33 Cdo 751/2022-261
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců
JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Vogl & Partners
s.r.o., advokátní kancelář, se sídlem Praha 1, Pařížská 68/9, identifikační
číslo osoby 01650670, zastoupené Mgr. Ing. Ondřejem Chalupou, advokátem se
sídlem Praha 4, Na Pankráci 449/11, proti žalovanému G. P. A., bytem XY,
zastoupenému Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem Praha 1, Na Florenci
2116/15, o zaplacení 142 206 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp.
zn. 15 C 4/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 7. 9. 2021, č. j. 12 Co 142/2021-234, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2021, č. j. 12 Co 142/2021-234,
se vyjma části výroku I., v níž byl potvrzen vyhovující výrok I. rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 8. 2. 2021, č. j. 15 C 4/2020-197, ruší a
věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8.
2. 2021, č. j. 15 C 4/2020-197, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni
140 118 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 31. 12. 2019 do
zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu co do povinnosti žalovaného zaplatit
žalobkyni 142 206 Kč (výrok II.), rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok
III.) a státu (výrok IV.).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne ze dne 7. 9.
2021, č. j. 12 Co 142/2021-234, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím
výroku I., v zamítavém výroku II. a ve výroku o nákladech řízení III. potvrdil;
současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně
poskytovala žalovanému právní služby vedoucí k uzavření dohody o narovnání
vzájemných majetkových a jiných nároků mezi ním a jeho bývalou manželkou, za
provedení tří úkonů právní pomoci (příprava převzetí zastoupení, sepis dohody o
narovnání a jednání s protistranou) vyúčtovala odměnu 140 118 Kč podle
advokátního tarifu, jejíhož zaplacení se podanou žalobou domáhala. V průběhu
řízení žalobu rozšířila o 142 206 Kč představující dodatečně zjištěnou odměnu
za další jednání s protistranou a vynaložené hotové výdaje za překlad dohody a
dále „zvýšení odměny za použití cizího jazyka spočívající v pověření ze strany
žalovaného prostřednictvím e-mailu ze dne 11. a 12. 6. 2018“. Nevzal za
prokázané tvrzení žalovaného, že odměna byla sjednána smluvní a že dle dohody
stran mělo dojít k její úhradě jednou ze společností žalovaného. Požadavek na úhradu odměny ve výši 140 118 Kč shledal odvolací soud
opodstatněným, neboť její výše odpovídá vyhlášce č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen
„advokátní tarif“). Co do zamítnutí částky 142 206 Kč považuje za správný závěr
soudu prvního stupně, že tento nárok dosud žalobkyni nevznikl. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Namítá, že se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže uzavřel,
že nárok na odměnu za provedené právní služby vzniká teprve na základě
vyúčtování právních služeb. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4594/2009, prosazuje názor, že právo na zaplacení
odměny advokátovi (tam, kde nebyla uzavřena smlouva o odměně) vzniká provedením
úkonu právní služby. Forma výzvy k plnění závazku není předepsána (v této
souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2018, sp. zn. 28
Cdo 5099/2017), takže pokud dlužník nebyl vyzván k plnění dříve, považuje se za
kvalifikovanou výzvu k plnění žaloba, případně její rozšíření, a splatnost
dluhu nastane prvního dne poté, co byla žaloba žalovanému doručena (v této
souvislosti odkázala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4169/2013, ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2417/2007 a ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 423/2005). Neobstojí proto závěr odvolacího soudu, potažmo
soudu prvního stupně, že dosud nenastala splatnost částky 142 206 Kč, bylo-li
rozšíření žaloby o tuto částku žalovanému nejpozději dne 3. 2. 2021 doručeno. Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017
Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Podle § 237 o. s. ř.
platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní
předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní
předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění
vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li
úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil
všechny relevantní skutečnosti.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné pro řešení otázky, na
jejímž vyřešení napadená část rozhodnutí závisí a při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené judikatury, zda rozšíření žaloby se považuje za výzvu
k plnění dluhu vyvolávající splatnost dluhu v rozsahu, v jakém byl požadavek na
úhradu dluhu vyčíslen, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou
judikaturou Nejvyššího soudu.
Podle § 1 odst. 1 advokátního tarifu se odměna advokáta za poskytování právních
služeb řídí jeho smlouvou s klientem? není-li odměna advokáta takto určena,
řídí se ustanoveními advokátního tarifu o mimosmluvní odměně.
Podle ustálené soudní praxe právo na zaplacení odměny advokátovi vzniká tam,
kde nebyla uzavřena smlouva o odměně, provedením úkonu právní služby (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4594/2009),
tj. splněním příkazu, a před splněním příkazu vzniká zánikem právního vztahu
založeného smlouvou o poskytování právních služeb v souvislosti s ukončením
zastoupení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2019, sp. zn.
33 Cdo 3945/2017, a ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2874/2007), nikoliv tedy
až vyúčtováním odměny; vyúčtování odměny je předpokladem splatnosti odměny
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4319/2011
a již výše uvedený rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2874/2007).
Z výše uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu o tom, že nárok na
zaplacení odměny vzniká až jejím vyúčtováním, není správný.
Neobstojí ani závěr soudu prvního stupně, že v důsledku absence vyúčtování
odměny nemohla dosud nastat její splatnost.
Ohledně prodlení dlužníka s plněním je soudní praxe ustálena v závěru, že
dlužník se dostává do prodlení zásadně tehdy, jestliže dluh nesplní v den
následující po dni, kdy byl věřitelem o plnění požádán (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1628/2013). Forma výzvy k
plnění závazku není předepsána. Jestliže nebyl dlužník vyzván k plnění již
dříve, za kvalifikovanou výzvu k plnění se považuje žaloba a splatnost dluhu
počíná prvního dne poté, co byla žaloba žalovanému doručena; výzva vyvolá
splatnost dluhu v rozsahu, v jakém byl požadavek vyčíslen (srov. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4169/2013, ze dne 23. 9.
2009, sp. zn. 25 Cdo 2417/2007, či ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo
423/2005). Okamžik doručení žaloby je tudíž rozhodující též z hlediska prodlení
s plněním a povinnosti platit úroky z prodlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1523/2004).
Jestliže tedy žalobkyně uplatnila dne 9. 10. 2020 nárok, který dle jeho
skutkového vylíčení lze právně kvalifikovat jako nárok na úhradu odměny za
poskytování právních služeb a náhradu hotových nákladů s tím spojených, nastala
- nebyl-li žalovaný k plnění vyzván již dříve - jeho splatnost dnem
následujícím po doručení rozšíření žaloby žalovanému. Závěr odvolacího soudu,
potažmo i soudu prvního stupně, že právo na zaplacení částky 142 206 Kč dosud
nevzniklo nebo že nenastala jeho splatnost, tudíž nelze považovat za správný.
Z výše vyložených důvodů považuje dovolací soud rozsudek odvolacího soudu za
nesprávný, a proto jej v napadené části podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a
věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v
konečném rozhodnutí (§ 243g odst. 1 ve spojení s § 151 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 9. 2022
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu