33 Cdo 4445/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobkyně H.F.C. a. s. se sídlem Hradec Králové, Dřevařská 904, zastoupené
JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Velké náměstí
135/19, proti žalovaným 1) J. Č., 2) J. Č., 3) J. H., a 4) D. Ř., zastoupeným
Mgr. Pavlem Motlem, advokátem se sídlem Mladá Boleslav, Jaselská 1391, o
zaplacení 1,558.300,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé
Boleslavi pod. sp. zn. 15 C 360/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 30. června 2010, č. j. 20 Co 527/2009-282, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. června 2010, č. j. 20 Co
527/2009-282, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala žalobou v konečném znění po žalovaných zaplacení
1,558.300,- Kč s příslušenstvím, které jim uhradila jako zálohu na kupní cenu
za převod pozemků v jejich spoluvlastnictví, k němuž nedošlo.
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 27. května 2009, č. j. 15 C
360/2007-221, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 25. srpna 2009, č. j.
15 C 360/2007-228, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od
právní moci rozsudku částku 1,558.300,- Kč, a to žalované 1) částku 129.858,-
Kč, žalovanému 2) částku 324.645,- Kč, žalované 3) částku 779.150,- Kč a
žalované 4) částku 324.645,- Kč, všem s úrokem z prodlení z přiznaných částek
ročně od 15. 1. 2007 do zaplacení, ve výši repo sazby stanovené ČNB pro první
den každého kalendářního pololetí, v němž prodlení trvá, zvýšené o sedm
procentních bodů (výroky I. až IV.), žalobu co do způsobu úhrady žalované
částky žalovanými společně a nerozdílně zamítl (výrok V.) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení účastníků a státu. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně, která měla
zájem o koupi pozemků, zapsaných v k. ú. Ch. u M. B. (dále jen „pozemky“, resp. „předmětné pozemky“), které byly v podílovém spoluvlastnictví žalovaných,
vypracovala text kupní smlouvy (aniž jej opatřila svým podpisem); v něm bylo
uvedeno, že kupní cena za pozemky v celkové výši 2,858.300,- Kč bude uhrazena
formou zálohy ve výši 1,290.000,- Kč splatné před podpisem smlouvy, dalších
400.000,- Kč žalobkyně zaplatí při podpisu smlouvy a zbývajících 1,158.300 Kč
uhradí po vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Tuto listinu
žalovaní podepsali dne 16. 6. 2006 a téhož dne podepsali písemnou plnou moc, v
níž uvedli, že zmocňují RSDr. J. D. (dále též „zmocněnec“) k převzetí kupní
ceny v celkové výši 2,858.300,- Kč od žalobkyně z titulu prodeje předmětných
pozemků s tím, že je kupní cenu oprávněn inkasovat podle schopností a možností
žalobkyně v částečných zálohách i doplatcích v době pokud možno co nejkratší a
je oprávněn vydávat a podepisovat doklady o příjmu finančních částek na základě
plné moci. Zmocněnec se na počátku jednání se žalobkyní udělenou plnou mocí
prokázal. Žalobkyně listinu s návrhem kupní smlouvy podepsanou žalovanými
rovněž podepsala, avšak žalovaným ji nezaslala a ani ji nepředložila
katastrálnímu úřadu ke vkladu. Dne 16. 6. 2006 předala RSDr. D. 400.000,- Kč
jako zálohu na kupní cenu pro žalované, ve dnech 29. 6. 2006 a 18. 7. 2006 mu
předala další zálohy, vždy ve výši 400.000,- Kč, a dne 2. 8. 2006 zálohu ve
výši 358.300,- Kč; celkem mu předala 1,558.300,- Kč. Zmocněnec pokaždé převzetí
finančních prostředků potvrdil ve výdajovém pokladním dokladu žalobkyně svým
podpisem. Takto podepsal i doklad ze dne 16. 6. 2006 znějící na částku
1,290.000,- Kč, kterou však nepřevzal; jednalo se o půjčku, kterou žalobkyně
již dříve poskytla Mgr. P. R., jenž byl spolu se zmocněncem členem Sdružení
podnikatelů DOMOV MB (dále jen „Sdružení“). Žalobkyně k zajišťování pokladní
hotovosti využívala zaměstnankyni FATO a. s. B. Z., která měla přístup k
pokladně žalobkyně a k jejím razítkům. Dne 12. 1. 2007 vyzvala žalobkyně
žalované k vrácení celé kupní ceny ve výši 2,848.300,- Kč, neboť převod pozemků
se neuskutečnil. V odpovědi ze dne 25. 1. 2007 žalovaní uvedli, že nedisponují
žádnými listinami týkajícími se této transakce a z titulu kupní smlouvy
neobdrželi ani žádné finanční prostředky, přičemž mají za to, že závazek, který
má žalobkyně na mysli, je závazkem jejich zmocněnce, případně Sdružení. V
dopise ze dne 19. 4. 2007 žalovaní žalobkyni sdělili, že RSDr. D. byl zmocněn k
převzetí finančních prostředků pouze za předpokladu uzavření kupní smlouvy, což
se nestalo. Případným převzetím finančních prostředků překročil rozsah
oprávnění podle plné moci a navíc k faktické výplatě 1,290.000,- Kč nikdy
nedošlo. Písemností ze dne 29. 6. 2007 žalovaní odvolali zmocněnci plnou moc. Ke vztahu mezi FATO a. s., žalovanými a zmocněncem soud prvního stupně zjistil,
že Sdružení, které zmocněnec zastupoval, uzavřelo dne 9. 8.
2006 s FATO a. s.,
členem Holdingu FATO, dohodu o spolupráci při realizaci technické
infrastruktury týkající se výstavby v k. ú. Ch. Zástavní smlouvou ze dne 17. 5. 2006 uzavřenou mezi žalobkyní jako zástavní věřitelkou a žalovanými jako
zástavci byla zajištěna pohledávka žalobkyně ve výši 1,200.000,- Kč za Mgr. P. R., členem Sdružení. Ohledně této částky navýšené o 90.000,- Kč - odměnu RSDr. D. - uzavřeli účastníci v průběhu řízení dohodu o narovnání, po jejímž podpisu
vzala žalobkyně žalobu v původní výši 2,848.300,- Kč s příslušenstvím v rozsahu
částky 1,290.000,- Kč s příslušenstvím zpět a předmětem řízení zůstala jen
částka 1,558.300,- Kč s příslušenstvím. Z takto zjištěného skutkového stavu
věci soud prvního stupně dovodil, že zmocněnec jednal jménem žalovaných v
mezích svého oprávnění vyplývajícího z plné moci ve smyslu § 32 odst. 2 zákona
č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“), a
jeho jednáním vznikly práva a povinnosti přímo jim. Zmocněnec převzetím záloh
kupní ceny od žalobkyně oprávnění vyplývající z plné moci nepřekročil. Skutečnost, že zmocněnec vyinkasovanou kupní cenu žalovaným nepředal, považoval
v této věci za bezvýznamnou. Vzhledem k tomu, že kupní smlouva o prodeji
pozemků nebyla uzavřena, žalobkyně poskytla žalovaným plnění z právního důvodu,
který odpadl; žalovaní tak na její úkor získali bezdůvodné obohacení, které
jsou jí povinni vydat (§ 451 odst. 2 obč. zák.). Soud prvního stupně nevyhověl
jen požadavku žalobkyně, aby žalovaným byla uložena platební povinnost společně
a nerozdílně; každému z nich uložil povinnost v rozsahu odpovídajícímu
velikosti jejich spoluvlastnických podílů. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. června 2010, č. j. 20 Co
527/2009-282, rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I. až IV. změnil tak,
že žalobu ve vztahu ke každému z žalovaných zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů
řízení účastníků před soudy obou stupňů a o náhradě nákladů řízení státu. Po
zopakování některých důkazů dospěl oproti soudu prvního stupně ke skutkovému
závěru, že se žalobkyni provedenými důkazy nepodařilo prokázat, že zmocněnci
žalovaných postupně předala celkem 1,558.300,- Kč jako zálohu na kupní cenu za
prodej jejich pozemků. Neztotožnil se totiž s tím, jak soud prvního stupně
vyhodnotil výpovědi účastníků řízení a svědků z hlediska jejich věrohodnosti a
pravdivosti. I kdyby bylo spolehlivě prokázáno, že žalobkyně předala zmocněnci
zálohy na kupní cenu v tvrzené výši, odvolací soud nepřisvědčil závěru soudu
prvního stupně, že zmocněnec nepřekročil své oprávnění vyplývající z plné moci,
kterou mu udělili žalovaní. Protože žalovaní vyjádřili svou vůli ohledně
způsobu úhrady kupní ceny v návrhu kupní smlouvy, kterou podepsali ve stejný
den jako plnou moc, přičemž obě listiny (vypracované žalobkyní) byly současně
předány žalobkyni, odvolací soud posoudil obsah plné moci v kontextu s návrhem
kupní smlouvy a dovodil, že zmocněnec byl na základě plné moci oprávněn převzít
kupní cenu od žalobkyně způsobem uvedeným v kupní smlouvě.
Kdyby tedy zmocněnec
tvrzené finanční prostředky od žalobkyně převzal, překročil by žalovanými
udělenou plnou moc, protože inkasoval splátky kupní ceny v jiné výši a v jiných
termínech, než bylo dohodnuto. Jelikož žalovaní bez zbytečného odkladu poté, co
se o překročení plné moci dozvěděli, vyjádřili s jednáním zmocněnce nesouhlas,
jeho jednání by žalované nezavazovalo (§ 33 odst. 1 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká nesprávnost
skutkového závěru, který nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování,
a to že nebylo spolehlivě prokázáno, že zmocněnec od ní pro žalované převzal na
zálohách kupní ceny celkem 1,558.300,- Kč. Pokud by tomu tak bylo, měla být
poučena podle § 118a o. s. ř., aby prokázala, že peníze zmocněnci vyplatila a
„nikoli snad Mgr. R. za jiným účelem“. Podrobně rozebírá jednotlivé výhrady ke
způsobu hodnocení důkazů odvolacím soudem. Poukazuje na to, že zmocněnec byl v
souvislosti s tímto případem odsouzen za úmyslný trestný čin zpronevěry a že i
v jiných případech nepředal svým klientům inkasované finanční prostředky od
třetích osob. Po rekapitulaci jeho výpovědí se zdůrazněním jednotlivých rozporů
zpochybňuje závěr o důvěryhodnosti tohoto svědka. Neztotožňuje se ani s
hodnocením výpovědí žalovaných z hlediska jejich věrohodnosti; oproti jejímu
tvrzení, které bylo vždy konzistentní, žalovaní své výpovědi v průběhu řízení
měnili a přinášeli nové „zapomenuté“ důkazy. Namítá, že odvolací soud zopakoval
pouze výslechy účastníků řízení a svědků D. a Z., nikoli však listinné důkazy. Není srozuměna ani s tím, že žalovaní v dopise ze dne 21. 7. 2007 vyjádřili
nesouhlas s jednáním zmocněnce. Zpochybňuje správnost právního závěru
odvolacího soudu, že zmocněnec překročil své oprávnění vyplývající z plné moci
udělené mu žalovanými. I nadále prosazuje, že ze znění plné moci nevyplývalo
žádné omezení, pokud jde o okamžik, kdy měly být jednotlivé platby uskutečněny;
žádné omezení jí ani známo nebylo a z obsahu plné moci jednoznačně vyplývalo,
že zmocněnec se měl snažit zinkasovat kupní cenu co nejdříve, i v částečných
platbách podle jejích možností. Zdůrazňuje, že žádná dohoda ohledně výplaty
kupní ceny uzavřena nebyla a obsah plné moci nelze vykládat v souvislosti s
kupní smlouvou, neboť ta nebyla z její strany nikdy účinně akceptována. Plná
moc a kupní smlouva jsou dvě odlišné listiny - bez jakéhokoliv propojení. Z
uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb.). Dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za
splnění podmínky jejího advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a
je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.; Nejvyšší soud České
republiky (§ 10a o. s. ř.) se proto dále zaměřil na posouzení otázky, zda je
dovolání důvodné. Z § 242 odst. 3 o. s. ř. vyplývá, že dovolací soud je při dovolacím přezkumu
vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vylíčení; v případě
přípustného dovolání dovolací soud přihlédne k vadám uvedeným v § 229 odst. 1,
§ 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s.
ř., jakož i k jiným vadám
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly
v dovolání uplatněny. Zatímco zmatečnosti žalobkyně nenamítá (a jejich
existence se ani z obsahu spisu nepodává), její výtka, že odvolací soud
vycházel z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž by
postupoval podle § 213 odst. 2 o. s. ř. a zopakoval kromě výpovědí účastníků a
svědků i listinné důkazy, vystihuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že řízení je zatíženo vadami,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle § 213 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil
soud prvního stupně (odst. 1). Odvolací soud může zopakovat dokazování, na
základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené
důkazy zopakuje vždy, má-li zato, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému
zjištění, než které učinil soud prvního stupně (odst. 2). Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně se může v odvolacím řízení změnit
i v důsledku odchylného hodnocení důkazů provedených už soudem prvního stupně. Přitom je odvolací soud omezen zásadně v jediném směru. Má-li totiž ke změně
skutkového stavu dojít jen v důsledku odchylného hodnocení důkazů, musí - v
závislosti na povaze důkazů - rozhodné důkazy sám opakovat, popřípadě řízení
doplnit jinými důkazy. Povaha důkazů sama o sobě určuje, zda možnost poznání
výsledků dokazování je u obou soudů stejná či nikoliv. Typicky je tento rozdíl
v možnostech poznání dán u důkazů výslechem účastníků řízení či svědků. Při
hodnocení těchto důkazů spolupůsobí totiž vedle věcného obsahu výpovědi i další
skutečnosti (například způsob reprodukce vylíčených okolností, chování v
průběhu výpovědi apod.), které - ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti
výpovědí - nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání. Má-li tedy odvolací
soud jiný názor na věrohodnost výpovědí účastníků nebo svědků než soud prvního
stupně, nesmí z toho vyvodit jiný skutkový závěr, než soud prvního stupně (a
ani závěr, že tyto výpovědi jsou z hlediska výsledků dokazování irelevantní),
jestliže dané důkazy sám neopakoval, popřípadě řízení jinými důkazy sám
nedoplnil (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 11/2001). Jiná
je situace u důkazu listinou, který se podle § 129 odst. 1 o. s. ř. provede
tak, že ji nebo její část při jednání předseda senátu přečte nebo sdělí její
obsah. Protože obsah listiny se opětovným přečtením nemění, může odvolací soud,
aniž důkaz listinou znovu provedl v odvolacím jednání (způsobem upraveným v §
129 odst. 1 o. s. ř., který je ve spojení s § 211 o. s. ř. použitelný rovněž v
odvolacím řízení), tento důkaz jinak hodnotit a dojít tak i k jiným skutkovým
závěrům než soud prvního stupně (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 26 Cdo 451/2000, či rozsudky ze dne 17. 8. 2011, sp. zn. 29
Cdo 2286/2010, a ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 4746/2010).
Tak tomu bylo i v posuzovaném případě, kdy důkaz výběrními lístky z účtu
žalobkyně, příjmovými pokladními doklady žalobkyně a jejími výdajovými
pokladními doklady s uvedením účelu platby a s podpisem zmocněnce provedl soud
prvního stupně při jednáních 2. 4. 2008 a 28. 1. 2009 způsobem uvedeným v § 129
odst. 1 o. s. ř. (sdělil jejich obsah). Jestliže odvolací soud oproti soudu
prvního stupně tyto listinné důkazy, aniž je zopakoval k důkazům, vyhodnotil
tak, že neprokazují tvrzení žalobkyně, že zmocněnci žalovaných předala na
zálohách kupní ceny celkem 1,558.300,- Kč, nezatížil tím řízení vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; dovolací důvod podle § 241a
odst. 2 písm. a/ o. s. ř. tak nebyl uplatněn opodstatněně. Dovolací námitky, jimiž žalobkyně zpochybnila správnost zjištění, že zmocněnec
jménem žalovaných nepřevzal od žalobkyně na základě plné moci zálohy na kupní
cenu v celkové výši 1,558.300,- Kč, vystihují po obsahové stránce dovolací
důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.; jeho prostřednictvím lze namítat, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou
účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen
ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého
napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části
oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo
dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky
bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové
závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První dovolatel splní tím, že namítá, že soud vzal v
úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul
rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za
řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení
důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které
vyšly jinak najevo, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti
či věrohodnosti - logický rozpor. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném
dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné
pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu ČR, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 8). Důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny
důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co
vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o. s. ř.).
Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným
důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota
zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z
hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají
jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková
zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu,
popřípadě v jakém směru). Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud
dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a
zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení
věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a
způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud
vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k
účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní
úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž
vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při
výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na
otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do
jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje,
popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak
poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných)
skutečností. Na nesprávnost výsledku činnosti soudu při hodnocení důkazů lze
usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak
k němu soud dospěl. Hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho
výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně
napadnout (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo
2441/2008, a ze dne ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). V daném případě bylo pro právní závěr, že žalobkyně má vůči žalovaným právo na
vydání bezdůvodného obohacení, jež jim vzniklo plněním z právního důvodu, který
odpadl (§ 451 odst. 2 obč. zák.), významné zjištění, že žalobkyně předala
postupně zmocněnci žalovaných na základě jimi vystavené plné moci zálohy na
kupní cenu v celkové výši 1,558.300,- Kč. Odvolací soud oproti soudu prvního
stupně neuvěřil tvrzení žalobkyně, že zmocněnci žalovaných předala ve dnech 16. 6. 2006, 29. 6. 2006, 18. 7. 2006 a 2. 8. 2006 zálohy na kupní cenu za pozemky
žalovaných v celkové výši 1,558.300,- Kč, a naopak uvěřil skutkové verzi
žalovaných, že žalobkyně uvedenou částku jejich zmocněnci nepředala. Skutkový
závěr odvolacího soudu není správný, neboť odvolací soud pochybil ve způsobu
hodnocení provedených důkazů. Tvrzení žalobkyně o tom, kým, kdy, za jakým
účelem a jaké částky byly zmocněnci žalovaných předávány, podpořila především
svědkyně B.
Z., jejíž výpovědi před soudem prvního stupně a odvolacím soudem se
co do sdělovaných skutečností nelišily a korespondovaly s údaji vyplývajícími z
listinných důkazů předložených žalobkyní (tj. výběrními lístky ze dne 16. 6. 2006 a 19. 7. 2006, příjmovým pokladním dokladem ze dne 18. 7. 2006 a
výdajovými pokladními doklady ze dne 16. 6. 2006, 29. 6. 2006, 18. 7. 2006 a 2. 8. 2006). Jestliže odvolací soud vyhodnotil všechny tyto listinné důkazy jako
nevěrohodné vzhledem k tomu, že výdajový pokladní doklad ze dne 16. 6. 2006
znějící na částku 1,290.000,- Kč neodpovídal skutečnosti, pominul, že žalovaní
sami v kupní smlouvě potvrdili, že tuto částku od žalobkyně již převzali, a že
žalobkyně a žalovaní shodně objasnili, z jakého důvodu byla tato částka uvedena
v kupní smlouvě jako záloha kupní ceny (ostatně účastníci v tomto rozsahu
uzavřeli v průběhu řízení dohodu o narovnání a žalobkyně vzala žalobu částečně
zpět). Úvaze odvolacího soudu, že důkazní hodnota výpovědí žalovaných J. Č. a
D. Ř. je srovnatelná s důkazní hodnotou výpovědí Ing. T. a Ing. F. (členů
představenstva žalobkyně), lze přisvědčit, ovšem pouze co do zájmu na
projednávané věci. Z hlediska závažnosti, tj. pro zjištění, zda žalobkyně
předala zmocněnci tvrzené peněžní prostředky, nemají výpovědi J. Č. a D. Ř. žádný význam, neboť se osobně neúčastnili žádných jednání se žalobkyní, při
nichž měly být zálohy předány; to výpovědím statutárních zástupců žalobkyně lze
přiznat - i když výpovědi účastníků řízení jsou z hlediska důkazní síly
poněkud problematické - vyšší průkaznost, jelikož se předávání peněžních
prostředků zmocněnci osobně účastnili. Výpovědi Ing. T. a Ing. F., které byly
opakovány, vyznívají přesvědčivě nejen proto, že jsou v souladu s pokladními
doklady žalobkyně, ale i proto, že jsou konzistentní. Nejpodstatněji odvolací
soud pochybil ve způsobu, jakým vyhodnotil výpověď svědka RSDr. D. Vzhledem k
tomu, že mezi účastníky řízení bylo nesporné, že svědek žalovaným žádné
finanční prostředky od žalobkyně nepředal, avšak sporné bylo to, zda je coby
zmocněnec žalovaných od žalobkyně převzal, a že svědek sám uvedl, že v
souvislosti s jeho podnikatelskou činností je proti němu vedeno trestní řízení,
postrádají logiku úvahy odvolacího soudu, že svědek nemá na projednávané věci
žádný zájem. Obdobně je tomu s úvahou, že rozpory ve výpovědích svědka jsou
vysvětlitelné tím, že „o skutkových okolnostech vypovídal s odstupem tří let a
logicky si tak nevybavil jednotlivosti, které pro něj nebyly důležité.“
Případné zjištění, že od žalobkyně přebíral pro žalované peněžní prostředky,
které jim nepředal, nelze považovat za pro něho nedůležitou jednotlivost
vzhledem k možné kvalifikaci takového jednání jako trestný čin zpronevěry. Nelze pominout, že jednotlivé výpovědi svědka RSDr. D. se v okolnostech pro věc
podstatných různí. Tak při jednání u soudu prvního stupně dne 2. 4. 2008
nejprve uvedl, že nejednal se žalobkyní, nýbrž s Fato a. s., a že žalovaní ho
nezmocnili k jednání se žalobkyní. Po předložení plné moci ze dne 16. 6.
2006
připustil, že tomu tak bylo, ovšem peníze, které od žalobkyně přebíral, byly
pro Sdružení, nikoli pro žalované. Nedokázal však uspokojivě vysvětlit, z
jakého důvodu se v tom případě prokazoval plnou mocí udělenou mu žalovanými k
převzetí kupní ceny, proč je na výdajových pokladních dokladech uvedeno, že jde
o „prodej pozemků Ch. u MB“, a proč se vyinkasované prostředky rovnaly právě
kupní ceně za pozemky. Vzápětí uváděl, že peníze od žalobkyně ve skutečnosti
přebíral P. R., přičemž hodnověrně neobjasnil, proč svým podpisem ve výdajových
dokladech potvrzoval, že uvedené částky převzal on. Při jednání před odvolacím
soudem dne 19. 5. 2010 uvedl, že ačkoli podepisoval pokladní výdajové doklady s
údajem, že finanční hotovost přebírá za prodej pozemků v Ch., ve skutečnosti ji
nepřebíral, neviděl, zda ji přebíral P. R., a účelem platby nebyl prodej
pozemků, ale výstavba na nich. Vzhledem k tomu, že výpověď svědka je vnitřně
rozporná (okolnost, že žalobkyně a společnost Fato a.s. byly v tu dobu
personálně propojeny, se nemůže v hodnocení výpovědi svědka projevit vzhledem k
tomu, že svědek skutečnosti, o nichž vypovídal, opakovaně - bez věrohodného
vysvětlení - měnil), a že není v souladu ani s poznatky vyplývajícími z
ostatních provedených důkazů, jež nasvědčují tomu, že žalobkyně svědkovi
finanční prostředky předala, nelze ji vyhodnotit, jak nesprávně učinil odvolací
soud, jako věrohodnou. Promítl-li odvolací soud vyhodnocení shora uvedených
důkazů do závěru, že se žalobkyni nepodařilo prokázat, že zmocněnci žalovaných
předala zmiňované peněžní prostředky, a že naopak pravdivé je obranné tvrzení
žalovaných, které považoval za prokázané výpovědí svědka RSDr. D., pak jeho
zjištění nemá oporu v provedeném dokazování; v jeho hodnocení důkazů i
poznatků, které vyplynuly z výpovědí účastníků, svědků i listinných důkazů, je
z hlediska závažnosti a věrohodnosti logický rozpor a výsledek jeho hodnocení
důkazů tak neodpovídá postupu stanovenému v § 132 o. s. ř. Dovolací důvod podle
§ 241a odst. 3 o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž
lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci,
žalobkyně zpochybnila správnost závěru odvolacího soudu, že zmocněnec překročil
své oprávnění vyplývající z plné moci udělené mu žalovanými, jestliže od
žalobkyně převzal postupně zálohy na kupní cenu v celkové výši 1,558.300,- Kč. Soudní judikatura i obecně uznávaná komentářová literatura jsou zajedno v
názoru, že při zastoupení na základě plné moci je třeba rozlišovat mezi dohodou
o plné moci (§ 23 obč. zák.) a samotnou plnou mocí (§ 31 odst. 1 obč. zák.). Dohoda o plné moci (zmocnění) neboli dohoda o zastoupení je smlouva mezi
zmocnitelem a zmocněncem, kterou se zmocněnec zavazuje zastupovat zmocnitele v
dohodnutém rozsahu, popřípadě za dohodnutých podmínek. Uzavřením této dohody
(typově např. smlouvy příkazní či mandátní) vzniká vnitřní právní vztah
zastoupení mezi zmocnitelem a zmocněncem.
Plná moc je jednostranný právní úkon
zmocnitele, určený (adresovaný) třetí osobě (osobám), v němž zmocnitel
prohlašuje, že si zvolil zmocněnce, aby ho v rozsahu uvedeném v této plné moci
zastupoval; plná moc z hlediska obsahu právního úkonu osvědčuje, resp. deklaruje navenek, že mezi zmocnitelem a zmocněncem existuje smluvní právní
vztah zastoupení, vzniklý na základě dohody o zmocnění. Protože plná moc
představuje osvědčení o existenci a rozsahu zastoupení, jež zmocnitel vystavuje
zmocněnci pro účely jeho jednání s třetími osobami, je pro vymezení rozsahu
oprávnění zmocněnce jednat za zmocnitele rozhodující obsah plné moci. Jedná-li
zmocněnec jménem zmocnitele v mezích oprávnění uděleného mu v plné moci,
vznikají práva a povinnosti přímo zmocniteli (právními úkony, jež zmocněnec
jeho jménem v mezích plné moci učinil, je vázán). Má-li být rozsah zmocněncova
oprávnění jednat za zmocnitele omezen, musí být toto omezení výslovně vyjádřeno
v plné moci. Jakékoli interní pokyny, příkazy, zákazy, omezení, či výhrady
stanovené v dohodě o zmocnění, avšak nevyjádřené v samotné plné moci, nemají
vůči třetím osobám žádné právní účinky, ledaže jim jsou známy (§ 32 odst. 2
obč. zák.). Tato úprava je projevem principu ochrany dobré víry třetích osob,
kterým je zpravidla znám pouze obsah plné moci, a nikoli obsah dohody o
zmocnění. Jestliže zmocnitel vystaví zmocněnci plnou moc, jež obsahově
nekoresponduje s jejich dohodou o zmocnění (tj. v rozporu s dohodou o zmocnění
neobsahuje v ní sjednaná omezení), musí nést rizika s tím spojená. Jde totiž
(jak již bylo výše řečeno) o jeho jednostranný právní úkon, jímž vůči třetím
osobám prohlašuje, v jakém rozsahu je zmocněnec oprávněn jeho jménem jednat; je
tedy na něm, aby zmocněnci udělil plnou moc obsahově shodnou s dohodou o
zmocnění (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 1995, sp. zn. Odon
28/95, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, svazek 3, ročník 1996, str. 117,
ze dne 24. 10. 1996, sp. zn. 2 Cdon 1007/96, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura č. 5, ročník 1997, pod číslem 36, a ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 31
Cdo 2038/2011, a dále Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2009,
302 a násl. s.). V posuzovaném případě žalovaní vystavili dne 16. 6. 2006 svědkovi RSDr. D. plnou moc, v níž uvedli, že jej zmocňují k převzetí kupní ceny v celkové výši
2,858.300,- Kč od žalobkyně z titulu prodeje předmětných pozemků s tím, že je
kupní cenu oprávněn inkasovat podle schopností a možností žalobkyně v
částečných zálohách i doplatcích v době pokud možno co nejkratší a je oprávněn
vydávat a podepisovat doklady o příjmu finančních částek na základě plné moci. Žalovaní v plné moci nevyjádřili, že jejich zmocněnec je oprávněn převzít od
žalobkyně kupní cenu jen v případě uzavření kupní smlouvy (popř. ve splátkách a
termínech uvedených v jimi podepsaném návrhu kupní smlouvy), a součástí
zjištěného skutkového stavu věci nebylo zjištění, že žalobkyni bylo takové
omezení známo.
Zmocněnec žalovaných se při jednání se žalobkyní touto plnou
mocí prokázal, na zálohách kupní ceny od ní postupně převzal celkem 1,558.300,-
Kč a ve výdajových pokladních dokladech žalobkyně převzetí těchto plateb
potvrdil svým podpisem. Nebylo zjištěno, že před jednáním zmocněnce žalovaných
se žalobkyní došlo k zániku účinků plné moci jejím odvoláním zmocniteli popř. jiným způsobem uvedeným v § 33b odst. 1 obč. zák. či dohodnou mezi zmocniteli a
zmocněncem. Z výše uvedeného je zřejmé, že není správný závěr odvolacího soudu, že svědek
RSDr. D. coby zmocněnec překročil své oprávnění vyplývající z plné moci udělené
mu žalovanými, jestliže od žalobkyně převzal postupně zálohy na kupní cenu za
jejich pozemky v celkové výši 1,558.300,- Kč. Dovolací soud nesdílí názor
odvolacího soudu, že v posuzovaném případě je třeba obsah plné moci vykládat v
kontextu s obsahem návrhu kupní smlouvy, který žalovaní podepsali a v němž
vyjádřili vůli převzít od žalobkyně kupní cenu ve splátkách a v termínech zde
uvedených. Návrh kupní smlouvy totiž nelze ztotožnit s dohodou o zmocnění
uzavřenou mezi zmocnitelem a zmocněncem (§ 23 obč. zák.), která zakládá jejich
vnitřní právní vztah. Skutečnost, že v návrhu kupní smlouvy je uveden určitý
způsob úhrady kupní ceny, ještě neznamená, že obsah dohody o zmocnění, pokud
jde o závazek zmocněnce převzít jménem zmocnitelů kupní cenu, je totožný. Jestliže se zmocněnec žalovaných při přebírání záloh kupní ceny od žalobkyně
prokázal plnou mocí udělenou mu žalovanými (jejíž právní účinky nezanikly), z
níž takové oprávnění vyplývalo, pak jednal v mezích plné moci, oprávnění
vyplývající z plné moci nepřekročil a žalovaní jsou jeho právními úkony vázáni;
práva a povinnosti vznikly přímo jim. Žalovaní tvrzené omezení, že zmocněnec je
oprávněn jejich jménem převzít kupní cenu jen v případě uzavření kupní smlouvy,
tj. v případě akceptace jejich návrhu žalobkyní, v plné moci nevyjádřili a
nebylo ani prokázáno, že takové omezení bylo žalobkyni známo (§ 32 odst. 2 obč. zák.). Lze uzavřít, že žalobkyni se podařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího
soudu; dovolací soud jej proto zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je (při nezměněném skutkovém stavu
věci) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení
rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.