30 Cdo 4399/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka ve věci
žalobkyně CHEMAGROUP s.r.o., identifikační číslo osoby 64789071, se sídlem v
Náchodě - Bražci, V Náměrkách 101, zastoupené Jiřím Jandou, advokátem se sídlem
v Náchodě, Kamenice 155, proti žalované České republice – Ministerstvu financí,
se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení 5 799 809 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 77/2012,
o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2015,
č. j. 54 Co 142/2015-138, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze
dne 4. 2. 2015, č. j. 19 C 77/2012-101, ve znění opravného usnesení ze dne 4.
2. 2015, č. j. 19 C 77/2012-110, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2015, č. j. 54 Co
142/2015-138 se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne
4. 2. 2015, č. j. 19 C 77/2012-101, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 2.
2015, č. j. 19 C 77/2012-110, se zastavuje.
1. Žalobkyně se žalobou po žalované domáhá zaplacení částky ve výši 5
799 809 Kč s příslušenstvím podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za
škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád) (dále též jako „OdpŠk“), s tím, že nezákonnými
rozhodnutími daňové správy byla žalobkyni způsobena výše uvedená škoda
představovaná náklady na právní zastoupení a dalšími náklady (za daňové
poradenství a znalecké posudky), které vynaložila na zrušení blíže
specifikovaných nezákonných rozhodnutí orgánů daňové správy (Finančního úřadu v
Náchodě a Finančního ředitelství v Hradci Králové) ohledně údajného nedoplatku
spotřební daně za období říjen 2000 – říjen 2002 a daně z přidané hodnoty za
období od 4. čtvrtletí 2000 do října 2002.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 4. 2. 2015, č. j. 19 C
77/2012-101, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 2. 2015, č. j. 19 C
77/2012-110, rozhodl tak, že se řízení o zaplacení částky 274 840,00 Kč s
úrokem z prodlení ve výši 7,75 % z částky 274 840 Kč za dobu od 1. 3. 2012 do
zaplacení zastavuje (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), že je žalovaná
povinna uhradit žalobkyni 624 775 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně
za dobu od 3. 3. 2012 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně), že se žaloba, aby žalovaná
uhradila žalobkyni 4 900 194 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % z částky 4
900 194 Kč za dobu od 1. 3. 2012 do zaplacení a aby uhradila úroky z prodlení
ve výši 7,75 % z částky 624 775 Kč za dobu od 1. 3. 2012 do 2. 3. 2012, zamítá
(výrok III. rozsudku soudu prvního stupně) a že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení (výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně).
3. Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně i žalované rozhodl
rozsudkem ze dne 24. 6. 2015, č. j. 54 Co 142/2015-138, tak, že potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé (výrok I.
rozsudku odvolacího soudu) a zrušil jej v zamítavém výroku o věci samé a ve
výroku o nákladech řízení a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
4. Soudy o věci rozhodovaly podruhé, neboť předchozí rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 6. 2013, č. j. 19 C 77/2012-33, jímž byla žaloba
zamítnuta a žádnému z účastníků řízení nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů
řízení, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2013, č. j.
54 Co 466/2013-54.
5. Soud prvního stupně k základu a k promlčení nároku uvedl, že z
rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové, č. j. 2968/09-1300-604057,
ze dne 15. 4. 2009 a z nesporných tvrzení žalobkyně plyne, že dodatečné
platební výměry Finančního úřadu v Náchodě týkající se spotřební daně byly pro
nezákonnost zrušeny. Ze sdělení FÚ Náchod ze dne 11. 5. 2009 měl soud dále za
prokázané, že na základě uvedeného rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci
Králové nedošlo k navýšení základu daně z DPH o spotřební daň, a proto
rozhodnutí o doměrku DPH bylo zrušeno. Z uplatnění nároku žalobkyní ze dne 30. 8. 2011 a ze dne 9. 8. 2012 a z odpovědi Ministerstva financí ze dne 28. 2. 2012 vyplývá, že žalobkyně uplatnila nárok na náhradu škody ve výši 238 656 567
Kč z důvodu zrušení nezákonných rozhodnutí u žalované, přičemž uvedla, že
uplatňuje nárok na náhradu nákladů právního zastoupení, které v odst. VI. 4)
podání z 30. 8. 2011, doručeného žalované dne 2. 9. 2011 (pozn. evidentně
správně 2. 9. 2011), vyčíslil částkami, uhrazenými ve výši 50 000 Kč R. D., ve
výši 37 097 Kč advokátu JUDr. Jiřímu Všetečkovi, ve výši 5 687 470 Kč advokátu
Jiřímu Jandovi a ve výši 28 000 Kč za ekonomické a odborné poradenství. Žalovaná uplatněný nárok neuznala (písemně jej odmítla dne 28. 2. 2012) a
žalobkyni žádnou částku z tohoto důvodu neuhradila. Žaloba byla podána u soudu
dne 17. 10. 2012, v otevřené tříleté promlčecí lhůtě, jež začala plynout ode
dne následujícího po doručení posledního rozhodnutí Finančního ředitelství v
Hradci Králové, tj. ode dne 21. 4. 2009. Nárok na náhradu nákladů vynaložených
na právní a odbornou pomoc byl uplatněn u ústředního orgánu státní správy dne
2. 9. 2011, přičemž v tomto podání byl tento nárok vyčíslen přibližně stejně
jako v žalobě. Žalovaná využila celou šestiměsíční lhůtu k vyřízení nároku a v
poslední den lhůty doručila žalobkyni odmítavé stanovisko. Po dobu těchto šesti
měsíců promlčecí doba neběžela. K otázce vzniku škody soud prvního stupně
uvedl, že má za prokázané, že žalobkyni byly vyúčtovány právní služby advokátní
kanceláře Janda, Ježek a partneři a že je uhradila. Žalobkyně postupně hradila
J. odměny od 12. 1. 2011 do 11. 10. 2012, kdy převedla 4 224 685 Kč. AK
Všetečka a Seifert a spol. účtovala žalobkyni za poskytnuté právní služby, aniž
by blíže specifikovala, v jaké souvislosti byly její právní služby poskytnuty. Stejně tak T. vyúčtoval žalobkyni částku ve výši 960 Kč za zpracování
znaleckého posudku bez bližší specifikace, k čemu se posudek vztahoval, T. fakturovala poskytnutí daňového poradenství za období červen-prosinec 2004, V. a VŠCHT účtovali žalobkyni odměnu za vypracování znaleckého posudku týkajícího
se denaturace lihu a D. fakturovala žalobkyni odměnu za poskytnutí právních
služeb v souvislosti se zastoupením ve věci odvolání proti exekučnímu příkazu a
odvolání proti zajišťovacímu příkazu. Z účastnické výpovědi K. B., jednatele
žalobkyně, soud zjistil, že žalobkyni byla v daňovém řízení poskytnuta právní
pomoc D. a JUDr.
Všetečkou, kteří však dle žalobkyně nebyli pro danou
problematiku dostatečně odborně způsobilí, a žalobkyně se proto nakonec
obrátila na Jiřího Jandu. Odměna za poskytnutou právní pomoc i daňové
poradenství, která byla vyúčtována, byla ze strany žalobkyně uhrazena. Hodinová
sazba JUDr. Jandy činila 500 až 600 Kč. Pokud jde o částku ve výši 4 224 000
Kč, kterou žalobkyně uhradila v roce 2012 Ježkovi, šlo o souhrn fakturovaných
částek podle seznamu přijatých faktur. Nejdříve byla uhrazena DPH dne 24. 7. 2009, aby ji mohl advokát odvést. Žalovaná částka je však bez DPH. Dle tvrzení
jednatele žalobkyně byla JUDr. Jandovi před rokem 2012 uhrazena záloha ve výši
50 000 Kč, a to v hotovosti, neboť žalobkyně v té době nedisponovala vlastním
účtem. Soud podle vyúčtování právních služeb poskytnutých Jiřím Jandou
žalobkyni ve věci o zaplacení DPH za období od října 2000 do října 2002 a z
vyúčtování právních služeb ve věci o zaplacení spotřební daně za období od
října 2000 do října roku 2002 vypracoval tabulky (obsahující datum úkonu,
označením úkonu, položku advokátního tarifu, podle níž byl úkon účtován, a
požadovanou odměnu včetně paušální náhrady za hotové výdaje). Z tabulek plyne,
že žalobkyně takto na náhradě nákladů zastoupení ve věcech DPH požadovala za
období 10-12/2000 částku 127 200 Kč, za období 1-3/2001 částku 85 800 Kč, za
období 4-6/2001 částku 129 225 Kč, za období 7-9/2001 částku 102 450 Kč, za
období 10-12/2001 částku 264 450 Kč, za období 1/2002 částku 97 950 Kč, za
období 2/2002 částku 84 900 Kč, za období 3/2002 částku 84 450 Kč, za období
4/2002 částku 109 875 Kč, za období 5/2002 částku 79 275 Kč, za období 6/2002
částku 70 500 Kč, za období 7/2002 částku 86 700 Kč, za období 8/2002 částku 84
900 Kč, za období 9/2002 částku 117 975 Kč a za období 10/2002 částku 81 750
Kč. Z tabulek rovněž plyne, že v každé ze jmenovaných věcí měly být poskytnuty
úkony: 1) převzetí a příprava ze dne 1. 11. 2004, 2) porada ze dne 15. 8. 2005,
3) jednání u správce daně ze dne 30. 9. 2005, 4) porada ze dne 17. 10. 2005, 5)
podání ze dne 21. 10. 2005, 6) jednání u správce daně ze dne 9. 1. 2006, 7)
porada ze dne 6. 2. 2006, 8) podání ze dne 7. 2. 2006, 9) porada ze dne 6. 3. 2006 a 10) podání ze dne 14. 3. 2006. Ve věcech spotřební daně žalobkyně na
náhradě nákladů zastoupení požadovala za období 10/2000 částku 145 165 Kč, za
období 11/2000 částku 124 540 Kč, za období 12/2000 částku 160 350 Kč, za
období 1/2001 částku 185 850 Kč, za období 4/2001 částku 150 790 Kč, za období
5/2001 částku 232 165 Kč, za období 7/2001 částku 82 540 Kč, za období 8/2001
částku 104 850 Kč, za období 9/2001 částku 148 915 Kč, za období 10/2001 částku
73 725 Kč, za období 11/2001 částku 251 290 Kč, za období 12/2001 částku 241
540 Kč, za období 1/2002 částku 231 040 Kč, za období 2/2002 částku 182 225 Kč,
za období 3/2002 částku 181 165 Kč, za období 4/2002 částku 235 540 Kč, za
období 5/2002 částku 161 475 Kč, za období 6/2002 částku 128 290 Kč, za období
7/2002 částku 189 600 Kč, za období 8/2002 částku 182 850 Kč, za období 9/2002
částku 238 725 Kč a za období 10/2002 částku 171 225 Kč.
V každé z uvedených
věcí měly být poskytnuty úkony: 1) převzetí a příprava ze dne 1. 11. 2004, 2)
podání ze dne 3. 11. 2004, 3) porada ze dne 15. 11. 2004, 4) porada ze dne 11. 8. 2006, 5) nahlížení ze dne 18. 8. 2006, 6) podání ze dne 15. 9. 2006 a 7)
porada ze dne 28. 11. 2008. Soud prvního stupně doplnil, že tabulky neobsahují
nárok žalobkyně na náhradu hotových výdajů vynaložených na zrušení jednotlivých
platebních výměrů v celkové výši 279 067 Kč, neboť žalobkyně dne 14. 1. 2015 po
poučení o nutnosti prokázat vynaložení jednotlivých výdajů a jejich souvislosti
s odklizením nezákonných rozhodnutí vzala žalobu v rozsahu 274 840 Kč zpět. Jelikož žalovaná se zpětvzetím souhlasila, soud řízení v této části zastavil. Ve zbývajícím rozsahu hotových výdajů (4 227 Kč) soud žalobu zamítl jako
neprokázanou část nároku. 5.1. K účelnosti vynaložených nákladů na zastupování žalobkyně právním
zástupcem Jiřím Jandou ve věci platby DPH soud prvního stupně uvedl, že z plné
moci ze dne 1. 11. 2004 zjistil, že právní zástupce převzal zastoupení
žalobkyně ve věci správního řízení týkajícího se platby DPH za období
10/2000-10/2002. Ze spisů Finančního úřadu v Náchodě týkajících se platby DPH
žalobkyně za roky 2000, 2001 a 2002 soud zjistil, že se žalobkyně vyjádřila ke
konceptu zprávy o kontrole daně z přidané hodnoty za rok 2000, 2001 a 2002 svým
podáním ze dne 21. 10. 2005, přičemž toto vyjádření je totožné ve všech třech
spisech, obsahuje pouze 3 odstavce a liší se pouze označením roku. Z protokolu
o ústním jednání ze dne 9. 1. 2006 soud zjistil, že se právní zástupce
zúčastnil ústního jednání u správce daně, kde byl seznámen s obsahem zpráv o
daňové kontrole za období od 10/2000-10/2002. Z vyjádření ke zprávě o kontrole
daně z přidané hodnoty ze dne 7. 6. 2006 soud zjistil, že žalobkyně podala
zcela totožné podání ve třech spisech týkajících se DPH a totožné s podáním ze
dne 21. 10. 2005 (rozdíl spočíval pouze v označení, že jde o vyjádření ke
zprávě, nikoliv ke konceptu). Z potvrzení soud zjistil, že se ve dnech 15. 8. 2005, 17. 10. 2005, 6. 2. 2006 a 6. 3. 2006 konaly porady mezi právním
zástupcem a žalobkyní, které trvaly déle než jednu hodinu. Potvrzení neobsahují
podrobný popis obsahu jednotlivých porad, je pouze uvedeno, že se týkaly „věci
vyměřené daně z přidané hodnoty Finančním úřadem v Náchodě. Z odvolání ze dne
14. 3. 2006 doplněného podáním ze dne 27. 3. 2006 soud zjistil, že žalobkyně
prostřednictvím svého právního zástupce podala zcela totožná odvolání i
doplnění odvolání proti jednotlivým dodatečným platebním výměrům na daň z
přidané hodnoty za období od 10/2000 do 10/2002, kdy v těchto podáních jsou
měněna pouze označení platebního výměru a částky, které se platební výměr
týkal. 5.2. K účelnosti vynaložených nákladů na zastupování žalobkyně právním
zástupcem Jiřím Jandou ve věci platby spotřební daně soud uvedl, že z plné moci
ze dne 1. 11. 2004 vyplývá, že právní zástupce převzal zastoupení žalobkyně ve
věci správního řízení týkajícího se spotřební daně 10/2000-10/2002.
Ze spisu
Finančního úřadu v Náchodě týkajícího se platby spotřební daně ze strany
žalobkyně soud zjistil, že žalobkyně podala prostřednictvím svého zástupce dne
3. 11. 2004 doplnění odvolání proti všem platebním výměrům týkajícím se
spotřební daně za období od 10/2000 do 10/2002. Tato odvolání jsou zcela
totožná a právní zástupce opětovně ve vzorech měnil pouze výši nedoplatku na
dani a označení jednotlivých platebních výměrů. Z podání právního zástupce
žalobkyně ze dne 15. 9. 2006 soud zjistil, že právní zástupce za žalobkyni
podal doplnění důvodů odvolání po zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v
Hradci Králové, kterým byly předmětné platební výměry týkající se spotřební
daně změněny. Podání jsou opětovně zcela totožná, kdy právní zástupce pouze do
vzoru dosazoval změněnou částku daňového nedoplatku a označení konkrétního
platebního výměru. Spis Finančního úřadu v Náchodě neobsahuje záznam o
nahlížení do spisu dne 18. 8. 2006, a žalobkyně proto neprokázala, že k tomuto
úkonu došlo. Z potvrzení soud zjistil, že se ve dnech 15. 8. 2005, 17. 10. 2005, 6. 2. 2006 a 6. 3. 2006 konaly právní porady mezi zástupcem a žalobkyní,
které trvaly déle než jednu hodinu. Potvrzení neobsahují podrobný popis obsahu
jednotlivých porad, pouze je uvedeno, že se tyto porady týkaly „věci vyměřené
spotřební daně Finančním úřadem v Náchodě“. Nárok na uhrazení nákladů právního
zastoupení JUDr. Všetečkou ve výši 28 379 Kč, nákladů právního zastoupení ze
strany D. ve výši 50 000 Kč a nákladů daňového poradenství ze strany T. žalobkyně prokazovala fakturami. Faktury týkající se odměny JUDr. Všetečky a T. vůbec neobsahují údaj, jakých poskytnutých služeb či úkonů právní služby se
týkají, a žalobkyně ani po zákonném poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. neuvedla, jaké konkrétní právní úkony či služby daňového poradenství měly být
vykonány, a tudíž neunesla břemeno tvrzení o tom, jaké úkony či služby měly být
poskytnuty, ani břemeno důkazní, že tyto úkony měly být vykonány v příčinné
souvislosti s odklizením předmětných platebních výměrů. Ve fakturách týkajících
se odměny D. jsou sice uvedeny konkrétní úkony, které byly učiněny v
souvislosti se zastoupením ve věci odvolání proti exekučnímu příkazu a odvolání
proti zajišťovacímu příkazu, provedení těchto úkonů ovšem nebylo v řízení
prokázáno a navíc účelnost nákladů právního zastoupení ze strany JUDr. Všetečky
a D. zpochybnil při své výpovědi sám jednatel žalobkyně, který uvedl, že tito
dané problematice nerozuměli, a proto se musel obrátit na Jiřího Jandu. Co se
týká nákladů znaleckých posudků prokazovaných fakturami č. 01/2011 ze dne 3. 2. 2011, č. 0006030855 ze dne 8. 7. 2003 a č. 090100 ze dne 8. 6. 2009, tak pouze
v případě nákladů znaleckého posudku Josefa Trtíka bylo výpisem z účtu
prokázáno, že skutečně vznikly, neboť byly uhrazeny.
Přesto ze všech faktur
nevyplývá, že posudky byly pořízeny v příčinné souvislosti s odklizením
platebních výměrů, a žalobkyně tak neunesla břemeno důkazní ohledně
skutečnosti, že náklady na vypracování znaleckých posudků byly účelně
vynaloženy v příčinné souvislosti s odklizením předmětných platebních výměrů. 5.3. Soud prvního stupně hodnotil nárok žalobkyně za částečně důvodný. Soud se zejména zabýval otázkou účelnosti nákladů vynaložených na zastupování
žalobkyně advokátem Jiřím Jandou. Odhlédnout nebylo možné od skutečnosti, že
všechny platební výměry byly zrušeny na základě totožné argumentace a úkony
týkající se jednotlivých platebních výměrů byly zcela shodné. Soud prvního
stupně se věnoval zvlášť úkonům právní služby spočívajícím v písemných
podáních, v poradách a v jednáních se správcem daně. Soudu prvního stupně se
jevilo spravedlivým, aby za tyto úkony právní služby stanovil sazbu mimosmluvní
odměny z tarifní hodnoty vypočtené součtem jednotlivých daňových nedoplatků ve
věci týkající se DPH a stejně tak součtem jednotlivých daňových nedoplatků ve
věci týkající se spotřební daně. Tento přístup soud prvního stupně považoval za
spravedlivý s ohledem na skutečnost, že není účelné vytvářet větší množství
podání s takřka totožným obsahem (takto uvedl k písemným podáním)., Byly-li by
právní porady rozděleny na časové úseky týkající se jednotlivých platebních
výměrů, pravděpodobně by žádná z nich nedosahovala délky více než jedné hodiny,
ale na stranu druhou právní porady jako úkon právní služby podle § 11 odst. 1
písm. c) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
poskytnuty byly. Stejným způsobem je nutné ohodnotit jednání se správcem daně,
které se týkalo všech platebních výměrů. Soud dále uvedl, že ve věci zrušení
platebních výměrů týkajících se DPH nepřiznal náklady za vyjádření ke konceptu
zprávy o kontrole ze dne 21. 10. 2010 (pozn. správně zřejmě ze dne 21. 10. 2005), neboť toto vyjádření je zcela totožné s vyjádřením ke zprávě o kontrole
ze dne 7. 2. 2006, a proto náklady na tento úkon právní služby nebyly
vynaloženy účelně. Ve věci zrušení platebních výměrů týkajících se spotřební
daně soud nepřiznal náklady na nahlížení do spisu, které mělo proběhnout dne
18. 8. 2006, neboť žalobkyně neprokázala, že tento úkon byl proveden, a navíc
tato činnost není úkonem právní služby ve smyslu § 11 advokátního tarifu. V
případě podání ze dne 15. 9. 2006 a porady ze dne 28. 11. 2008 ve věci zrušení
platebních výměrů týkajících se spotřební daně soud postupoval podle § 7 ve
spojení s § 10 odst. 1 advokátního tarifu ve znění po 31. 8. 2006, kdy vycházel
z tarifní hodnoty ve výši 5 000 Kč a z paušální náhrady hotových nákladů ve
výši 300 Kč podle § 13 odst. 3 jmenovaného předpisu. 5.4. Soud tedy považoval za účelně vynaložené náklady vzniklé v příčinné
souvislosti se zrušením nezákonných platebních výměrů týkajících se DPH částku
ve výši 336 375 Kč (tj.
9 x 37 375 Kč) a za účelně vynaložené náklady vzniklé v
příčinné souvislosti se zrušením nezákonných platebních výměrů týkajících se
spotřební daně částku 288 400 Kč (tj. 4 x 71 200 Kč a 2 x 1 800 Kč), které
představují část požadovaných nákladů řízení za zastupování ze strany Jiřího
Jandy.
6. Odvolací soud rozhodoval bez nařízení jednání podle § 214 odst. 3 o.
s. ř., když žalobkyně ani žalovaná na výzvu odvolacího soudu, zda souhlasí s
tím, aby ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, nereagovaly, a odvolací
soud tak vycházel z toho, že proti takovému postupu nemají námitek.
7. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom ohledu, že
není důvodná vznesená námitka promlčení. Za situace, kdy promlčecí doba začala
běžet následující den po doručení posledního rozhodnutí Finančního ředitelství
v Hradci Králové z 15. 4. 2009, č. j. 2968/09-1300-604057, tj. dnem 21. 4.
2009, žalobkyně uplatnila předběžně svůj nárok u žalované žádostí doručenou jí
2. 9. 2011 a žalovaná využila celou dobu šesti měsíců k jeho projednání
(odmítavé stanovisko bylo žalobkyni doručeno 2. 3. 2012) a po tuto dobu se
promlčecí doba podle § 32 odst. 1 a § 35 OdpŠk stavěla, byla žaloba u soudu
podaná dne 17. 10. 2012 včasnou. Opakovaná argumentace žalované, že promlčecí
doba uplynula již 20. 4. 2012, je tudíž nedůvodná. Odvolací soud zmínil, že
soud prvního stupně, který postupoval v intencích kasačního usnesení Městského
soudu v Praze z 11. 12. 2013, č. j. 54 Co 466/2013-54, a doplnil dokazování
obsahem spisů Finančního úřadu v Náchodě, důvodně žalobě vyhověl ohledně částky
624 775 Kč včetně 7,75% úroků z prodlení od 3. 3. 2012 do zaplacení. Pokud se
týká jeho závěrů, na nichž založil zamítavý výrok o věci samé, ty povětšinou z
provedených důkazů nevyplývají. To se týká jak nákladů vynaložených žalobkyní
na právní zastoupení JUDr. Všetečkou a D., tak i nákladů daňového poradenství
T. a v neposlední řadě i nákladů na znalecké posudky. Ačkoliv soud prvního
stupně své rozhodnutí opírá i o rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo
1160/2009, zcela zjevně ze závěrů v něm uvedených nevycházel.
8. Žalovaná (dále též jako „dovolatelka“) napadla dovoláním rozsudek
odvolacího soudu i soudu prvního stupně, přičemž k přípustnosti dovolání
uvedla, že napadené rozhodnutí závisí na posouzení otázky hmotného práva, tj.
jaké je rozhodné znění předpisů k posouzení naplnění podmínek odpovědnosti za
škodu podle § 31 odst. 1, 2 a 3 OdpŠk ve spojení s § 10 odst. 1 advokátního
tarifu. Žalovaná přitom uvádí názor, že se dovolací soud touto problematikou
dosud nezabýval, respektive pokud by soud dospěl k aplikovatelnosti rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1160/2009 a 28 Cdo 3117/2009, měla by být
otázka (i s ohledem na judikaturu Ústavního soudu) posouzena jinak.
9. Dovolatelka v první řadě uvádí, že z § 31 OdpŠk plyne, že stát
odpovídá za škodu v podobě nákladů řízení pouze za podmínky, že náklady byly
vynaloženy účelně na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu
nesprávného úředního postupu. Pokud je dáno nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný
úřední postup, pak náklady na jeho odklizení lze uplatnit z titulu odpovědnosti
za škodu až v okamžiku, kdy se tento projevil v majetkové sféře poškozeného. Dovolatelka je toho názoru, že pokud již měla být stanovena výše odměny za
zastupování v souladu s OdpŠk, pak z usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. III. ÚS 1570/10 a z konstantní judikatury Nejvyššího soudu
vyplývá, že je rozhodné, kdy došlo ke škodě, tedy k úhradě odměny za
zastupování. S ohledem na tuto skutečnost je pak nutno posuzovat rozhodné znění
OdpŠk i prováděcího předpisu, tj. advokátního tarifu. Odvolací soud ve svém
předchozím kasačním usnesení v této věci v souladu s citovanou judikaturou
uvedl, že provedené právní úkony nelze ocenit podle výše předepsaných daňových
nedoplatků, nýbrž podle § 10 odst. 1 ve spojení s § 7 bod 3. advokátního
tarifu. Dovolatelka poukazuje na skutečnost, že se odvolací soud posouzením
dané problematiky v napadeném rozhodnutí již nevěnoval vůbec, když odůvodnění
rozhodnutí spočívá v jediném odstavci (str. 4, odst. 4). Žalované není známo,
na základě čeho byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v částce 624 775 Kč,
která byla přiznána žalobkyni. Dle odvolacího soudu, ačkoliv soud prvního
stupně uvedl, že opírá své rozhodnutí o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1160/2009, zcela zjevně ze závěrů v něm uvedených
nevycházel. Pak ovšem není udržitelným, aby odvolací soud výrok II. rozsudku
soudu prvního stupně potvrzoval, ale bylo třeba celý rozsudek zrušit a závazným
právním názorem soud prvního stupně nasměrovat ke konečnému rozhodnutí, které
bude přezkoumatelné. Odvolací soud neuvedl důvody, pro které ve vyhovujícím
výroku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, nevypořádal se s tvrzeními
dovolatelky, a jeho rozhodnutí je tedy argumentačně nepřesvědčivé a
nepřezkoumatelné. Dovolatelka uvádí, že žalobkyni nelze upírat právo na právní
zastoupení advokátem při obraně proti rozhodnutí vydanému správcem daně,
způsob, jakým žalobkyně zpětně žádá úhradu nákladů z titulu odpovědnosti státu
za škodu, dovolatelka považuje za nepoctivý a hraničící se zneužitím práva. Je
zcela zjevné, že žádosti o náhradu škody zaslané k předběžnému projednání v
roce 2011 nemohlo být vyhověno, jelikož náklady řízení nebyly uhrazeny,
respektive specifikovány. Částka více než 4,2 milionu Kč byla převedena
jednatelem na účet žalobkyně a z tohoto účtu na účet právního zástupce
žalobkyně 5 dnů před zahájením tohoto řízení. Takové jednání nemůže požívat
právní ochrany. Dovolatelka pak dodává, že částka za jeden právní úkon by měla
být (nebude-li aplikovatelný § 10 odst. 1 advokátního tarifu) subsidiárně
odvozena od soudního řízení správního, které je svou povahou nejbližším.
Lze si
jen obtížně představit, že by bylo adekvátním a účelným účtovat za jeden úkon v
daňovém řízení desítky tisíc Kč, a to navíc násobně s ohledem na jednotlivá
měsíční zdaňovací období. Ustanovení § 8 advokátního tarifu se vztahuje z
hlediska smyslu výlučně na civilní řízení, nikoliv na soudní řízení správní či
správní (daňové) řízení. Zvláštní řízení (především pak správní a trestní)
upravuje § 9 a § 10 advokátního tarifu, což jednoznačně potvrzuje i aplikační
praxe obecných soudů.
10. Žalobkyně se k dovolání žalované vyjádřila tak, že se jedná o pouhou
polemiku s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, č. j. 28 Cdo
1160/2009-71, a z uvedeného dovolání nevyplývá přípustnost dovolání. Napadené
rozhodnutí je správné a odpovídající ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího
soudu, pročež by dovolání mělo být jako nepřípustné odmítnuto.
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1.
1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za níž v
souladu s § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. jedná osoba uvedená v § 21a odst. 3
o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze
dne 4. 2. 2015, č. j. 19 C 77/2012-101, ve znění opravného usnesení ze dne 4.
2. 2015, č. j. 19 C 77/2012-110, Nejvyšší soud podle ustanovení § 104 odst. 1
o. s. ř. zastavil, jelikož dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podat
nelze (není dána funkční příslušnost soudu k projednání takového dovolání –
srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo
265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
15. Co se týká dovolání směřujícího proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 24. 6. 2015, č. j. 54 Co 142/2015-138, dovolací soud jej shledává
přípustným. Nejvyšší soud učinil ve svém rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn.
29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále též jako „rozsudek R 100/2013“) závěr, že: „Měřítkem toho, zda
rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky
odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale
především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání
proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně
nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné,
jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na
újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího
soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla
nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu
dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele.“ Dovolací soud nemá pochyb o tom,
že podmínky nepřezkoumatelnosti uvedené v citovaném rozsudku R 100/2013
napadené rozhodnutí naplňuje. Dovolání obsahuje formulaci právní otázky
týkající se použití různých časových znění právních předpisu (konkrétně
advokátního tarifu a OdpŠk) při výpočtu škody podle § 31 OdpŠk v závislosti na
okolnosti, kdy poškozenému škoda fakticky vznikla (kdy byla poškozeným
zaplacena odměna za právní služby). Danou otázkou se odvolací soud zabývat měl,
neboť tato byla nastíněna v odvolání žalované, leč z odůvodnění napadeného
rozhodnutí nelze učinit závěr, zda se jí odvolací soud zabýval (byť tacitně),
či se jí zabývat zcela opomněl. Nevzniká současně pochyb, že použití různých (v
úvahu připadajících) znění advokátního tarifu by na výsledek věci mělo vliv.
Rovněž zbylý obsah dovolání, v němž dovolatelka mimo jiné projevuje názor, že
napadené rozhodnutí nelze přezkoumat, svědčí o skutečnosti, že nedostatky
odůvodnění napadeného rozhodnutí byly na újmu uplatnění jejích práv.
16. Odvolací soud se vypořádal s jediným argumentem dovolatelky, a to
ohledně otázky promlčení uplatněného nároku, načež konstatoval, že soud prvního
stupně žalobě důvodně vyhověl. Takto byly zcela opomenuty další námitky
dovolatelky, které v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně uvedla
[týkajících se prokázání vzniku a výše škody a adekvátní příčinné souvislosti,
účelnosti a množství provedených úkonů právní služby a (již výše zmíněné)
otázky určení výše škody v závislosti na použitelném znění právních předpisů)].
Nutno pak dodat, že ani odůvodnění vztahující se ke zrušení výroku rozsudku
soudu prvního stupně, jímž byla žaloba částečně zamítnuta, není dostatečné. V
tomto ohledu odvolací soud pouze zmínil, že soud prvního stupně zcela zjevně
nevycházel ze závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 11.
2011, sp. zn. 28 Cdo 1160/2009, ačkoliv o tyto závěry soud prvního stupně své
rozhodnutí opíral. Odvolací soud měl, zvláště nabyl-li přesvědčení, že došlo k
desinterpretaci judikatury, osvětlit, jaký konkrétní úsudek či závěr soudu
prvního stupně působí jím shledaný rozpor, a z jakých důvodů jím potvrzená část
rozsudku soudu prvního stupně obstojí. Jestliže tak soud neučinil, výrazně
omezil možnost dovolatelky brojit proti rozhodnutí pomocí dovolání, a to
případně i ve snaze domoci se judikatorního odklonu.
17. V této souvislosti, a vzhledem k principu ekonomie řízení, dovolací
soud považuje za vhodné zmínit, že rozhodnutí soudu prvního stupně je vystavěno
na odlišném základu oproti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp.
zn. 28 Cdo 1160/2009. Nejvyšší soud v posledně zmíněném judikátu uvedl obecný
způsob stanovení mimosmluvní odměny za zastupování v daňových řízeních podle
advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 8. 2006, kdežto soud prvního stupně
přistoupil k aplikaci zásadního korektivu vztahujícímu se k nahrazování nákladů
řízení, a to účelnosti. Je nutné brát na zřetel, a odvolací soud tak učiní v
dalším průběhu řízení, že z provedeného dokazování v dané věci vyplývá, že
žalobkyně uplatnila nárok na náhradu škody podle § 31 OdpŠk za úkony právní
služby, které se v jednotlivých (paralelně probíhajících a nijak podstatně se
nelišících) věcech po obsahové stránce zcela shodovaly. Nevzniká pochyb, že
profesní náročnost úkonu právní služby byla spjata s jejím poskytnutím v jedné
z věcí, a ve věcech ostatních se jednalo již o činnost toliko charakteru
mechanického (obdobný závěr učinil též např. Nejvyšší správní soud ve svém
rozsudku ze dne 21.7.2010, čj. 1 Afs 96/2009 - 87, publikovaném ve Sbírce
rozhodnutí NSS pod č.12/2010). Jak uvádí Ústavní soud (viz nález ze dne 17. 4.
2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, který byl vyhlášen ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013
Sb.) a přejímá též soud Nejvyšší ve své aktuální judikatuře (viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2829/2015), náklady řízení
nemohou být nepřiměřené povaze a hodnotě sporu. V § 4 odst. 3 advokátního
tarifu ve znění od 1. 1. 2013 je tento princip reflektován ve vztahu k ujednání
o odměně smluvní, což ovšem neznamená, že by před tímto datem neplatil, či
neplatil ve vztahu k odměně mimosmluvní. Systém stanovení mimosmluvní odměny,
jež je v advokátním tarifu obsažen (stanovení tarifních hodnot, přepočtu na
mimosmluvní odměnu, jmenování právních služeb, za které náleží celá či
poloviční odměna, stanovení důvodů pro zvýšení a snížení mimosmluvní odměny
atd.), jednoznačně směřuje k zachování přiměřenosti odměny advokáta ve vztahu k
povaze a hodnotě sporu. Je rovněž zjevné, že dle § 7 advokátního tarifu s
rostoucí tarifní hodnotou klesá progrese mimosmluvní odměny, což odpovídá
skutečnosti, že profesní náročnost právního úkonu neroste úměrně s výší
peněžitého plnění nebo ceny věci a nebo práva, jichž se právní služba týká. Na
stranu druhou růst mimosmluvní odměny (kdy se v případě vyšších tarifních
hodnot jedná o růst relativně pozvolný) zohledňuje, že se s rostoucím plněním
(resp. cenou věci nebo práva), o které ve věci jde, zvyšuje případná
odpovědnost advokáta.
18. Soud prvního stupně se pokusil nalézt způsob výpočtu mimosmluvní
odměny pro danou (relativně specifickou) situaci, přičemž aplikoval § 7 a § 10
odst. 1 advokátního tarifu ve znění do 31. 8. 2006. Při určení tarifní hodnoty
ovšem neaplikoval ani § 8 odst. 3 ani § 12 odst. 3 uvedeného předpisu, ale
přistoupil k součtu daňových nedoplatků zvlášť ve věcech DPH a zvlášť ve věcech
týkajících se spotřební daně, k čemuž uvedl, že se mu toto řešení jeví jako
spravedlivé. Daný postup nelze a priori zavrhnout, jak učinil soud odvolací.
Patří připomenout judikaturu Ústavní soudu, který např. ve svém usnesení ze dne
1. 4. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 29/13, uvedl, že vázanost soudce obecného soudu
zákonem dle čl. 95 odst. 1 Ústavy znamená oprávnění soudu neaplikovat prováděcí
právní předpis nebo jeho část, je-li soudem považována příslušná právní úprava
v něm obsažená za rozpornou se zákonem nebo ústavním pořádkem. Byť Ústavní soud
v daném případě hovořil o aplikaci vyhlášky Energetického regulačního úřadu č.
51/2006 Sb., o podmínkách připojení k elektrizační soustavě, jeho závěry
dovolací soud pokládá za použitelné v nyní projednávané věci, nebylo-li by
možné dospět k takovému výkladu podzákonného předpisu, který by odpovídal výše
zmíněnému pravidlu přiměřenosti. Jak z rozhodnutí Ústavního soudu též plyne,
obecné soudy mají vždy zohlednit specifické okolnosti případu, nikoliv vyhlášky
aplikovat mechanicky, a v odůvodněných případech nemusí nutně paušálně
akceptovat způsob výpočtu na základě vyhlášky.
19. Jelikož bylo dovolání shledáno přípustným, dovolací soud (v souladu
s § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) zkoumal též, zda řízení není zatíženo
dalšími vadami, jež by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
přičemž takové shledal.
20. V první řadě patří zmínit, že odvolací soud rozhodoval bez
nařízeného jednání, ačkoliv, jak je uvedeno též v odůvodnění napadeného
rozhodnutí, obě procesní strany v dovoláních krom nesprávného právního
posouzení věci namítaly též nesprávná skutková zjištění. Z § 214 odst. 1 o. s.
ř. přitom plyne, že k projednání odvolání se zásadně jednání nařizuje. Pro
postup podle § 214 odst. 3 o. s. ř. je nutné současné naplnění podmínky, že
odvolání bylo podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci a že se
všichni účastníci odvolacího řízení práva účasti na projednání věci vzdali nebo
(z podnětu soudu) s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2005, sp. zn. 33 Odo 276/2004, a rovněž
např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1730-1731). Jestliže soud rozhodl o
odvolání bez nařízení jednání, ačkoli se nejednalo o případ uvedený v § 214
odst. 3 o. s. ř., odňal tím účastníkům možnost jednat před soudem. Odvolací
soud rovněž v řízení nepostupoval správně, jestliže uvedl, že závěry soudu
prvního stupně ve vztahu k zamítavému výroku povětšinou nevyplývají z
provedených důkazů, načež konkretizoval, že je tomu tak ve vztahu k nákladům
vynaloženým žalobkyní na právní zastoupení JUDr. Všetečkou, D., na daňové
poradenství T. a na znalecké posudky. Jak dovolací soud uvedl např. v usnesení
ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5439/2015, odvolací soud, aniž by byl vázán
skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, může dospět k jinému
skutkovému závěru, a tedy i k odlišnému právnímu posouzení věci. K tomu, aby
tak mohl učinit, musí ovšem buď opakovat důkazy provedené již soudem prvního
stupně, vyjma důkazů listinných, anebo doplnit dokazování o účastníky navržené
důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění
skutkového stavu (§ 213 odst. 2, 3 a 4 část věty před středníkem o. s. ř.).
Konstantní judikatura dovolacího soudu reflektuje postavení odvolacího soudu v
procesu dokazování v řadě rozhodnutí, v nichž akcentuje povinnost odvolacího
soudu provést dokazování tehdy, pokud se odvolací soud hodlá odchýlit od
skutkových závěrů soudu prvního stupně, popřípadě, chce-li jinak než soud
prvního stupně hodnotit již provedené důkazy (srovnej rozsudek bývalého
Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 14. 4. 1966, sp. zn. 6 Cz 19/66, uveřejněný pod č.
64/1966 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, publikovaný v časopise Soudní
judikatura č. 11/2001). Jelikož skutková zjištění soudu prvního stupně,
minimálně ve vztahu k náhradě škody spočívající v nákladech vynaložených na
právní zastoupení JUDr. Všetečkou a D., vyplývala též z důkazu výslechem
účastníka, nemohl odvolací soud revidovat skutkové závěry bez opakování důkazů.
21. Nejvyšší soud proto postupoval podle § 243e odst. 1 o. s. ř. a
napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil v celém rozsahu.
22. Jak vyplývá z výše uvedeného, odvolací soud k projednání odvolání
nařídí jednání a vykoná znovu přezkumnou činnost, a v novém rozhodnutí
odůvodní, jak se vypořádal s námitkami obou stran ve sporu tak, aby jeho právní
závěry byly způsobilé případnému přezkumu ze strany dovolacího soudu. Pakliže
odvolací soud dospěje k závěru, že je z dosud provedených důkazů možné dospět k
jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně, zopakuje
provedené důkazy. Odvolací soud posoudí správnost postupu soudu prvního stupně,
jenž s ohledem na specifické okolnosti stanovil tarifní hodnotu způsobem, který
podzákonný předpis nezná, a bude se věnovat otázce, zda náklady řízení, jejichž
úhrady se žalobkyně domáhá jakožto škody, byly účelné a přiměřené povaze a
hodnotě sporů.
23. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 9. 2017
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu