24 Cdo 185/2023-164
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila v
právní věci žalobkyně O. R., advokátky se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené Mgr.
Veronikou Olivou, advokátkou se sídlem v Chrudimi, Břetislavova č. 63, proti
žalované M. D., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Lukášem Rapsou,
advokátem se sídlem v Praze 1, Štupartská č. 769/18, o 14.300,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 187/2021,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. července
2022 č.j. 17 Co 226/2022-142, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 2.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Lukáše
Rapsy, advokáta se sídlem v Praze 1, Štupartská č. 769/18.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 21.7.2022 č.j. 17 Co 226/2022-142, jímž byl
změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 22.3.2022 č.j. 10 C
187/2021-118 ve věci samé, není podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné, neboť
rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Otázkou promlčení práva na odměnu advokáta za poskytnutí právní pomoci (služeb)
se dovolací soud již v minulosti zabýval a zaujal stanovisko, že promlčecí doba
začne běžet již den poté, co právo na odměnu (objektivně) vzniklo. Vzhledem k
tomu, že smlouva mezi advokátem a klientem o poskytování právních služeb má
charakter příkazní smlouvy ve smyslu ustanovení § 2430 o.z., vzniká advokátovi
právo na zaplacení odměny tam, kde nebyla uzavřena smlouva o odměně, splněním
příkazu (tj. provedením všech úkonů právních služeb, které byly podle obsahu
příkazní smlouvy pro splnění příkazu nezbytné), a před splněním příkazu vzniká
zánikem právního vztahu založeného smlouvou o poskytování právních služeb v
souvislosti s ukončením zastoupení, nikoliv vyúčtováním odměny; vyúčtování
odměny je toliko předpokladem splatnosti odměny (k tomu srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27.9.2022, sp.zn. 33 Cdo 751/2022, rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 30.10.2012 sp.zn. 33 Cdo 4319/2011, který zmiňuje i odvolací soud,
dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13.1.2011 sp.zn. 29 Cdo 4594/2009,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.1.2019 sp.zn. 33 Cdo 3945/2017 a rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26.5.2010 sp.zn. 33 Cdo 2874/2007). Pro závěr o tom,
jaký byl mezi advokátem a klientem ujednán obsah příkazní smlouvy (obsah
příkazu), přitom není podstatné – jak se dovolatelka mylně domnívá – samotné
znění plné moci udělené advokátovi klientem. Plné moci jsou totiž jen
jednostrannými právními úkony příkazce, jimiž příkazník – ve vztahu k třetím
osobám nebo ve vztahu k soudu – prokazuje oprávnění jednat jménem příkazce
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.12.2009 sp. zn. 33 Cdo
1475/2008 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.2.2019 sp.zn. 33 Cdo
3557/2018, na které rovněž poukazuje i odvolací soud). Proto jen ze samotné
plné moci nelze bez dalšího usuzovat, zda v rámci vnitřních poměrů mezi
příkazcem a příkazníkem jsou úkony advokáta skutečně v mezích příkazu
založeného smlouvou o poskytování právní pomoci (služeb). Dovodil-li tedy odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku,
že za situace, kdy obsahem příkazní smlouvy mezi žalobkyní (advokátkou) a
žalovanou (klientkou) bylo „obstarání záležitosti – zastupování žalované ve
správním řízení o správním vyhoštění žalované z území členských států EU“,
vzniklo žalobkyni právo na odměnu splněním příkazu, tj.
„okamžikem doručení
konečného rozhodnutí odvolacího správního orgánu (dne 4.5.2018)“, bez ohledu na
skutečnost, kdy tuto odměnu žalobkyně žalované později vyúčtovala, případně kdy
žalovaná uzavřela smlouvu o poskytování právních služeb s novou advokátkou, jde
o závěr, který je se shora citovanou judikaturou dovolacího soudu konformní. Namítá-li dovolatelka, že s ohledem na znění „generální plné moci“ udělené
žalobkyni žalovanou, bylo obsahem příkazu rovněž podání správní žaloby proti
konečnému rozhodnutí odvolacího správního orgánu (Ředitelství služby cizinecké
policie ze dne 7.5.2018), potom přehlíží, že – jak vyplývá z výše podaného
výkladu – pro závěr, co bylo obsahem příkazu, není významný obsah samotné plné
moci. Podstatný je v tomto směru toliko dohodnutý obsah příkazní smlouvy, tedy
to, zda by žalobkyně (učiněním tohoto úkonu – podáním správní žaloby) jednala v
mezních příkazu založeného smlouvou o poskytnutí právní pomoci (služeb), což
přinejmenším z jejího navazujícího vyjádření, že se s žalovanou „nakonec z
důvodu časové zaneprázdněnosti žalobkyně dohodly“, že žalobkyně správní žalobu
podávat nebude (že ji podá kolegyně žalobkyně - advokátka O. R.), ani dovodit
nelze. Poukazuje-li dovolatelka ve prospěch svého názoru na usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 30.1.2013 sp.zn. 33 Cdo 4445/2010, potom nebere patřičně v úvahu, že
rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s názory zde přijatými k rozlišování
mezi „dohodou o plné moci a samotnou plnou mocí“. Závěr, který se zde vyjadřuje
k situaci, kdy „zmocnitel vystaví zmocněnci plnou moc, jež obsahově
nekoresponduje s jejich dohodou o zmocnění“, však řeší význam obsahu plné moci
ve vztahu ke třetím osobám, zatímco pro posuzovanou věc bylo naopak podstatné,
jaký význam má obsah plné moci pro samotné smluvní strany příkazní smlouvy (z
hlediska posouzení jednání příkazníka v mezích dohodnutého příkazu). Z vyjádření dovolatelky, že podává dovolání proti rozsudku odvolacího soudu „v
plném rozsahu“, lze usuzovat, že žalobkyně napadá dovoláním rovněž část
rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Ani v
tomto směru však není její dovolání přípustné [srov. § 238 odst. 1 písm. h)
o.s.ř.]. Protože dovolání bylo podáno proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný
opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně
– aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.