ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní
věci žalobkyně CH., identifikační číslo osoby XY, se sídlem XY, zastoupené
Jiřím Jandou, advokátem se sídlem v Náchodě, Kamenice 155, proti žalované České
republice – Ministerstvu financí, identifikační číslo osoby 00006947, se sídlem
v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení 5 799 809 Kč s příslušenstvím, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 77/2012, o dovolání žalobkyně i
žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2020, č. j. 54 Co
142/2015-228, t a k t o:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2020, č. j. 54 Co
142/2015-228, se v rozsahu výroku I., pokud jím byl potvrzen výrok II. rozsudku
soudu prvního stupně, a výroku II. zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v
Praze k dalšímu řízení.
II. Dovolací soud nařizuje, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl
jiný senát Městského soudu v Praze.
III. Dovolání žalobkyně se odmítá.
1. Žalobkyně se žalobou po žalované domáhá zaplacení částky ve výši 5
799 809 Kč s příslušenstvím podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za
škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád) (dále též jako „OdpŠk“), s tím, že nezákonnými
rozhodnutími daňové správy byla žalobkyni způsobena výše uvedená škoda
představovaná náklady na právní zastoupení a dalšími náklady (za daňové
poradenství a znalecké posudky), které vynaložila na zrušení blíže
specifikovaných nezákonných rozhodnutí orgánů daňové správy (Finančního úřadu v
Náchodě a Finančního ředitelství v Hradci Králové) ohledně údajného nedoplatku
spotřební daně za období říjen 2000 – říjen 2002 a daně z přidané hodnoty za
období od 4. čtvrtletí 2000 do října 2002.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 4. 2. 2015, č. j. 19 C
77/2012-101, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 2. 2015, č. j. 19 C
77/2012-110, rozhodl tak, že se řízení o zaplacení částky 274 840 Kč s úrokem z
prodlení ve výši 7,75 % z částky 274 840 Kč za dobu od 1. 3. 2012 do zaplacení
zastavuje (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), že je žalovaná povinna
uhradit žalobkyni 624 775 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně za dobu
od 3. 3. 2012 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.
rozsudku soudu prvního stupně), že se žaloba, aby žalovaná uhradila žalobkyni 4
900 194 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % z částky 4 900 194 Kč za dobu od
1. 3. 2012 do zaplacení a aby uhradila úroky z prodlení ve výši 7,75 % z částky
624 775 Kč za dobu od 1. 3. 2012 do 2. 3. 2012, zamítá (výrok III. rozsudku
soudu prvního stupně) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení (výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně).
3. Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně i žalované rozhodl
rozsudkem ze dne 19. 3. 2020, č. j. 54 Co 142/2015-228, tak, že rozsudek soudu
prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé II. změnil jen tak, že se
žaloba ohledně 7,75% úroků z prodlení z částky 624 775 Kč od 3. 3. 2012 do 23.
10. 2012 zamítá, jinak jej v tomto výroku a v zamítavém výroku o věci samé III.
potvrdil, (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalobkyni povinnost
zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů 4 446 Kč do
tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
4. Soudy ve věci rozhodovaly opakovaně, neboť v předchozím průběhu
řízení byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2013, č. j. 54 Co
466/2013-54, zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 6. 2013, č.
j. 19 C 77/2012-33, jímž byla žaloba zamítnuta, a žádnému z účastníků řízení
nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Zdejší soud rozsudkem ze dne
26. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4399/2015, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze
ze dne 24. 6. 2015, č. j. 54 Co 142/2015-138, a rozsudkem ze dne 3. 12. 2019,
sp. zn. 30 Cdo 2652/2018, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 1.
2018, č. j. 54 Co 142/2015-179.
5. Soud prvního stupně k základu a k promlčení nároku uvedl, že z
rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové, č. j. 2968/09-1300-604057,
ze dne 15. 4. 2009 a z nesporných tvrzení žalobkyně plyne, že dodatečné
platební výměry Finančního úřadu v Náchodě týkající se spotřební daně byly pro
nezákonnost zrušeny. Ze sdělení FÚ Náchod ze dne 11. 5. 2009 měl soud dále za
prokázané, že na základě uvedeného rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci
Králové nedošlo k navýšení základu daně z DPH o spotřební daň, a proto
rozhodnutí o doměrku DPH bylo zrušeno. Z uplatnění nároku žalobkyní ze dne 30. 8. 2011 a ze dne 9. 8. 2012 a z odpovědi Ministerstva financí ze dne 28. 2. 2012 vyplývá, že žalobkyně uplatnila nárok na náhradu škody ve výši 238 656 567
Kč z důvodu zrušení nezákonných rozhodnutí u žalované, přičemž uvedla, že
uplatňuje nárok na náhradu nákladů právního zastoupení, které v odst. VI. 4)
podání z 30. 8. 2011, doručeného žalované dne 2. 9. 2011, vyčíslila částkami,
uhrazenými ve výši 50 000 Kč JUDr. Renatě Dobývačové, ve výši 37 097 Kč
advokátu JUDr. Jiřímu Všetečkovi, ve výši 5 687 470 Kč advokátu Jiřímu Jandovi
a ve výši 28 000 Kč za ekonomické a odborné poradenství. Žalovaná uplatněný
nárok neuznala (písemně jej odmítla dne 28. 2. 2012) a žalobkyni žádnou částku
z tohoto důvodu neuhradila. Žaloba byla podána u soudu dne 17. 10. 2012, v
otevřené tříleté promlčecí lhůtě, jež začala plynout ode dne následujícího po
doručení posledního rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové, tj. ode
dne 21. 4. 2009. Nárok na náhradu nákladů vynaložených na právní a odbornou
pomoc byl uplatněn u ústředního orgánu státní správy dne 2. 9. 2011, přičemž v
tomto podání byl nárok vyčíslen přibližně stejně jako v žalobě. Žalovaná
využila celou šestiměsíční lhůtu k vyřízení nároku a v poslední den lhůty
doručila žalobkyni odmítavé stanovisko. Po dobu těchto šesti měsíců promlčecí
doba neběžela. K otázce vzniku škody soud prvního stupně uvedl, že má za
prokázané, že žalobkyni byly vyúčtovány právní služby advokátní kanceláře
Janda, Ježek a partneři a že je uhradila. Žalobkyně postupně hradila Mgr. Ježkovi odměny od 12. 1. 2011 do 11. 10. 2012, kdy převedla 4 224 685 Kč. AK
Všetečka a Seifert a spol. účtovala žalobkyni za poskytnuté právní služby, aniž
by blíže specifikovala, v jaké souvislosti byly její právní služby poskytnuty. Stejně tak Ing. Trtík vyúčtoval žalobkyni částku ve výši 960 Kč za zpracování
znaleckého posudku bez bližší specifikace, k čemu se posudek vztahoval, Ing. Tremčinská fakturovala poskytnutí daňového poradenství za období červen-
prosinec 2004, Ing. Ventura a VŠCHT účtovali žalobkyni odměnu za vypracování
znaleckého posudku týkajícího se denaturace lihu a JUDr. Dobývalová fakturovala
žalobkyni odměnu za poskytnutí právních služeb v souvislosti se zastoupením ve
věci odvolání proti exekučnímu příkazu a odvolání proti zajišťovacímu příkazu. Z účastnické výpovědi K. B., jednatele žalobkyně, soud zjistil, že žalobkyni
byla v daňovém řízení poskytnuta právní pomoc JUDr. Dobývalovou a JUDr.
Všetečkou, kteří však dle žalobkyně nebyli pro danou problematiku dostatečně
odborně způsobilí, a žalobkyně se proto nakonec obrátila na Jiřího Jandu. Odměna za poskytnutou právní pomoc i daňové poradenství, která byla vyúčtována,
byla ze strany žalobkyně uhrazena. Hodinová sazba Jiřího Jandy činila 500 až
600 Kč. Pokud jde o částku ve výši 4 224 000 Kč, kterou žalobkyně uhradila v
roce 2012 Mgr. Ježkovi, šlo o souhrn fakturovaných částek podle seznamu
přijatých faktur. Nejdříve byla uhrazena DPH dne 24. 7. 2009, aby ji mohl
advokát odvést. Žalovaná částka je však bez DPH. Dle tvrzení jednatele
žalobkyně byla Jiřímu Jandovi před rokem 2012 uhrazena záloha ve výši 50 000
Kč, a to v hotovosti, neboť žalobkyně v té době nedisponovala vlastním účtem. Soud podle vyúčtování právních služeb poskytnutých Jiřím Jandou žalobkyni ve
věci o zaplacení DPH za období od října 2000 do října 2002 a z vyúčtování
právních služeb ve věci o zaplacení spotřební daně za období od října 2000 do
října roku 2002 vypracoval tabulky (obsahující datum úkonu, označení úkonu,
položku advokátního tarifu, podle níž byl úkon účtován, a požadovanou odměnu
včetně paušální náhrady za hotové výdaje). Z tabulek plyne, že žalobkyně takto
na náhradě nákladů zastoupení ve věcech DPH požadovala za období 10-12/2000
částku 127 200 Kč, za období 1-3/2001 částku 85 800 Kč, za období 4-6/2001
částku 129 225 Kč, za období 7-9/2001 částku 102 450 Kč, za období
10-12/2001 částku 264 450 Kč, za období 1/2002 částku 97 950 Kč, za období
2/2002 částku 84 900 Kč, za období 3/2002 částku 84 450 Kč, za období 4/2002
částku 109 875 Kč, za období 5/2002 částku 79 275 Kč, za období 6/2002 částku
70 500 Kč, za období 7/2002 částku 86 700 Kč, za období 8/2002 částku 84 900
Kč, za období 9/2002 částku 117 975 Kč a za období 10/2002 částku 81 750 Kč. Z
tabulek rovněž plyne, že v každé ze jmenovaných věcí měly být poskytnuty úkony:
1) převzetí a příprava ze dne 1. 11. 2004, 2) porada ze dne 15. 8. 2005, 3)
jednání u správce daně ze dne 30. 9. 2005, 4) porada ze dne 17. 10. 2005, 5)
podání ze dne 21. 10. 2005, 6) jednání u správce daně ze dne 9. 1. 2006, 7)
porada ze dne 6. 2. 2006, 8) podání ze dne 7. 2. 2006, 9) porada ze dne 6. 3. 2006 a 10) podání ze dne 14. 3. 2006. Ve věcech spotřební daně žalobkyně na
náhradě nákladů zastoupení požadovala za období 10/2000 částku 145 165 Kč, za
období 11/2000 částku 124 540 Kč, za období 12/2000 částku 160 350 Kč, za
období 1/2001 částku 185 850 Kč, za období 4/2001 částku 150 790 Kč, za období
5/2001 částku 232 165 Kč, za období 7/2001 částku 82 540 Kč, za období 8/2001
částku 104 850 Kč, za období 9/2001 částku 148 915 Kč, za období 10/2001 částku
73 725 Kč, za období 11/2001 částku 251 290 Kč, za období 12/2001 částku 241
540 Kč, za období 1/2002 částku 231 040 Kč, za období 2/2002 částku 182 225 Kč,
za období 3/2002 částku 181 165 Kč, za období 4/2002 částku 235 540 Kč, za
období 5/2002 částku 161 475 Kč, za období 6/2002 částku 128 290 Kč, za období
7/2002 částku 189 600 Kč, za období 8/2002 částku 182 850 Kč, za období 9/2002
částku 238 725 Kč a za období 10/2002 částku 171 225 Kč.
V každé z uvedených
věcí měly být poskytnuty úkony: 1) převzetí a příprava ze dne 1. 11. 2004, 2)
podání ze dne 3. 11. 2004, 3) porada ze dne 15. 11. 2004, 4) porada ze dne 11. 8. 2006, 5) nahlížení ze dne 18. 8. 2006, 6) podání ze dne 15. 9. 2006 a 7)
porada ze dne 28. 11. 2008. Soud prvního stupně doplnil, že tabulky neobsahují
nárok žalobkyně na náhradu hotových výdajů vynaložených na zrušení jednotlivých
platebních výměrů v celkové výši 279 067 Kč, neboť žalobkyně dne 14. 1. 2015 po
poučení o nutnosti prokázat vynaložení jednotlivých výdajů a jejich souvislosti
s odklizením nezákonných rozhodnutí vzala žalobu v rozsahu 274 840 Kč zpět. Jelikož žalovaná se zpětvzetím souhlasila, soud řízení v této části zastavil. Ve zbývajícím rozsahu hotových výdajů (4 227 Kč) soud žalobu zamítl jako
neprokázanou část nároku. 5.1. K účelnosti vynaložených nákladů na zastupování žalobkyně právním
zástupcem Jiřím Jandou ve věci platby DPH soud prvního stupně uvedl, že z plné
moci ze dne 1. 11. 2004 zjistil, že právní zástupce převzal zastoupení
žalobkyně ve věci správního řízení týkajícího se platby DPH za období
10/2000-10/2002. Ze spisů Finančního úřadu v Náchodě týkajících se platby DPH
žalobkyně za roky 2000, 2001 a 2002 soud zjistil, že se žalobkyně vyjádřila ke
konceptu zprávy o kontrole daně z přidané hodnoty za rok 2000, 2001 a 2002 svým
podáním ze dne 21. 10. 2005, přičemž toto vyjádření je totožné ve všech třech
spisech, přičemž obsahuje pouze 3 odstavce a liší se pouze označením roku. Z
protokolu o ústním jednání ze dne 9. 1. 2006 soud zjistil, že se právní
zástupce zúčastnil ústního jednání u správce daně, kde byl seznámen s obsahem
zpráv o daňové kontrole za období od 10/2000-10/2002. Z vyjádření ke zprávě o
kontrole daně z přidané hodnoty ze dne 7. 6. 2006 soud zjistil, že žalobkyně
podala zcela totožné podání ve třech spisech týkajících se DPH a totožné s
podáním ze dne 21. 10. 2005 (rozdíl spočíval pouze v označení, že jde o
vyjádření ke zprávě, nikoliv ke konceptu). Z potvrzení soud zjistil, že se ve
dnech 15. 8. 2005, 17. 10. 2005, 6. 2. 2006 a 6. 3. 2006 konaly porady mezi
právním zástupcem a žalobkyní, které trvaly déle než jednu hodinu. Potvrzení
neobsahují podrobný popis obsahu jednotlivých porad, je pouze uvedeno, že se
týkaly „věci vyměřené daně z přidané hodnoty Finančním úřadem v Náchodě“. Z
odvolání ze dne 14. 3. 2006 doplněného podáním ze dne 27. 3. 2006 soud zjistil,
že žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce podala zcela totožná
odvolání i doplnění odvolání proti jednotlivým dodatečným platebním výměrům na
daň z přidané hodnoty za období od 10/2000 do 10/2002, přičemž v těchto
podáních jsou měněna pouze označení platebního výměru a částka, které se
platební výměr týkal. 5.2. K účelnosti vynaložených nákladů na zastupování žalobkyně právním
zástupcem Jiřím Jandou ve věci platby spotřební daně soud uvedl, že z plné moci
ze dne 1. 11. 2004 vyplývá, že právní zástupce převzal zastoupení žalobkyně ve
věci správního řízení týkajícího se spotřební daně 10/2000-10/2002.
Ze spisu
Finančního úřadu v Náchodě týkajícího se platby spotřební daně ze strany
žalobkyně soud zjistil, že žalobkyně podala prostřednictvím svého zástupce dne
3. 11. 2004 doplnění odvolání proti všem platebním výměrům týkajícím se
spotřební daně za období od 10/2000 do 10/2002. Tato odvolání jsou zcela
totožná a právní zástupce opětovně ve vzorech měnil pouze výši nedoplatku na
dani a označení jednotlivých platebních výměrů. Z podání právního zástupce
žalobkyně ze dne 15. 9. 2006 soud zjistil, že právní zástupce za žalobkyni
podal doplnění důvodů odvolání po zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v
Hradci Králové, kterým byly předmětné platební výměry týkající se spotřební
daně změněny. Podání jsou opětovně zcela totožná, když právní zástupce pouze do
vzoru dosazoval změněnou částku daňového nedoplatku a označení konkrétního
platebního výměru. Spis Finančního úřadu v Náchodě neobsahuje záznam o
nahlížení do spisu dne 18. 8. 2006, a žalobkyně proto neprokázala, že k tomuto
úkonu došlo. Z potvrzení soud zjistil, že se ve dnech 15. 8. 2005, 17. 10. 2005, 6. 2. 2006 a 6. 3. 2006 konaly právní porady mezi zástupcem a žalobkyní,
které trvaly déle než jednu hodinu. Potvrzení neobsahují podrobný popis obsahu
jednotlivých porad, pouze je uvedeno, že se tyto porady týkaly „věci vyměřené
spotřební daně Finančním úřadem v Náchodě“. Nárok na uhrazení nákladů právního
zastoupení JUDr. Všetečkou ve výši 28 379 Kč, nákladů právního zastoupení ze
strany JUDr. Dobývalové ve výši 50 000 Kč a nákladů daňového poradenství ze
strany Ing. Tremčinské žalobkyně prokazovala fakturami. Faktury týkající se
odměny JUDr. Všetečky a Ing. Tremčinské vůbec neobsahují údaj, jakých
poskytnutých služeb či úkonů právní služby se týkají, a žalobkyně ani po
zákonném poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. neuvedla, jaké konkrétní
právní úkony či služby daňového poradenství měly být vykonány, a tudíž neunesla
břemeno tvrzení o tom, jaké úkony či služby měly být poskytnuty, ani břemeno
důkazní, že tyto úkony měly být vykonány v příčinné souvislosti s odklizením
předmětných platebních výměrů. Ve fakturách týkajících se odměny JUDr. Dobývalové jsou sice uvedeny konkrétní úkony, které byly učiněny v souvislosti
se zastoupením ve věci odvolání proti exekučnímu příkazu a odvolání proti
zajišťovacímu příkazu, provedení těchto úkonů ovšem nebylo v řízení prokázáno a
navíc účelnost nákladů právního zastoupení ze strany JUDr. Všetečky a JUDr. Dobývalové zpochybnil při své výpovědi sám jednatel žalobkyně, který uvedl, že
tito dané problematice nerozuměli, a proto se musel obrátit na Jiřího Jandu. Co
se týká nákladů znaleckých posudků prokazovaných fakturami č. 01/2011 ze dne 3. 2. 2011, č. 0006030855 ze dne 8. 7. 2003 a č. 090100 ze dne 8. 6. 2009, tak
pouze v případě nákladů znaleckého posudku Josefa Trtíka bylo výpisem z účtu
prokázáno, že skutečně vznikly, neboť byly uhrazeny.
Přesto ze všech faktur
nevyplývá, že posudky byly pořízeny v příčinné souvislosti s odklizením
platebních výměrů, a žalobkyně tak neunesla břemeno důkazní ohledně
skutečnosti, že náklady na vypracování znaleckých posudků byly účelně
vynaloženy v příčinné souvislosti s odklizením předmětných platebních výměrů. 5.3. Soud prvního stupně hodnotil nárok žalobkyně za částečně důvodný. Soud se zejména zabýval otázkou účelnosti nákladů vynaložených na zastupování
žalobkyně advokátem Jiřím Jandou. Odhlédnout nebylo možné od skutečnosti, že
všechny platební výměry byly zrušeny na základě totožné argumentace a úkony
týkající se jednotlivých platebních výměrů byly zcela shodné. Soud prvního
stupně se věnoval zvlášť úkonům právní služby spočívajícím v písemných
podáních, v poradách a v jednáních se správcem daně. Soudu prvního stupně se
jevilo spravedlivým, aby za tyto úkony právní služby stanovil sazbu mimosmluvní
odměny z tarifní hodnoty vypočtené součtem jednotlivých daňových nedoplatků ve
věci týkající se DPH a stejně tak součtem jednotlivých daňových nedoplatků ve
věci týkající se spotřební daně. Tento přístup soud prvního stupně považoval za
spravedlivý s ohledem na skutečnost, že není účelné vytvářet větší množství
podání s takřka totožným obsahem (takto uvedl k písemným podáním). Byly-li by
právní porady rozděleny na časové úseky týkající se jednotlivých platebních
výměrů, pravděpodobně by žádná z nich nedosahovala délky více než jedné hodiny,
ale na stranu druhou právní porady jako úkon právní služby podle § 11 odst. 1
písm. c) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
poskytnuty byly. Stejným způsobem je nutné ohodnotit jednání se správcem daně,
které se týkalo všech platebních výměrů. Soud dále uvedl, že ve věci zrušení
platebních výměrů týkajících se DPH nepřiznal náklady za vyjádření ke konceptu
zprávy o kontrole ze dne 21. 10. 2010 (pozn. správně zřejmě ze dne 21. 10. 2005), neboť toto vyjádření je zcela totožné s vyjádřením ke zprávě o kontrole
ze dne 7. 2. 2006, a proto náklady na tento úkon právní služby nebyly
vynaloženy účelně. Ve věci zrušení platebních výměrů týkajících se spotřební
daně soud nepřiznal náklady na nahlížení do spisu, které mělo proběhnout dne
18. 8. 2006, neboť žalobkyně neprokázala, že tento úkon byl proveden, a navíc
tato činnost není úkonem právní služby ve smyslu § 11 advokátního tarifu. V
případě podání ze dne 15. 9. 2006 a porady ze dne 28. 11. 2008 ve věci zrušení
platebních výměrů týkajících se spotřební daně soud postupoval podle § 7 ve
spojení s § 10 odst. 1 advokátního tarifu ve znění po 31. 8. 2006 a vycházel z
tarifní hodnoty ve výši 5 000 Kč a z paušální náhrady hotových nákladů ve výši
300 Kč podle § 13 odst. 3 jmenovaného předpisu.
6. Odvolací soud zjevně vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního
stupně a v zásadě se ztotožnil s jím učiněným právním hodnocením. 6.1. Náhrada nákladů řízení ani náhrada nákladů zastoupení podle OdpŠk
není a nebyla založena na zásadě náhrady skutečné škody, ale na tom, že stát za
stanovených podmínek hradí účelně či důvodně vynaložené náklady. Smysl a účel §
31 OdpŠk byl stejný po novele provedené zákonem č. 160/2006 Sb., účinné od 27. 4. 2006, a podmínky pro založení odpovědnosti tak byly též stejné (zde odvolací
soud odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 18/01,
publikovaný pod č. 234/2002 Sb., jímž byl odstavec 3 ustanovení § 31 uvedeného
zákona ke dni 6. 6. 2002 zrušen). V posuzovaném případě jsou předpoklady vzniku
odpovědnosti státu za škodu vzniklou žalobkyni vynaložením nákladů na právní
služby advokáta uvedené konkrétně v tabulkách na str. 14 rozsudku soudu prvního
stupně (kromě nahlížení do spisu dne 18. 8. 2006 ve věci zrušení dodatečných
platebních výměrů týkajících se spotřební daně), neboť škoda žalobkyni vznikla
v příčinné souvislosti se zrušením předmětných platebních výměrů týkajících se
DPH a spotřební daně a jí požadované náklady nebyly vypořádány v dotčeném
řízení (§ 30 zákona č. 337/1992 Sb.). 6.2. Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně o
nedůvodnosti žalovanou vznesené námitky promlčení za situace, kdy promlčecí
doba začala běžet následující den po doručení posledního rozhodnutí Finančního
ředitelství v Hradci Králové z 15. 4. 2009, č. j. 2968/09-1300-604057, tj. dnem 21. 4. 2009, a žalobkyně uplatnila předběžně svůj nárok u žalované žádostí
jí doručenou 2. 9. 2011. Protože žalovaná využila k projednání nároku celých
šest měsíců (odmítavé stanovisko bylo žalobci doručeno 2. 3. 2012), promlčecí
doba se po tuto dobu stavěla, a žaloba byla u soudu podána včas (dne 17. 10. 2012). Opakovaná argumentace žalované, podle níž promlčecí doba uplynula již
20. 4. 2012, tedy byla posouzena jako nedůvodná. Pokud žalovaná v této
souvislosti poukazuje na podání žalobkyně datované 9. 8. 2012 a doručené jí 10. 8. 2012, pak je zcela přehlížena skutečnost, že tímto podáním žalobkyně
uplatnila opětovně část nároku uvedeného v její žádosti z 30. 8. 2011 a navrhla
smírné vyřešení věci v zájmu šetření nákladů obou stran. 6.3. Odvolací soud dále uvedl, že pokládá za spravedlivé, aby pro
výpočet mimosmluvní odměny byla (s ohledem na okolnosti daného případu) tarifní
hodnota určena součtem daňových nedoplatků zvlášť ve věcech DPH a zvlášť ve
věcech týkajících se spotřební daně podle § 7 a § 8 odst. 1 advokátního tarifu
ve znění účinném do31. 8. 2006 a § 7, § 10 odst. 1 advokátního tarifu ve znění
účinném od 1. 9. 2006 (v této souvislosti bylo poukázáno na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3117/2009). Obstát proto nemůže
argumentace žalované, že i u právních úkonů učiněných advokátem žalobkyně do
31. 8. 2006 mělo být při výpočtu odměny advokáta vycházeno z tarifní hodnoty
stanovené v § 10 odst. 1 a nikoliv v § 8 odst. 1 advokátního tarifu.
Odvolací
soud (shodně se soudem prvního stupně) pokládal za účelně vynaložené pouze
náklady za zastupování žalobkyně Jiřím Jandou, jak jsou podrobně uvedeny v
tabulkách a popsány na str. 14 odůvodnění napadeného rozsudku. Byť nebylo možné
soudu prvního stupně přisvědčit, že žalobkyně neprokázala úkon právní služby
spočívající v nahlížení do spisu dne 18. 8. 2006, uvedené nahlížení do spisu
nebylo úkonem právní sužby ve smyslu § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., za který by
advokátu žalobkyně náležela odměna. Nahlížení do 22 daňových spisů týkajících
se spotřební daně trvalo od 10:45 hod. do 11:10 hod. a odvolací soud s ohledem
na okolnosti případu neshledal nezbytnost a účelnost takového postupu (v této
souvislosti odvolací soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1176/2015, a usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019,
sp. zn. III. ÚS 724/18). Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěry soudu
prvního stupně ohledně odměny advokáta za podání se zcela totožným obsahem, za
porady s žalobkyní, za jednání se správcem daně, za vyjádření se z 21. 10. 2010
ke konceptu zprávy o kontrole, nákladů za zastoupení žalobkyně JUDr. Všetečkou,
JUDr. Dobývalovou, za daňové poradenství s Ing. Tremčinskou i za znalecké
posudky Ing. Trtíka, Ing. Ventury a VŠCHT, přičemž v tomto směru na odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně odkázal. Odvolací soud dále uvedl, že neshledává
důvod pro navýšení mimosmluvní odměny ve věci spotřební daně podle § 12 odst. 1
advokátního tarifu, jak požadovala žalobkyně. 6.4. Odvolací soud neshledal ani žádné okolnosti, z nichž by bylo možno
dovodit žalobkyní namítanou nestrannost v postupu soudu prvního stupně. Zásada
rovnosti účastníků před soudem, zakotvená v čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, v čl. 37
odst. 3 Listiny základních práv a svobod, v § 4 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech
a soudcích a v § 18 odst. 1 o. s. ř., vyjadřuje skutečnost, že všichni
účastníci mají před soudem stejné (rovnocenné) postavení a že žádný z účastníků
řízení nemůže být vůči ostatním jakkoliv zvýhodněn. Z toho současně pro soudy
plyne povinnost zajistit účastníkům za řízení stejné (rovnocenné) možnosti k
uplatnění jejich práv a ke splnění jejich povinností. Odvolací soud
konstatoval, že z obsahu spisu nic nenasvědčuje tomu, že by se žalobkyni
nedostalo stejné (rovnocenné) možnosti k uplatnění jejích práv jako žalované, a
to i z pohledu poučení podle § 118a o. s. ř., kterého se žalobkyni řádně ze
strany soudu prvního stupně opakovaně dostalo. Uvedená zásada se týká
procesního postavení účastníků řízení a výsledek sporu ji sám o sobě porušit
nemůže (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 140/02). Porušení této
zásady nemůže být obecně dáno ani tím, že je spor veden se státem (za nějž v
řízení vystupuje organizační složka), od něhož soudci pobírají plat, pročež by
z důvodu ekonomické závislosti neměli být schopni nestranného rozhodování. 6.5. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dospěl k závěru, že
je na místě žalobu zamítnout i ohledně 7,75% úroků z prodlení z žalobkyni
přisouzené částky 624 775 Kč, a to za dobu od 3. 3. 2012 do 23. 10. 2012.
