tování právních služeb (advokátní tarif) I. Je-li obsahem vyjádření daňového subjektu ke zprávě o daňové kontrole [$ 16 odst. 4 písm. £) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků] pouhý nesouhlas či polemika se závěry správce daně, je správce daně oprávněn předat nebo zaslat da- ňovému subjektu dodatečný platební výměr současně se svým stanoviskem k tako- vému vyjádření ($ 16 odst. 8 téhož zákona). II. Pro aplikaci $ 12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a ná- hradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), není rozhodné, kdy soud spojí věci ke společnému projednání, ale zda tak učiní. Při výpočtu náhra- dy nákladů řízení ve spojených věcech je pak nutno použít citované ustanovení na všechny úkony právní služby učiněné od zahájení řízení.
tování právních služeb (advokátní tarif) I. Je-li obsahem vyjádření daňového subjektu ke zprávě o daňové kontrole [$ 16 odst. 4 písm. £) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků] pouhý nesouhlas či polemika se závěry správce daně, je správce daně oprávněn předat nebo zaslat da- ňovému subjektu dodatečný platební výměr současně se svým stanoviskem k tako- vému vyjádření ($ 16 odst. 8 téhož zákona). II. Pro aplikaci $ 12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a ná- hradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), není rozhodné, kdy soud spojí věci ke společnému projednání, ale zda tak učiní. Při výpočtu náhra- dy nákladů řízení ve spojených věcech je pak nutno použít citované ustanovení na všechny úkony právní služby učiněné od zahájení řízení.
První kasační námitka směřuje k otázce, zda platební výměry byly vydány předčasně - před ukončením daňové kontroly. Podle $ 16 odst. 8 daňového řádu „[0] výsledku zjiš- tění sepíše pracovník správce daně zprávu o daňové kontrole. Po projednání této zprá- vy ji spolupodepisuje kontrolovaný daňový subjekt a pracovník správce daně. [..) Den podpisu zprávy je též dnem jejího doručení. Je- -i výsledkem kontrolního zjištění skutečnost, odůvodňující dodatečné stanovení daně, mů- že být součástí zprávy o daňové kontrole i do- datečný platební výměr. Při dodatečném sta- novení daně správce daně přihlédne ke všem okolnostem, které byly při daňové kontrole zjištěny. Odmítne-li daňový subjekt zprávu převzít nebo se jejímu převzetí a projednání vyhýbá, odešle se mu v poštovní zásilce s do- ručenkou.“ Podle $ 16 odst. 4 písm. £) daňo- vého řádu „[dlaňový subjekt, u něhož je pro- váděna daňová kontrola, má ve vztahu k pracovníku správce daně právo vyjádřit se před ukončením daňové kontroly k výsledku uvedenému ve zprávě, ke způsobu jeho zjiš- tění, případně navrhnout jeho doplnění“ Z citovaných ustanovení vyplývá, že daňo- vá kontrola je ukončena projednáním a pode- 1064 psáním zprávy o daňové kontrole (viz též roz- sudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2004, čj. 5 Afs 16/2004-60, č. 437/2005 Sb. NSS). Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 27.8.2001, sp. zn. IV. ÚS 121/01, č. 124/2001 Sb. ÚS, na nějž poukazuje žalobce, musí pro- jednání zprávy o daňové kontrole „obsahovat nejen seznámení daňového subjektu se zá- věry správce daně, ale i jeho vyjádření ke zjištěným výsledkům, stejně jako reakci správce daně na toto vyjádření“. Nejvyšší správní soud pak v rozsudku ze dne 8. 2. 2007, čj. 2 Afs 93/2006-75, vyslovil názor, že „[plokud se stěžovatel v rámci projednávání vyjádřil a uvedl, že se dále vyjádří písemně, má správce daně povinnost reagovat na toto vyjádření a se svým stanoviskem daňový subjekt seznámit [..) Právu daňového sub- jektu vyjadřovat se ke zprávě o daňové kon- trole odpovídá povinnost správce daně se S vyjádřeními vypořádat a sdělit své stano- vísko daňovému subjektu, jinak by institut projednávání zprávy o daňové kontrole po- strádal svůj smysl.“ Judikatura Nejvyššího správního soudu dále upřesňovala, kdy je správce daně v ná- vaznosti na proběhlou daňovou kontrolu oprávněn vydat dodatečný platební výměr. V rozsudku ze dne 20. 3. 2007, čj. 8 Afs 118/2005-53, zaujal názor, že vydání dodateč- ného platebního výměru před projednáním zprávy o kontrole je vadou řízení, která moh- la mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé: „Podle ustanovení f 31 odst. 4 ve spo- jení s S 16 odst. 8 d. ř. se zpráva o daňové kontrole stává důkazním prostředkem pou- ze tehdy, je-li s daňovým subjektem projed- nána a spolupodepsána. Důkazní prostře- dek se stane skutečným důkazem teprve po provedení důkazního řízení a až na základě provedeného důkazního řízení lze vydat rozhodnutí (f 2 odst. 3 d. ř.). Vzhledem k to- mu, že předmětné platební výměry byly vydá- ny před projednáním a podepsáním zprávy o daňové kontrole, nemohla se tato zpráva stát důkazním prostředkem. Před vydáním rozhodnutí správce daně nemohlo být pro- vedeno důkazní řízení, které by osvědčilo, že zpráva o daňové kontrole se skutečně stala důkazem. Rozhodnuto bylo skutečně bez dů- kazu. Správce daně navíc stěžovateli před ukončením daňové kontroly neumožnil vy- Jádřit se k výsledku uvedenému ve zprávě o daňové kontrole. Zbavil jej tím možnosti v daňovém řízení účinně hájit svá práva a zásadním způsobem ho na nich zkrátil. Žalovaný posléze pochybení správce daně potvrdil tím, že zamítl odvolání stěžovatele proti předmětným rozhodnutím (platebním výměrům) správce daně. Tento postup daňo- vých orgánů představuje podstatné porušení daňového řádu, a to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé [f 76 odst. I písm. c) s. ř. s.]“ Rozdílnou situaci řešil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 8. 3. 2007, čj. 8 Afs 103/2005-65, kde stěžovatel při ústním pro- jednávání zprávy o kontrole uvedl, že „se ke zprávě vyjádří po konzultaci s účetní firmou a současně předmětnou zprávu spolupode- psal. Správce daně měl tedy vyčkat, zda se stěžovatel ke zprávě vyjádří, případně mu k tomu stanovit lhůtu (f 14 odst. 1 daňového řádu), a teprve poté měl rozhodnout. Správ- ce daně však vydal dodatečný platební vý- měr ještě téhož dne. [..| správce daně pochy- bil, když vydal rozhodnutí (dodatečný platební výměr) na základě zprávy o daňo- vé kontrole, aniž vyčkal, zda se stěžovatel v souladu s ustanovením S 16 odst. 4 písm. f) daňového řádu k této zprávě vyjádří “ Vzhle- dem k okolnostem případu, kdy vyjádření stěžovatele nepřineslo nic nového, nevyvráti- lo ani nezpochybnilo výsledek daňové kontro- ly, a skutečnosti uvedené ve vyjádření tudíž ne- mohly ničeho změnit na posouzení výsledků daňové kontroly, „nemohlo mít procesní po- chybení správce daně bez dalšího vliv na zá- konnost rozhodnutí ve věci samé. Nejvyšší správní soud stabilně judikuje, že o vadu ří- zení, která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, se nejedná, pokud lze dovodit, že by výrok rozhodnutí byl stej- ný 1 za situace, kdyby k vadě řízení vůbec nedošlo.“ Nejvyšší správní soud shrnuje, že pro řád- né ukončení daňové kontroly je třeba, aby by- la s daňovým subjektem projednána zpráva o této kontrole. Projednání přitom musí zahr- novat jak vyjádření daňového subjektu ke kontrolním zjištěním, tak reakci správce da- ně na toto vyjádření. Dodatečný platební vý- měr pak logicky může být vydán až po pro- jednání zprávy o daňové kontrole s daňovým subjektem. Umožňuje-li však daňový řád, aby byl dodatečný platební výměr součástí již sa- motné zprávy o daňové kontrole, je nutno dovodit, že zásadním momentem pro vydání takového výměru je vyjádření daňového sub- jektu ke zprávě o daňové kontrole: od něj se to- tiž odvíjí další aktivita správce daně, a to ve dvou směrech. Za prvé, pokud vyjádření daňo- vého subjektu obsahuje relevantnií skutečnos- ti, důkazní prostředky či návrhy na provedení dalších důkazů, které mohou zpochybnit, změnit nebo doplnit kontrolní zjištění, je správce daně povinen se takovým vyjádřením dále zabývat - zohlednit jej ve zprávě o kon- trole, či provést navržené důkazy a případně doplnit zprávu o kontrole. Vydá-li správce da- ně dodatečný platební výměr před tím, než daňový subjekt předestře správci daně tako- vé vyjádření, nebo před tím, než správce da- ně provede navržené důkazy a nezbytná do- plnění či změny zprávy o kontrole, kterou s daňovým subjektem opětovně projedná, bude se zpravidla jednat o podstatné poruše- ní ustanovení o řízení, které mohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé [$ 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.]. Za druhé, je-li obsahem vyjádření daňové- ho subjektu jen nesouhlas s kontrolními zjiš- těními bez uvedení nových skutečností či dů- kazních prostředků, resp. pouhá polemika se závěry správce daně, je sice třeba považovat vydání dodatečného platebního výměru před doručením takového vyjádření daňové- ho subjektu správci daně za porušení ustano- vení o řízení, avšak vliv takového postupu na zákonnost dodatečného platebního výměru je nutno zkoumat v závislosti na konkrétních okolnostech případu. I v případě takového (pouhého) nesouhlasného vyjádření daňové- ho subjektu je správce daně pochopitelně po- vinen reagovat na argumentaci daňového sub- jektu. Daňový řád však v této situaci umožňuje, aby správce daně společně se svým stanovis- 1065 2149 kem k vyjádření daňového subjektu předal či zaslal daňovému subjektu i dodatečný plateb- ní výměr. V takovém případě jsou totiž dodt- žena veškerá práva daňového subjektu stipu- lovaná daňovým řádem a jsou naplněny všechny zákonné podmínky pro vydání doda- tečného platebního výměru. Vázat za tohoto stavu okamžik vydání dodatečného platební- ho výměru až na doručení stanoviska správce daně daňovému subjektu by bylo přepjatým formalismem, jak připomíná stěžovatel. Nej- vyššímu správnímu soudu není zřejmé, jak by uvedený postup správce daně mohl zasáh- nout do právní sféry daňového subjektu, resp. v čem by bylo pro daňový subjekt výhodnější, aby správce daně vyčkal s vydáním dodateč- ných platebních výměrů až do doby doručení stanoviska (samozřejmě kromě prodlužování řízení, které by mohlo vyústit k prekluzi pra- vomoci správce daně daň doměřit). Navíc je třeba zdůraznit, že v těchto případech stano- visko správce daně zpravidla neznamená pro daňový subjekt nic nového, neobsahuje nové informace a plně se opírá o zjištění uvedená ve zprávě o daňové kontrole, s nimiž byl da- ňový subjekt seznámen. Není proto důvodné předpokládat a očekávat, že by se daňový subjekt opětovně vyjadřoval ke stanovisku správce daně, resp. že by takové opakované vyjádření daňového subjektu zvrátilo dosa- vadní výsledky šetření správce daně. V projednávaném případě, který byl ve shodě s obsahem správního spisu popsán stě- žovatelem v kasační stížnosti, je zřejmé, že správce daně vyčkal na písemné vyjádření ža- lobce ke zprávě o daňové kontrole. Toto vyjá- dření a připojené dokumenty zhodnotil tak, že nevyvrátilo kontrolní zjištění, tj. že není nutné dále pokračovat v daňové kontrole a doplňovat či měnit učiněné závěry. V této situaci pak byl oprávněn zaslat žalobci doda- tečné platební výměry společně se svým sta- noviskem k vyjádření žalobce. Učinilli tak až po odeslání tohoto stanoviska avšak před je- ho doručením žalobci, nedošlo k porušení daňového řádu. Tento závěr není podle názo- ru Nejvyššího správního soudu v rozporu s citovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 121/01. Tento nález 1066 se týkal extrémní situace, v níž jednak byla porušena celá řada procesních práv daňové- ho subjektu, jednak daňový subjekt ve vyjá- dření ke zprávě o kontrole obsáhle argumen- toval a navrhoval provedení řady důkazních prostředků, což správce daně zcela pominul. Z nálezu však v žádném případě nelze dovo- dit, že vydání dodatečných platebních výmě- rů před doručením stanoviska správce daně k vyjádření daňového subjektu ke zprávě o da- ňové kontrole by - s přihlédnutím k okolnos- tem právě projednávaného případu - bylo protizákonné či dokonce protiústavní. Žalob- ce ve vyjádření ke zprávě o daňové kontrole uvedl, jaké dokumenty v průběhu daňové kontroly předložil a jaké dokumenty měl mít správce daně k dispozici, a dovozoval z nich nesprávnost kontrolních závěrů. Uvedl rov- něž, že je připraven aktivně spolupracovat se správcem daně. Nejvyšší správní soud zastává názor, že vyjádření žalobce nepřineslo nové skutečnosti či návrhy důkazů, které by měl správce daně dále zohledňovat, a s přihlédnu- tím k tomu, že žalobce byl v průběhu daňové kontroly opakovaně vyzýván k prokázání roz- hodných skutečností, nepovažuje ani žalob- covu nabídku aktivní spolupráce za rozhodu- jící moment, který by měl vést správce daně k přehodnocení jeho závěrů a k pokračování v daňové kontrole. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani fakt, že žalobce ve vyjádření ke zprávě o daňové kontrole informoval správce daně o tom, že do 11. 5. 2007 bude na dlou- hodobé zahraniční cestě a že po návratu bu- de do pěti pracovních dnů osobně správce daně kontaktovat. Ve správním spise není žádné zmínky o tom, že by žalobce správce daně v uvedené Ihůtě kontaktoval. Navíc není zřejmé, v čem by další osobní jednání správce daně s žalobcem mohlo změnit výsledky da- ňové kontroly. xxí 4 Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že k předčasnému vydání dodatečných plateb- ních výměrů nedošlo a že krajský soud pochy- bil, pokud dovodil opak. Jelikož „předčasnosť“ platebních výměrů byla jediným důvodem, proč krajský soud přistoupil ke zrušení doda- tečných platebních výměrů v souladu s $ 78 odst. 3 s. ř. s., a tento důvod v kasačním řízení SBÍRKA ROZHODNUTÍ NS$ 12/2010 2149 neobstál, neměl být výrok II. napadeného rozsudku krajského soudu vůbec vydán. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud zrušil výrok II. předmětného rozsudku, ale věc ne- vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení, ne- boť krajský soud by neměl o čem dále jednat. Nejvyšší správní soud upozorňuje rovněž na to, že výrok II. napadeného rozsudku je v roz- poru s názorem rozšířeného senátu zdejšího soudu vysloveným v usnesení ze dne 24. 11. 2009, čj. 1 Aps 2/2008-76, č. 1997/2010 Sb. NSS, „[rlozhoduje-li tedy krajský soud o žalo- bě proti rozhodnutí vydanému podle daňo- vého řádu, není důvodu, aby s odvolacím rozhodnutím současně zrušil i rozhodnutí správního orgánu I stupně (platební vý- měr) tam, kde má řízení pokračovat. V tako- vém případě je namístě zrušit pouze rozhod- nulí žalovaného, jehož zaváže právním názorem. Řízení se tak vrací do odvolacího stadia“ Krajský soud zjevně předpokládal, že po zrušení napadených rozhodnutí bude dá- le daňové řízení pokračovat a budou odstra- něny vady řízení, případně doplněna skutko- vá zjištění (srov. na s. 11 rozsudku: „Je věcí dalšího řízení, aby platby byly specifiková- ny, identifikovány, vady řízení odstraněny a po doplnění dokazování znovu náležitě hodnocena skutková stránka věcí“). Zruše- ním prvostupňových rozhodnutí však jakéko- liv pokračování daňového řízení znemožnil, ne- boť daňový řád nedovoluje, aby po zrušení (dodatečného) platebního výměru bylo dále pokračováno v řízení a vydán nový platební vý- měr (k tomu viz citované rozhodnutí rozšířené- ho senátu, jakož i usnesení ze dne 14. 4. 2009, čj. 8 Afs 15/2007-75, č. 1865/2009 Sb. NSS). €...) Poslední kasační námitkou stěžovatel brojil proti výroku krajského soudu o náhra- dě nákladů řízení. Tuto námitku shledal Nej- vyšší správní soud přípustnou vázán usnese- ním rozšířeného senátu zdejšího soudu ze dne 1.6.2010, čj. 7 Afs 1/2007-64, č. 2116/2010 Sb. NSS. Podstatou námitky je výklad $ 12 odst. 3 advokátního tarifu, který zní: „Při spojení dvou nebo více věcí, pro něž spojení ke spo- lečnému projednání není stanoveno záko- nem, se zvyšuje mimosmluvní odměna nále- 7 žející ve věci s nejvyšší tarifní hodnotou o polovinu mimosmluvní odměny, jež by ji- nak náležela v ostatních spojených věcech“ Spornou otázkou je okamžik, odkdy je třeba pro účely výpočtu mimosmluvní odměny brát věci za spojené, zda od počátku řízení nebo až od rozhodnutí soudu o jejich spoje- ní. Nejvyšší správní soud se pro účely rozho- dování o nákladech řízení ve správním soud- nictví přiklonil k první výkladové alternativě zastávané stěžovatelem. Soudní řád správní v $ 39 odst. 1 umožňuje spojení samostat- ných žalob směřujících proti rozhodnutím, která spolu skutkově souvisejí. Smyslem $ 12 odst. 3 advokátního tarifu je pak reagovat právě na tyto situace, kdy zdaleka nejvíce ča- su a odborné erudice je třeba věnovat vypra- cování prvé žaloby proti prvému rozhodnutí, zatímco příprava ostatních žalob proti zbýva- jícím (skutkově souvisejícím) rozhodnutím již tak náročná není. Proto přiznává za první věc (žalobu) odměnu v plné výši, zatímco za další žaloby přiznává jen odměnu v poloviční výši, která reflektuje na jednu stranu daleko menší či žádnou časovou a odbornou nároč- nost přípravy takových žalob a na druhou stranu nutnost zpracovat ve všech případech žalobu precizním způsobem bez skutkových, právních, ale i pravopisných chyb a chyb v psaní. Vychází přitom z principu, že přizná- ní náhrady nákladů řízení by mělo odrážet objektivní stav, tj. nahradit náklady za práci, kterou advokát skutečně pro klienta vykonal. Tento objektivní stav skutečně vykonané prá- ce a jemu odpovídající výše přiznané nábra- dy pak nemůže být ovlivňován tím, kdy - z hlediska časového - soud rozhodne o spoje- ní věcí ke společnému projednání. Pro apli- kaci $ 12 odst. 3 advokátního tarifu tedy není rozhodné, kdy soud spojí věci ke společnému projednání, ale zda tak učiní. Při výpočtu ná- hrady nákladů řízení ve spojených věcech je pak nutno použít citované ustanovení na všechny úkony právní služby učiněné od za- hájení řízení. V projednávané věci je naprosto zřejmé, že žalobce podal patnáct zcela identických žalob, které se liší jen čísly jednacími napade- ných rozhodnutí a některými marginálními drobnostmi. Za této situace byly naplněny 1067 2149 podmínky pro spojení věcí podle $ 39 odst. 1 s. ř. s. a je chybou soudu, že tak učinil až po několika měsících a poté, kdy se k žalobám vyjádřil stěžovatel a žalobce podal patnáct replik. Oproti vypracování první žaloby byla příprava zbývajících čtrnácti žalob nepoměr- ně jednodušší záležitostí, zvláště v případě použití základních funkcí textového editoru CTRL + C a CTRL + V. Tuto skutečnost měl krajský soud zohlednit při výpočtu mimo- smluvní odměny zástupce žalobce a stanove- ní náhrady nákladů řízení. Konkrétně měl ža- lobci přiznat náhradu nákladů řízení v plné výši (2 100 Kč) za dva úkony právní služby učiněné v první věci [tj. převzetí a příprava zastoupení a sepsání žaloby podle $ 11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu]. Za tyto dva úkony v případě dalších čtrnácti věcí měl krajský soud v souladu s $ 12 odst. 3 advokát- ního tarifu přiznat náhradu nákladů v polo- viční výši (tj. 1 050 Kč za každý úkon právní služby). Pokud jde o třetí úkon právní služby - repliku žalobce, je její podání nepochybně právem žalobce a dokonce jeho povinností, bylo-li mu podání repliky uloženo soudem podle $ 74 odst. 1 věta třetí s. ř. s., jak se stalo v projednávaném případě. Z tohoto důvodu neshledává Nejvyšší správní soud důvodnou námitku stěžovatele, že se nejednalo o dů- vodně vynaložené náklady žalobce. To ovšem nic nemění na výše uvedených závěrech, kte- ré je třeba aplikovat i na repliku: zatímco za první repliku jako za úkon právní služby po- dle $ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu měl krajský soud žalobci přiznat náhradu ná- kladů v plné výši, za zbylých čtrnáct replik jen ve výši poloviční. „Obiter dictum Nejvyšší správní soud od- kazuje na nález Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. I. ÚS 664/03, č. 56/2006 Sb. ÚS, v němž Ústavní soud uvedl, že „[úJstavně konformním výsledkem interpretace záko- na č. 549/1991 Sb. však nemůže být taková interpretace, podle níž je účastník řízení po- vinen platit soudní poplatek za každé správ- ní rozhodnutí, pokud jde o rozhodnutí, kte- rá jsou skutkově a právně zcela identická, týkají se týchž účastníků a jsou vydána týž den stejným správním orgánem. V tomio smyslu považuje Ústavní soud interpretaci 1068 zákona č. 549/1991 Sb. za protiústavní“ Nej- vyšší správní soud pak v rozsudku ze dne 24. 3. 2010, čj. 1 Afs 113/2009-69, dovodil, že „něsíský soud měl ve stěžovatelčině případě povinnost ověřit, zda svými žalobami nena- padá rozhodnutí správního orgánu, která naplňují podmínky popsané v citovaných nálezech. V případě, že by se jednalo o skut- kově a právně plně srovnatelné věci, by totiž stěžovatelku nestíhala povinnost platit soud- ní poplatek za každou jednotlivou žalobu. Plně by postačovalo zaplacení soudního Do- platku v jedné věcí, v ostatních věcech by pak již městský soud nebyl oprávněn po stě- žovatelce jeho zaplacení požadovat. [..] Shledá-li totiž soud srovnatelnost věcí (ve vý- še popsaném smyslu), pak žalobci vzniká poplatková povinnost pouze u jedné z nich. Tam, kde poplatková povinnost dána není, nelze žalobce k úhradě soudního poplatku aní vyzývat, aní zastavit řízení pro jeho ne- zaplacení“ Nejvyšší správní soud má v pro- jednávaném případě za to, že byly splněny podmínky vymezené Ústavním soudem v ci- tovaném nálezu, neboť žalobce podal žaloby proti skutkově a právně identickým rozhod- nutím stěžovatele. Poplatková povinnost pro- to v žalobcově případě činila pouze 2 000 Kč za všechny žaloby. Jestliže žalobce zaplatil za každou z patnácti podaných žalob soudní po- platek ve výši 2 000 Kč, stíhá krajský soud po- vinnost vrátit žalobci přeplatek ve výši 28 000 Kč podle $ 10 odst. 1 věty druhé záko- na č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Už vůbec pak nebyl soud oprávněn uložit náhradu nákladů řízení spočívající v zaplaceném soud- ním poplatku ve výši 30 000 Kč stěžovateli. P) Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud přistoupil ke zrušení výroku III. napadeného rozsudku krajského soudu. V souladu s názo- rem rozšířeného senátu uvedeným v usnesení ze dne 1. 6. 2010, čj. 7 Afs 1/2007-64, rozhod- ne krajský soud usnesením pouze o nákla- dech řízení o podaných žalobách vázán názo- rem uvedeným v tomto rozsudku. Jiné rozhodnutí krajský soud vydávat nebude, ne- boť kasační stížnost proti výroku I. napade- ného rozsudku byla zamítnuta a výrok II. byl sice zrušen, avšak věc nebyla v tomto rozsahu vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení. Daňové řízení: procesní postavení spolupracující osoby; lhůta k vyměření daně; důkazní břemeno k $ 31 odst. 9, $ 32 odst. 1 a $ 47 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění zákona č. 35/1993 Sb. (v textu jen „daňový řád“) k $ 13 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném pro rok 2004 I. Řízení o daňové povinnosti spolupracující manželky je samostatným řízením, které je odlišné od daňového řízení vedeného s jejím manželem - poplatníkem. Úkon učiněný vůči manželu - poplatníkovi, byť by i jinak byl obecně podřaditelný úkonu podle $ 47 odst. 2 věty prvé zákona o správě daní a poplatků, není úkonem učiněným v daňovém řízení spolupracující manželky, která není ani jeho adresá- tem; takový úkon proto nezakládá běh nové lhůty k vyměření daně u spolupracující manželky. II. Přestože „spolupracující manželce“ vzniká daňová povinnost podle $ 13 záko- na o daních z příjmů rozdělením příjmů a výdajů manžela — poplatníka, stíhá i tuto spolupracující osobu důkazní břemeno. Nebyla-li proto spolupracující manželka vy- zvána (vedle manžela - poplatníka), k prokázání rozhodných skutečností, neobsto- jí závěr, že neunesla důkazní břemeno, které na ní vázlo v jejím daňovém řízení.
Ing. Ivan K. proti Finančnímu ředitelství v Brně o daň z přidané hodnoty, o kasační stíž-