Nejvyšší soud Usnesení občanské

30 Cdo 1880/2022

ze dne 2022-11-01
ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.1880.2022.1

30 Cdo 1880/2022-310

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.

Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby v právní věci

žalobkyně CHEMAGROUP s.r.o., identifikační číslo osoby 64789071, se sídlem v

Náchodě - Bražci, V Náměrkách 101, zastoupené Jiřím Jandou, advokátem se sídlem

v Náchodě, Kamenice 155, proti žalované České republice – Ministerstvu financí,

identifikační číslo osoby 00006947, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o

zaplacení 5 799 809 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1

pod sp. zn. 19 C 77/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v

Praze ze dne 16. 12. 2021, č. j. 54 Co 142/2015-287, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 4. 2. 2015, č. j. 19 C 77/2012-101,

ve znění opravného usnesení ze dne 4. 2. 2015, č. j. 19 C 77/2012-110, rozhodl

tak, že se řízení o zaplacení částky 274 840 Kč s úrokem z prodlení ve výši

7,75 % z částky 274 840 Kč za dobu od 1. 3. 2012 do zaplacení zastavuje (výrok

I. rozsudku soudu prvního stupně), že je žalovaná povinna uhradit žalobkyni 624

775 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně za dobu od 3. 3. 2012 do

zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku soudu

prvního stupně), že se žaloba, aby žalovaná uhradila žalobkyni 4 900 194 Kč s

úrokem z prodlení ve výši 7,75 % z částky 4 900 194 Kč za dobu od 1. 3. 2012 do

zaplacení a aby uhradila úroky z prodlení ve výši 7,75 % z částky 624 775 Kč za

dobu od 1. 3. 2012 do 2. 3. 2012, zamítá (výrok III. rozsudku soudu prvního

stupně) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně). Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 12. 2021, č. j. 54 Co 142/2015-287, k

odvolání žalobkyně i žalované rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve

vyhovujícím výroku o věci samé (II.) ohledně částky 624 775 Kč se 7,75% úrokem

z prodlení ročně od 24. 10. 2012 do zaplacení potvrdil (výrok I. rozsudku

odvolacího soudu), v zamítavém výroku o věci samé (III.) rozsudek soudu prvního

stupně změnil ohledně částky 70 200 Kč se 7,75% úrokem z prodlení ročně od 24. 10. 2012 do zaplacení tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 70

200 Kč se 7,75% úrokem z prodlení ročně od 24. 10. 2012 do zaplacení, do 15 dnů

od právní moci rozsudku, jinak tento výrok potvrdil (výrok II. rozsudku

odvolacího soudu) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu

nákladů řízení před soudy všech stupňů ve výši 5 016 Kč do 15 dnů od právní

moci rozsudku (výrok III. rozsudku odvolacího soudu). Takto bylo rozhodnuto o žalobě, prostřednictvím které se žalobkyně po žalované

domáhala zaplacení částky ve výši 5 799 809 Kč s příslušenstvím podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci

rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní

rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též

jako „OdpŠk“), s tím, že nezákonnými rozhodnutími daňové správy byla žalobkyni

způsobena výše uvedená škoda představovaná náklady na právní zastoupení a

dalšími náklady (za daňové poradenství a znalecké posudky), které vynaložila na

zrušení blíže specifikovaných nezákonných rozhodnutí orgánů daňové správy

(Finančního úřadu v Náchodě a Finančního ředitelství v Hradci Králové) ohledně

údajného nedoplatku spotřební daně za období říjen 2000 – říjen 2002 a daně z

přidané hodnoty za období od 4. čtvrtletí 2000 do října 2002. Soudy ve věci rozhodovaly opakovaně, neboť v předchozím průběhu řízení byl

usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2013, č. j. 54 Co 466/2013-54,

zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 6. 2013, č. j. 19 C

77/2012-33, jímž byla žaloba zamítnuta, a žádnému z účastníků řízení nebylo

přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.

Zdejší soud rozsudkem ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4399/2015, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne

24. 6. 2015, č. j. 54 Co 142/2015-138, rozsudkem ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. 30

Cdo 2652/2018, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2018, č. j. 54 Co 142/2015-179, a rozsudkem ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo

2742/2020, částečně zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2020,

č. j. 54 Co 142/2015-228. Proti výrokům I. a II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2021, č. j. 54 Co 142/2015-287, podala žalovaná dovolání, které však Nejvyšší soud podle

§ 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od

1. 1. 2022 (viz čl. II zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako

nepřípustné odmítl. V první řadě je třeba podotknout, že pokud žalovaná namítá, že odvolací soud

překročil předmět odvolacího řízení, když změnil výrok III. rozsudku soudu

prvního stupně, ačkoliv tento výrok již nabyl právní moci, je takto poukazováno

na vadu řízení, jež přípustnost dovolání sama o sobě nezakládá a dovolací soud

k ní, neshledá-li dovolání přípustným, nepřihlíží (viz §242 odst. 3 o. s. ř.). Na uvedeném nemůže nic změnit ani tvrzení žalované, že pro ni rozhodnutí ve

zmíněném rozsahu bylo překvapivé. Žalovaná si je této skutečnosti zjevně

vědoma, neboť uvádí, že současně podává proti napadenému rozhodnutí žalobu pro

zmatečnost.

Shledává-li žalovaná dovolání přípustným s ohledem na rozpor napadeného

rozhodnutí s judikaturou ohledně stanovení rozhodného znění OdpŠk, je v tomto

ohledu třeba zejména zmínit, že tento rozpor je shledáván vůči usnesení

Ústavního soudu (konkrétně usnesení ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. III. ÚS

1570/10), přičemž i „nálezová“ judikatura Ústavního soudu je ustálena v závěru,

že usnesení Ústavního soudu nejsou závazná erga omnes. Účelem řízení o ústavní

stížnosti je ochrana základních práv či svobod, což se promítá i do povahy a

obsahu odmítacích usnesení, která plní mj. funkci jistého procesního ventilu

uvolňujícího rozhodovací kapacitu. Tvrzený rozpor tudíž přípustnost dovolání

založit nemůže.

Dovolání nebylo shledáno přípustným ani pro tvrzený rozpor napadeného

rozhodnutí s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo

4399/2015 (tj. s prvním rozhodnutím dovolacího soudu v této věci). Pakliže v

uvedeném rozhodnutí dovolací soud připomněl soudům nižších stupňů možnost

neaplikovat prováděcí předpis nebo jeho část z důvodu rozporu se zákonem či

ústavním pořádkem, soudy nižších stupňů se touto připomínkou evidentně řídily,

a zabývaly se otázkou posouzení přiměřenosti výše nákladů řízení povaze a

hodnotě sporu (z čehož následně rezultovala výše škody) nad rámec tzv.

„mechanické aplikace“ vyhlášky.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta

druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 1. 11. 2022

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu