33 Cdo 2874/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném s předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci
žalobce JUDr. V. Z., zastoupeného Mgr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v
Praze 2, Vyšehradská 21, proti žalované A. P., zastoupené JUDr. Hanou
Bachrachovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 3,V Kapslovně 2767/2, o
zaplacení 18.833,- USD s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4
pod sp. zn. 16 C 80/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 17. ledna 2007, č. j. 28 Co 332/2006-356, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 22.910,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Hany
Bachrachové, LL.M., advokátky se sídlem v Praze 3,V Kapslovně 2767/2.
Žalobce po žalované požadoval zaplacení 18.833,- USD s tím, že tato částka
představuje nedoplatek jeho odměny za právní službu, kterou žalované poskytl v
průběhu let 1995-1996 při uplatnění jejích restitučních nároků. Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 1. června 2006,
č. j. 16 C 80/99-334, zamítl žalobu o zaplacení 18.833,- USD s úroky z prodlení
ve výši 21 % od 12. 7. 1996 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení účastníků
a státu. Rozhodl tak poté, kdy jeho v pořadí první rozsudek ze dne 3. května
2001, č.j. 16 C 80/99-56, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne
29. ledna 2002, č. j. 55 Co 474/2001-106, následné usnesení ze dne 16. srpna
2002, č. j. 16 C 80/99-122, jíž byla žaloba pro vady odmítnuta, bylo zrušeno
usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. října 2002, č. j. 16 Co
306/2002-129, v pořadí druhý rozsudek ze dne 29. dubna 2003, č. j. 16 C
80/99-157, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. července
2003, č. j. 29 Co 276/2003-168, a v pořadí třetí rozsudek ze dne 3. srpna 2004,
č. j. 16 C 80/99-226, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. března 2005, č. j. 54 Co 610/2004-249. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění,
že účastníci uzavřeli v roce 1996 ústní smlouvu, podle které se žalobce jako
advokát působící ve sdružení „Advokátní kancelář Kocián Šolc, Balaštík“ zavázal
poskytnout žalované právní služby při uplatnění jejích restitučních nároků v
České republice za odměnu v hodinové sazbě 150,- USD; tato sazba byla účastníky
zvolena s přihlédnutím ke skutkové i právní obtížnosti věci. Právní služby byly
žalované poskytovány od 7. 2. do 15. 5. 1996, kdy došlo k vypovězení zastoupení
a žalovanou začal v jejích restitučních věcech zastupovat advokát JUDr. F. Žalobce právní služby poskytované žalované průběžně konzultoval s britským
právníkem, který se specializoval na otázky evropského práva, neboť žalovaná
zamýšlela v případě neúspěchu u českých soudů obrátit se na Evropský soudní
dvůr ve Strassburgu. Technické podklady pro žalovanou shromažďoval Ing. K. z
Českých Budějovic, s nímž byl žalobce rovněž ve spojení. V době nemoci byl
žalobce při jednotlivých činnostech právní služby zastupován svými kolegy z
advokátní kanceláře. Byl vytvořen „Seznam provedených činností a nákladů s nimi
spojených“, který byl časovým snímkem prací provedených ve prospěch klienta
(žalované). Žalobce žalované vyúčtoval právní služby ve výčtu 116 položek,
které označují, jaká konkrétní činnost byla pro žalovanou provedena a kolik
času si vyžádala. Odměna advokáta byla vyfakturována nejprve fakturou č. 328/96
(služby za období od 1. 2. – 31. 3. 1996) znějící na částku 8.906,- USD, která
byla vystavena 12. 4. 1996 se splatností 29. 4. 1996, posléze fakturou č. 454/96 (služby za období od 1. 2. – 15. 5. 1996) znějící na částku 18.833,-
USD, která byla vystavena 23. 5. 1996 se splatností 7. 6. 1996; tato faktura
byla 27. 6. 1996 dobropisována o slevu ve výši 40 procent. Dne 27. 6. 1996 byla
vystavena faktura č. 554/96 (služby za období od 1. 2. – 15. 5. 1996) znějící
na částku 18.833,- USD se splatností 11. 7. 1996.
Dne 23. 12. 1998 uzavřel
žalobce v souvislosti se svým odchodem ze sdružení se zástupcem sdružení JUDr. Š. dohodu o narovnání, jíž došlo k vypořádání majetku sdružení. Podle této
dohody mu byla mimo jiné postoupena pohledávka za žalovanou ve výši 18.833,-
USD. Na podkladě těchto zjištění - vázán právním názorem odvolacího soudu –
soud prvního stupně uzavřel, že žalobce jako advokát žalované poskytl v době od
7. 2. do 15. 5. 1996 právní služby podle platné ústní smlouvy, kterou uzavřel k
tomu pověřený manžel žalované s advokátní kanceláří Kocián Šolc, Balaštík, kde
žalobce v rozhodné době pracovně působil; pohledávka z titulu odměny za
poskytnuté právní služby byla žalobci dohodou platně postoupena. Přestože
žalobci vzniklo právo na odměnu za poskytnuté právní služby, soud prvního
stupně žalobu zamítl, neboť dovodil, že toto právo je promlčeno a žalovaná
uplatnila námitku promlčení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. ledna 2007, č. j. 28 Co 332/2006-356,
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně nepřisvědčil jeho závěru
o vzniku sporné pohledávky. Konstatoval, že sdružení, s nímž se žalovaná
prostřednictvím R. v. P. dohodla na poskytnutí právních služeb, nemá (a nemělo)
právní subjektivitu a nelze tudíž ani učinit závěr o vzniku smlouvy mezi ním a
žalovanou. V důsledku neexistence takového právního vztahu z něho nemohla
vzniknout tvrzená pohledávka a nemohlo dojít k jejímu platnému postoupení. Mezi
účastníky však není sporu o tom, že žalobce žalované právní služby poskytoval a
ona je konzumovala, což bylo vyjádřeno navenek vůči třetím osobám plnou mocí ze
dne 8. 2. 1996. Odvolací soud proto uzavřel, že „ke vzniku právního vztahu,
jehož předmětem bylo poskytování právních služeb žalobcem žalované, došlo přímo
mezi účastníky sporu a žalobci tak v zásadě přísluší nárok na zaplacení odměny
za jím poskytnuté právní služby žalované“. Vztah účastníků poměřoval
ustanovením § 724 obč. zák. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že právo
žalobce na finanční odměnu za jím poskytnuté právní služby je promlčeno, neboť
nebylo uplatněno u soudu ve tříleté promlčecí době, která počala běžet od
okamžiku, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. V posuzovaném případě mohl
žalobce jako věřitel požádat žalovanou o zaplacení odměny za poskytnuté právní
služby vždy po jejich provedení, nejpozději však po ukončení zastoupení, k
němuž došlo 15. 5. 1996. Byla-li žaloba o zaplacení odměny u soudu podána 9. 7. 1996, došlo k marnému uplynutí promlčecí doby, která počala běžet nejpozději
17. 5. 1996. Odvolací soud odmítl názor žalobce, že běh promlčecí doby je vázán
na splatnost dluhu, jež nastává prvního dne po tom, kdy byl dlužník věřitelem o
splnění požádán. Konstatoval, že takový názor by „znamenal nepřípustné posunutí
počátku běhu promlčecí doby (ve zřejmém rozporu s účelem institutu promlčení)
prakticky na neomezenou dobu“. Vystavením každé další faktury, která odkládala
splatnost pohledávky žalobce za žalovanou, nedošlo ke stavění běhu promlčecí
doby ve smyslu § 112 obč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a v němž namítá nesprávné právní
posouzení věci. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že jeho právo na odměnu
za právní služby, které poskytl žalované v roce 1996, je promlčeno. Rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cz 99/81, jímž podpořil svůj závěr odvolací soud,
považuje za „neaktuální pro právní vztahy vzniklé po 1. 1. 1992“, neboť v něm
byl proveden výklad tehdy platných ustanovení o promlčení občanskoprávních
závazků (konkrétně § 78 a § 79 obč. zák.), jež byla počínaje 1. 1. 1992 zrušena
a nebyla jiným zněním nahrazena. Žalobce prosazuje názor, že soudy v
posuzovaném případě přecenily význam předložených faktur; s odkazem na
judikaturu Městského soudu v Praze, Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního
soudu připomíná, že „faktura nebo jiný daňový doklad může mít sama o sobě
význam jen ten, že nestanoví-li smlouva uzavřená mezi subjekty soukromého práva
jinak, nestanoví-li jiné předpisy práva soukromého jinak a nevyzve-li věřitel
dlužníka jiným způsobem, lze ji považovat, pokud jest formálně bezvadnou,
toliko za výzvu věřitele adresovanou dlužníkovi ke splnění jeho povinnosti z
uzavřené smlouvy“… „s účinky pro stanovení počátku splatnosti závazku a počátku
běhu promlčecí lhůty“. Má za to, že „nelze samoúčelně oddělovat počátek vzniku
splatnosti závazku stanoveného údajem o splatnosti uvedeném na některém z
věřitelových daňových dokladů od nároku věřitele na (jím správně stanovené a
vyúčtované) plnění ze smlouvy“. Věřitel totiž může pochybit při vyčíslení své -
již fakturované - pohledávky a musí mít právo toto pochybení napravit novou
fakturací. Pokud by současně se změněnou výší pohledávky měl věřitel ponechat
za rozhodný okamžik původní a nikoli nové datum splatnosti, pak by došlo „k
jakémusi nejistému mezidobí, kdy by dlužníkovi trvala povinnost splnit závazek
ze smlouvy, avšak musel by předvídat či očekávat, že věřitel může v budoucnu
svůj požadavek přehodnotit se všemi důsledky s tím spojenými“. Žalobce
poukazuje na výklad některých advokátních předpisů ze strany České advokátní
komory, která přijala názor, že je ponecháno na svobodné vůli advokáta a jeho
klienta, jakým způsobem si smlouvou upraví vzájemné vztahy při poskytování
právních služeb; z dohody by tak měl vyplývat i okamžik skončení věci, vznik
práva na odměnu a tím i povinnost vyúčtovat právní službu. Zdůrazňuje tu pasáž
výkladu, kde byl přijat názor, že skončením věci se zpravidla nemíní okamžik
právní moci rozhodnutí ve věci, neboť advokát je obvykle povinen v souvislosti
se skončením mandátu provést některé nutné činnosti, které nejsou úkony podle
advokátního tarifu. Pokud tato činnost bezprostředně následuje, rozumí se
okamžikem skončení věci provedení těchto činností, kterými je poskytnutí
právních služeb vymezeno. Žalobce se domnívá, že zmíněný právní názor ČAK je
logický, neboť advokát je na rozdíl od jiných podnikajících osob vázán poměrně
přísnými pravidly ve vztahu ke svému klientovi a neprovedením vedlejších
činností, které nelze mít za úkony právní služby ve smyslu tarifu, by se
vystavil možnému kárnému postihu a riziku náhrady škody.
Vdané věci byl
vedlejším úkonem nepochybně úkon v podobě opraveného stanovení odměny za
poskytnuté právní služby. Teprve po provedení opravy bylo možné žalované jako
klientce stanovit správný okamžik splatnosti závazku v podobě úhrady odměny za
poskytnuté právní služby. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud zrušil
rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce jako zjevně bezdůvodné
odmítl, popř. zamítl. Za správný považuje závěr odvolacího soudu, že při
absenci dohodnuté doby splnění mohl žalobce požádat o zaplacení odměny po datu
15. 5. 1996, kdy byla činnost žalobce ukončena. To ostatně vyplývá z jím
vytvořeného seznamu provedených činností. Nemůže jít k tíži žalované, aby
splatnost dluhu a tím i běh promlčecí doby byl účelově vázán a prakticky na
neomezenou dobu odsouvám vydáváním a stornováním faktur žalobcem. Judikovaný
názor Nejvyššího soudu ČR uplatněný v rozsudku sp. zn. 3 Cz 99/81 ze dne 30. 11. 1981 považuje za stále uplatnitelný, když zrušená ustanovení občanského
zákoníku (tj. § 78 a § 79) byla plnohodnotně nahrazena (§ 563 a § 564). Odkaz
na rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 38 Ca 63/99 považuje za
nepřiléhavý, neboť v tomto rozhodnutí byla řešena problematika stornování
faktury pouhým vystavením nové, což nebyl případ projednávané věci, kdy bylo
vystaveno storno – dobropis faktury č. 454/96. Závěr přijatý v rozsudku
Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 60/2001, že nárok plynoucí z obchodního závazku
nemůže být založen výlučně na účetních a daňových předpisech, svědčí naopak ve
prospěch žalované. Z rozhodnutí totiž lze logicky dovodit, že ani údaje – v
daném případě datum splatnosti – uvedené na dokladech (fakturách č. 454/96 a
554/96) nejsou pro počátek promlčecí doby nikterak určující. Žalovaná
připomíná, že žalobci vypověděla plnou moc dne 3. 5. 1996 pro nespokojenost s
kvalitou poskytovaných právních služeb. Jak vyplynulo ze seznamu vypracovaného
žalobcem, vyúčtoval poté v období od 6. 5. do 15. 5. 1996 celou řadu dalších
činností, které nepožadovala a jež nebyly ani blíže specifikovány (11 položek v
celkové ceně 807,45 USD). Tyto činnosti nelze zařadit do kategorie nutných
činností souvisejících s ukončením mandátu. Poslední úkon právní služby vykázal
sám žalobce dne 15. 5. 1996. Toto datu je významné – jak správně dovodil
odvolací soud – pro stanovení počátku běhu promlčecí doby. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009 – dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II
bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.). Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněným subjektem (žalobcem) a je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. Žalobce v dovolání nenamítá, že řízení je zatíženo vadami uvedenými v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a / a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., popřípadě
jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolací soud se proto zabýval uplatněným dovolacím důvodem, jak ho žalobce v
dovolání obsahově vylíčil. Podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud
použil jiný právní předpis, než který měl použít, nebo sice aplikoval správný
právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění
vyvodil nesprávné právní závěry. V rámci dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnil žalobce správnost závěru odvolacího soudu, že jeho právo na odměnu
za právní služby, které v roce 1996 žalované poskytl, je promlčeno. Odvolací soud vycházel při právním posouzení věci z hlediska úvah o promlčení
žalobcem uplatněného práva ze zjištění soudu prvního stupně. Ten vzal za
prokázané, že žalobce poskytoval žalované v souvislosti s restitucemi právní
služby v době od 7. 2. do 15. 5. 1996, kdy došlo k vypovězení zastoupení a
žalovanou začal v jejích restitučních věcech zastupovat JUDr. F. Správnost
tohoto skutkového zjištění žalobce v dovolání nezpochybnil; uvedené údaje
ostatně soudy čerpaly především z jím předloženého listinného důkazu (konkrétně
z jeho „Seznamu provedených činností a nákladů s nimi spojených“). Žalobce v dovolání nikterak nebrojí proti závěru odvolacího soudu, že jako
věřitel mohl požádat žalovanou o zaplacení odměny za poskytnuté právní služby
vždy po jejich provedení, resp. nejpozději následující den po ukončení
zastoupení, k němuž došlo 15. 5. 1996. Oproti odvolacímu soudu, který spojuje
okamžik započetí běhu objektivní promlčecí doby právě s ukončením zastoupení s
tím, že následujícího dne žalobce mohl poprvé uplatnit své právo na odměnu za
jím poskytnuté právní služby, prosazuje žalobce názor, že promlčecí doba začala
běžet teprve od splatnosti odměny tak, jak byla stanovena ve faktuře č. 545/96. Podle § 100 odst. 1 obč. zák. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době
v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110 obč. zák.). K promlčení soud přihlédne
jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo
věřiteli přiznat. Podle § 101 obč. zák. pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je
promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Ustanovení § 101 obč. zák. upravuje obecnou délku promlčecí doby, která se
uplatní všude tam, kde zákon nepočítá se zvláštní dobou (ať již delší či
kratší), tedy i v posuzovaném případě, kdy zákon neobsahuje zvláštní úpravu
promlčení práva na finanční odměnu za poskytnuté právní služby. Při posouzení, zda je právo promlčeno či nikoli, nelze vystačit pouze se
stanovením délky promlčecí doby. Proto občanský zákoník zároveň stanoví jednak
obecně, jednak zvlášť pro některá jednotlivá práva, počátek jejího běhu. Pro
obecnou promlčecí dobu platí, že začíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být –
objektivně posuzováno – vykonáno (uplatněno) poprvé.
Tímto dnem je zásadně den,
kdy právo bylo možno odůvodněně vykonat podáním žaloby u soudu, neboli kdy se
právo stalo nárokem (actio nata). Není rozhodné, z jakého důvodu –
subjektivného či objektivního – tak věřitel neučinil. Actio nata nastává ve
většině případů splatností dluhu, tj. dnem, kdy měl dlužník poprvé splnit dluh,
resp. započít s jeho plněním; tato splatnost může být určena dohodou či
stanovena právním předpisem nebo rozhodnutím orgánu (§ 563 obč. zák.). Nebyla-li splatnost dluhu určena dohodou či stanovena právním předpisem nebo
rozhodnutím orgánu (jako je tomu v dané věci), lze o splnění dluhu dlužníka
požádat kdykoliv. Dlužník je v takovém případě povinen podle § 563 obč. zák. splnit dluh prvého dne poté, kdy byl o jeho splnění věřitelem požádán
(splatnost je určena výzvou věřitele). Může-li však věřitel vyvolat splatnost
dluhu sám, pak – objektivně posuzováno – může své právo jako protiklad dluhu i
vykonat. Z toho důvodu soudní praxe (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením R 28/84,
příp. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 33 Odo 665/2002,
publikované v časopise Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu pod označením C 1610,
či jeho rozhodnutí ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2690/2008, ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 33 Odo 665/2002 a ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 28 Cdo 566/2004)
ustáleně judikuje, že v takových případech je první objektivní možnost vykonání
práva dána již okamžikem, kdy věřitel mohl nejdříve o splnění dluhu požádat,
tj. dnem, který následuje po vzniku právního vztahu u dluhu, jehož splatnost si
smluvní strany nesjednaly a není ani jinak určena. Jinak řečeno, pro počátek
promlčecí doby je tedy rozhodný den bezprostředně následující po dni, kdy došlo
ke vzniku dluhu (nikoliv tedy až den, kdy došlo ke splatnosti dluhu). Z
uvedeného výkladu je zřejmé, že nelze přisvědčit námitce dovolatele, že právní
názor, který byl vyjádřen již v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 11. 1981, sp. zn. 3 Cz 99/81, byl překonán, resp. je „neaktuální pro právní vztahy
vzniklé po 1. 1. 1992“. V posuzovaném případě nebyla splatnost odměny určena dohodou účastníků či
stanovena právním předpisem nebo rozhodnutím orgánu a žalobce jako věřitel mohl
vyvolat splatnost dluhu sám; první objektivní možnost vykonání práva na
zaplacení odměny za poskytnuté právní služby (tj. práva na peněžité plnění)
byla dána okamžikem, kdy žalobce jako věřitel mohl nejdříve o splnění dluhu (o
zaplacení odměny) žalovanou požádat, tj. dnem, který následoval po 15. 5. 1996,
kdy došlo k ukončení poskytování právních služeb (ukončením zastoupení žalované
žalobcem). Tento den je rozhodný pro počátek objektivní promlčecí doby, která
začala běžet - jak správně dovodil odvolací soud - nejpozději dne 17. 5. 1996 a
skončila dne 17. 5. 1999. Jestliže žalobce podal žalobu u soudu dne 9. 7. 1999,
učinil tak po skončení obecné promlčecí doby, jeho právo na odměnu za
poskytnuté právní služby se promlčelo a nelze je přiznat, neboť žalovaná
uplatnila námitku promlčení.
Odkaz žalobce na „výklad některých advokátních předpisů“ podaný Českou
advokátní komorou, konkrétně tu jeho část, která se týká otázky splatnosti
odměny, je nepřípadný. Žalobce totiž v řízení netvrdil, že splatnost odměny
byla účastníky dohodnuta, ani neuváděl, že ve prospěch žalované prováděl
činnost i po ukončení jejich právního vztahu založeného smlouvou o právním
zastoupení (tedy po skončení zastoupení), přičemž takový údaj nevyplývá ani z
jím předloženého „Seznamu provedených činností a nákladů s nimi spojených“. Jsou proto bez významu úvahy o tom, co lze rozumět „skončením věci“, i definice
tzv. vedlejších činností, které – byť nejde o úkony právní služby ve smyslu
advokátního tarifu – vymezují poskytnutí právní služby. Lze souhlasit s
žalovanou, že přiléhavé nejsou ani v dovolání uvedené odkazy na rozhodnutí
Městského soudu v Praze sp. zn. 38 Ca 63/99, Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo
60/2001 a Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 Afs 15/2006. Již z jejich
interpretace dovolatelem je patrné, že zmiňované rozhodnutí Městského soudu v
Praze řeší otázku splatnosti závazku (stornování faktury pouhým nahrazením
novou fakturou), nikoli otázku promlčení práva na peněžité plnění, a rozhodnutí
Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu se vyjadřují k otázce prokazování
existence nároku na plnění. Lze uzavřít, že dovolateli se prostřednictvím jím uplatněného dovolacího důvodu
nepodařilo správnost rozsudku odvolacího soudu zpochybnit; Nejvyšší soud proto
jeho dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. jako
nedůvodné zamítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobci, jehož dovolání
bylo zamítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalované náklady, které jí
vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky ve výši 22.610,- Kč (srov. § 3 odst. 1, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění) a z
paušální částky náhrad hotových výdajů 300,- Kč (§ 2 odst. 1 a § 13 odst. 1 a 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění). Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. je
žalobce povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která
žalovanou v tomto řízení zastupovala. Proti tomuto rozsudku není opravný
prostředek přípustný. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).