Stát
se totiž ocitá v prodlení s poskytnutím náhrady škody marným uplynutím lhůty
šesti měsíců ode dne, kdy poškozený nárok řádně uplatnil postupem podle § 14
OdpŠk (§ 517 odst. 1 věta první obč. zák. a § 15 odst. 1 OdpŠk) a teprve ode
dne následujícího po uplynutí této lhůty, tj. v daném případě od 3. 3. 2012, by
jej stíhala povinnost zaplatit žalobkyni též úroky z prodlení. Je však třeba
přisvědčit odvolací námitce žalované, že dokud nebyly z majetku žalobkyně
právní služby jejich poskytovateli uhrazeny, nemohla být v prodlení. Za
situace, kdy žalobkyně nárok předběžně uplatnila 2. 9. 2011 u žalované, která
mu svým stanoviskem z 28. 2. 2012 (žalobkyni doručeným 2. 3. 2012) nevyhověla,
a žalobkyně na účet advokátní kanceláře Janda, Ježek & partneři uhradila částku
4 224 685 Kč teprve 11. 10. 2012 a žaloba soudu došlá 17. 10. 2012 byla
žalované doručena 22. 10. 2012, pak jí stíhá povinnost zaplatit žalobkyni též
úroky z prodlení z uvedené částky až ode dne 24. 10. 2012 (§ 489 a § 563 obč. zák.). II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podaly dovolání obě strany.
Žalovaná uvedené rozhodnutí napadá v rozsahu části výroku I., pokud jím byl
potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, přičemž k přípustnosti
dovolání uvádí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, odvolací soud nerespektoval závazný právní názor dovolacího
soudu (ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS
2000/16), a napadené rozhodnutí je též překvapivým. Žalobkyně rozhodnutí
odvolacího soudu napadá v rozsahu výroku I. a II. a k přípustnosti dovolání
uvádí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu v
oblastech hmotného a procesního práva podle § 237 o. s. ř.
8. Žalovaná konkrétně uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá z
důvodu přetrvávající ignorace konstantní judikatury vztahující se k určení
rozhodného znění OdpŠk a advokátního tarifu ze strany odvolacího soudu. V této
souvislosti poukazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn.
III. ÚS 1570/10, a prostřednictvím citace z něj na rozhodnutí, která zde byla
Ústavním soudem označena za ustálenou judikaturu (konkrétně rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 25 Cdo 4429/2007, ze dne 19. 3. 2009, sp.
zn. 25 Cdo 917/2007, ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, usnesení
téhož soudu ze dne 7. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2647/2009, a nálezy Ústavního
soudu ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 3109/08, ze dne 30. 4. 2002, sp. zn.
Pl. ÚS 18/01, a ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 38/06). Žalovaná citovala
pasáž z odůvodnění odvolacího soudu, v níž se měl odvolací soud věnovat otázce
použitelného znění výše uvedených předpisů, a dodala, že takové vypořádání se s
danou otázkou je nekompletní, nesprávné a že by se dalo pokládat za účelové.
Odkázal-li odvolací soud na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp.
zn. 28 Cdo 3117/2009, žalovaná nepokládá takový argument za dostatečný, neboť v
uvedeném rozhodnutí nebyla vůbec brána v úvahu varianta, že k úhradě nákladů
řízení (které byly požadovány jako škoda) došlo až po 1. 9. 2006. Závěry
odvolacího soudu žalovaná pokládá za nesouladné s tím, jak byla v této věci
posouzena otázka plynutí úroků z prodlení. Odvolací soud též nerespektoval
závazný právní názor dovolacího soudu. Dovolací soud v dosavadním průběhu
řízení vytýkal odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná, a
instruoval jej, ve kterých ohledech je třeba rozhodnutí zdůvodnit. Přesto z
napadeného rozhodnutí nadále nelze vyčíst odůvodnění postoje, který byl
odvolacím soudem v daném ohledu zaujat. Žalovaná též namítá překvapivost
rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž poukazuje na sdělení soudu při jednání ze
dne 12. 3. 2020, z nějž dovozovala, že odvolací soud vyslyšel její dosavadní
argumentaci týkající se určení rozhodného znění advokátního tarifu. Uvedené
sdělení (podle názoru žalované) mohlo mít podstatný vliv na šíři její
argumentace, čímž došlo k podstatnému omezení možnosti její obrany.
9. Žalobkyně v dovolání namítla, že soudy nižších stupňů rozhodly v
rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo
1160/2009, ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3117/2009, a ze dne 30. 7. 2015,
sp. zn. 30 Cdo 997/2014. V případě úkonů učiněných advokátem v období do 31. 8.
2006 měly soudy vycházet z výše dodatečně vyměřené daně v jednotlivých daňových
řízeních. Soudy provedený způsob je v rozporu s čl. 36 odstavec 3 Listiny
základních práv a svobod, podle kterého má každý právo na náhradu škody
způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu
veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, když podle odstavce 4 podmínky
a podrobnosti upravuje zákon. Tímto zákonem je zákon č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem. Jakýkoliv výklad provedený mimo rámec zákona je
nezákonný a v rozporu s právem na spravedlivý proces. Výrok odvolacího soudu,
jímž bylo rozhodnuto o povinnosti žalobkyně uhradit žalované náhrady nákladů
řízení ve výši 4 446 Kč (tj. 78 % z 19 x 300 Kč), žalobkyně pokládá za
nesprávný, jelikož většina úkonů žalované byla v řízení učiněna před 6. 10.
2015, kdy nabyla účinnosti vyhláška č. 254/2015 Sb. Napadené rozhodnutí, co se
týká výroku II., žalobkyně pokládá za přípustné, neboť závisí na vyřešení
otázky hmotného i procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena, zda lze přiznat náhradu tzv. paušálních nákladů podle § 151
odst. 3 o. s. ř. a podle vyhlášky č. 254/2015 Sb. ze dne 23. 9. 2015, která
nabyla účinnosti dne 6. 10. 2015, za úkony před nabytím účinnosti vyhlášky č.
254/2015 Sb. Pokud odvolací soud zamítl žalobu ohledně 7,75% úroků z prodlení z
žalobkyni přisouzené částky 624 775 Kč, a to za dobu od 3. 3. 2012 do 23. 10.
2012, hodnotil nesprávně provedené důkazy. Jak zjistil soud prvního stupně,
celková požadovaná částka byla splacena postupně od 12. 2011 až do 11. 10.
2012, přičemž do 30. 12. 2011 bylo žalobkyní uhrazeno 1 300 284 Kč, a žalovaná
tedy byla k 3. 3. 2012 v prodlení minimálně s touto částkou. Odvolací soud
provedené důkazy k prodlení žalované nesprávně hodnotil v rozporu s ustanovení
§ 132 o. s. ř. a k tíži žalobkyně a tím porušil její právo na spravedlivý
proces.
10. K dovolání žalobkyně se vyjádřila žalovaná tak, že námitky žalobkyně
nenaplňují požadavky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Co se týká
stanovení výše tarifní hodnoty, zopakovala žalovaná svůj argument, podle
kterého měl být v dané věci aplikován advokátní tarif ve znění účinném od 1. 9.
2006, a výše tarifní hodnoty měla být stanovena na základě § 10 odst. 1
advokátního tarifu. Je-li tento předpoklad správný, stává se veškerá
argumentace žalobkyně obsažená v bodě III. A) dovolání bezpředmětnou. Pokud
žalobkyně v bodě III. B) dovolání polemizuje o použitelnosti vyhlášky č.
254/2015 Sb., stačí poukázat na § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého
dovolání podle § 237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se
výroku o nákladech řízení. V bodě III. C) dovolání není napadáno posouzení
právních otázek, ale hodnocení konkrétních důkazů. Žalovaná tudíž navrhuje
dovolání žalobkyně odmítnout.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovoláních rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1.
2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen "o. s. ř.".
12. Dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými, za splnění
podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se
proto dále zabýval jeho přípustností.
13. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
14. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Pakliže dovolání žalobkyně směřuje i do výroků o nákladech řízení,
nemůže být dovolání v tomto rozsahu přípustné s ohledem na § 238 odst. 1 písm.
h) o. s. ř., podle nějž dovolání podle § 237 není přípustné proti rozhodnutím v
části týkající se výroku o nákladech řízení. Uvedené ovšem nemění ničeho na
možnosti dovolacího soudu výroky o nákladech řízení (jakožto závislý výrok)
zrušit v případě, že dovolání směřující do rozhodnutí ve věci samé shledá
důvodným.
16. Dovolání žalobkyně není přípustné ani ve zbylém rozsahu. Pokud bylo
namítáno, že soudy nižších stupňů nerespektovaly rozhodovací praxi dovolacího
soudu (jeho rozsudky ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1160/2009, ze dne 13.
7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3117/2009, a ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo
997/2014), postačí poukázat na dřívější rozhodnutí dovolacího soudu v této
věci, tj. rozsudek ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4399/2015, kde již bylo
konstatováno, že „rozhodnutí soudu prvního stupně je vystavěno na odlišném
základu oproti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo
1160/2009. Nejvyšší soud v posledně zmíněném judikátu uvedl obecný způsob
stanovení mimosmluvní odměny za zastupování v daňových řízeních podle
advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 8. 2006, kdežto soud prvního stupně
přistoupil k aplikaci zásadního korektivu vztahujícímu se k nahrazování nákladů
řízení, a to účelnosti.“ Jestliže se odvolací soud v dalším průběhu řízení
ztotožnil s právním hodnocením, které v tomto ohledu učinil soud prvního
stupně, není jeho rozhodnutí v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16.
11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1160/2009, ani s dalšími žalobkyní uváděnými
rozhodnutími, která obsahují shodné právní hodnocení. Míní-li žalobkyně, že
odvolací soud nesprávně hodnotil provedené důkazy, jedná se o námitku proti
skutkovým zjištěním odvolacího soudu, kterou přípustnost dovolání založena být
nemůže, neboť přípustnost dovolání podle § 237 je spojena výhradně s právními
otázkami.
17. Dovolání žalobkyně tudíž bylo dovolacím soudem podle § 243c odst. 1
o. s. ř. odmítnuto pro nepřípustnost.
18. Co se týká dovolání žalované, shledal jej dovolací soud přípustným,
a to již z důvodu, že odvolací soud nedostál závaznému právnímu názoru
dovolacího soudu týkajícího se náležitostí odůvodnění rozhodnutí, a jeho
rozhodnutí tedy spočívá též na vyřešení otázky procesního práva týkající se
odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího.
IV. Důvodnost dovolání
19. Již v prvním rozhodnutí v této věci dovolací soud konstatoval, že:
„Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné,
nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu
prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě
použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí
soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není
zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly -
podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i
když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění,
není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly
- podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele.“ V uvedeném
rozhodnutí dovolací soud vytknul odvolacímu soudu, že se opomněl věnovat otázce
týkající se použití různých časových znění právních předpisu (konkrétně
advokátního tarifu a OdpŠk) při výpočtu škody podle § 31 OdpŠk v závislosti na
okolnosti, kdy poškozenému škoda fakticky vznikla. Stejný nedostatek dovolací
soud vytknul též následnému rozhodnutí odvolacího soudu, a je tedy s podivem,
že odvolací soud nyní (v odůvodnění napadeného rozsudku) jednoduchý pokyn
dovolacího soudu opětovně oslyšel.
20. Aby dovolací soud předešel jakýmkoliv dalším pochybnostem,
konstatuje, že neopomenul (nyní ani dříve) zmínku obsaženou v odůvodnění
napadeného rozhodnutí, podle níž smysl a účel § 31 OdpŠk se v důsledku novely
provedené zákonem č. 160/2006 Sb. nezměnil. Uvedeným tvrzením nemohl být pokyn
dovolacího soudu vypořádán, a to již z důvodu, že stejné konstatování bylo
uvedeno v předchozím rozhodnutí odvolacího soudu a dovolací soud jej
dostatečným již dříve neshledal, neboť zopakoval pokyn k řádnému odůvodnění
rozhodnutí v otázce týkající se použití různých časových znění OdpŠk. Znění §
31 OdpŠk s účinností od 27. 4. 2006 doznalo (nikoliv zanedbatelných) změn, a
měl-li odvolací soud za to, že odlišná znění nemohla mít vliv na projednávanou
věc, měl tento svůj názor řádně odůvodnit. Přesvědčivosti rozhodnutí odvolacího
soudu nepřispívá ani poukaz na nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2002, sp.
zn. Pl. ÚS 18/01, který (vzhledem k době vydání několik let před účinností
zákona č. 160/2006 Sb.) stěží může podávat vodítko k aplikaci později změněného
zákonného ustanovení. Obdobná je situace ohledně vysvětlení užití konkrétního
znění advokátního tarifu, neboť odvolací soud ani k tomuto neuvedl ničeho
nového oproti svému předchozímu rozhodnutí.
21. Žalovaná uvedla relativně srozumitelnou argumentaci, na základě níž
požaduje aplikaci OdpŠk ve znění účinném od 27. 4. 2006, resp. advokátního
tarifu ve znění od 1. 9. 2006, a to s ohledem na okamžik zaplacení odměny za
právní zastoupení ze strany žalobkyně jejímu advokátovi. Odvolací soud
bezesporu musí být s to odůvodnit, z jakého důvodu pokládá argumentaci týkající
se použití různých časových znění právního předpisu za předmětnou či nikoliv.
Úvaha ohledně časového znění použitých právních předpisů, spadající do aplikace
obyčejného práva, tedy měla být učiněna.
22. Dovolání bylo vzhledem k výše uvedenému shledáno důvodným.
V. Závěr
23. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud postupoval podle § 243e
odst. 1 o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil v rozsahu výroku
I., pokud jím byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, a v
závislém výroku II. a věc v daném rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
24. Dovolací soud k návrhu žalované přistoupil k postupu podle § 243e
odst. 3 o. s. ř., a nařídil tak, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl
jiný senát odvolacího soudu, neboť podmínky pro tento výjimečný postup (k tomu
viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo
878/2014) byly naplněny. Odvolací soud při rozhodování opakovaně nedodržel
závazný právní názor dovolacího soudu a současně v řízení učinil závažné vady
spočívající v nedostatku odůvodnění svých rozhodnutí. Existuje tak dostatečně
konkrétní a podložená obava, že senát odvolacího soudu, který věc doposud
projednával, není schopen provést řízení a věc projednat a rozhodnout o ní
zákonu odpovídajícím způsobem v přiměřené době.
25. Odvolací soud dostatečně nevyhověl pokynu zdejšího soudu uvedeného v
jeho předchozím rozhodnutí, podle nějž se měl vypořádat s námitkami žalované
týkající se použití různých časových znění advokátního tarifu a OdpŠk tak, aby
jeho právní závěry byly způsobilé případnému přezkumu ze strany soudu
dovolacího. Uvedený pokyn tak pro soud platí i nadále. Jinými slovy řečeno,
odvolací soud se bude zabývat v úvahu připadajícími zněními uvedených předpisů
a uvede, které okolnosti a z jakých důvodů pokládá za významné pro aplikaci
konkrétního znění zmíněných právních předpisů.
26. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za
středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř. vázán právními názory
dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
27. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 6. 2021
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu