnutí, která se k uvedené
problematice vztahují. Tak předně v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 30. 12. 1976, sp. zn. 2 Cz 38/76, byl vysloven závěr: „Předběžné
projednání nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nároku
na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě nebo o trestu je zákonem (§ 9
zákona č. 58/1969 Sb.) stanovenou podmínkou k tomu, aby o tomto nároku mohlo
proběhnout občanské soudní řízení. Toto předběžné projednání se však nevyžaduje
u nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem“. K tomu se sluší připojit odkaz na závěry pozdějšího rozhodnutí téhož soudu ze
dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, které – v souvislosti se změnou
právní úpravy – posunulo a rozšířilo výklad podmínek řízení formulací závěru:
„Předběžné projednání nároku na náhradu škody před orgánem uvedeným v § 6
zákona (v daném případě ministerstvem spravedlnosti) je po novele provedené
zákonem č. 160/2006 Sb. podmínkou pro uplatnění všech nároků na náhradu škody
vůči státu podle tohoto zákona, tedy i nároků na přiměřené zadostiučinění za
vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nebyl-li
nárok na náhradu nemajetkové újmy takto způsobené předběžně projednán u
příslušného úřadu, je třeba tento nedostatek podmínky řízení řešit postupem
podle § 104 odst. 2 o. s. ř. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1891/2007, uveřejněný pod číslem 11/2010 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek).
Nicméně za situace, kdy takto soud prvního stupně nepostupoval a
zároveň žaloba obsahující požadavek zadostiučinění byla doručena orgánu
uvedenému v § 6 zákona, u nějž měl být nárok předběžně projednán, uplynula
lhůta šesti měsíců podle § 15 zákona, v níž uplatněný nárok nebyl uspokojen, a
tento orgán dal najevo, že jej uspokojit nehodlá, by postup podle § 104 odst. 1
o. s. ř. postrádal rozumný smysl, nemohl by naplnit účel sledovaný § 14 zákona,
byl zcela formální a odporoval by zásadám rychlosti a hospodárnosti soudního
řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 25 Cdo
737/2008). Z toho je možné dovodit, že i bez toho, aby přiměřené zadostiučinění
poskytl orgán uvedený v § 6 zákona v rámci předběžného projednání nároku, může
jej poskytnout soud svým rozhodnutím (za okolností vyjádřených výše dokonce i
tehdy, jestliže předběžné projednání nároku u příslušného orgánu vůbec
neproběhlo).“
Shodné závěry byly ještě vyjádřeny v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 197/2010, v tomto znění: „Zákonný požadavek
na předběžné projednání nároku na náhradu škody u ústředního orgánu je sice
obligatorní podmínkou pro uplatnění tohoto nároku u soudu, neboť poškozený se
může se svým nárokem obrátit na soud pouze tehdy, jestliže do šesti měsíců ode
dne uplatnění nebyl jeho nárok příslušným úřadem plně uspokojen, jde však o
podmínku procesněprávní, jejíž nedostatek má toliko procesní důsledky a nemůže
být důvodem pro zamítnutí žaloby z věcného hlediska. Jak ostatně již dříve
soudní praxe dovodila a jak vyplývá z ustanovení § 14 odst. 3 zákona, byl-li
nárok na náhradu škody uplatněn u soudu bez předběžného projednání u
příslušného ústředního správního úřadu, jedná se o odstranitelný nedostatek
podmínky řízení ve smyslu ustanovení § 103 a 104 o.s.ř. a namístě je postup
soudu podle § 104 odst. 2 o.s.ř., jenž v případě neodstranění tohoto nedostatku
vede k zastavení řízení (srov. např. Zprávu o zhodnocení dalších poznatků soudů
o účinnosti zákona č. 58/1969 Sb. občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu
ČSSR ze dne 15. 1. 1980, sp. zn. Cpjf 145/78, publikovanou pod č. 20 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1981, rozsudek téhož soudu ze dne 30. 12. 1976, sp. zn. 2 Cz 38/76, uveřejněný tamtéž pod č. 28, ročník 1978, či
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1891/2007,
publikovaný tamtéž pod č. 13, ročník 2010). Od těchto závěrů nemá dovolací soud
důvod se odchýlit. Pouze pro úplnost odkazuje dovolací soud na závěry, které jsou platné pro
oblast rozhodování soudů, jak byly vyjádřeny v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000 takto: „Jestliže soud rozhoduje o nároku
na peněžité plnění, který vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit
nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno,
popř.
dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod
jiné hmotně právní ustanovení, než jaké se žalobce dovolává, je povinností
soudu uplatňovaný nárok takto posoudit, a to bez ohledu, zda je v žalobě právní
důvod požadovaného plnění uveden či nikoliv.“ Ač jde o odkaz na rozhodnutí
vztahující se obecně k respektování důsledků plynoucích ze zásady „iura novit
curia“, nelze ponechat závěry z tohoto rozhodnutí plynoucí zcela mimo při
posuzování procesního postoje žalovaného, jemuž z uplatnění nároku žalobce bylo
zcela zřejmé, z jakého skutkového základu své nároky dovozuje. Aplikováno na projednávanou věc, nemá senát Nejvyššího soudu příslušný k jejímu
projednání, odchýlit se od zásad vyjádřených v právě citovaném rozhodnutí. K
tomu přispívá obsah zjištění soudů obou stupňů, jak se podává z obsahu spisu, a
jak na ně dovolatel úspěšně poukazuje. Dovolací soud z důvodů stručnosti proto
obsahuje na shora uvedenou rekapitulaci řízení, z níž se nabízí závěr o
modelově shodné situaci v této věci, která použití výše uvedených závěrů
Nejvyššího soudu plně odůvodňuje. V dosud uvedeném rozsahu je proto dovolání
dovolatele přípustné a důvodné (§ 237 odst. 1, odst. 3 in fine o.s.ř.)
Nemohl proto dovolací soud přisvědčit spolehlivě správnosti závěrů odvolacího
soudu zaujatému v dovoláním napadeném rozhodnutí. Podle ustanovení § 243b odst. 2 věty druhé o.s.ř. přistoupil proto dovolací soud k zrušení rozsudku
odvolacího soudu v rozsahu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v
té části, v níž se domáhal žalobce uplatnění nároku co do částky 886.512.-Kč.. Protože vadou nesprávného právního posouzení je zatíženo i rozhodnutí soudu
prvního stupně, zrušil dovolací soud rovněž toto rozhodnutí a vrátil věc soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. (§ 243b odst. 3 o.s.ř.)
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
V dalším řízení je soud odvolací, případně soud prvního stupně, vázán právním
názorem dovolacího soudu (§ 226 odst. 1 o.s.ř., § 243c odst. 1 o.s.ř.)
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. března 2012
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu